Jagić Vatroslav

, chorvatský filolog; profesor na univerzitě ve Vídni, v Berlíně a Petrohradě. Zabýval se slavistikou a literární historií. Hlavní díla: Historija književnosti naroda hrvatskoga i srpskoga (Dějiny literatury národa Chorvatů a Srbů), Zur Entstehungsgeschichte der kirchenslavischen Sprache (Dějiny počátků staroslověnského jazyka) a Istorija slavjanskoj filologii (Dějiny slovanské filologie).

Ottův slovník naučný: Jagić Vatroslav

Jagić Vatroslav (Ignatij Vikentjevič), proslulý a té doby nejpřednější slovanský filolog (* 6. čce 1838 ve Varaždině v Chorvatsku). Školy obecné a první tři třídy gymnasijní vychodil v rodném městě, ostatní v Záhřebě. Filosofická studia konal ve Vídni (1856 až 1860), pěstuje hlavně filologii klassickou (Bonitz, E. Hoffmann, Vahlen). Tyto studie konal více z povinnosti (stipend.). Ale s láskou přilnul k slovanské filologii a k Miklosichovi, s kterým obzvláště ve dvor. knihovně častěji obcovati mohl. Prostřednictvím Miklosichovým seznámil se Jagić též s Daničićem a Vukem Stef. Karadžićem. Podrobiv se pak s nejlepším úspěchem státním zkouškám z klassické fllologie, vrátil se na podzim r. 1860 do Záhřebu a zaujal místo professorské na tamějším gymnasiu. Působení mladého, pro svou vědu nadšeného učitele nezůstávalo bez hlubokého účinku. Jmenovitě výklady básní Homérových a srovnávání jich s epickými zpěvy domácími poutaly živě vnímavou mysl mládeže gymnasijní. Ze studií těchto vznikla též první rozprava Jagićova, otištěná v progr. gymn. na r. 1861, pod názvem: Pabirci po cvieću našega narodnoga pjesničtva. Srovnávaje formální stránku hrdinských zpěvů chorv.-srbských s epikou starořeckou, kráčel Jagić ve stopách Miklosiche, který se od počátku stal jeho vzorem a příznivcem. Ba více. Miklosich zajisté, poznav záhy neobyčejné nadání Jagićovo, jeho rozsáhlé a solidní vědomosti, pojal myšlénku a čím dále tím zřetelněji ji dával na jevo a nikdy od ní neupustil, že Jagić je povolán, aby se někdy stal jeho nástupcem na stolici vídeňské. Srv. dopisy Miklosichovy v Arch. XIV 301 a násl. Horlivá činnost literární, kterou Jagić již v oněch mladých létech vyvinoval, opravňovala zajisté k nadějím nejsmělejším. Neuplynul rok, aby neobjevil se vzácný plod této činnosti Jagićovy. R. 1862 přinesl opět gymn. progr. studii: Deklinacija imena samostavnoga kako se razvi u staroslovenskom-srbskom-hrvatskom jeziku. Rozprava ukazuje historický vývoj skloňování podst. jména v uvedených jazycích. V násl. r. 1863 slaveno po celém slovanském světě tisíciletí příchodu sv. apoštolů Cyrilla a Methoda na Moravu. Jedna z nejkrásnějších památek oné nadšenosti je úhledná kniha záhřebská: Tisućnica slovenskih apostolah sv. Cirila i Metoda, která obsahuje též důkladnou hist.-filologickou studii Jagićovu: Evangelije u slovenskom prievodu. Následujícího roku (1864) súčastnil se Jagić horlivě sepsání souborného článku Jihoslované pro náš první Slovník naučný (red. Rieger). Od něho pochází znamenité povšechné vylíčení dějin jazyka a literatury chorv.-srbské, které dosud v písemnictví chorvatském není nahrazeno, neřku-li překonáno. Téhož roku (1864) vydal Jagić na vyzvání rak. vlády malou mluvnici jazyka chorvatského: Gram. jezika hèrvatskoga, osnovana na starobugarskoj slovenštini. Dio pèrvi. Glasovi. Je to mluvnice malá, ale tím důležitá, jmenovitě ve vědeckém písemnictví chorvatském, že první podala správný a historicky doložený výklad hláskosloví chorvatského, zbudovaný na základě staré slovanštiny. Význam a zásluha této malé učebnice je tudíž veliká; byvši více než 20 let na gymnasiích chorvatských zavedena, odchovala celou generaci ve správných názorech grammatických. Výbornými pak doplňky sloužily obě čítanky, pro VII. a VIII. tř. gymn., vydané r. 1864 – 66 pod názvem: Priměri starohèrvatskoga jezika iz glagolskih i cirilskih književnih starinah sastavljeni za sedmi i osmi gimn. razred. I. II. Obě čítanky podávaly ukázký z