Idealismus

1. v běžném jazyce a) často postoj, který přeceňuje možnosti nesobeckého jednání a „ideálních“ pohnutek; b) v širším smyslu životní názor dávající přednost před smyslovými statky a požitky duchovním hodnotám, chápaným jako ideály; 2. filozofie jeden ze základních proudů v evropské filozofické tradici; filozofické soustavy a směry, jež zdůrazňují svébytný charakter „říše idejí čili ducha jako jediné pravé skutečnosti. V důsledku toho vyzdvihují také prvenství rozumového poznání před smyslovým, duchovního před tělesným a často i prvenství věčného před konečným a časným. Idealismus lze dále dělit na idealismus objektivní (duchovní základ světa existuje nezávisle na našich myšlenkách a na našem prožívání; Platón, G. W. F. Hegel) a idealismus subjektivní (ideální bytí je odvozeno z lidského vědomí; lidské vědomí formuje realitu; G. Berkeley). Stoupenci idealismu většinou nechápou ideu přímo jako „stavební kámen světa“, ale kladou důraz na ideu jako na princip, dávající jsoucnům tvar a organizující je do určitého řádu. Protikladným filozofickým proudem je materialismus; protikladnost idealismu a materialismu však zejména v marxistické filozofii přeceňována a neoprávněně schematizována.

Ottův slovník naučný: Idealismus

Idealismus jest názor filosofický, jenž vysvětluje svět vnější jakožto produkt vniterného našeho představování a přiznává mu tudíž existenci toliko relativní, jen pokud jest námi představován jako něco ideálného, neb aspoň tvrdí, že o světě tom máme toliko poznání nepřímé, vědomými svými stavy zprostředkované. Názor ten jest v protivě k realismu, dle něhož svět vnější má existenci samostatnou, na představování našem nezávislou, a jenž tvrdí spolu, že poznání naše vystihuje skutečnou povahu předmětů vnějších. Uprostřed mezi oběma jest faenomenalismus, jenž obsah poznání prohlašuje za projev skutečného jsoucna, nám dále neznámého, podmíněný objektivně i subjektivně. Někdy ovšem užívá se názvu idealismus ve smyslu užším, odpovídajícím k otázce po původu našeho poznání, a tu souznačně s racionalismem znamená, že vše poznání naše má původ v nás samých, v rozumu, že jest vlastně analysí vrozených nám idei, a staví se naproti sensualismu čili empirismu, jenž původ všeho poznání hledá v datech smyslových. Posléze v metafysice mluví se často o idealismu, kde by se mělo říkati spiritualismus, má-li se označiti, že původní podstata všeho jsoucna jest povahy duševní, naproti materialismu, jenž že hmoty chce vyvozovati všechno jsoucno a duševnost toliko za dočasnou modifikaci tělesnosti čili hmotnosti prohlašuje; mezi různými těmito významy jest nicméně značná souvislost, poskytnutá povahou věci samé. Společný pramen různých těchto názorů o idealismu tvoří fakt, že bezprostředně, jistě a nepopěrně uvědomujeme si toliko stavy svého vědomí a tyto promítáme na venek. Jim toliko náleží naprostá evidence. Ve vývoji dějinném nabyl idealismus tvářností různých, jež přesně od sebe třeba odlišovati. Idealismus Platónský dle podaného výměru má povahu objektivnou, neboť Platón uznává existenci světa vnějšího, pokud má účast v ideách, a svět ideí sám jest mu souhrn realit absolutně mimo naše představování o sobě existujících; Platónské idee nejsou subjektivní představy, nýbrž jediné objektivně, ano absolutně existující reality. V řecké filosofii pak vůbec jen nepatrné začátky názorů idealistických nacházíme u Eleatů (pohyb, množství neexistují, jsou to pouhé představy čili illuse), Démokrita (druhotné vlastnosti věcí. barva, zvuk atd. jsou subjektivní naše počitky), sofistů, zvláště Prótagory (jehož názor jest vlastně subjektivním relativismem, dle něhož každý člověk svým způsobem vnějšek si představuje). Ve středověkém sporu nominalismu a realismu vlastní podstata idealismu se ztrácela, ač názor ten s realismem středověkým, t. j. přesvědčením o objektivné existenci všeobecných pojmů čili ideí, mnohé měl styky. Teprve v době nové byl idealismus oživen a vyvinut zkoumáním Descartesovým o možnosti poznání objektivného čili o oprávněnosti víry naší v existenci vnějšího světa. Descartovi samému byla idealistická skepse o realitě vnější