Z Illburka

, český šlechtický rod, původem z Německa, v Čechách od 15. stol. Drželi statky v severozápadních Čechách (Egerberg, Hauenštejn, Himlštejn, Šumburk, Týřov). Rod vymřel v 16. stol.

Ottův slovník naučný: Z Illburka

z Ilburka nazývali se předkové nynějších něm, hrabat z Eulenburk a, jejichž původní sídlo jest hrad a město Eulenburk v Míšni na řece Muldě. V okolí toho města jakož i v Dolní Lužici měli nejvíce statků a v několik větví se rozrodili, jako: Liebenwerdskou, Wahrenbrückou, Uebigavskou, Lübbenavskou a Senftenberskou, která též Egerberg v Čechách držela. Zvláštní haluz žila také v Čechách v XV. a XVI. stol. a v sev.-záp. končinách naší vlasti měla velké jméno. Erb rodiny této jest na příč rozdělený: ve svrchní části zlaté vyniká lev černý z rozdělení a ve zpodní části modré jsou 3 stříbrné hvězdy; z helmu vyniká lev mezi dvěma křídloma. Za nejstaršího předka mají Kunráda z I ilburka(rodem z Wettinu) v r. 1170–81, jehož syn Bothor. 1228 klášter cisterciánek v Mühlberce založil, kde byl pohřeb rodinný pánů z I ilburkaR. 1350 byl Botho z I ilburkafojtem v Horni Lužici. Majetkem svým velikým dostali se záhy do řad přední šlechty a také many své měli, jichž počet až na 27 vzrostl. Do Čech přibyl první Otík z I ilburka, jenž r. 1403 jako purkrabě arcibiskupa pražského v Horšově Týně nějaký svár tamějších občanů narovnal a zeleným voskem smlouvu zpečetil. Později držel týž Otík Kněžice na Žatecku, obdaroval kostel ve Rvenicích a měl jakési peníze u opata waldsaského r. 1435; r. 1437 byl již mrtev zůstaviv vdovu Anežku. Současně s Otíkem žil Václav, purkrabí chebský v r. 1422–28, a Půta, purkrabí a zástavní pán loketský r. 1422–34. V bojích tehdejších stál Půta z I ilburka s počátku k husitům a byl i v Kostnici r. 1415, ale potom se vyznamenal odporem proti svým bývalým přátelům a dvakráte, r. 1427 a 1431, od hradeb loketských je odrazil a byl jako posel císaře Sigmunda v zemi Bedřicha markraběte míšeňského r. 1429 zajat a na hrad Schneeberg zavezen, ale ještě t. r. na svobodu propuštěn. Na Falknovské byl sice laskav, avšak Loketské utiskoval, tak že Sigmund r. 1431 purkrabský úřad mu odňal a oběma stranám radu chebskou r. 1433 ustanovil za rozhodčího. Než nálezu jejího Půta nedbal a začal se synem Vilémem krutou půtku z Hauenšteinu proti celému Loketsku. Konečně r. 1434 byly obě strany porovnány a Půta navrátil Loket císaři a králi Sigmundovi. Kromě Lokte držel ještě hrady Hauenštein, Himmelštein a Borek. Bojovnou povahou svou předčil otce Půtu syn Vilém z I ilburka, jenž nikdy se dlouho nerozmýšlel o příčinu půtky. Pokládaje za to, že peníze na Loketsko od otce půjčené ještě mu všechny vráceny nebyly, zpustošil, když Šlik platiti nechtěl, z Hauenšteina celý kraj loketský tak krutě, že sám císař Bedřich ho k míru napomínal (1442–44), ale nadarmo, neboť ještě r. 1448 nepřátelství toto trvalo. A nejen v sev.-záp. končinách českých, i na severu Vilém z I ilburkanavštívil válkou krajiny pohraniční již r. 1436. Spojiv se s Vartenberky na Děčíně činil do Lužice vpády a Žitavským dal z města odvésti koně i krávy od tovaryšů, kteří se vydávali za lidi Albrechta Berky z Dubé. Seznavše omyl svůj Žitavští honili je až k Jablonnému do Čech, kde loupež jim odňali a na I ilburkovi hradu Kalichu dobyli. R. 1444 začali Vartenberkové s I ilburkem válku z Čech proti Šestiměstům v Lužici a poplenivše okolí Žitavy a Zhořelce přiměli rozjitřené měšťany k obecné obraně a odvetě. Hrady Vartenberků byly dobyty a také Ronov u Stvolinek, jenž I ilburkovi náležel, opuštěn byv v noci od posádky vzat jest a spálen. Jakkoliv byl Vilém katolíkem, stál přece věrně k Jiřímu Poděbradskému, s jehož vojskem táhnoucím do Saska přepadl r. 1450 Most, kterého však dobyti nemohli, ale za to