Inkvizice

, vyšetřování podle pravidel inkvizičního procesu, od raného středověku prováděné církevní institucí, většinou za pomoci světské moci. Jako samostatná se inkvizice konstituovala až v průběhu středověku v souvislosti s údajným ohrožením církve kacíři (bogomilové, albigenští, kataři, valdenští). Církevní postup byl původní záležitostí biskupů; později se zapojilo do pronásledování (např. donatistů, manichejců) i světské právo. Od konce 12. stol. se inkvizice dostávala pod papežskou kontrolu. Od začátku 13. stol. kacíři vydáváni k potrestání světské moci a mezi oběma složkami nastolena spolupráce; začala praxe upalování na hranici, v pol. 13. stol. papežem Inocencem IV. povoleno užití tortury. Inkvizice centralizována v papežský úřad vedený inkvizitory, převážně dominikány. Pronásledování kacířů často motivováno politickými a hospodářskými důvody (templáři ve Francii za Filipa IV. Sličného). Svého vrcholu dosáhla inkvizice v Itálii, Francii a Španělsku, kde se od roku 1478 stala státním úřadem, v Německu spojena od pol. 15. stol. s pronásledováním čarodějnic (v Evropě rozšířeno do konce 17. stol.). Význam inkvizice poklesl vlivem osvícenské kritiky a odtržením církve od státu; její existence v některých zemích do 19. stol. (Španělsko do 1834, Itálie do 1859, církevní stát do 1870), v českých zemích zrušena Josefem II. Nejvyšší institucí pro všechny soudy ve věcech víry se po reorganizaci v souvislosti s protireformací stalo v roce 1542 tzv. Sanctum Officium, jež bylo 2. vatikánským koncilem 1965 přeměněno v kongregaci pro věci víry; tím inkvizice de facto zanikla.

Ottův slovník naučný: Inkvizice

Inkvisice, z lat. inquisitio haeraticae pravitatis, t. j. vyhledávání kacířské nešlechetnosti, též Sanctum officium, slul původně církevní soud, který vyhledával nejen odpadlíky od víry, ale také ty, kdož se prohřešili proti křesťanské kázni a řádům. V prvních třech stoletích bylo užíváno jen trestů církevních; když však náboženství křesťanské stalo se státním, považovali se mnozí panovníci za ochránce církve a proto prohlašovali bludařství a odpadlictví od víry za velezrádu a počali od církevní inkvisice odsouzené stíhati také tresty hmotnými (zabavováním jmění), tělesnými (vězením), ano i smrtí. První takový případ zasáhnutí světské moci do působnosti inkvisice cirkevní bylo popravení Priscillianovo a 4 jeho přívrženců na popud dvou biskupů, Idacia z Meridy a Ithacia z Osonuby, od vzdorocísaře Maxima r. 385 v Trevíru nařízené a vykonané. Jednání obou biskupů způsobilo veliké rozčilení na dvoře papežském a sv. Martin Tourský a sv. Ambrož Milánský zavrhli rozsudek jako nezákonitý a násilnický. Když ve XII. a XIII. stol. počaly vznikati různé sekty náboženské, které naukou, obřady, zřízením, životem i snahami od církve křesťanské se lišily a mírnými prostředky od bludů se odvrátiti nedaly, pomýšleli papežové na nápravu prostředky přísnějšími, zvláště Innocenc III., jenž r. 1215 svolal čtvrté koncilium lateránské, jehož ustanovení ze dne 8., 20. a 30. list. týkají se hlavně katharů, manichaeů, valdenských a pantheistů. Články těmi zřizuje se inkvisice biskupská, která má se opírati o moc státní, neboť každý křesťanský panovník má se přísahou zavázati, že nebude trpěti v území svém žádných kacířů, bludařů a odpadlíků, biskupové mají své diécése visitovati, starati se, by lidu jen čistá nauka křesťanská byla hlásána; zvláště farnosti, ve kterých se vyskytovaly bludy, měli biskupové aspoň jednou do roka navštíviti, některé poctivé občany předvolati a je přísahou zavázati, by jim oznamovali jména osadníků, kteří jsou bludaři a nevěrci; biskupové měli pak udané osoby vyslechnouti, napomenouti a kdyby slova neprospěla, i trestati. Ustanovení ta byla roku 1229 na synodě toulouské ještě zostřena, neboť zatvrzelí kacíři propadali nejen klatbě církevní, ale ztráceli i svou občanskou česť, nesměli zastávati veřejných úřadů a byli trestáni zabavováním jmění, vězením a smrtí. Z Francie rozšířily se soudy kacířské po sousedních zemích a dostávaly se do rukou dominikánů, kterýž řád