Instrumentace


1. hudba technika využití dispozic hudebních nástrojů při kompozici skladby nebo při její úpravě pro jiné nástrojové obsazení; součást nauky o kompozici; 2. technika instrumentace vrtu, práce spojené se zachraňováním zbytků vrtného nářadí zakleslých v hornině při havárii vrtu.

Ottův slovník naučný: Instrumentace

Instrumentace jest způsob, jakým součástky hudební skladby rozděleny jsou mezi jednotlivé nástroje orchestru (odtud nazývá se také orchestrací). Na primitivním stanovisku hudby nástrojové v XV. stol. nebyla instrumentacenijakž podstatnou částí tvořivé činnosti, skladatelé omezovali se na detailovanou osnovu čistě hudební práce a ponechávali dirigentům, aby dle potřeb svých pořizovali sobě instrumentaci. Teprve počátky opery v XVII. stol. přinesly uvědomělé zužitkování zvláštní povahy jednotlivých nástrojů skladateli samými. Instrumentace ovšem závisela na vývoji nástrojů, z nichž těžila a jichž zánikem pozbyla praktické ceny. Na př. skladby XVII. a XVIII. stol. používající nástrojů později nepěstěných (theorb, gamb a j.) možny jsou jen v obnovené instrumentaci vyhovující požadavkům doby novější, mezi jinými téměř veškera díla Bachova. Otcem instrumentace ve smyslu moderním jest Haydn, poněvadž zavedl individualisaci jednotlivých nástrojových skupin a učinil orchestr způsobilým výraznosti před tím neznámé, tak že jím počínajíc instrumentace odvazuje se jako veledůležitá stránka skladatelské schopnosti. Schopnost tato v míře daleko menší jest vrozena než zkušenostmi a routinou dosažitelna. Nauka instrumentaci vštěpující obírá se předem povahou zvukovou jednotlivých nástrojů, jich objemem tónovým, způsobem notace a technického ovládání, načež na základě empirie hlavně četnými příklady z praxe poučuje o seřaďování jich k hromadnému účinku. Paedagogický návod sám o sobě nevede k výsledkům zdárným, není-li dotvrzován styky s živým prováděním orchestru, neboť jedině tím postupem upevňuje se v nezkušeném sluchu představa o úhrnném zvukovém dojmu. Při nesmírném pokroku, který instrumentační umění od prostoty klassiků učinilo romantickou školou (Weber, Mendelssohn), ještě více však t. zv. novoromantickou (Berlioz, Wagner, Liszt, R. Strauss a j.), nelze instrumentaci oddělovati od vlastní komposice, tak aby tato od oné neodvisle byla předsebrána. Naopak má již ve skizze myšlénka hudební přizpůsobena býti povaze nástroje a nikoli jí vnucena. Instrumentace má za úkol plasticky zdvihnouti jednotlivá vlákna skladby a k účelu tomu kořistiti z dynamických a barvitostních kombinací nástrojů v orchestru zastoupených. V moderním orchestru soustředěny jsou tři skupiny nástrojů: smyčcové, vyznamenávající se největším rozsahem a nejznačnější pohyblivostí, dechové, dělící se v hebčí dřevěné a massivnější žesťové, a bicí (krustické). Kdežto posléze jmenované nástroje pouze sesilují rhythmus ostatních, prvé dvě skupiny buď spolu kontrastují nebo podporují se v melodickém spádu. Instrumentace šetří zřetele, aby v duchu skladby propůjčeno bylo závažnějším hlasům větší mocnosti sestavami nástrojů navzájem se sesilujících oproti hlasům podřízenejším a, pokud zužitkovává veškerých skupin společně, snaží se vyhlazovati růzností barev podmíněnou dynamickou nerovnost a soustřeďovati tak prvky nástrojové k jednolitému hromadnému zvuku. Učebnice instrumentace: Berlioz, Traité d'instrumentation et d'orchestration moderne (Paříž, 1844); Gevaert, Nouveau traité d'instrumentation (1885); týž, Cours méthodique d'orchestration (1890 1. díl); Guiraud, Traité pratique d'instrumentation; Kling, Populäre Instrumentationslehre; Riemann, Katechismus der Musikinstrumente (Lipsko, 1888); Hofmann, Praktische Instrumentationslehre (1893); Jadassohn, Lehrbuch der Instrumentation (1889); J. Srb-Debrnov, Instrumentace čili návod k poznání nástrojů hudebních; týž, Příklady k instrumentace (Praha, 1883). Srv. Lavoix, Histoire d'instrumentation (Paříž, 1878).

Související hesla