Jan Lucemburský

, král český v letech 1310 – 46, titulární král polský 1310 – 35, hrabě lucemburský, generální vikář římskoněmecké říše v předalpských zemích; syn hraběte Jindřicha Lucemburského, pozdějšího římskoněmeckého krále a císaře Jindřicha VII., otec pozdějšího krále a císaře Karla IV., Jana Jindřicha Lucemburského, Václava, pozdějšího vévody lucemburského, a pěti dcer, z nichž významná Jitka, manželka francouzského krále Jana II. Dobrého. Vychován na francouzském dvoře Filipa IV. Sličného. V roce 1310 uzavřel ve Špýru (Speyer) sňatek s Eliškou Přemyslovnou, což mu otevřelo cestu k českému trůnu, který vybojoval v zápase s Jindřichem Korutanským. Korunovace v roce 1311 byla podmíněna tzv. inauguračními diplomy, jež si vymohla česká šlechta. Po překonání rozporů s českou šlechtou v tzv. domažlickém míru 1318 se orientoval na zahraniční politiku, v níž zprvu podporoval římského panovníka Ludvíka Bavora proti Habsburkům; v roce 1322 získal od něj jako trvalou zástavu Chebsko, 1319 – 29 připojil k české koruně Horní Lužici a 1335 většinu slezských knížectví. 1335 se vzdal nároků na polskou korunu, 1330 – 33 se pokusil v severní Itálii vybudovat signorii pod svým vedením. V roce 1334 uzavřel sňatek s Beatrix Bourbonskou a v témže roce jmenoval staršího syna Karla markrabětem moravským, ve skutečnosti mu přenechal správu českých zemí. Napětí mezi ním a Karlem bylo odstraněno 1341, od té doby podporoval jeho úsilí získat římský královský titul na úkor Ludvíka Bavora, s nímž se v roce 1336 rozešel. 1346 jako kurfiřt odevzdal hlas v Karlův prospěch, brzy poté padl na straně Francie v bitvě proti Anglii u Crécy (Kresčaku).

Ottův slovník naučný: Jan Lucemburský

Jan , král český, jediný syn Jindřicha, hraběte lucemburského (napotomního císaře římského toho jména VII.), a Markéty Brabantské, * 10. srpna 1296, vychován byl v Paříži, kde navštěvoval universitu. Po zvolení otce svého císařem stal se v červenci r. 1310 hrabětem lucemburským a tehdy podána mu 1 koruna česká i zasnouben s Alžbětou Přemyslovnou (31. Srp.) ve Špýru. Provázen arcibiskupem mohučským Petrem, bývalým kancléřem království Českého, vešel v říjnu s vojskem přes Cheb do Čech a s obejitím Prahy přitáhl ke Kutné Hoře, kde byl od Jindřicha z Aufenšteina odražen, takže již po třech dnech ustoupil ke Kolínu, kde měšťané usnesli se říditi se Prahou a prozatím vyčkati. Vešed 3. pros. do hlavního města, přijal již o vánocích přísahu věrnosti od stavů, jichž privilegia při tom potvrdil; zejména uznal, že žádný obyvatel nemůže nucen býti k výpravě za hranice zemské, berně pak že dovolena jest jen při korunovaci a když by vdával král dceru. Zároveň obnovil ustanovení o dědickém právu dcer a slíbil konečně, že nemají býti cizinci v zemi připouštěni k úřadům ani statkům. Podobně stalo se na Moravě 8. června 1311. Korunovace královských manželů slavena dne 7. února 1311. Od Bedřicha Rakouského získal Jan zastavenou Moravu až na Znojmo a Pohořelici zpět (30. bř.) a uzavřel s ním na 4 léta ve Vídni spolek (25. čce). Podporován ujcem svým Balduinem, arcibiskupem trevírským, a Petrem mohučským snažil se dosíci koruny císařské po otci svém, ale na sjezdu v Rense (v červnu 1314) přesvědčil se o dočasné beznadějnosti takové snahy a propůjčil pomoc svoji kandidatuře Ludvíka bavorského, s kterým vešel ve smlouvu o Chebsko. Méně šťastným byl Jan doma. Zde záhy ctižádostivý nejv. maršálek Jindřich z Lipé způsobil svůj pád, zvláště když byl přičinil, aby Alžběta, vdova po králi Václavu II., zasnoubila dceru svoji Anežku vévodovi Jindřichu Javorskému a věnem jí dala Hradec Král., vše bez vědomí krále. Proto byl 26. říj. 1315 Vilémem Zajícem z Valdeka u přítomnosti krále zajat, všechna města králové-vdovy Alžběty byla obsazena a ve smíru sjednaném propuštěn Jindřich z Lipé až po vydání 9 hradů (12. dub. 