Indické literatury

, zahrnují památky staroindické i novodobé literatury. Staroindická literatura, která se rozvíjela od poloviny 2. tis. př. n. l. do 3. stol. př. n. l., kdy vznikaly literatury novoindické, je charakterizována sepětím náboženství a mytologie; psána převážně v sanskrtu. Prvními literárními památkami jsou védy (viz též sútry, šástry). Buddhismus a džinismus přinesly oblibu epiky (Mahábhárata, Rámájana), vypravěčské cykly sestavené z drobných příběhů a bajek. Vedle buddhistické literatury v prákrtech (páli) je významná literatura džinistická (Sinddhánta, soubor 45 náboženských děl), hinduistická (Bhagavadgíta, purány) a literatura sekt. Od začátku n. l. se rozvíjela literatura dvorská (kávjová), umělá, převážně básnická, v níž převládala erotika (Kámasútra), dále poezie a přírodní lyrika (Kálidása, Amaru, Bharthari a Bilhana). Epická poezie měla převážně mytologický charakter; vznikaly verze tradičních námětů, zejména Rámájany a Mahábháraty. V próze vznikal román a tradiční literatura epická, také zábavná povídka s erotickým obsahem. Rozsáhlá byla literatura historická (kroniky Kalhana, Rádžaranginí – Proud králů) a vědecká (gramatická, filozofická, právní). Na staroindickou literaturu navazují literatury novoindické: ásámská, balúčská, bengálská, gudžarátská, hindská, kašmírská, malajálamská, maráthská, paňdžábská, tamilská, telugská, urdská.

Související hesla