Jan Železný

Jan Železný, biskup litomyšlský a olomúcký, přední sloup katolictví za dob husitských v Čechách i na Moravě. Dle mínění Sedláčkova pocházel z rodu Benešoviců; narodil se, jak se zdá, v Praze; jako švakr jeho jmenuje se Jindřich z Dubé a z Humpolce. O osudech jeho před dosažením biskupství litomyšlského není spolehlivých zpráv, které bychom určitě k jeho osobě vztahovati mohli. Byl snad kanovníkem vyšehradským. R. 1392 stal se biskupem litomyšlskym jakožto V. biskup toho jména. Již záhy potom vidíme Jana na straně těch, u nichž panstvíchtivé snahy hierarchie hledaly opory proti překážkám, jež jim v cestu kladla moc světská. Budoucí konflikt mezi Čechy a Římem tenkráte v této formě se ohlašuje. Ve sporu pánů s králem Václavem biskup Jan stál na straně panské. S tím snad souvisí ony násilnosti některých nepřátel na statcích biskupství, o nichž v této době se dovídáme a jež se strany Janovy opláceny rovnou měrou. R. 1396 Jan stal se členem stálé rady, která Václavovi vnucena, a odtud počíná se jeho důležitá úloha politická. O činnosti jeho ve vlastní diécési nedostává se nám zpráv. Víme jen, že r. 1398 urovnal starší spory s kapitulou novým rozdělením statků. Ale za to skoro při všech důležitějších událostech setkáváme se s ním v postavení nepodřízeném a ovšem vždy na straně, která ostře stavěla se proti králi. Nehledě k méně důležitým funkcím při rozhodování rozličných rozepří a pod., o postavení jeho svědčí nejlépe, že r. 1399 spolu s jinými pány z jednoty určen byl za smluvce budoucího míru s králem. On také po okamžitém nezdaru obrátil se o podporu k markrabí Joštovi a králi Sigmundovi. Důvěru Sigmundovu dovedl si patrně získati velmi záhy. R. 1402 vidíme Jana jako jednoho ze správců zemských od Sigmunda ustanovených. Když pak smrtí zvoleného nástupce Olbramova Mikuláše Puchníka (19. září 1402) znovu uprázdnilo se arcibiskupství pražské, kandidátem Sigmundovým byl Jan Jen nepřátelství Sigmundovo s papežem Bonifácem způsobilo, že úřadu toho nedošel, návrat pak Václavův ze zajetí překazil jeho kandidaturu nadobro. Bylo to již v době, kdy' hlasitěji začínají se ozývati nové proudy, jimiž starému sporu dán byl nový obsah a nový směr. R. 1403 poprvé v universitě došlo ke sporu, náleží-li před jméno Wiklif i pojmenování kacíř, a od té doby spory stále rostou. Stanovisko Janovo k nim bylo dáno celou jeho minulostí. I kdyby ve sporech odtud vzniklých nebylo šlo také o některé skutečné odchylky od souvěkého učení církevního, tak horlivý jako Jan přívrženec hierarchického systému, omezujícího každý zvenčí přicházející pokus o nápravu předstíráním, že by tím utrpěla moc a vážnost církve, nemohl ve sporech státi jinde než na nejkrajnějším stanovisku odporu proti proudu reformnímu. Jan dobře chápal, jaký význam by mělo pro věc jeho a jeho přívrženců, kdyby muž jeho pevnosti a energie zasedl na stolec arcibiskupský, proto nepřekvapí nás, že hleděl úřadu tohoto po smrti Zbyňkově r. 1411 dosíci cestou, zlatem dlážděnou. Ale ani tenkrát cíle nedošel pro pochopitelný odpor krále Václava k jeho osobě. Jan v dosavadním postavení snažil se nadále potlačovati nové hnutí, o němž se domníval, že jest možno je ještě potlačiti. Stanovisko jeho nejlépe charakterisuje dobré zdání, které k synodě 6. února 1413 poslal. Připojiv se k mínění strany Husovi protivné, navrhoval nad to zřízení úřadu místokancléře při universitě s mocí inkvisitorskou, úplnou zápověď kázání Husovi i jeho přívržencům a zabavení jejich spisů českých. Od osobního účastenství na synodě zdrželo jej nejspíše soukromé záští mezi švakrem jeho Jindřichem Humpolcem z Dubé a Petrem Malovcem z Pacova. Za to však neměl scházeti na koncilu kostnickém brzo potom se přibližujícím. Mezi kněžstvem sebrána zvláštní daň, aby Jan mohl se tam vypraviti a pracovati proti přednímu repraesentantu