zřízen byl, by bludné valdenské ku pravé víře přiváděl. Úplně do moci řádu toho dostala se inkvisice dekretem Innocence IV. z r. 1248; později sloužila též účelům státním, dvoru královskému a zájmům osobním. Každý soud skládal se z 2 inkvisitorů, dominikánů a světských kněží, 3 sekretářů, několika kvalifikátorů rozsudku, písaře soudního, zástupce státního fisku a pokladníka; k službám byli žalářník, biřicové, pochopové, ozbrojení zřízenci a množství vyzvědačů. Později podrobeni byli soudům těm mimo kacíře také zločinci a provinilci, jako sodomité, znemravnělci, šejdíři, podvodníci, vrahové, zloději, čaroději, lichváři, podloudníci a j. Náklad na soud placen byl ze státní pokladny, kam zase plynuly pokuty peněžité. Soud zahájil činnost provoláním, aby každý, kdo jest si vědom, že se odchýlil od pravé víry, sám dobrovolně se dostavil, by vykonal pokání a přijal poučení a odpuštění; nedostavil-li se, na kohož učiněno bylo u inkvisice udání, byl na rozkaz inkvisitorů zatčen, uvězněn a přísně střežen. Výslech řídil písař soudní za přítomnosti dvou kněží jako svědků. Obžalovanému byla přečtena žaloba a protokoly svědků, ale jména jejich jsou zamlčována, jakož i vše, z čeho by mohl je poznati, z důvodů prý, by svědkové byli chráněni před pomstou často mocných přátel obviněného; on sám směl se hájiti, zvoliti si z vynikajících osob svého prokurátora, oznámiti své svědky vývodní a označiti osoby, o kterých se mohl domnívati, že by mohly proti němu ze záští nebo zlomyslnosti křivě svědčiti. Křivé svědectví se zprvu trestalo smrtí, později, zvláště jednalo-li se o zájmy státní neb o osoby veliký vliv mající, bylo ponecháno bez trestu. Proti obviněnému bylo dovoleno užiti jednou tortury, avšak i tu dály se časté nesprávnosti a mučení jako pokračování prvního bývalo opakováno. Rozsudek musil býti předložen sboru kvalifikátorů a potvrzen od velkoinkvisitora každé země. Obyčejně rozsudek prohlášen byl všem obviněným. Ve Francii, kde inkvisice vznikla, prováděna byla s velikou přísností a krutostí, tak že lid se rotil a žádal důrazně, by byla zrušena; čeho prosby nezmohly, vykonala četná vzbouření lidu, jako r. 1234 v Narbonně, r. 1242 v Toulouse a posléze v Carcassoně, kde lid rozbořil klášter dominikánů a vyhnal inkvisitory; na to upadla inkvisice v nevážnost a obnovena byla teprve r. 1535 za Františka I. jako Chambre ardente. – Z Francie rozšířila se inkvisice brzo do všech sousedních zemí, i v Čechách máme zprávy o ní z r. 1318, kdy biskup Jan z Dražic musil proti pikhartům, bekyním, valdenským a proti zbytkům katharů zavésti inkvisici, neboť téhož roku bylo v Praze v jednom měsíci upáleno 14 kacířů obojího pohlaví a množství jich vykonalo veřejné pokání. Inkvisitorský úřad obsazoval arcibiskup pražský; úřad ten byl samostatný a měl zvláštní svou budovu na Starém městě blíž kostela sv. Jana na Zábradlí (Tomek, Děj. Prahy, III. d. 223). Soud pátral po kacířích a věznil je po celou dobu vyšetřování ve svém vězení. Kdo přiznal se k bludu a odvolal, byl odsouzen, aby vykonal veřejné pokání, načež byl propuštěn; kdo neodvolal, byl odsouzen, vydán moci světské ku potrestání a dle přijatého v Čechách zákona upálen. Jako inkvisitoři připomínají se: bratr Johl z Prahy (1374), Mikuláš, biskup vladimířský (1392), a Martin, farář pněvický (1395). – V Italii na radu kardinála Caraffy zřídil Pavel III. r. 1542 novou inkvisici »Santo Ufficiœ, které podřídil i censuru knih, tak že bez svolení inkvisitorů nesměla býti žádná kniha tištěna; povstal známý index; knihy zavržené byly veřejně spalovány; bohužel, že často s knihami byli upalovani i jejich spisovatelé. Pavel IV. inkvisici zostřil, aby zamezil protestantismu cestu do Italie; postavil pod ni i vyšší duchovenstvo a učinil ji strážcem nad životem veřejným; v činnosti zůstala i v pozdějších stoletích, zasahala i ve vědu, jak jednání její proti Galileimu r. 1616 a 1633 dokazuje. Napoleon I. ji zrušil r. 1808, ale Pius VII. ji obnovil, že trvala až do r. 1852. – Do Německa zavedl ji Konrád z Marburku v l. 1231 – 33, ale neudržela se tu, než