Izobara


1. fyzika čára znázorňující ve stavovém diagramu izobarický děj;
2. meteorologie izolinie tlaku vzduchu.

Ottův slovník naučný: Izobara

Isobary (z řec.) jsou čáry, které spojují místa povrchu zemského, na kterých jest stejný tlak vzduchu. Aby se tlaky na místech různě vysoko nad hladinou mořskou ležících mezi sebou mohly porovnávati, převedou se všecky na hladinu mořskou. Zobrazují tedy isobary rozdělení tlaku atmosférického, jaký by byl, kdyby pevniny vesměs sníženy byly k hladině mořské. Při redukci té ovšem jest ohled vzíti i na ubývání teplot s výškou. Poprvé je sestrojil Al. Buchan (The mean pressure of the atmosphere and the prevailing winds for the month and for the year. Edinb. Roy. Soc. Trans. 1869). Vypočetl pro velký počet míst povrchu zemského prům. tlak během roku na hladinu mořskou redukovaný, zanesl jej na mapy a spojiv místa stejného tlaku čarami, obdržel isobary roční; podobně provedl isobary pro jednotlivé měsíce. Dříve, bezmála do konce padesátých let tohoto stol., se předpokládalo, že při hladině mořské jest skoro všude stejný průměrný tlak vzduchu kolem 760 mm; dle toho by nebyly žádné isobary roční. Tomu však není tak, jak ukazuje průběh isobar pro měsíc červenec a leden. Kolem rovníku jest tlak vzduchu poměrně nízký, od rovníku na obou polokoulích se zeměpisnou šířkou roste a dostoupí největší hodnoty na sev. polokouli kol 35° v lednu 764,1 mm, v čci 760.7 mm, na jižní polokouli kolem 30° v lednu 761,3 mm, v čci 765,7 mm, odtud dále na obou polokoulích opět ho ubývá až ke kruhu polárnímu, načež na sev. polokouli až k pólu se zvětšuje; zdali tomu tak i na jižní polokouli, nemohlo posud pro nedostatek pozorování býti konstatováno, ale jest to pravděpodobno. Ačkoli se tlak vzduchu mění celkem se zeměpisnou šířkou, nejsou isobary všude rovnoběžné s kruhy šířkovými. Jsou kraje, kde jest tlak vzduchu největší, a tyto slovou barometrická maxima: od nich pak na vše strany tlaku ubývá až k územím, kde jest tlak vzduchu nejmenší a která se nazývají barometrická minima. Isobary tvoří kolem barometrických maxim a minim čáry ponejvíce uzavřené. Různost tlaku pochází od nestejného ohřívání se povrchu zemského. Teplem vzduch se roztahuje, sloupec vzdušný nabývá větší výšky, tím ve výši povstává nad místem teplejším větší tlak a vzduch odtud proudí. následkem čehož při povrchu zem. tlak vzduchu klesá, tím se vysvětluje hlavně pás nízkého tlaku vzduchu kol rovníku. Za to k pólům tlaku vzduchu přibývá, protože ve výši tam vzduch přitéká a tím váha sloupce vzduchu roste. Pozorování dokazuje, že horní proud vzduchu většinou již kolem 30° k zemi klesá, a proto jest maximum mezi 30° a 40°. Mimo to na ohřívání se povrchu zemského má veliký vliv rozdělení suché země a moře. Nad souši se vzduch v létě silněji zahřívá, roztahuje se a nahoře odtéká, nastává tam tudíž menší tlak vzduchu, naopak nad chladnějšími moři klesá k zemi a povstává tam větší tlak; v zimě zase suchá země silněji vychladne než moře a povstává úkaz obrácený. Pevniny a moře jsou středy proudění atmosférického jak ve směru vertikálním, tak ve směru horizontálním. Jest příčinná souvislost mezi tepelnými isanomalami a isobarami. Všude, kde jest anomalie tepelná positivní, jest nízký tlak vzduchu a naopak. Bližší pozorování kart isobar (pro každých 5 mm) to potvrzuje. V lednu, nejvýznač. měsíci zimním sev. polokoule, jsou barometrická maxima velmi vysoká nad oběma velkými kontinenty této polokoule a to větší ve vých. Sibiři vých. od jezera Bajkalského (přes 778 mm) a poněkud menší (768 mm) v Sev. Americe; současně nad mořem v téže zeměpisné šířce nad sev.částí Atlantského a Tichého okeánu panuje velmi nízký tlak, jižně od Islandu jen 746 mm, jižně od ostrovů Aleutských 752 mm. Naopak na jižní polokouli, která má v tu dobu léto, jsou barometrická maxima jižně od obratníku Kozoroha nad moři Atlantským, Indickým a Tichým (více než 766 mm), kdežto nad pevninami jsou minima. V čci zase jsou na sev. polokouli barometrická maxima nad velkými moři, sev. Atlantským a nad Tichým okeánem sev. od obratníku Raka (více než 768 mm), minima nad oběma velkými pevninami, hlubší v jihových. Asii (pod 748 mm) a druhé v Mexiku (pod 756 mm), naopak na jižní polokouli jsou v tu dobu maxima nad souší a to nad jižní Afrikou (více než 768 mm) a nad Australií (764 mm), minimum nad mořem antarktickým, kde klesá tlak vzduchu na 746 mm. S rozdělením tlaku vzduchu souvisí rozdělení panujících větrů na zeměkouli, zejména passátů a monsunů. Vedle isobar, které spojují místa stejného průměrného tlaku vzduchu pro jisté doby, jsou též isobary, které znázorňují, jak jest v určitém čase nad některou částí povrchu zemského tlak vzduchu rozdělen, na čemž pak směr i rychlost větrů a povětrnost závisí a následkem toho i předvídati se může. Pka.

Související hesla