Ikonografie

, umělecko-historická metoda zabývající se popisem a klasifikací námětů výtvarného umění; rozebírá jejich typologii, atributy aj. Napomáhá při datování, určování původu a ověřování pravosti uměleckých děl. Viz též symbol.

Ottův slovník naučný: Ikonografie

Ikonografie (řec. εικων, obraz, γραφω, píši, popisuji), věda obírající se studiem obrazů (podobizen) vynikajících mužů a žen, jak je podávají sochy, poprsí, reliefy, mince, gemmy, malby, atd. Ikonografie starověká jest důležitou pomocnou vědou klassické archaeologie a pěstuje se právě za nynější doby s velikou horlivostí a utěšeným výsledkem. Zájem pro starověkou ikonografii počíná Petrarkou, jenž věnoval pozornost svou zejména obrazům císařů na mincích římských. Také Poggio všímal si bedlivě mincí i poprsí. Dle starověkých mincí a poprsí maloval Tizian 12 medaillonů představujících řím. císaře pro vévodu mantovského. Mědiryjec Enea Vico (1540 – 60) ryl dle památek starověkých portraity řím. císařů a také Caesara, z nichž 11 král angl. Karel I. získal pro své sbírky a dal k nim van Dyckem připojiti obraz Vitelliův. První systematické dílo o starověké ikonografii napsal Andreas Fulvius Sabinus: Illustrium imagines (Řím, 1517, 2. vyd. 1524). O dílo Sabinovo opírá se spis J. Huttichův: Imperatorum et Caesarum vitae cum imaginibus ad vivam effigiem expressis (1524, 2. roz. vydání 1534). Veliký pokrok označuje dílo Fulvia Orsiniho (Ursinus): Illustrium imagines ex antiquis marmoribus et bibliotheca F. Ursini (Řím, 1569, 1570, 2. vyd. opatřil Gorlaeus, Antverpy, 1598, znova otištěno v Gronovově »Thesaurus antiquitatum Graec.«, díl I – III). Dále uvésti jest spisy: Icones Graecorum, jež sestavil mědiryjec Augustinus Venetus (Muzi) již r. 1569, jež však vyšly v Padově teprve r. 1648, a Iconografia (Řím, 1609), sepsanou Caninim. Základ starověké ikonografie položil F. Q. Visconti spisy vzešlými na podnět Napoleona I.: Iconographie grecque (Paříž, 1808, 3 d., nové vyd. Milán, 1818) a Iconographie romaine, díl I. (Paříž, 1817, dílo dokončil po † Viscontiově Mongez, připojiv díl 2. – 4., 1824 – 33). Z nejnovější literatury uvésti jest především nádhernou publikaci Brunnovu a Arndtovu: Griechische u. römische Porträts (Mnichov, dosud 27 seš.), Bernoulli, Über die Bildnisse des älteren Scipio (Basilej, 1875), týž Die erhaltenen Bildnisse berühmter Griechen (t., 1877), P. Schuster, Über die erhaltenen Portraits der griech. Philosophen (Lipsko,1876), R.Förster, Das Portrait in griech. Plastik (Kiel, 1880), Bernoulli, Römische Ikonographie (Štutgart, 1882 n., dosud 2 d., díl II. o 3 odděl.), Winter, Über die griech. Porträtkunst (Berlín, 1894) a články Sixovy, Wintrovy a Bernoulliovy v »Jahrbuch d. archaeol. Instituts« a »Mittheil. des röm. Inst.«. Srv. též Baumeister, Denkmäler d. klassischen Altertums, str. 712 – 715, Stark, Handbuch der Archäologie, str. 68, 88, 105 a n. Vý. I. se stanoviska deskriptivní geometrie jest věda zabývající se zákony, dle nichž se sestrojují zákonité obrazy útvarův rovinných i prostorných. Pro jednoduchý vztah útvaru rovinného s jeho obrazem shodným, podobným nebo příbuzným (affinním) na rovné straně nákresny sestrojeným považují se všeobecně obrazy tyto za útvary samy a zásady ikonografie v tomto případě nepřicházejí k platnosti. Při sestrojování obrazů útvarů prostorových, jež nelze si bezprostředně opatřiti, odvozujeme si předem promítáním útvary rovinné, jež pak jednoduše zobrazujeme. Podle druhu promítání rozeznáváme pak obrazy orthogonální, klinogonální a centrální. Pch.

Související hesla