nejstarších památek staroslovanských a starochorvatských v písmě původním (hlah., cyr. a lat.), pilně sebrané a pokud možno i přímo z rukopisů čerpané, s důležitými úvody a poznámkami. Zvláště oddíl starochorv. nabyl tím i nemalé ceny vědecké. Téhož roku založil Jagić spolu s Fr. Račkim a J. Torbarem vědecký časopis »Književni▽, jehož se stal spoluredaktorem a horlivým spolupracovníkem. Ve třech ročnících, které vyšly v l. 1864, 1865 a 1866, obsažena celá řada rozprav, posudků a referátů Jagićových a sice: I. (1864) Naš pravopis, Primjetbe na Odgovor na Naš pravopis, Iz prošlosti hrvatskoga jezika (tu vylíčena též činnost Vuka St. Karadžiće a jiných učenců srbských); II. (1865): Slovjensko jezikoslovje (kratak hist.-filol. nacrt), Primjetbe k našoj sintaxi. Dále rozbor spisů: Vebrových, Miklosichových, Daničićových, Erbenových, Ljubićových, Starčevićových a vydání nár. písní Matice Dalmatské, konečně bibliogr. zprávy; III. (1866): Gramm. rozbor a ukázky eposu Adrianskoga mora Sirena od hrab. Petra Zriňského, Cirilski zbornik XVI. – X VII. stoljeća, Stari spomenici pisma i jezika jugozapadnih Slovjena (výt. ze spisu Sreznevského), Štampana hrvatska knjiga XVI. vieka, Kratak pregled hrvatsko-srbske književnosti od posljedne dvie-tri godine, Starine i njihovo znamenovanje (přehled archaeologických památek musea záhřebského s výklady o jejich vědeckém významu). Dále pak následuje rozbor spisů: Pypina a Spasowicze, rozprav v programmech chorv. gymn., srbského překladu Bartensteina. Každý slovanský filolog pozná ihned, že »Književni▽ byl předchůdcem »Archivu f. slav. Phil.«, jen že v menších rozměrech a s obzorem obmezenějším. Avšak i z této vědecké stráže rozhlížel se již Jagić po celém oboru slov. filologie a sledoval bedlivým a kritickým okem všechny zjevy, které přinášely obohacení jejích poznatků a výzkumů. Dějiny jaz. staroslov. a chorv.srbského, jakož i literatura chorv.-srbská stály přirozeně v popředí. Významným činem bylo zavedení a obhájení opraveného pravopisu, kterým přítrž učiněna psaní èr za prosté r (slabikotvorné) a -h v gen. pluralis. Opravy Jagićovy, jak povědomo, byly pak všeobecně přijaty. Roku 1865 pořídil Fr. Rački vydání evang. Vatikánského, proti radě Miklosichově oblými hlaholskými typy (Šafaříkovými), pod názvem: Assemanov ili Vatikanski evangelistar. Čásť filologická v obšírném úvodu pochází od Jagiće. Je to rozbor jazyka této památky, který by dosud měl nezkrácenou cenu, kdyby otisk památky neoplýval chybami. Když r. 1866 založena byla v Záhřebě Jihoslovanská Akademie, činnost Jagićova nabyla nového působiště. S podporou Akademie, jejíž skutečným členem Jagić ihned zvolen byl, vydal r. 1867 své dějiny literatury chorvatsko-srbské, které měly veliký úspěch, pod názvem: Historija književnosti naroda hrvatskoga i srbskoga. I. Staro doba (od VII. do konce XIV. stol.). Ruský překlad vyšel v Kazani r. 1871. K dějinám připojil pak Jagić násl. roku (1868) sbírku starých textů, jež vyňal hlavně z bohatých sbírek záhřebských, pod názvem: Prilozi k historiji književnosti naroda hrvatskoga i srbskoga (původně otištěny v Kukuljevićově Arkivu za povjestn. jugoslav., kn. IX.). Mezitím zahájila Akademie svou vědeckou činnost. Hned v prvním veřejném sedění (1867) četl Jagić O paralelah i izvorih naših naradnih pjesama i pripoviedaka – výtah z vydané právě »Historije književnostį – a měl pak živé účastenství v obou publikacích akademických, v »Radų a v »Starinách«, v onom přispívaje úvahami kriticko-bibliografickými, v těchto vydávaje staré jihoslov. památky. Tak obsahuje »Rad«: I. (1867) rozbor Dějin srbské literatury od St. Novakoviće; II. (1868) rozpravu: Gradja za glagolsku paleografiju; V. (1868) recensi nových spisů Miklosichových; VI. (1868) nekrolog Aug. Schleichera; VIII. (1869) rozbor spisů Afanasjeva a Srezněvského; IX. (1869) důležitou rozpravu Podmladjena vokalizacija u hrvatskom jeziku, která pak vyšla též jako