Ironie

Ironie (řec. ειρωνεια) sluje v poetice zvláštní figura pointující, která je vlastně druhem a vyvrcholením litotése; nechce-li litotés říci všecko, co by se říci mělo, říká ironie pravý opak toho, co je přesvědčením mluvícího. V tomto postupu právě leží tendence, aby kontrast tím úsilněji vyniknul a byl tak uveden v posměch a učiněn nemožným. Ironie jsouc založena na kontradikci mezi formou a obsahem předpokládá vždy důvtipné nebo chápavé posluchačstvo nebo čtenářstvo, jež dovede vycítiti záměr a úmysl autorův a postaví se na jeho stanovisko a jehož se tedy autor při ironii rád dovolává; proto nejčastější formou ironie bývá otázka nebo způsob rozkazovací. Pravému pochopení ironie napomáhává řečník již tónem hlasu. Vedle této ironie, již lze nazvati subjektivní a která jest jen formou vtipu, je jiná ironie, objektivní, jež je z nejdůležitějších pojmův aesthetiky a předním prvkem ideové stavby některých děl básnických. Ironie objektivní záleží v tom, že činnost nebo snaha nějaká směřující k nějakému cíli a opravdově a vážně se tvářící, jak pokračuje, tím více cíle toho se vzdaluje a tak tedy samu sebe ničí a uvádí v posměch. Je-li ironie tato absolutní a nepodmíněná (vlastní ironie osudová), nemůže než působiti nejtísnivějším dojmem úplného metafysického nihilismu, poněvadž ukazuje, že každá činnost lidská a každé napjetí vůle jest liché a výsměchu hodné. Má-li ironie vůbec aestheticky působiti, musí býti relativní a tím již positivní, t. j. negace její musí býti jen prostředkem k utvrzení a obhájení kladné hodnoty nějaké. Tím však vždycky již přechází ironie více méně do oboru humoru, jehož bývá jedním stadiem a jednou složkou a sice podřízenou vyššímu účinu aesthetickému. Ironie pokládává se za plod zjemnělejší kultury, poněvadž předpokládá poměrně mnoho reflektivné bystrosti. Vyskytá se však také naopak v lidu přírodě zvláště blízkém; tak horalé někteří, již vůbec bývají vtipnější a myslivější než obyvatelé rovin, pěstují ji se zálibou. Jako habituelní stav mysli a éthická nebo umělecká methoda vyskytá se ironie zvláště v dobách přechodných nebo úpadkových; není náhodné, že Sókratés, jenž značí v mnohém převrat éthických hodnot řeckých, užívá ironie jednak úmyslně jako methody paedagogické, jednak bezděčně jako výrazu své skepse.–Jako literární forma a stil vyskytá se ironie hlavně v romantismu a to v anglickém Byron) i v ruském (hlavně Lermontov), ale především v německém, kde je vypěstěna ve zvláštní methodu uměleckého nazírání. Celkem lze říci, že romantika německá přibližuje se více méně ironii osudové. Solger a Tieck rozumějí ironií volnou hru umělce s látkou, duševní jeho tvůrčí neodvislost a objektivnou neutralitu nad dílem se vznášející. Poslední důsledky z tohoto názoru vedl Fr. Schlegel, jemuž ironie je přímo dobrodružnou, nezodpovědnou a superiorní hrou tvůrčí, podstatným attributem a kriteriem genia. Ironie zvláště pronikavá sluje sarkasmem. Šld.