Janičáři

, elitní vojenské jednotky Osmanské říše. Zřizovány od 2. pol. 14. stol. z válečných zajatců a násilně odebíraných křesťanských dětí (později i muslimských), které byly vychovávány ve speciálních školách k islámskému fanatismu. V 15. – 18. stol. tvořili janičáři jádro tureckého vojska. Měli značné výsady (mimo jiné ovlivňovali výběr vezíra, někdy i sultána). Oddíly janičářů rozpuštěny v roce 1826, poté, co se vzbouřily proti reformním snahám Mahmuta II. Název z tureckého yeni ceri (nové vojsko).

Ottův slovník naučný: Janičáři

Janićáři (tur. jeni čeri, nové vojsko), členové elitního sboru pěšího v Turecku, původně jihoslovanského z poturčenců, zrušeného r. 1826. První sbor janičářský svolán dle pramenů tureckých dějin sultánem Orchanem, pravidelně zařízeni však janićáři až r. 1362. Tehda sultán Murád I., opanovav Jihoslovanstvo na poloostrově Balkánském, nařídil, aby pátá čásť válečných zajatců mladých a vojenských služeb schopných se obrátila na víru Muhammedovu a tvořila nové vojsko. Jinochové ti rozloženi mezi zemědělce v Malé Asii, by se upevnili v nové víře a se tužili polními pracemi. Mladí tito lidé, jako vůbec všichni poturčenci a příslušníci nového jakéhosi zařízení, činili se velmi horlivě a vykazovali se brzy dobrými úspěchy. Když všelijak byli dále podněcováni a opatřováni četnými výsadami, stali se brzy sborem mocného významu. Roztříděni byli janićáři na orty (setniny) po 100-300 mužích v míru a až 500 m. v čas vojny. S počátku bylo 80 ort, později 162 a konečně 196. V čele j.-árů co nejvyšší jejich velitel stál aga, každá orta spravovaná ortabašim (hlavou orty) měla po 6 důstojnících, z nich jeden byl kuchařem, avšak ještě s jinými výkony služebními, který požíval u janićárů ze všech úcty nejvyšší. Vůbec záležitosti stravovní patrně byly janićářirům nad jiné důležitými, neb i kuchyňské kotle a dřevěné k jídlu lžíce hrály v žití jejich úkol vynikající. Kolem kotlů totiž se shromažďovali za okolností mimořádně důležitých a překácením jich dávali znamení ke vzpouře; ztrátu kotlů v bitvě považovali za událost zvláště potupnou. asi jako u vojsk vzdělanějších se nazírá na pozbytí praporů. Lžíce nosili co osobitý odznak na turbanech. Za dob sultána Solimana Velikého tvořili janićáři jádro ozbrojené moci turecké a jako pěchota nejlépe vycvičená a nejodvážnější byli postrachem celé Evropě. Když pak nástupcové tohoto sultána již nevodili osobně vojska svá do bojů, začínal klesati význam janićárů. Sbor jejich totiž se nedoplňoval již výlučně mladými zajatci křesťanskými, ovšem poturčenými, aniž branci z oblastí jihoslovanských, nýbrž vřaďováni do něho různí lidé dle osobní přízně, až pak se skládal ze živlů vojenského řemesla čím dál neschopnějších, totiž ze živnostníků, sprostých chasníků, ano z veliké části i z darebných pobudů a tuláků, z nichž mnozí ani nedovedli užívati zbraní, živíce se spíše všelikými podvody a úskoky. Přes to přese vše janićáři stáli jaksi v čele ústrojnosti nepokojných živlů ve městech tureckých a tím nejednou ohrožovali společnost, vládu a stát Janićáři vícekrát se vzbouřili i proti samým sultánům, několik jich sesadili, ano i usmrtili a města svěřená jejich stráži a ochraně mnohdy plenili. Když sultán Selím III. r. 1798 chtěl postaviti vojsko pravidelné (nizám džadíd), janićáři mocně povstali, donutili sultána k odstoupení a zavinili jeho smrť, slovem řádili krutě v Cařihradu hlavně r. 1808. Když nastoupil vládu nad říší Tureckou sultán Mahmúd II., byl sice nucen uděliti milost vzbouřeným janićárům, ale již uvažoval o stálém nebezpečí se strany zástupu tak nevázaného, veškeré kázně prostého a vždy k bouřím náchylného, i zahájil přípravy dlouholeté, aby se ho zbavil. Zabezpečiv si bezohlednou oddanost několika jejich vyšších důstojníků jakož i neoblomnou náchylnost duchovenstva muhammedánského, odhodlal se zrušiti janićáry a 29. května r. 1826 rozkázal, aby čásť jich se přetvořila ve vojsko pravidelné, řadové, přísné kázni podrobené, počítaje při tom s jistotou na jejich vzbouření a tudíž na příležitost ke krutému zakročení. Dne 14. června r. 1826 janićáři také skutečně povstali a páchali děsné ohavnosti. Ale muftí vztyčil vůči nim posvátnou korouhev prorokovu, načež lepší vrstvy občanstva se přidaly k pravidelnému vojsku proti vzbouřencům užívanému, totiž k dělostřelectvu na tu událost dávno přichystanému, k námořnictvu a k životní stráži sultánově (bostandži). Janićáři zoufale, ale marně se bránili proti současným se všech stran na ně útokům; zapálena jejich kasárna, v níž mnozí zahynuli v plamenech, na náměstí At mejdán, přemnozí postříleni z děl a snad ještě více jich po různu pobito po ulicích. Za tři měsíce honění a vraždění bylo vyhlazeno asi 25.000 janićárů a zbývající zjímáni a z Turecka vyobcování. Tak vzalo za své vojsko ve svých počátcích výtečné, na vrcholu své moci postrašné a v úpadku naprosto znemravnělé, aniž pak byl učiněn pokus zřízení jeho obnoviti. Viz Macfarlane, Constantinople in 1828, pak Précis historique de la destruction du corps des janissaires, traduit du turc d'Essad Effendi par Mr. Caussin de Perceval (Paříž, 1833). FM.

Související hesla