zvláštní otisk; dále stať Trubaduri i najstariji hrvatski lirici; XI. (1870) rozbor srbské bibliografie, kterou sestavil St. Novaković; XII. (1870) zprávu o učené cestě po Dalmacii; XIII. (1870) vážnou rozpravu o přízvuku: Paralele k hrvatsko-srbskomu naglasivanju; XIV. (1871) Napredak slovinske filologije pošlednjih godina s pokračováním ve svazku XVII.; konečně XVIII. (1872) kritický rozbor biografie Križanićovy, kterou napsal Bezsonov (četl Jagić 1872). »Starine« pak obsahují: I. (1869) Ogledi stare hrvatske proze (texty čakavské); III. (1871) Život Aleksandra Velikoga (chorv.-srbský text, podle různých rukopisů; též jako zvl. otisk). Dále konaly se horlivé přípravy k vydání Starých spisovatelů chorvatských, k podniku nad jiné důležitému, ku kterému Jagić napsal programm a jehož 1. svazek pod jeho dozorem r. 1869 tištěn byl. Jsou to Pjesme Marka Marulića, k vydání upravené od Iv. Kukuljeviće-Sakcinského, s kritickými poznámkami od Jagiće. 2. svazek (1870) obsahuje Pjesme Šiška Menčetića Vlahovića i Gjore Držića, které k vydání upravil Jagić 3. (1871) a 4. (1872) svazek podává Pjesme Mavra Vetranića Čavčića, které vydali společně Jagić, Kaznačić a Daničić. 5. sv. (1872) podává Pjesme Nikole Dimitrovića i Nikole Nalješkovića, společně vydané od Jagiće a Daničiće. Mezitím stal se v postavení Jagićově náhlý obrat, který v prvním okamžiku působil jako katastrofa. Z příčin politických byl totiž Jagić v červnu 1870 bánem Rauchem professury na gymn. záhřebském zbaven. Starost o rodinu (manželku a dvě děvčátka) tenkráte velmi doléhala na hlavu Jagićovu. Ale rána, kterou nepřátelé krutě zasáhli do života Jagićova, stala se příčinou, že obor působnosti jeho netušeně se rozšířil a že zaujal z nenadání vynikající postavení v učeném světě slovanském. S počátku působil Jagić tím usilovněji při Akademii, která jej ustanovila druhým sekretářem (vedle Daničiće); ale takové postavení nemohlo mu dostačovati. A jelikož dráha v otčině byla mu snad navždy uzavřena, obrátily se zraky jeho do ciziny, tam, kde vynikající nadání a neúmorná, úspěšná práce jeho na poli vědeckém docházela spravedlivého ocenění. V oněch starostlivých dobách osvědčil se tuším nejvíce Miklosich, který Jovi uváděl na mysl vysoký cíl a vřele jej doporoučel, a pak Srezněvskij, Grigorovič a ruští přátelé vůbec, kteří ihned se starali, aby Jovi opatřili přiměřené postavení. Na Rusi požíval již Jagić dobrého jména. Již r. 1868 vyvolen byl dopisujícím členem cís. Akademie Nauk v odděl. ruského jazyka a slovesnosti a r. 1870 udělen mu, po návrhu Srezněvského, stupeň čestného doktora slovanské filologie od univ. petrohradské. V r. 1871 povolán byl pak, na návrh Grigorovičův, za mimoř. professora srovnávací mluvnice jazyků indoevropských na univ. v Oděsse. Cestu upravili mu, jak vyznal Jagić sám (»Čas« 1891, č. 13), Miklosich a Bogišić, který krátce před tím do Oděssy povolán byl. Zároveň ale obdržel Jagić celoroční dovolenou (komandirovku) k cestování po Rusi a za hranicemi, aby se zdokonalil v jaz. sanskrtském a ruském. R.1872 jmenován byl řádným professorem této stolice. Jednoroční dovolené Jagić užil co nejsvědomitěji, hlavně v Berlíně poslouchaje přednášky Webrovy a j. Výsledek těchto studií byla rozprava Das Leben der Wurzel dê in den slavischen Sprachen (1871), za kterou universita lipská udělila mu stupeň doktora filosofie. Osvojiv si pak dokonale v slově i písmě jazyk ruský, počal Jagić roku 1872 přednášeti v Oděsse. Avšak působnost jeho netrvala tam dlouho a nezanechala než smutné upomínky. Přibyv v létě r. 1872 do Oděssy, Jagić nebezpečně onemocněl a zotaviv se po delší nemoci musil patřiti, jak táž nemoc (tyfus) zachvátila a v předčasný hrob uložila jeho prvorozenou dceru. Hlava Jagićova od těchto navštívení zbělela nadobro. Horlivá vědecká činnost, od mladosti vlastní jeho živel, při tom neustávala. Ale zatím připravovala se opět změna v jeho postavení. V Berlíně zanášeli se plánem zříditi stolici slovanské filologie. Přítomnost Jagićova nemálo přispěla k tomu, že plán se uskutečnil. Následkem toho povolán r. 1874 Jagić do Berlína. I při tomto povolání měl Miklosich velkou zásluhu. V říjnu 1874 opustil tedy Jagić univ. oděsskou a zaujal místo jako první professor slov. filologie na univ. berlínské. Pro muže tak schopného a vědecké práci tak cele oddaného měla doba berlínská (1874 – 80) neobyčejný význam. Jagić pokračoval v započatých pracích a vydáních. »Starine« přinášely jeho Opisi i izvodi iz nekoliko južnoslovinskih rukopisa (seš. 5. 