Iónské ostrovy

viz Jónské ostrovy

Ottův slovník naučný: Iónské ostrovy

Iónské ostrovy, skupina ostrovů v moři Iónském při záp. břehu Albanie a Řecka, jež do r. 1864 tvořily samostatný stát pod britskou svrchovaností, nyní pak jsou částí království Řeckého. Skládá se ze 7 ostrovů větších: Zakynthos (Zante) s 427 km2, Kefallinia s 664 km2, Ithaki s 97 km2, Leukas s 285 km2, Kerkyra (Korfu) se 712 km2, Paxos s 19 km2, k nimž počítá se i před jižní špicí Peloponnésu ležící Kythéra (Cerigo) s 277 km2, a z celé řady nepatrných ostrůvků, majíc úhrnnou plochu 2345 km2. Ostrovy ty táhnou se od ssz. k jjv. na podmořské zvýšenině uvnitř 200metrové hloubkové čáry, označujíce tudíž vlastní záp. kraj pevniny. Na zevnější straně spadají příkře do moře Iónského, jehož dno se rychle odtud sklání k největším hloubkám středomořským, a mají tu břehy málo rozčleněné, kdežto pobřeží obrácená k pevnině jsou bohatá na zálivy, přístupná, nízká a dobře vzdělaná. Orograficky připojují se I. o. zřejmě k pevnině, jsou vesměs hornaty a z ostrovů řeckých vykazují výšky největší: Ainos na Kefallinii s 1620 m, Stavrotas na Leukadě s 1141 m a Pantokrator na Korfu s 914 m. Podklad jejich složen jest z hornin křídových a eocénních, hlavně z vápenců a břidlic, vedle nichž vyskytují se ve značných rozměrech í vrstvy pliocénní, v sv. úhlu Korfu pak i jura a trias. – Častá a zhoubná jsou zde zemětřesení, zvláště na středních ostrovech. I. o. strádají nedostatkem vody, neboť jen Korfu má delší tok vodní nikdy nevysychající, říčku Messongi, pro menší lodky na krátkou vzdálenost splavnou. Podnebí jest vlivem moře mírné a příjemné, půda úrodná, následkem toho vegetace bujná, zvláště skvostné jsou olivové háje na Korfu, avšak lesy kryjí již jen vrcholky hor Kefallinských. Obyvatel mají I. o. 238.783 (1890), původu řeckého a albanského, avšak silně pomíšených živlem italským, jehož stopy jeví se i v italském rázu staveb. Osady soustřeďují se na březích k pevnině obrácených i má každý ostrov jedno velké hlavní město, pouze Kefallinia vykazuje dvě takováto, téměř stejně veliká vynikající místa. Hustotou, vzděláním a blahobytem předčí obyv. Iónských oónskévů veškeré ostatní kraje Řecka zabývajíc se pěstováním korinthek (mimo Korfu), vína, oleje (Korfu), jižního ovoce a obilí, které však domácí potřebě nestačuje. Chov dobytka omezuje se na ovce a kozy, průmyslu těměř není, za to kvetoucí jest obchod, plavba a rybářství. V dobrém stavu jsou dopravní cesty na ostrovech, spojení mezi jednotlivými ostrovy a s cizinou prostředkují parníky rakouské, italské a řecké. – V ohledu správním tvoří I. o. 3 řecké nomy zvané dle největších ostrovů na severu kerkyrským (1092 km2 a 114.535 ob.), uprostřed kefallinským (815 km2 a 80.178 ob.) a na jihu zakynthským (438 km2 a 44.070 ob.), kdežto Kythéra patří k nomu argolidskému. Platí na-nich řecké zákony mimo soukromoprávní, pro něž mají ostrovy zvláštní svůj zákonník. -Srv. Unger, Wissenschaftliche Ergebnisse einer Reise in Griechenland und in den lonischcn Inseln (Vídeň, 1862). Tšr. Dějiny. I. o. byly obsazeny od Řeků již v dobách hérojských. R. 433 – 431 př. Kr. zavdala Kerkyra podnět k válce peloponnéské; Římané dobyvše Řecka, přivtělili ostrovy ku provincii Achajské (146 př. Kr. ); při rozdělení říše římské r. 395 po Kr. připadly k Východní říši a zůstaly ve svazku tom do r. 1186, kdy se jich zmocnili Normané sicilští. Po krátkém panství benátském (1205) připadly k despotátu épeirskému a později rodu Anjou; Benátčané zmocnili se r. 1386 ostrova Korfu a rozšířili v XV. stol. své panství i nad ostatní ostrovy. R. 1797 obsadili je Francouzi, ale ne trvale, neboť ruský car Pavel je z ostrovů vypudil a dle smlouvy s Portou 21. bř. 1800 uzavřené prohlásil je za republiku »sedmi spojených ostrovů«, nejprve pod svrchovaností tureckou, později ruskou; v l. 1809 až 1810 drželi je Angličané, načež smlouvou mezi Anglií, Pruskem, Rakouskem a Ruskem 5. list. 1815 v Paříži ujednanou proměněny byly v »Spojený stát 7 Iónských oónskévů« pod angl. protektorátem. Anglie dostala právo vložiti do měst posádky a spravovati ostrovy zvláštním lordkommissarem, tak že vlastně byly úplně anglickými; bylo sice jakési národní shromáždění, které mělo zvoliti dozorčí úřad, ale ten byl beze vší moci; proto není divu, že lid se stále bouřil a přál si, by ostrovy byly připojeny k Řecku; lordkommissar Howard potíral v l. 1839 – 42 snahy, ale ducha odporu neudusil. Když angl. vláda r. 1848 odmítla podanou ji petici za poctivou ústavu, vypuklo povstání, které po velikém úsilí bylo potlačeno, podobně jako 30. září 1849 povstání strany Mladoiónu. Snaha po spojení s Řeckem neochabla; svobodomyslná strana vystupovala v nár. shromáždění tak rázně, že sám lordkom. Young přimlouval se za připojení k Řecku; r. 1859 vláda poslala Gladstona na ostrovy s mnohými ústupky, ale parlament nepovolil, až teprve po zvolení dán. Jiřího za krále řeckého ustoupila Anglie od svého odporu a 5. říj. 1863 v nár. shromáždění na Korfu bylo spojení s Řeckem slavnostně prohlášeno a smlouvou Londýnskou z 14. listop. ode všech mocností, které podepsaly smlouvu Pařížskou z r. 1815, potvrzeno. – Ostrovy vydány byly 2. čna 1864 s výhradou stálé neutrálnosti pro Korfu.