Jabloň

, Malus – rod rostlin zahrnující stromy nebo keře z čeledi růžovitých; střídavé, opadavé jednoduché listy a pravidelné, pětičetné oboupohlavné květy. Plodem je malvice, jablko, u kulturních ovocných jabloní různého tvaru, barvy a chuti. Asi 35 druhů roste v Evropě, Asii a ojediněle v Severní Americe. Za původní evropský strom se považuje jabloň lesní (Malus sylvestris), od níž se odvozuje většina ovocnářsky významných kultivarů (někdy řazených do druhu Malus domestica). V zahradách a parcích se pěstuje mnoho okrasných kultivarů odvozených od různých druhů, zejména asijských (např. Malus x purpurea a kultivary). Forma jabloně zvaná duzén (Malus pumila var. praecox) se užívá jako podnož pro zákrsky a čtvrtkmeny jabloní.

Ottův slovník naučný: Jabloň

Jabloň jest nejdůležitější ovocný strom, jsa rozšířen ve velkém množství odrůd po celém mírném pásmu severní polokoule a nověji i v Australii. Hranice jeho končí se na jihu pásmem tropickým, na sever pak dosahuje až k hranici sněhové. Kolébkou její zdá se býti stř. Asie, vůbec Východ, odkudž byla Řeky a Římany po Evropě rozšířena. Ze pěstování její je prastaré, o tom svědčí staří spisovatelé římští již tehdy znajíce jména celé řady odrůd jablkových. Tak na př. Horác uvádí jablko melimelum, Varro orbiculata, Theophrast znal 3 druhy, Cato již 7, Plinius 41 a Palladius 56 druhů. Úpadkem říše Římské přišla jabloň v zapomenutí chována jsouc toliko v zahradách klášterů. Určitější zprávy nalézáme teprve ve XIV. stol., kdy již Francie slynula svými renetami. Po Rakousku a Německu rozšířila se jabloň za dob Karla Vel., a to dvojím směrem: z jižní strany přes Tyrolsko, na sev. podél Rýna. Ze zpráv Valeria Cordy (1515) lze souditi, že již tehdy bylo množství odrůd domácích, a dle písemních památek z dob reformace podobaly se mnohé kraje sev.-záp. Rakouska a sousedního jižního Německa velkým ovocným zahradám, které však ve válce třicetileté po většině za své vzaly. V téže době rozšiřovala se jabloň i ze stř. Asie do krajin severnějších, dle všeho k vých. i záp.; ale v Evropě nebylo o tom ani potuchy a teprve v našem století odkryto nám celé bohatství odrůd původu asijského a odtud nepochybně také dostala se kultura jabloňě do Ameriky a Australie, a to hlavně zásluhou Angličanů, kteří svými obchodními styky s Čínou, Japanem a Malou Asií nabyli známosti o ovocném bohatství těchto končin a pěstování v příhodných osadách zaváděli. Tímto různými směry rozšiřovaným pěstováním vznikly naprosto různé skupiny odrůd; tak na př. rodí se ve střední Evropě jablko poměrně nejmenší, ale nejtrvanlivější, odtud na východ jsou jablka největší, ale méně uspokojující jakosti, kdežto jižní a západní Evropa má jablka nejkrásnější. V Čechách bylo jablko od pradávna oblíbeno, všickni naši staří letopiscové se o něm hojně zmiňují; Mathioli, Balbín i Hájek výslovně mnohé odrůdy uvádějí jako zcela domácí, vlastnosti jejich vychvalujíce. Vlastního významu nabylo jablko teprve v předešlém století stavši se z lahůdky potravinou a zbožím obchodním, hodícím se i ku spracování průmyslovému. Zásluha o to přísluší vedle pomologů francouzských a německých (Diel, Christ, Sickler, Fürst, Lucas, Oberdick, Dochnahl, Dubreuil, Baltet) i celé řadě odborníků českých, jako jsou Šámal, Rössler, Rott a j., pak i Vlastenecké hospodářské společnosti české, najmě jejím předákům hraběti ze Šternberka a hraběti Canalovi. Dnes patří mezi přední sídla kultury jabloňě statky knížat Schwarzenberků, Lobkoviců, hrabat Šliků a Thunů. Zásluhou výše uvedených mužů záhy seznavších, že neobyčejné množství odrůd třeba vpraviti do jakéhos rámce, zděláno několik systémů, do nichž skoro 2000 známých odrůd bylo zařaděno. Ustálil se systém Lucasův a Dielův, dle něhož dělí se jabloň vzhledem ku plodu na 15 tříd: 1. Žebernáče, jablka prostředně veliká, vysoko vyklenutá, ku kalichu ujmutá s několika přes celý povrch běžícími žebry. Slupka jemná, hladká; dužnina kyprá, aromaticky vonná; jaderník otevřený, příhrady roztržené, Podřadí: jednobarevná, dvoubarevná, pruhovaná. 