toliko methodickým východištěm, z něhož dospěl ke svému dualismu duše a těla, a tím také k víře v oprávněnost rozdílu mezi nitrem i vnějškem: Malebranche však nauku Descartovu vyvinul dále ve směru idealistickém, podřídiv vnějšek nitru, hmotu duchu, popřev absolutní existenci předmětů vnějších a připustiv ji toliko, pokud Bůh chtěl, aby se nám takovou jevila. Bůh stvořil svět dle svých idei a svět tedy existuje jen, pokud jej Bůh myslí. Jako všechna tělesa jsou v prostoru a tento s nimi má ideelní existenci v Bohu, tak i všichni duchové v Bohu existují. Tak idea Boha jest nejvšeobecnější idea, v níž a jíž i my všechny věci spatřujeme a poznáváme. Spinoza sporu mezi idealismem a realismem vyhnul se tím, že obojí jsoucno, tělesné i duševní, hmotné i ideální, prohlásil za náhodné akcidence jediné reálné bytosti Boží, jež vyplňuje vše a jest vším. Ve druhém období filosofie moderní otázky noétické teprve s úsilím větším postupují v popředí a v plné určitosti oba protivné směry se vyhraňují. Idealismusmá hlavní stoupence v Leibnizovi a Berkeleym, kdežto k realismu celkem se hlásí Locke, Hume a Condillac. Kdežto pak realismus přirozeně souvisel se sensualismem a materialismem, klonil se idealismus k racionalismu a spiritualismu. S tím spolu souvisí, že idealismus představuje si svět, vznik a vývoj jeho, teleologicky čili účeloslovně, snaže se zprostředkovati mezi duchem a hmotou pomyslem jednotného účelu, k jehož dosažení soulad (harmonie) obou principů jest předzjednán, kdežto realismus snažil se veškeré dění přírodní vykládati způsobem mechanickým. Prostředkující význam mezi idealismem a realismem má zvláště soustava Leibnizova, dle níž veškeré jsoucno skládá se posléze z monad, t. j, živných a tvůrčích principů hmoty povahy duševní, obdařených představováním a snahou. Na tomto podkladě duchovém spočívá posléze svět tělesný, z atomů hmotných složený, předzjednanou harmonií s duševností souvislý i v mechanickém dění svém posléze vyšším účelům se podřizující. Prvním zástupcem čistého idealismu v moderní filosofii jest Berkeley, jehož idealismus obyčejně dogmatickým nebo subjektivním bývá nazýván. Sám označoval názor svůj jakožto immaterialismus. Vychází od formule esse = percipi, t. j. existence všech věcí záleží v tom, že jsou vnímány. Skutečnosti smyslného světa Berkeley nepopírá, ale dovozuje, že skutečnost úplně jest vyčerpána, řekneme-li, že hmotné předměty existují jako naše představy, jež do vnějška nutně promítáme. Představy nejsou obrazy nějakých vnějších nám dále neznámých předmětů, nýbrž vlastní podstatou zjevů, jsou to skutečná naše psychická jsoucna, jež na vnějšek promítáme a objektivisujeme. Odkud však jsou tyto představy čili idee předmětů v nás ? Tu Berkeley podobně jako Malebranche tvrdí: Věci mimo nás jsou představy boží, čili Bůh vyvozuje přímo v duších našich představy věcí; vesmír celý jest jeho řečí, on sám v mysli naší budí všechny idee, jež tvoří souhrn vědění našeho o světě, nemaje k tomu zapotřebí žádných skutečných předmětů vnějších. Kant jest zakladatelem idealismu kritického, dle něhož věci o sobě jsou nám naprosto neznámy a vše, co vnímáme v prostoru a čase dle rozumových kategorií (mnohosti, příčinnosti, možnosti atd.), tedy veškeré předměty možné skutečnosti, jsou toliko jevy čili představy naše, mající existenci, jen pokud je představujeme. Těla jsou dle toho projevy skutečných jsoucen nám dále neznámých. Za jevy uznává totiž Kant jsoucna pomyslná, »věci o sobě« jakožto důvod jevů smyslných, existující v substrátě jakémsi nad-a mimosmyslném (noúmenon). Takto duch lidský v theoretickém nazírání na svět přijímá receptivně látku poznatků svých ze světa vnějšího, ale odívá ji apriorními, subjektivními formami. V tom jediné jest jeho aktivita. V praktické filosofii povznáší Kant ducha a subjekt na prmcip samostatný a nezávislý ve chtění a konání mravním nejsou direktivou objekty vnější, nýbrž duch jest svobodný, autonomní, jakožto čásť nadsmyslného, pravého jsoucna, jež projevuje se třemi praktickými postuláty: nesmrtelnosti duše, jsoucnosti boží a svobody mravní. Nad kriticismus povznáší se takto v části praktické