hnutí jemu tak protivného. Přibyl tam asi v lednu r. 1415 a hned připojil se k přítomným již nepřátelům Husovým, horlivě pracuje o potlačení i náčelníka i celého směru nového, zvláště přijímání pod obojí, a neváhaje ani na krajany své pro přijímání pod obojí žalovati a různé pomluvy přidávati. Když mu to vyneslo výtku od krajanů na koncilu přítomných dne 13. kv. 1415, ohradil se ústně hned a o několik dní později i písemně připomínaje, že nemínil ublížiti cti své vlasti, na níž mu více záleží nežli těm, kteří ji kacířstvím pohaňují. Odpovědí charakterisuje se případně smýšlení nejen jeho, nýbrž i celé doby. Nebyl to rozdíl národností, byl to v první řadě rozdíl náboženských názorů, který tehdejší lidstvo rozděloval. I po smrti Husové. Jan nepřestal býti v započatém směru činným. Zejména přičiňoval se o nové zápovědi a vyhrůžky přátelům Husovým. Činnost jeho nezůstala ovšem v Čechách neznáma a obecný hněv obrátil se proti němu; okolní šlechta, ohlásivši se opovědními listy, začala pleniti a dobývati statků jeho, takže jich záhy valná čásť ocitla se v rukou protivníků. Není však správné mínění, že byl všech statků zbaven, neboť ještě r. 1416 sám některé prodává. Zprávy o tom potvrdily v Kostnici znovu, co již z přímluvných psaní českých pánů za Husa musilo býti patrno, že v Čechách silná strana nemíní se jen beze všeho nálezům koncilu podrobiti. Z té příčiny ustanoven Jan legátem v Čechách s mocí vypleniti všecko kacířství zde i v zemích sousedních. Někteří katoličtí páni, zejména Jan ml. z Hradce, vyzváni k jeho ochraně. Ochrany té bylo mu také potřebí, neboť Jan dobře věděl, že vrací se za změněných poměrů a že ne všady bude s láskou přijat. Proto žádal od krále glejt, jehož se mu dostalo; poselství jeho však nemělo asi valného výsledku, ano brzy potom dovídáme se, že všeobecná nelibost nedovolovala mu ani veřejně se ukazovati. Ale tím nebyla mu odňata chuť k další práci. Přebývaje nejspíše v Litomyšli, snažil se především zorganisovati všecky nepřátele nového hnutí v jeden šik. Brzo vidíme jej v čele nedávno před jeho příchodem založeného katolického spolku českobrodského, v němž i arcibiskup Konrád se účastnil. Ale Janovi běželo o to, by všecky církevní úřady sjednotil k společné práci, a úsilí jeho podařilo se skutečně, že 24. čna 1416 docílil jednoty s biskupem olomúckým o společný postup proti wiklifství. Ale ten, jenž tou dobou stál v čele biskupství, nedostal se již k tomu, aby mohl ve smyslu úmluv pracovati, Václav Králík z Buřenic zemřel 12. září 1416. Jeho smrt přinesla Janovi nové, širší pole činnosti, která mu zjednala význačné místo v dějinách. Při volbě biskupa kapitula se rozdvojila, i starší osobní spory i rozdílnost přesvědčení k tomu přispěla. Dne 21. září, dlouho přede dnem, k němuž původně volba polozena, větší čásť kanovníků odporných novému směru zvolila biskupem Jana. Teprve po dvanácti dnech, v ustanovený původně den 3.října, ostatní kanovníci zvolili kandidáta králova Alše z Březí, kanovníka vyšehradského, jemuž arcibiskup Konrad ihned udělil konfirmaci, a úředníci královští uvedli jej 29. list. ve skutečné držení biskupství. Ale Jan nemínil hned ustoupiti. Pozoruje patrně vděčnější pole na Moravě k získání zásluh o sebe i o církev, kdežto v Čechách úsilí jeho bývalo marné, zasadil se vší energií o dosažení nového působiště, zejména u koncilu, kdež se ani neostýchal protivníka svého naříkati z kacířství. Ale nebylo ani této zbraně třeba, koncil dovedl ceniti význam Janův pro věc církve a již 14. pros. 1416 jmenoval jej administrátorem biskupství olomúckého, ponechávaje mu i dosavadní diécési. Nyní rozzuřil se zřejmý boj o bohaté místo. Appellací obou stran věc dostala se znovu ke koncilu. Ale ani konečná (po střídavém průběhu) odpověď koncilu z 16. června 1417, jíž Aleš biskupství zbaven, ani