1873; 6. 1874; 9. 1877 a 10. 1878). Jako podobné práce Srezněvského jsou tyto popisy, rozbory a výtahy ze staroslov. památek vesměs důležity jakožto příspěvky pro dějiny staroslovanského jazyka a literatury. Vedle toho objevila se vydání památek v časopise bělehradské učené společnosti, jejíž členem též záhy Jagić byl zvolen, v »Glasnikų: kn. XL. (1874): Još nešto o životu svetoga Džurdža Kratovca (dodatek k textu v XXI. kn. Glasnika vydanému); dále v kn. XLII. (1875): Konstantin filosof i njegov život Stefana Lazarevića despota srpskoga. Velmi důležita je rozprava, která vyšla v 37. seš. »Radų (1876): Gradja za historiju slovinske narodne poezije; v ní podal Jagić vzácnou sbírku hist. svědectví o epické poesii chorv.-srbské. Rozprava přeložena do ruštiny. Ale nejdůležitější čin z doby berlínské spatřiti třeba v založení odborného časopisu pro slov. filologii » Archiv für slavische Philologie «, jehož 1. sešit vyšel r. 1876. Jovi podařilo se konečně, oč pokoušel se Dobrovský (Slavín 1806, Slovanka 1814, 1815), po čem toužil Šafařík (1841) a co též Miklosich uskutečniti se snažil (Slavische Bibliothek, I. 1851; II. 1858): utvořiti vědecký orgán, který podává vedle samostatných ze všech oborů slov. filologie čerpaných statí úplnou kritickou bibliografii a tím zároveň slouží jakožto stálý rádce a průvodce pro všechny, kdož na rozsáhlém poli této filologie vědecky činni jsou. První ročníky jsou plny rozprav a referátů Jagićových, později ustupuje občas do pozadí. Jagićova Archivu vyšlo dosud (srpen 1897) 19 svazků, každý o 40 tisk. arších, a jeden Supplementband (1892): úspěch velikolepý, který jeho zakladatel v r. 1876 ovšem tušiti nemohl. Z doby berlínské pocházejí větší články, jako: Studien über das altslovenisch-glagolitische Zographos-Evangelium (ve sv. I. a II.); Die christlich-mythologische Schicht in der russischen Volksepik (ve sv. I.); Dunav-Dunaj in der slavischen Volkspoesie (ve sv. I.); Ein Beitrag zur serbischen Annalistik mit literaturgeschichtlicher Einleitung (ve sv. II.); Die südslavischen Volkssagen von dem Grabancijaš dijak und ihre Erklärung (ve sv. II.); Ueber einen Berührungspunkt des altslovenischen mit dem litauischen Vocalismus (ve sv. III.); Wie lautete bei den alten Bulgaren? (ve sv. III.) a j. K tomu druží se celá řada menších článků a přečetné kritické referáty o spisech ze všech oborů slov. filologie. Vedle péče o Archiv obrátil Jagić hlavní pozornost na úplná vydání nejstarších hlaholských památek staroslovanských. Tak vyšel r. 1879 Quattuor evangeliorum codex Zographensis, vydání památné, kterým studium staré slovanštiny na pevnou basis postaveno bylo. Dále vyšla r. 1880 důležitá památka jihoslovanského práva Zakon Vinodolskij, s ruským překladem a kritickými i filolog. poznámkami. V době berlínské stal se Jagić členem král. č. společnosti nauk v Praze (1877), skutečným členem akademie krakovské (1878), dopis. členem akademie berlínské a j. Vydávání Archivu a staroslov. památek, které Jagić dále připravoval, vůbec celá hlavně na historické studium jazyka a jeho starých památek upravená činnost Jagićova udržovala neustálý živý styk s Ruskem. Tak stalo se, že po smrti J. J. Srezněvského v r. 1880 zvolen byl Jagić za mimořád. člena akademie petrohradské. Brzy na to (ještě r. 1880) povolán byl pak, hlavně působením prof. Vl. Lamanského, aby