1316). Ustanoviv zástupcem svým v zemi mohučského arcibiskupa Petra, vytáhl Jan 17. srpna z Prahy králi Ludvíkovi ku pomoci, s nímž spojil se v Norimberce. Oba vyprostili tehda Esslinky z obležení vévodou Bedřichem Rakouským (19. září), načež odešel Jan do Lucemburska, kde správcové zemští značně jmění jeho rozmnožili. Zůstal tu skoro po celý rok, neboť teprve ke konci října 1317 přivolaly jej žaloby manželky jeho Alžběty do Čech. Zde mezi tím arcibiskup Petr pro mnohé podezřívání byl přenesl úřad svůj na královou, která neprozřetelně pustila se do boje proti straně Lipské, která mírem Domažlickým nad královskými manžely úplně zvítězila. Panstvo podrželo statky korunní nadále a král musil úřady zemské navrátiti svým odpůrcům, z nichž Jindřich z Lipé stal se opět podkomořím. Pro tyto okolnosti a nesvár v rodině oddal se Jan životu prostopášnému v pusté společnosti, která učinila jej lhostejným k národu, nad nímž panoval. Aby slávu svoji novým leskem ozdobil, dal na den 24. června 1319 provolati do Prahy velký turnaj, ku kterémuž však skoro nikdo se nedostavil. Roztrpčen odešel znovu do svého milovaného Lucemburka. Zde měl schůzku v Bingách s králem Ludvíkem, s kterým zasadil se, aby po smrti věrně mu oddaného arcibiskupa Petra za nástupce zvolen byl strýc jeho Balduin. Volba však nebyla papežem potvrzena. Do Čech vrátil se v únoru r. 1321 a slavil v Praze (24. t m.) nový turnaj, při kterém spadl s koně a poranil se. V ten čas hleděl (na sjezdu v Pasově) smířiti se s Jindřichem Korutanským, aby nabyl zemí jeho, a nabízel mu k tomu konci ruku sestry své Marie a pro dceru jeho Markétu syna svého Václava (Karla). Podobně měla se k získání podpory rodu bavorského nejstarší dcera jeho Markéta zasnoubiti s vévodou Jindřichem Dolnobavorským. Když s prvého plánu sešlo, zasnoubil sestru svoji s králem franc. Karlem IV. (24. srpna 1322) a sedmiletou dceru slíbil markraběti míšenskému Bedřichovi. Doma pak sblížil jej nesvár v rodině s královou hradeckou Alžbětou. Za to po společném vítězství u Mühldorfu poměr jeho ke králi něm. Ludvíkovi valně ochladl, když týž dal uprázdněnou marku Braniborskou, na kterou si Jan naděje dělal, synu svému Ludvíkovi (1323) a markraběti míšenskému dovolil, aby vyplatil zastavená koruně České města Altenburk, Cvíkov a Kamenici To přichýlilo Jana opětně k rodu rakouskému, s kterým uzavřel 18 září mír, v němž města Znojmo a Kostel s Moravou opět byla spojena. Shoda tato netrvala ovšem dlouho a králi Ludvíkovi podařilo se získati Jana zvýšením zástavní summy za Altenburk a ostatní města na 10.000 hř. V ten čas vrátiv se z výpravy proti Toulousám (v únoru 1324), smířil se Jan i s Jindřichem Korutanským, dav syna svého Jana Jindřicha Markétě za chotě s věnem Moravy, Opavska, Kladska a Budyšínska, což na sjezdu v Inšpruku (19. kv. 1325) bylo ratifikováno. Konečně zlepšil se tehdá také poměr Jana k manželce jeho a králová vrátila se 2. ledna do Prahy. Zde král na slib, že již všechny platy eventuálně budoucně povinné při příležitosti svateb dcer jeho mají považovány býti za zaplacené, vybral velkou summu peněz (95.000 hř. stř.), zhoršil minci a i od duchovenstva pod záminkou tažení křížového vylákal desátek. S tím pak odjel znovu na Rýn, kde súčastnil se občanské války v Metách. S úspěchem prosadil léta následujícího nároky české v Polsku a Slezsku, takže mu bylo již 4. dubna 1327 holdováno ve Vratislavi. Nedbaje na sliby své vrátil se znovu drancovat zemi, kde zlehčil minci a berně násilím vybíral. Když naplnil kapsy své, opustil národem proklet Čechy (11. června 1327), aby súčastnil se turnaje při svatbě Filipa VI. v Remeši (29. kv. 1328) a bojoval proti západním městům flanderským. Po kratičkém pobytu v Praze vypravil se do Prus ku podpoře Německého řádu, při čemž rozšířil panství české v Dolních Slezích. V ten čas zakročil na žádost krále