Kantův idealismus transcendentální. Nástupci Kantovi (Jacobi, Reinhold) zavrhují Kantovy »věci o sobě« jakožto dodatek nepotřebný a neodůvodněný zvláště proto, že nemají býti kategorie rozumu našeho (zde příčinnost) vypovídány o věcech o sobě, což se děje domněnkou, jakoby věci o sobě na nás působily a subjektivní poznatky naše vyvolávaly. Jimi byl uzpůsoben přirozeně návrat k čistému idealismu, jenž tvrdil, že z představy samy o sobě celý svět faenomenální se vyvinul. Tu pak především Fichte vrátil se k čistému idealismu subjektivnímu dovozuje, že celé poznání vnějšího světa jest určeno vědomím naším: U veškerém vnímání předmětenstva uvědomujeme si vlastně své stavy, změny pouhé vlastního vědomí. Jsoucno předmětné jest toliko určením našeho vědomí. »Já« jakožto transcendentální subjekt jest povzneseno nad řád přírodní, nepodléhá zákonu příčinnosti, jemu náleží svoboda absolutní po stránce theoretické i praktické. A stránka praktická převládá v duchu, jenž jest v podstatě své vůlí, spontaneitou, která toliko v omezení sebe samy nalézá receptivní poznání světa. »Vše co jest, jest já,« toť princip Fichteova idealismu subjektivného, jenž proto také nazývá se solipsismem, v němž rozpor mezi »já« a »nejá«, subjektem a objektem, představujícím a představovaným jest vlastním principem hybným, při čemž třeba vytknouti, že rozpor ten netýká se nikterak vědomí individuelního, nýbrž vědomí vůbec, čili že toto »já« absolutní nesmí býti stotožňováno s individuelním »Já« empirického subjektu. Vědomí vůbec obsahuje v sobě tuto protivu jako základ dalšího vývoje světa představovaného. Schelling pokročil dále. Vycházeje rovněž od protivy subjektu a objektu nenalézal původ jeho ve vědomí, nýbrž usiloval o to zjednati shodu obou protiv v jakémsi principu vyšším, v absolutnu, jež mu znamená jednotně pomyšlený obsah světa, povznesený nad protivu subjektu a objektu, ideálného a reálného, ducha a přírody, ale zároveň sjednocení obého. V této jednotě a v identitě obou protiv spatřuje Schelling konečný cíl vší filosofie, i jest jeho nauka idealismem objektivním, dle něhož myšlení a jsoucno rozeznávají se jen tím, že ono jest jsoucno vědomé, toto nevědomé. Hmota jest jsoucno, pokud není vědomé, jakoby teprve intelligence potencielní, ale s duševností podstaty příbuzné. IdealismusSchellingův vrcholí takto ve větě o identitě ideálného a reálného. Takto jest absolutno nejvyšší princip jsoucna vůbec a určuje se v obou polovinách svých (duchu i přírodě) v protivě ke Spinozovu determinismu teleologicky: svět jest takto samovývoj absolutního rozumu. V tomto pojímání jest přechod k Heglovu idealismu absolutnímu, jenž nalézaje praprincip všeho jsoucna v rozumu, logu, idei, pojímá svět a dění vůbec jakožto vývoj principu tohoto. Toť jediný, pravý smysl veškerého dění vesmírného. Absolutno možno vystihnouti toliko v čistém pojmu čili idei. Idea jest Heglovi obsah světový jakožto obsah myšlénkový jednotně pojatý. Filosofie má úkolem subjektivně mysliti pochod absolutního vývoje idee, jak se dál v intelligenci božské. I zkoumá ideu postupně v jejím samobytí (logika), v jejím jinobytí čili odcizení se sobě samé (filosofie přírody) v návratu jejím k sobě samé a k sebevědomí v duchu absolutním (filosofie ducha), jenž se projevuje v umění, náboženství a ve vědě, zvláště ve filosofii. Objektivní idealismus tento doplnili v novější době ve směru noétického monismu Schuppe, Leclair, Rehmke. Dle myslitelů těchto myšlení a bytí jsou ve vztahu nejtěsnějším: myšlení je všeobecnou povahou bytí, a toho by vůbec nebylo, kdyby nebylo myšleno. Různé formy idealismu vždy posléze možno svésti na základní přesvědčení, že svět hmotný lze redukovati na stavy vědomé a vzájemné jejich vztahy. Literatura: H. Taine, L'idéalisme anglais (1864); G. Lyon, L'idéalisme en Angleterre au XVIIIe siècle (1888); Laas, Idealismusund Positivismus (1879–84, 3 sv.); E. König, Ueber die letzten Fragen der Erkenntnistheorie u. den Gegensatz des transcendentalen Idealismusu. Realismus (»Zeitschr. f. Philosophie u. philos. Kriti▽, sv. 103–104); Willmann, Geschichte des Idealismus(1894). Dna.

Související hesla