též na univ. petrohradské zaujal stolici, která úmrtím Srezněvského uprázdněna byla. Pobyt berlínský zanechal příjemné vzpomínky v rodině Jagićově, která narozením syna r. 1875 rozmnožena byla. V Petrohradě působil Jagić opět šest let. Nezvyklé podnebí a výchova dětí působila mnoho starostí. Ale pro vědeckou práci, zvláště směrem Jagićovým, poskytovaly přebohaté knihovny ruské nevyčerpatelných pramenů. Jagić kořistil z nich co nejpilněji. Mnohé, objemné spisy dospěly ještě za pobytu petrohradského k ukončení, jiné vydány teprve později a některé ani dosud nejsou dohotoveny. Z potřeb praktických vznikla Specimina linguae palaeoslovenicae (1882); je to výborná čítanka pro cvičení akademická. Záhy dokončeno též vydání evang. Marianského (1883). Toto vydání je z mnohých příčin důležité a vážné. Především obsahuje celý text tetroevangelia s připojeným různočtením ostatních staroslov. ev. textů; dále důkladný rozbor jazykový s některými delšími exkursy (na př. o vzniku slov. imperfekta), konečně úplný slovník, v kterém celá zásoba evang. slov spolehlivě vyložena jest. Tento slovník vykonal již mnoho výborných služeb pro mluvnici staroslov. a koná je dále. Třeba na př. srovnati Delbrückovu Srovnáv. skladbu jaz. indoevropských, kde pomocí indexu evang. Marianského celá řada důležitych poznatků syntaktických na jevo vynesena jest. Dále sepsány mnohé obšírné recense, jaké při udílení cen vědeckých na Rusi zvykem jsou. Takového původu jsou Četyre kritiko-paleograf. staťji (1884), v nichž vyniká rozbor jazyka nejstaršího žaltáře slovanského a pak důkladné objasnění původu písma hlaholského. Při tisícileté památce úmrtí Methodova (1885) vznikla slavnostní řeč; Vopros o Kirillě i Mefodiji v slavjanskoj filologiji, která v poznámkách přináší úplnou bibliografii této otázky. Vzácným příspěvkem k dějinám slov. filologie je dále vydání vzájemných dopisů Dobrovského a Kopitara r. 1885: Briefwechsel zwischen Dobrowsky und Kopitar (1808 – 1828), které částečně již v Archivu otištěny byly. Vydáním této korrespondence postaven oběma velkým slavistům trvalý pomník, jehož cena připojeným Vvedenijem v perepisku Dobrovskago s Kopitarom a důkladnými rejstříky ještě zvýšena. Roku následujícího (1886) vydal Jagić obšírná Menaea Sept. Octobr. Novembris podle nejstarších rus. rukopisů z konce XI. stol. Je to dílo monumentální, které mělo býti počátkem vydání minejí služebných čili zpěvů obřadních na všech dvanáct měsíců roku. Ale k pokračování nedošlo. Vedle toho šla péče o Archiv, který stále prospíval. Z doby petrohradské pocházejí větší články: Mythologische Skizzen: I. Svarog und Svarožic (ve sv.IV.); H. Daždbog-Dažbog-Dabog (ve sv. V.); Die Umlautserscheinungen bei den Vocalen e, ê, ę in den slavischen Sprachen (ve sv. V. a VI.); Das altslovenische Evangelistarium Pop Sava's (ve sv. V.). K nim přistupuje opět řada menších článků a jmenovitě veliký počet kritických referátů a recensí o publikacích ze slov. filologie. Zásluhy Jagićovy byly na Rusi vždy náležitě oceňovány, nejen od početných a vděčných žáků, nýbrž i od vlády. Jagić stal se skutečným státním radou ruským, ozdoben byl řády: velkokřížem řádu Stanislava s hvězdou, řádem Vlad. a Anny, a učené společnosti petrohradské, moskevské, kijevské, oděsské jmenovaly jej svým členem. Mezitím opouštěl Miklosich, jenž r. 1883 dosáhl 70 let, stolici slov. filologie. V červnu 1885 učiněn na univ. vídeňské návrh jednomyslně přijatý, aby na ni povolán byl Jagić Z lásky k svému starému učiteli a po přání své rodiny přijal Jagić pozvání a stal se r. 1886 nástupcem Miklosichovým nejen v universitě, nýbrž zaujal též hned místo vedle něho v Akademii vídeňské jako skutečný člen a stal se pak po smrti Miklosichově (1891) též doživotním členem panské sněmovny rakouské. Tak splnila se dávná myšlénka Miklosichova. Po 16letém pobytu v cizině, obohacen vzácnými zkušenostmi, vracel se Jagić do vlasti, aby zde po