Italština

, románský jazyk indoevropské rodiny, mluví jím přes 60 miliónů osob. Úřední jazyk v Itálii, San Marinu a jižním Švýcarsku, jazyk menšin ve Francii (zejména na Korsice), v Jugoslávii, Tunisku, Somálsku a v USA. Základem spisovného jazyka je toskánština (florentské nářečí); po sjednocení Itálie v roce 1860 se stala národním a úředním jazykem. Krajové dialekty italštiny jsou dosud živé, spisovný jazyk často přebírá místní nářeční prvky a zůstává poměrně nejednotný. Samostatným románským jazykem je sardinština (sardština; liší se od ostatních dialektů). Italština má jednoduché hláskosloví (většina hlásek se vyslovuje podobně jako v češtině), typické jsou zdvojené souhlásky (maggio máj), přízvuk volný (převážně na 2. slabice od konce), časté je tvoření slov příponami, mluvnická pravidla italštiny jsou značně volná. Z románských jazyků má italština nejvíce slov z latiny, řecké, arabské a germánské výpůjčky. Píše se latinkou. Viz též klasifikační přehled jazyků.

Ottův slovník naučný: Italština

Italský jazyk náleží ke skupině jazyků románských; vyvinul se v Italii z vulgární, mluvené latiny, která zatlačila ostatní tam panovavší jazyky, berouc ovšem na se v rozličných krajinách dle dosavadních poměrů jazykových rozličnou podobu. Co se rozsahu italského jtalskýa týče, užívá se ho jako jazyku obcovacího a spisovného kromě království Italského ještě na Korsice, ve švýc. kantonu Tessinu, v některých údolích kantonu Graubünden, v jižním Tyrolsku, Gorici, Istrii a na pobřeží dalmatském. Všechna nářečí italská (vyjímaje sardická, o nichž níže) vyznačují se jako společným znakem proti ostatním jazykům románským po stránce hláskoslovné ztrátou záslovného s a t (tempo z lat. tempus, ama z lat. amat), zachováním náslovných skupin st, sc, sp (stato proti špan. estato, franc. été), změnou skupiny cl v chi (chiamare z lat. clamare), ve flexi pozoruhodným plur. na -a (le braccia), četnějšími čím dále k jihu, a tvořením kondicionálu s perf. místo imperf. slovesa habere (avrerebbe). Dialekty italské, jichž Dante již ve svém spise »De vulgari eloquentiæ 14 rozeznává, rozpadají se nyní ve 3 skupiny: jihoitalskou s dialekty sardickými, sicilskými a neapolsko-kalaberskými, středoitalskou s dialekty římským, umberským a toskánským, a severoitalskou s dialekty galloitalskými, a benátským. Zvláštní místo mezi nimi zaujímá dialekt střední a severní Sardinie, vyznačující se přede všemi ostatními jazyky románskými značnou starobylostí po stránce hláskoslovné i tvaroslovné, takže je přední znatel dialektologie italské Ascoli zároveň s dialekty gallo-italskými shrnuje v samostatnou skupinu, vzdálenou stejně od soustavy italského jtalskýa jako od ostatních jazyků románských. Silnou protivu možno pozorovati mezi nářečími severně a jižně Apenninu; severně zaujímá zvláštní místo nářečí benátské svou blízkou příbuzností k toskánskému.–Tato oblast italského jtalskýa obsahuje některé ostrovy jazyků jiných: albánského a řeckého v Apulii, Kalabrii a na Sicilii, katalanského na Sardinii, slovanského v Udině a Molisi a německého v okolí Verony. Dějiny italského jtalskýa. Ojedinělé doklady tvarů a výrazů italských poskytují lat. listiny od r. 513, zřejměji a hojněji od stol. VII. a VIII. Souvislým textem psaným v čisté italštině je teprve listina z r. 964, obsahující krátkou výpověď svědků. Jednotný spisovný jazyk počíná se vyvíjeti teprve na počátku století XIII. na Sicilii při dvoře Bedřicha II., dochází však vypěstění a zdokonalení teprve ve střední Italii, jmenovitě ve Florencii; na rozdíl od latiny (lingua grammatica, grammatice loqui) a dialektů (lingua vulgaris, volgare) nazývá se vulgare illustre (aulicum, curiale, cardinale). Že se základem jazyka spisovného stalo nářečí florencké, vykládá se postavením Florencie ve XII. a XIII. stol. jako střediska kultury, zeměpisnou polohou její a okolností, že toto nářečí latině nejblíže stojí, především však tím, že Dante, Petrarca i Boccaccio i ostatní spisovatelé XIV. stol. ho užívali, pocházejíce sami většinou z Florencie. V XV. stol. ustupuje sice působením humanismu jazyk národní s počátku latině, ale již od pol. stol. přichází zase k platnosti a dosahuje opět zvláště ve Florencii svého květu. Ve stol. následujícím pozbývá však toto město s ustupováním Toskány do pozadí vrchního vedení a na jeho místo nastupují jiná střediska literárního života, Milán, Benátky, Neapol a j. V praxi podrží však přece vrch obhájci t. zv. »trecentismų, zvl. obě akademie, Umidi a Crusca. V XVII. a až přes polovici XVIII. stol. působil zhoubně vliv frančiny, hlavně literaturou filosofickou, tak, že mnozí spisovatelé psali vlastně francouzsky italskými slovy; proti směru tomuto staví se v posledních desetiletích stol. XVIII. a na poč. tohoto stol. jednak Gozzi a Alfieri, s druhé strany puristé (hl. Cesari), s nejlepším úspěchem pak romantikové v čele s Manzonim, kladouce za vzor jazyka literárního živou mluvu florenckou. Proti tomu obrací se však opět hlavně Ascoli s jinými, kteří dopřávají působení ostatním dialektům jen tam, kde nářečí florencké nestačí. V poslední době zdá se, že se spor poněkud utišil, když byli i spisovatelé severo-italští, jako Milaňan Manzoni a Piemonťan de Amicis, vystoupili pro zušlechtěny obcovací jazyk. Grammatického spracování dostalo se italskýu jtalskému v Italii již ve stol. XVI. První, kdo počal sbírati pozorování grammatická, byl kardinál Bembo, který vydal r. 1525 dílo »Prose«, psané ve formě dialogické a opírající se hlavně o Boccaccia a Petrarku. S pracemi lexikografickými započato v témže stol. Z pozdějších nejpověstnější jest »Vocabolario degli Academici della Cruscæ, který se s pedantickou přísností obmezoval skoro úplně na spisovatele stol. XIII. a Florenčany a sbíraje pilně všemožné zkomoleniny a výrazy luzy zanedbal úplně řeč obcovací i jazyk věd a umění. Nejlepší vědecká mluvnice italského jtalskýa jest od W. Meyera-Lübke, Italienische Grammatik. Lipsko 1890, nejbohatší a nejlepší slovník Valentini, Gran dizionario ital.-tedesco e tedesco-ital. (Lipsko, 1831–32, 2 sv.), nejnovější Michaelis (Lipsko, 1892, 8. vydání). V češtině máme malou italskou mluvnici Liškovu, dále převody Mussafiovy mluvnice od Herzra, od P. Malečka a jiné.

Související hesla