Inteligence

1. psychologie schopnost účinně a rychle řešit na základě vlastní rozvahy obtížné nebo nové situace a problémy, nacházet podstatné prvky a jejich souvislosti a vztahy v těchto situacích, náležitě užívat výsledky vlastního myšlení, učit se ze zkušenosti. Rozlišuje se inteligence obecná, společný jmenovatel všech inteligenci vyžadujících typů jednání, a inteligence speciální, dotvářející celkovou inteligenci v určitých oblastech (např. inteligence slovně pojmového typu, nutná pro řešení pojmových úkolů a chápání jazyka, nebo inteligence praktická, projevující se v praktickém jednání). V praxi se inteligence měří pomocí testů inteligence (viz též Binet Alfred). Kvocient inteligenční vznikl jako vyjádření vztahu mezi dosaženou rozumovou úrovní člověka a jeho kalendářním věkem; 2. politologie společenská vrstva intelektuálů. Termín poprvé užit v polovině 19. stol. v Rusku k označení intelektuálů přisvojujících si zvláště společenské postavení nezávislé na postavení třídním.

Ottův slovník naučný: Inteligence

Intelligence (z lat.), rozumnost, soudnost. Intelligenci toliko lidem připisovati jest nepřípustné omezování slova toho, jednak že i mnohým zvířatům intelligence náleží, jednak že nevíme, nejsou-li i jiné ještě bytosti mimo naši zkušenost tolikéž intelligencí obdařeny. – Jako jméno hromadné znamená intelligence vrstvy vzdělanců.

Související hesla