Miklosichovi v jeho duchu dále působil. Působení své zahájil Jagić tím, že založil především seminář pro slovanskou filologii (1887), ústav podobný, jakého na př. stolice pro klassickou filologii již dávno a k velikému prospěchu vědeckého vzdělání užívaly. Slovanský seminář vídeňský, který zásluhou Jagićovou chová velmi pěknou příruční knihovnu slov. filologie, stal se pod jeho vedením důležitým střediskem vědeckým; z přednášek a volných rozhovorů seminárních vyklíčilo mnoho podnětů, které pak vyspěly ve vážné příspěvky, uveřejněné v Archivu, jenž jest zároveň orgánem seminárním. Veliká jest opět řada spisů, které Jagić od příchodu svého do Vídně vydal: Kritičeskija zamětki po istoriji russkago jazyka (1889); Svetostefanski christovulj kralja Stefana Uroša II. Milutina (1890); Statut Poljički (1890, zvl. otisk z IV. svazku Monum. hist.-jurid. jihoslov. akad.); Glagolitica (I). Würdigung neuentdeckter Fragmente (1890; rozbor dvou hlah. památek, t. zv. zlomků vídeňských a pak předůležitých zlomků kijevských, které při zvláštních otiscích připojeny v úplných fotografiích); Missale glagoliticum Hervojae ducis Spalatensis (1891; vyložen obsah této nádherné, v Cařihradě chované památky chorv.-hlaholské); Razum i filosofija iz srpskich kniževnich starina (1892; vydání starosrbského florilegia z rukopisu Sreckovicova); Die Menandersentenzen in der altkirchenslav. Übersetzung (1892); Das byzantinische Lehrgedicht Spaneas i. d. altkirchenslav. Übersetzung (1892); Slavische Beiträge zu den biblischen Apokryphen. I. Die altkirchenslav. Texte des Adambuches (1893); Glagolitica II. Grškovićev odlomak glagolskog apostola (1893); Der erste Cetinjer Kirchendruck vom Jahre 1494. Erste Hälfte: Bibliographisch-Kritisches. Zweite Hälfte: Griechisch-slavisches Glossar (1894); Die Geheimsprachen bei den Slaven. I. Bibliographie des Gegenstandes und die slavischen Bestandtheile (1895); Ruska književnost u osamnaestom stoljeću (1895); veliké dílo souborné, plod dlouholeté činnosti sběratelské: Codex slovenicus rerum grammaticarum čili lépe Razsužděnija južnoslavjanskoj i russkoj stariny o cerkovnoslavjanskom jazykě (1895); konečně vydání Vsih prorokov stumačenje hrvatsko čili Veteris testamenti prophetarum interpretatio istro-croatica saeculi XVI. (1897), překlad protestantský, jehož jediný otisk nalezen byl v klášteře drkolenském (Kloster Schlägel v Hor. Rakousích). Vedle této horlivé vydavatelské činnosti jde opět péče o Archiv, v němž zůstavil si hlavně přehledy kriticko-bibliografické. Občas objeví se zde i důležitý článek, jako Ein Kapitel aus der Geschichte der südslavischen Sprachen (ve sv. XVII.), v němž Jagić vykládá o poměru chorv.-srbštiny k slovinštině a celou otázku objasňuje se stanoviska historického. Takových menších článků a kritik roztroušeno též po jiných časopisech. Uvádím jen recensi velkolepé knihy V. V. Stasova, Slavjanskij i vostočnyj ornament (1887); rozbor nového pramene o činnosti sv. apoštola Kyrilla (1893); obšírnou recensi knihy Karnějeva Materialy i zamětki po liter. istoriji fiziologa (1894); krátkou rozpravu o metrických rozměrech starých básníků dalmatských (1896). Několik cenných poznámek pro starší bibliografii jihoslov. přinesl »Anzeiger« vídeňské Akademie (1890, 1895, 1896), dále rozpravu: Die Aufgaben der Erforschung der südslavischen Dialekte, erläutert an dem Verhältnisse der serbokroatischen Schriftsprache zur bosnisch-hercegovinischen Mundart (1897), která vzhledem na projev Jagićův v rak. delegacích je nemálo zajímava jako vědecké credo o poměru různých nářečí k spisovnému jazyku chorv.