Ludvíka osobně v Avignonu, ale odešel odtud (24. list. 1332) bez pořízení. Rovněž bez trvalých výsledků minulo i dobrodružství v severní Italii. Ovdověv oženil se v prosinci r. 1334 s Beatricí, dcerou Ludvíka vévody Bourbonského. Dřívější své zasnoubení s Alžbětou, dcerou Bedřicha Krásného (1332), musil totiž zrušiti pro nedostatek papežské dispense. V létě 1335 vrátil se do Paříže, kde v turnaji utržil tězké poranění. V takových okolnostech nedovedl zabrániti, aby po smrti Jindřícha Tyrolského (5. dubna 1335) nenabyli vévodové rakouští Otto a Albrecht místo syna jeho Jana Jindřicha nejen Korutan, ale i jižního Tyrolska. Šťastnějším byl na východě. V listopadu t. r. sešel se na Uherském Vyšehradě s králi Karlem uherským a Kazimírem polským, při čemž tento vzdal se nároků svých na Slezsko a Płocko, naproti tomu Jan odřekl se titulu krále polského a i poplatku tu od dob Břetislava II. vybíraného. Zjednav si takto přátel na východě, postavil se proti králi Ludvíkovi pro intriku tyrolskou s vojskem na dolní Iseře u Landavy a když tento od Lince do Čech vpadnouti chtěl, u Budějovic; ale mír byl snadno zjednán v Enži (9. říj. 1336), ježto se král Ludvík nepohodl s vévodami rakouskými o útraty válečné. Úmluvami těmi dány Tyroly Janu Jindřichovi. Sotva to vše bylo skončeno, vytáhl již 28. pros. Jan podruhé na pomoc Německému řádu do Litvy, kde založil na břehu Němenu pevnost Baierburg. Při návratu onemocněl na oči a brzy pravé docela ztratil a r. 1339 i druhé. Ve Slezsku dostal se s biskupem vratislavským Nankerem do sporu o hraniční pevnost Milic a teprve po smrti biskupově (10. dub.1341) přišlo k smíru. Ač zcela slepý, súčastnil se proti Angličanům obrany Tournaye (1340), kde sepsal 9. září svoji závěť. Po příměří přišel do Čech (v prosinci), kde dal syna Karla sněmem uznati za svého nástupce (8. června 1341). Když obliba Karlova i v Německu zdála se Ludvíkovi býti nebezpečnou, sehnal tento ještě poslední koalici ku zlomení moci rodu lucemburského. K ní přistoupili Kazimír Polský, Bolek Svídnický a Ludvík Uherský. První z nich vpadl do horního Slezska (v červnu 1345), ale musil ustoupiti, když Jan oblehl Krakov. V Německu pak vliv římský, sliby a peníze způsobily volbu Karlovu za krále německého (11. čna 1346). Dokončiv toto nejdůležitější dílo svého života, spěchal do své Paříže králi Filipovi na pomoc a 26. srpna t. r. sešel v bitvě u Kreščaku (Crecy) smrtí hrdinskou. Mrtvola jeho hrozně zohavená nalezena byla druhého dne po bitvě a odnesena do blízkého kláštera Valloire a v Ourcampu vydána synu jeho Karlovi, který dal ji slavně-dopraviti do Lucemburka (7. září) a zde v klášteře benediktinském pohřbiti. Vnuk Janův král Václav IV. zřídil zde skvostný pomník, který však r. 1543 i s klášterem byl zničen. Kosti královské přeneseny pak nejprve do kláštera františkánského a brzy do nového benediktinského, kde r. 1613 postaven nový pomník. I tento zničen byl při obléhání Lucemburka maršálkem Créquim r. 1684. Další zprávy o bludném putování mrtvoly královské nelze bezpečně sledovati. Z prvního manželství s Alžbětou Přemyslovnou měl Jan syny Václava (Karla † 1378), Otakara († 1320), Jana Jindřicha († 1375) a dcery Markétu (provdanou za Jindřicha vév. dolnobavorského, † 1341), Guttu (manželku Jana vév. normanského, † 1349), Annu († 1338) a Alžbětu († 1324). V druhém manželství s Beatricí Bourbonskou porodila mu tato Václava, napotomního vévodu lucemburského († 1384). – Srv. J. Schötter, Johann, Graf von Luxemburg und König von Böhmen (Luxemburk, 1865, 2 sv.); Weech, K. Ludwig der Baier und K.Johann Böhmen (1860); Brandl, Mähren unter K. Johann Böhmen (Brno, 1861); Pöppelmann, Johann Böhmen in Italien 1330 – 1333 (sv. 35. Archiv f. oest. Geschichte, 1866); Grünhagen, K. Johann und Bischof Nanker (Sitzungsberichte der k. Akad. m Wien 1865). Jte.

Související hesla