obživla v XV. a XVI. stol. v soudech proti čarodějství (viz Čaroději a Oběti pověry, Mat. lidu 1871, V. č. 6.). – Bullou Jana XXII. z 1. kv. 1318 zavedena byla inkvisice do Polska, svěřena dominikánům krakovským a užíváno jí dle statutu Vladislava Jagaila z r. 1424 proti příchozím z Čech, nepřinášejí-li s sebou nauky husitské; kacíři bývali upalováni. Poslední známý inkvisitor jest Melchior z Moscik, dominikán lvovský (1570 až 1591). – Portugalsko dostalo inkvisici r. 1557 jako úřad státní, neboť velkoinkvisitor byl od krále jmenován. Pombal užil jí proti jesuitům; když však na vyzvání jeho, by slavnostně odsoudila jesuity, že učili bludům, inkvisice neuposlechla, rozpustil a obsadil ji r. 1761 svými stvůrami; provedl svou vůli, ano vymohl, že inkvisice odsoudila apoštola Brazilie, šlechetného Gabriela Malagridu, jako kacíře k smrti a provedla rozsudek dne 21. září 1761; zrušena byla teprve r. 1821. Nejvíce vyvinula se inkvisice ve Španělsku, kde inkvisice biskupská (z XIII. st.) za Ferdinanda Katol. a Isabelly kastilské přeměnila se zcela v soud státní, obrácený nejprve proti Maranům, pokřtěným to židům, kteří však v srdci zachovávali starou víru a doufali, že se jim podaří zříditi ve Španělsku novou říši isráélskou. R. 1478 povolil Sixtus IV. inkvisici, ale ta vešla v činnost teprve král. dekretem z 2. ledna 1481 a počínala si tak krutě, že sám papež přijal odvolání se odsouzených a nařizoval mírnost a odpuštění. Ještě hůře bylo, když generálním inkvisitorem byl jmenován fanatik Thomas de Torquemada, který r. 1484 vydal novou instrukcí o inkvisici a vymohl, že 30. bř. 1492 byl vydán král. dekret, kterým se všickni nekřtění židé vypovídali ze země; na 30.000 rodin vystěhovalo se a vláda sama dala jim lodi ku přeplavení do Anglie a do jiných zemí. Po pádu říše maurské stihl osud ten Maury, neboť z návodu druhého velkoinkvisitora Dezy byl 20. čce 1501 vydán pokřtěným Maurům rozkaz, aby přerušili všeliký styk s Maury nekřtěnými, a 12. ún. 1502 vydán druhý, by všickni přijali křest, anebo se vystěhovali. V té době bylo nejvíce auto-da-fé, ale zprávy Llorenteovy jsou asi značně přehnány a strannicky uspořádány. Karel V. uvedl inkvisici do Nízozemí a šířila se také do všech špan. kolonií. Za Filipa II., jenž byl přesvědčen, že jednota náboženská přispěje k utvrzení a sesílení státu, byla inkvisice velice podporována, ale bylo jí také užíváno proti osobám, které uvalily na sebe nelibost královu, jako proti Perezovi, nebo proti tomu, kdo popudil proti sobě inkvisici, jako šlechetný arcibiskup toledský Bartolomeo Carranza, který podlehl záští a tvrdosti gen. inkvisitora Fernanda Valesa. Filip II. z náboženské tvrdošíjnosti provedl v Nízozemí inkvisiční ustanovení Karla V., neustoupil od nich a raději ztratil severní hollandské provincie. Ve století XVII. a XVIII. moc inkvisice klesala, r. 1808 byla zrušena, r. 1814 od Ferdinanda VII. obnovena, by podporovala jeho despotismus, ale r. 1834 byla na vždy odstraněna. Inkvisice souvisí těsně se špan. dějinami a vysvětliti se dá z náboženské nesnášelivosti, z národního záští a ze snah panovnických, nabyti soudem tím neobmezené moci nad poddanými; něco přičísti jest duchu a rázu oněch století. Rozeznávati se musí inkvisice církevní od politické, ovšem tím církevní se neomlouvá, neboť tak krutě pronásledovati a trestati pro přesvědčení náboženské zasluhuje plného odsouzení. Literatura. J. Llorente, Hist. critique de l'inquisition d'Espagne (2. vyd. Paříž, 1820, 4. sv.); Gams, Kirchengesch. von Spanien (Řezno, 1879, 3 sv.); Hefele, D. Card. Ximenes u. die kirchl. Zustände Spaniens am Ende d. XV. u. Anfang d. XVI. Jhdts (2. vyd. Tubinky, 1851); Theophil Philalethes, Die kirchl. u. polit. Inquisition (Vídeň, 1875); F. Hoffmann, Gesch. der Inquisition (Bonn, 1872, 2 sv.); Amabile, Il santo officio della inquisizione in Napoli (Città di Castello, 1892); Tanon, Hist. des tribunaux de l'inquisition en France (Paříž, 1893); Herculano de Carvalho, Da origem e estabelecimento da inquisiçao em Portugal (Lisabon, 1854 – 59, 3 sv.).

Související hesla