-srbskému. Činnost Jagićova, za kterou se mu dostalo opět mnohého vyznamenání (titul c. k. dvor. rady, pruský řád korunní, pruský řád pour le mérite, velkokříž srbského řádu sv. Savy, členství srbské král. a mnichovské Akademie aj.), daleko není ukončena. Dosáhnuv nyní 59. roku věku svého zachoval si, jsa vždy a ve všem povahy střídmé, stálé zdraví a velikou sílu pracovní. Avšak již to, co dosud vykonal, pojišťuje mu místo v nejpřednější řadě slovanských filologů. Běh jeho života utvářil se tak, že seznal důkladně z vlastního názoru slovanské a sousední německé poměry a navázal osobní styky se všemi učenci, kteří slov. filologii v širším a užším smyslu pěstují. Tato výhoda nemálo přispěla k tomu, že se stal Jagić, jehož cílem od počátku byl nejširší rozhled po všech otázkách slov. filologie a spolehlivé ovládání celé této rozsáhlé literatury, skutečným středem učeným, bez jehož pomoci a přispění na ten čas žádné veliké dílo ve slov. filologii není možným. Kdysi přikládán název »patriarchy slovanské filologie« Dobrovskému, později též Miklosichovi. Avšak žádný z obou ani z daleka nebyl učencem, v jehož rukou se sbíhaly všechny otázky slovanské filologie, jako je to při Jovi. Jemu podařilo se uskutečniti cíl, který mu již r. 1874 vytkl Miklosich: eine slavische Philologie aufzubauen; das ist die Aufgabe, der Sie gewachsen sind. A jakož věrně kráčel a kráčí za tímto vysokým cílem, tak trvá na cestě, kterou Miklosich vytkl slovy: Nur der philologische Betrieb einer Sprache erreicht das uns vorschwebende Ziel. Hlavním nástrojem při tomto budování na pevných základech historických jest ovšem » Archiv für slavische Philologie«, ale neméně též četné spisy Jagićovy, které snášejí a upravují ze všech stran kameny stavební, z jazykozpytu, z literární historie, ze starožitností, z bajesloví, z palaeografie. Fr. Pastrnek. Dodatky Rytíř, s obdivuhodnou svěžestí tělesnou i duševní pokračuje dále ve vědecké práci na poli slovanské filologie. R. 1897 vydal: Istočniki dlja istoriji slavjanskoj filologij i II. Novyja pisüma Dobrovskago, Kopitara i drugich jugozapadnych Slavjan (Petr., 1897, ve spisích petrohr. akademie). Je to nová, bohatá sbírka dopisů, které pěstovatelé slovanské filologie u západních a jižních Slovanů v dlouhém období od r. 1785 do r. 1861 vzájemně vyměňovali, mezi nimiž vynikají listy Dobrovského Jiřímu Rybayovi, psané v desítiletí 1785 – 95, dále autobiografické záznamy Kopitarovy atd. R. 1898 objevily se spisy: Evangelium Dobromiri. Ein altmaced. Denkmal der ksl. Sprache des XII. Jahrh. I. Gramm. Teil. II. Lex.-krit. Teil. (Ve spisích víd. akademie, sv. CXL.) Rozprava podává podrobný mluvnický a lexikální rozbor starobulh. památky jazykové, která patrně přepsána byla z předlohy; Bericht über einen mittelbulg. Zlatoust des 13. – 14. Jahrh. (ve spisích víd. akad., sv. CXXXIX.), obsahový a také mluvnický rozbor starobulh. rukopisu, v němž se nalézá 29 »slov« (řečí) sv. Jana Zlatoústého; Kritičeskija zamětki k slavjanskomu perevodu dvuch apokrifičeskich skazanij (v Izvěstijích petrohr. akademie, III. sv.), otisk a rozbor dvou apokryfů novozákonních: Prvoevang. sv. Jakuba a Listu Pilátova do Říma, ze starobulh. rukopisu v němž jsou i svrchu vzpomenutá »slovæ sv. Jana Zlatoústého. V následujícím r. 1899 Jagić uveřejnil důležité a cenné příspěvky ke slovanské vazbě větné: Beiträge zur slavischen Syntax. Zur Analyse des einfachen Satzes: Erste Hälfte (ve spisích vídeňské akad., sv. XLVI.). Pozoruhodný je tu zvláště »kriticko-bibliografický« přehled rozprav o slovanské vazbě. Z téhož roku pochází též soubor starosrbského typika čili domácího řádu pro klášter Chilandarský na hoře Athonské: Tipik Hilendarski i njegov grčki izvor. (Ve spis. bělehr. ak., »Spom.