Italská literatura

, vznikla ve 13. stol., původně psána v dialektech (písemné doklady jejich existence již od 8. stol.): umbrijském (sv. František z Assisi, Jacopone da Todi), lombardsko-benátském (didaktická literatura), sicilském (básnická škola sicilská), později se centrem kulturního života stala Florencie a florentský dialekt základem spisovného jazyka. Vedle lidové lyriky a epiky (přejímající motivy z francouzského chansons de geste) se rozvíjela literatura náboženská, didakticko-alegorická (B. Latini), historická (kronikáři D. Compagni a G. Villani), cestopisná (Milión M. Pola) a výpravná (první italská sbírka novel Novellino). Dědictví sicilské milostné lyriky převzala tzv. přechodná škola toskánská (Guittone d’Arezzo) a rozvinula škola sladkého nového stylu (dolce stil nuovo; G. Guinizelli, G. Cavalcanti), jež stavěla proti šlechtictví rodovému ušlechtilost ducha. Tematikou souběžné komicko-realistické poezie byla naopak všední realita (C. Angiolieri). Bohatý kulturní základ latinský, provensálský a francouzský a potřeba vzdělanosti a laické kultury na půdě samostatných městských států umožnily rychlý rozvoj italské literatury, jejíž vrchol ve 14. stol. představují Dante Alighieri (didakticko-alegorický epos Božská komedie), F. Petrarca (intimní lyrikou Zpěvníku) a G. Boccaccio (sbírka novel Dekameron). Kultura městské obce (comune) vytvořila předpoklady ke vzniku humanistické a renesanční literatury (15. stol. – 1. pol. 16. stol.), jež se rozvíjela, po postupné přeměně městských republik v tzv. signorie, na dvorech renesančních vládců. Vytvořil se ideál renesančního dvořana (B. Castiglione), P. Bembo diktoval rétorické normy renesančního klasicismu, které nejlépe umělecky ztvárnil L. Ariosto v rytířském eposu Zuřivý Roland, jímž vyvrcholila tradice tohoto žánru. Vývoj italské renesanční novely uzavřel M. Bandello, J. Sannazaro založil tradici pastýřského románu, rozvíjela se poezie milostná, satirická, žertovná a burleskní, tragédie a komedie včetně lidové (Ruzzante). Základy moderní historiografie položili N. Machiavelli a F. Guicciardini. Přechodné období mezi renesancí a barokem, nazývané nyní často původním uměnovědným termínem manýrismus a vyznačující se protireformační obnovou náboženského cítění, charakterizuje zvl. osobnost a dílo T. Tassa. S novým pohledem na svět souvisel vznik nových žánrů, např. hrdinského eposu (Tassův Osvobozený Jeruzalém), pastorálního dramatu (G. B. Guarini), směšnohrdinského eposu (A. Tassoni), hudebního dramatu. V lyrice uplatnil nejlépe novou barokní poetiku, založenou na vyvolání „úžasu“ (meraviglia) u čtenáře, zvláště překvapivými metaforami, G. Marino, v próze G. Basile. Nejvýznamnější v italském baroku byla commedia dell’arte, improvizovaná na scéně profesionálními herci, kteří představovali pevné typy, tzv. masky, a používali mimické výstupy, tzv. lazzi. Druhou, „opoziční“ tvář italského baroka tvořila tzv. nová věda a filozofie (G. Galilei, G. Bruno), opírající se o Koperníkův heliocentrismus a vědecký experiment. Rokoková 1. pol. 18. stol., nazývaná v Itálii Arcadia podle akademie založené v Římě v roce 1690, převzala název Sannazarova románu a jeho pastorální tematiku a pod vlivem racionalismu hlásala návrat k prostým formám s důrazem na hudebnost verše; hlavním představitelem byl P. Metastasio, tvůrce melodramu. Významné i nové pojetí historie filozofa G. Vica. Osvícenské myšlenky, propagované v Itálii v 2. pol. 18. stol. publicistikou a žurnalistikou (zvláště milánským časopisem Il Caff bratří Verriů), vyjádřili ve svých dílech tvůrce italské tragédie V. Alfieri, G. Parini a C. Goldoni, reformátor commedia dell’arte a tvůrce moderní italské komedie. Představiteli neoklasicismu, tzv. napoleonského období na přelomu 18. a 19. stol., byli V. Monti a U. Foscolo, který částí díla předjímal romantismus 19. stol. Ten se zrodil v polemikách, vyvolaných článkem paní de Staël v milánském časopise La Biblioteca italiana (1816). Jeho teoretikové, soustředění kolem časopisu Il Conciliatore (S. Pellico, G. Berchet), zdůrazňovali pod vlivem hnutí za osvobození a sjednocení Itálie (risorgimento) sepětí literárního a společenského vývoje. Vlasteneckými idejemi prodchnuto dílo A. Manzoniho, vzpomínková garibaldovská próza i vznikající společenský román (I. Nievo) a vlastenecká lyrika (vznikla současná italská národní hymna, dílo básníka-vojáka Goffreda Mameliho, 1827 – 1849). Satirickou reakcí na soudobé politické poměry byla poezie G. Giustiho a G. G. Belliho. Zvláštní místo v italském romantismu zaujímá G. Leopardi. Po vyhlášení Italského království v roce 1861 kriticky reagovala na nové společenské problémy milánská obdoba francouzské bohémy, tzv. scapigliatura (scapigliato – rozcuchaný), hlubokou analýzu provedl až verismus (vero – pravda), jehož hlavními představiteli byli G. Verga, v poezii G. Carducci. Na rozhraní 19. a 20. stol. sílilo vědomí společenské krize, jež našlo výraz v dekadenci. V Itálii představovali její estetizující proud G. D’Annunzio, mystický A. Fogazzaro a intuitivní G. Pascoli. Příčiny krize zkoumali novými literárními prostředky L. Pirandello a I. Svevo. Poezii všedního dne psali básníci soumraku – crepuscolari (G. Gozzano), avantgardní vzpourou proti minulosti byl futurismus (F. T. Marinetti). Existenciální úzkost vyjádřili básníci G. Ungaretti a E. Montale, na něž navázal hermetismus (S. Quasimodo) i pováleční posthermetikové; stranou této linie se vyvíjela poezie U. Saby. V próze propagovalo regionální tradicionalismus hnutí Strapaese (arcivenkov), protikladem byl modernismus směru Stracitt (arciměsto), jehož zakladatelem byl M. Bontempelli. Návrat od impresionistického fragmentu k románu požadovali tzv. realisté 30. let (A. Moravia, E. Vittorini, V. Pratolini, C. Pavese, C. Bernari), kteří se po 2. světové válce přiklonili k neorealismu, který zdůrazňoval motivy protifašistického odboje a politickou a sociální problematiku zvláště italského jihu (F. Jovine, v divadelní tvorbě E. De Filippo). Po rozpadu neorealismu v polovině 50. let i uzavřených epizodách tzv. průmyslového románu a neoavantgardní Skupiny 63 v 60. letech se v italské literatuře prolínají a navzájem obohacují tendence k realistickému vyprávění s nejrůznějšími formami tvarového a jazykového experimentu (C. E. Gadda, I. Calvino, U. Eco).