uznání Jana se strany papeže Martina V. dne 14. února r. 1418, ani přímá vyhrůžka papežského kommissaře kardinála Brandy ze 7. května t. r. nepřinesly ukončení. Na straně Janově stála duchovní, na straně Alšově světská moc. Jan sice ještě před stvrzením papežským, v ún. 1418 cituje před svůj soud do Litomyšle některé z kacířství nařčené osoby z diécése olomúcké, ale světská moc přece objevila se silnější a Jan byl, jak se zdá, nucen na nějaký čas vzdáliti se ze země. Konečně spor vyrovnán směnou obou biskupství, ale není jisto, došel-li Jan sídla olomúckého před smrtí Václavovou. V novém úřadě Jan nijak neumenšil dosavadní pověsti zuřivého nepřítele všeho »kacířství«, naopak rozšířil ji horlivou činností svou, která mu také v stálých bojích s protivníky církve a krále Sigmunda zjednala jména Železný. Na všech téměř výpravách vidíme ho nebo aspoň pomocná vojska jeho; nedbaje okamžitého nezdaru znovu a znovu dává se v boj s protivníky. Statky biskupské utrpěly tím ovšem škody ohromné, ale úsilí Janovo mělo výsledek. Jeho přední zásluhou bylo, že husitství na Moravě nikdy nezapustilo těch kořenů, jako v Čechách. Nemálo ovšem přispěla k tomu také okolnost, že Sigmund Albrechtovi rakouskému dal nejprve správcovství a brzo potom v zástavu zemi samu; ale činnost Janova způsobila, že se to vůbec státi mohlo. Již r. 1419 stál v čele katolických pánů, kteří s kutnohorskými smluvili se o stíhání a mučení kacířů, jak nařizovaly již rozkazy koncilu kostnického. Na Moravě spatřujeme jej vedle stálého účastenství při velkých výpravách ustavičně v drobném boji s nepřáteli. Tak r. 1421 pokoušel se zničiti nově se tvořící středisko radikálních živlů moravských na ostrově řeky Moravy u Nedakonic, jež tam zříditi mínil kněz Bedřich ze Strážnice. Třeba tento podnik skončil nezdarem, jinde často provázelo jej štěstí. Čeští utrakvisté dobře sledovali jeho činnost a užili hned prvé příležitosti k odplatě. Proti Janovi hlavně, jakožto předáku katol. strany moravské, namířena byla výprava do Moravy v létě r. 1423. U Kroměříže svedena krvavá bitva, v níž Jan osobně se súčastnil. Po velikých ztrátách s obou stran vítězství přiklonilo se k utrakvistům, následkem čehož Kroměříž se vzdala. Jan však po nedlouhém čase zmocnil se jí opět. Tou dobou Jan byl již vyznamenán důvěrou svých stranníků rozličným způsobem; tak zejména po přilnutí arcibiskupa Konráda k utrakvismu zvolen byl administrátorem arcipiskupství pražského. Také kurie dovedla oceniti platné služby, které jí prokazoval. R 1426 ozdoben purpurem kardinálským jakožto kardinál titulu sv. Cyriaka. Brzo potom spatřujeme Jana častěji při dvoře krále Sigmunda v Uhřích, jemuž radou svojí ve stejném stále směru byl pomocen. Do doby jeho pobytu u Sigmunda padají některé menší škody jemu na statcích činěné, jichž bezpochyby bylo více, než se zpráv o nich dochovalo. Jan v Uhřích upadl do nemoci a zemřel 9. října r. 1430 v Ostřihomě. – Srv.: D'Elvert, Johann der Eiserne Olmütz (v Hist. Taschenbuch I., 1826 vyd. Wolnym), první vědecká monografie, jež o činnosti Janově obšírněji vypravuje; Jelínek, Hystorye města Litomyšle I., 208 n.; Čermák, Premonstráti v Čechách a na Moravě, str. 196; jinak všecky spisy o době husitské zabývají se osobou Janovou, zejména: Palacký, Dějiny národa českého, III., 1, 2; Tomek, Dějepis Prahy, III., IV.; Frind,Kirchengeschichte Böhmens, III., 168. Řada dopisů jeho z r. 1413 uveřejněna v A. Č. III., z doby kostnického koncilu v Palackého Documentech na rozl. místech; spor o biskupství olomúcké vylíčil Brandl, Spor o biskupství olomúcké ČMM IX. (1877); Bretholz, Die Übergabe Mährens an Herzog Albrecht V. Oesterreich. AÖGLXXX; zde vydány některé listiny k tomuto sporu se táhnoucí, jež také (s některými jinými) vydal Losertb,Beiträge zur Gesch. der huss. Bewegung V., AOG LXXXII. V. Nov.