2. Řehtáče, prostředně až velmi veliké, podlouhle kuželovité až válcovité, hladké, bělavě lesklé, pevné; dužnina zrnitá, hrubší málo vonná, kalich otevřený, velký. 3. Chroupata, malá až prostřední, kol kalichu žebernatá, plochá, ku kalichu zašpičatělá, někdy kulovitá až i válcovitá, hladká, zelenavě žlutá. Dužnina jemná, pevná, sladce nakyslá, kořenná, kalich otevřený. 4. Růžová jablka, prostřední až veliká, kol kalichu žebernatá, obyčejně pravidelně kulovitá, hladká, ojíněná, vonná; dužnina měkká, zarůžovělá, kalich sevřený. 5. Holubinky, malé nebo prostřední, podlouhle kuželovité, hladké, lesklé; dužnina jemná, šťavnatá, kořeněná, kalich čtyř- a pětidílný, zavřený i rozevřený. 6. Libernáče, veliké, nepravidelné, ploché i vysoko vyklenuté, jedna polovice vyšší než druhá, s plochými žebry, hladké, lesklé; dužnina hrubá, nakyslá, kalich veliký, rozevřený. Sem patří největší jablka. 7. Renety hranaté, velké, nepravidelné, hrbolaté, pevné, ne zcela lesklé, rezivé, jednobarevné; dužnina hrubší, sladce návinná, kalich polootevřený nebo zavřený. 8. Renety voskové, malé až prostřední, pravidelné, válcovité, ploše kulovité nebo i válcovité, hladké, lesklé nebo u kalichu rezivé; dužnina jemná, chuti výtečné, kalich pravidelný, zavřený. 9. Míšně, malé až prostřední, kulaté nebo sploštělé, hladké, lesklé, rezité, s bradavkami; dužnina pevná, jemná, zvláštní sladce návinné příchuti, kalich pravidelný, uzavřený. 10. Renety červené, malé, prostřední i velké, kulovité, sploštělé i vyklenuté, s plochou prohlubní kalichovou, lesklé, hladké, rezivé, dvoubarvé i pruhované; dužnina jemná, kořenná, kalich otevřený i uzavřený. 11. Renety kožené, prostřední až veliké, kulovité nebo zploštělé, drsné, jedno- i vícebarevné; dužnina jemná, kořenná, kalich uzavřený. Podřadí: jednobarvé, dvoubarvé, žíhané. 12. Renety zlaté, prostřední až veliké, kulovité, ploché i vysoké, pravidelné i hrbolaté, rezivé, zřídka hladké, barvy zlatově žluté; dužnina jemná, šťavnatá, kořenná, cukrnatá, kalich sevřený i rozevřený. 13. Žíhaná jablka. Sem se počítají všecka jablka žíhaná do předchozích tříd nezařaděná. Podřadí: zakulacená, zašpičatělá. 14. Homolovitá jablka, k nimž náležejí všecka jednobarvá, jež nehodí se do předchozích tříd a vykazují tvary vysoko vyklenuté a dlouze kuželovité. Podřadí: jednobarvá, dvoubarvá. 15. Plošťata, směs odrůd jako u předchozí třídy, ale tvaru sploštělého nebo kulovitého. Podřadí: jedno- a dvoubarvá. Dle doby zrání dělí se jablka na letní, podzimní a zimní. Všecky naše dnešní odrůdy jablek vznikly dle všeho mnohonásobným křížením nejprve druhů typických, jako Pyrus malus (var. glabra, tomentosa a paradisiaca), P. apetala, P. prunifolia, P. spectabilis, P. coronaria, P. baccata, P. silvestris, P. pumila a P. dasyphylla. Jako každá jiná ovocná země mají i Čechy svoje vlastní odrůdy, z nichž nejrázovitější je panenské. V posledním čase přibyla jich celá řada, na př. malinové z Holovous, zapovězené, košíkové, jaroměřské a j. Jako předního pěstitele nových odrůd uvésti sluší rolníka J. Procha v Sloupně, který ze svých školek již několik odrůd odevzdal světovému obchodu. Jabloň jest vzrůstu bujného, tvoří z pravidla dle druhů větší nebo tuze veliké, vždy spíše ploché koruny; listy vejčité, více nebo méně vezpod plstnaté; květy v chomáčích, pětilisté, bílé nebo narůžovělé, v dubnu-květnu. Plody požívají se čerstvé, sušené, na huspeniny a povidla vařené nebo se z nich vyrábí ovocné víno (mošt a jablčák) a též ocet; jsou až dosud důležitým předmětem vývozním. Strom sází se do stromořadí podél cest nebo do uzavřených štěpnic. V zahradách pěstuje se též ve tvarech zákrskových buď jako koule nebo na odrech jako kordon. Má ráda půdu teplejší, dosti hlubokou a vlhčí; odrůdy mnozí se vždy očkováním nebo roubováním.–Obširně pojednal o jabloňi L. Burket (»Jabloň«); ve spise F. Thomayera »České ovoce«, díl I., Jablka, popsáno a v barvotisku provedeno 50 nejlepších odrůd jabloňí. Fln.

Související hesla