zmocnili se Duchcova a Oseka. Později přidal se Vilém k Jednotě strakonické a jmenován jest r. 1469 od uher. krále Matyáše podkomořím v Čechách. Ze statků po otci zděděných prodal Hauenštem, Himmelštein a Borek, ale koupil za ně Budenice, Nový Šumburk (1449 až 1453), Týřov (1439), Vraní (1453), Helfenburk u Úštku (1475) a Sloup (1471). R. 1489 zemřel a pochován jest v Charvatcích pod zachovalým posud náhrobním kamenem práce umělecké. Manželka jeho byla Mandalena z Koldic, dcera snad Kateřina z I ilburka, která poprvé za Albrechta z Lichtenburka a z Bítova, podruhé již před r. 1464 za Bohuše z Lomnice byla provdána. V pokojnějších dobách žil Vilémův syn Vilém, jehož manželkou byla Anežka hrab. z Helfenšteina. Kromě zápisných Třebenic a Nelahozevsi držel Ronov a Stolinky a koupil hrad Lemberk s přísluš. r. 1518. R. 1518 byl fojtem v Horní Lužici a † r. 1538. Náhrobní kámen jeho vedle otcova se zachoval v Charvatcích, manželčin († před r. 1533) ve Stvolinkách. Jediná dcera Anna dědila po rodičích Ronov, Helfenburk, Lemberk a Oltářík a vdala se nejprve za Jindřicha svob. p. z Kurcbachu na Miliči a Trachenberce a podruhé za Ludvíka z Kolovrat. Ze Sonnenvaldské větve žili v Čechách bratří Vent a Póta v 1. pol. XV. stol. sedíce na hradě Egerberce, který Ota, Vent a Póta, strýcové z I ilburka, jako léno koruny české od krále Sigmunda r. 1430 obdrželi. Již r. 1422 držel Vent zápisně Egerberk, mocně odtud husitům odpíraje, a teprve po dlouhých létech r. 1444 bylo mu souzeno skrze souseda přijíti o hrad a život. Vilém ze Šumburka na Novém Šumburce zašel v záští s Ventem a za příměří, když Vent nic zlého netuše dole pod hradem v lázni meškal, z lesíka Šumburkovi lidé vyskočivše hradu Egerberka pomocí zrádců se zmocnili. Přiběhl sice Vent na předhradí, ale vida hrad ztracený chtěl útěkem se spasiti a spustil se po zaječích tenatech se zdi. Na neštěstí tenata se přetrhla a on spadnuv do příkopu zlomil si nohu, načež do hradu v moc Šumburkovi se dostal, jenž ve věži hladem ho umořil. Egerberk zůstal v moci Šumburkově a prodán potom Jakoubkovi ze Vřesovic, ale Póta z I ilburka r. 1453 položil odpor proti tomuto prodeji a obdržev obnovený list na Egerberk r. 1454 konečně r. 1457 zase ode dvorského soudu v tento hrad uveden jest. Avšak po 3 létech Póta prodal Egerberg Bossovi z Victumu a z Čech nadobro se odstěhoval. Jméno Ilburk oblíbili sobě Vřesovcové ze Vřesovic, bezpochyby pro nějakou příbuznost, již v XV. stol. (Jan Ilburk ze Vřesovic r. 1463) a po celé XVI. a XVII. stol. je podrželi Vřesovcové, kteří se psali z Doubravské hory. Nynější hrabata z Eulenburku pocházejí od Venta z I ilburka z větve Sonnenvaldské a žijí ve čtyřech větvích. V čele první větve jest Karel Richard, majorátní pán na Leuneburku a Prassenu, rytíř řádu Johannitů v Prusku, vrchní maršálek král. Pruského, doživotní člen panské sněmovny pruské a rytmistr m. sl., jenž se oženil r. 1869 s Marií Eufemií ze Tschirschky-Reichellu a 5 dítek s ní zplodil. V čele druhé větve jest Botho, rytíř řádu Johannitů a řádu černého orla, kr. pruský státní ministr, president stát. ministerstva a ministr vnitra, jenž pojal za manželku Alžbětu ovdovělou hrab. Keyserlingkovou roz. z Alvenslebenu, dámu král. pruského řádu Luisina. V čele třetí větve jest Arthur Póta, zakladatel svěřenství gallinského, rytíř řádu Johannitů a rytmistr, který pojal za manželku Alžbětu svob. pán z Esebecku (1877) a dvě dítky s ní má. V čele čtvrté větve jest Filip, cís. něm. vyslanec ve Vídni, jenž se oženil s Augustou svob. p. ze Sandelsu a šest dítek s ní zplodil. (Obšírnou monografii o I ilburcích, Diplomatarium Ileburgense, I. díl, vydal Jiří z Mülverstedtu v Magdeburce r. 1877, do kteréhož spisu zprávy z pramenů českých podal F. Bernau.) Klř.