«. XXXIV.) Rozpravou se objasňuje literární činnost sv. Sávy, jemuž se tento řád připisoval. R. 1900 Jagić vydal neobyčejně důležitou a obsažnou rozpravu o vzniku církevního jazyka slovanského: Zur Entstehungsgeschichte der kirchenslav. Sprache. (Ve spisích vídeňské akad., sv. XLVII.) Rozprava má tři části. V první podává se rozbor historických zpráv o době, v níž položeny byly základy prvního slovanského písemnictví; v druhé části nalézáme výklady o původě písma hlaholského a zároveň o vlasti círk. slovanského jazyka, na jehož lexikální povahu obrací se pozornost v části třetí. K oslavě stých narozenin velikého ruského básníka A. S. Puškina Jagić sepsal podrobný bibliogr. přehled puškinské literatury srbsko chorvatské a rozbor předních překladů: A. S. Puškin v južnoslavjanskich litěraturach (Petr., 1901). Přispěním Iv. D. Šišmanova (pro liter. bulh.), Mil. Šrepela (pro liter. chorv.) a Iv. Prijatela (pro liter. slovin.) rozšířena byla kniha na všechny jihoslovanské národní větve. R. 1902 Jagić vydal důležitý chorv.-hlah. text legendy o sv. Václavu, z rukopisu lublaňského, jenž psán byl okolo r. 1400: Legenda o sv. Vjačeslavě. (Zvl. otisk z »Rus. filol. věstníkų), s příslušným rozborem a výkladem. Vzácný objev slovansko. čes. gloss uveřejnil Jagić v rozpravě: Kirchen-slavischböhmische Glossen saec. XI. – XII. (Ve spisích vídeňské akad., 1903). Dlouhá léta Jagić připravoval veliké vydání staroslov. žaltáře. Předcházely studie: Ein unedierter griechi scher Psalmenkommentar (ve spisech vídeňské akad., 1904, ve sv. L) a Zwei serbische Psalter (ve spise Strzygowského, vyd. ve spisich vídeňské akad., 1906, sv. LII). Konečně r. 1907 objevila se veliká edice: Psalterium bononiense. (Víd., XI a 968 str.). Za základ položeny texty dvou starobulh. žaltářů: bolognského (z doby cara Asjena II., 1217 – 41) a pogodinskélio (z XI. – XII. stol.), oba opatřené t. zv. kommentářem, k nimž připojena stále různočtení z ostatních nejstarších žaltářů: sinajského (XI. stol.), sofijského (XIV. stol.), bukureštského (z téže doby) a j. Je to kritické vydáni starobulh. žaltáře kommentovaného, v každém směru dokonalé a vzorné, vynikající též nádhernou úpravou a ukázkami. Ve velikém sborníku »Die Kultur der Gegenwart«, jejž vydává P. Hinneberg, v I. díle, odděl. 9, vyd. 1903, Jagić pojednává o předmětu Die slawischen Sprachen (39 str.). Kromě toho Jagić vydal četné menší rozpravy a pokračuje ve vydávání ústředního orgánu slovanské filologie: »Archiv für slavische Philologie«, jenž r. 1908 dospěl do XXX. svazku. V tomto roce Jagić dosáhl 70. roku svého věku. Na počest jeho vydán byl od jeho četných žákův a ctitelů Zborník u slavu Vatroslava Jagića (Berl., 725 str.), který na prvním místě přináší »bibliografický soupis« celé jeho velikolepé literární činnosti, posud nikterak neukončené. V posledních letech Jagić podnikl nový úkol, uvázav se v redakci velké Encyklopaedie slovanské filologie, která nákladem petrohradské akademie bude vydána. Do tohoto souborného díla připravuje Jagić četné rozpravy, především obšírné Dějiny slovanské filologie, jež se již tisknou a záhy budou vydány. Jiné rozpravy, zejména o slovanských runách, o písmě hlaholském a j., budou následovati. Koncem šk. roku 1907 – 8, Jagić dosáhnuv 70. roku svého věku, po 21leté působnosti opustil učitelskou stolici při vídeňské universitě, o kterou si získal i tu zásluhu, že r. 1892 učinil návrh a horlivě se o jeho uskutečnění staral, aby povolán byl na ni druhý slovanský filolog (r. 1893 prof. Jos. Konst. Jireček, jenž tam působí). Četná vyznamenání, kterých se Jovi dostalo v posledním desítiletí (stal se čestným doktorem universit: petrohradské, budapeštské, krakovské, čestným členem universit: moskevské, charkovské, oděsské; skutečným tajným radou ruským; vyznamenán byl: rak. čestným odznakem pro umění a vědu, komt. řádem cís. Fr. Jos. s hvězdou, rus. komand. řádem sv. Vlad., nor. ř. Olaf., komand. řádem bulh. pour le mér.; zvolen za přespol. člena akademií věd: krakovské, pražské, mnichovské, budapeštské, Kr. české spol. nauk, věd. spol. v Christianii, dopis. členem akad. berlínské, čestným členem akad. bukureštské atd.) rozmnožena byla při odchodu na trvalý odpočinek (koncem září 1908) nejv. povýšením do stavu rytířského, dále volbou za přespol. člena akademie berlínské, za čestného člena universit petrohradské a kijevské, konečně udělením bavor. řádu Maximil. pro umění a vědu. Pastrnek.