Jazyk


1. anatomie lingua – svalnatý orgán na spodině ústní. Ve sliznici hrotu a hřbetu jazyka je pět tvarově odlišných druhů bradavek, v nichž jsou umístěny chuťové buňky (viz též chuťové ústrojí). Na kořeni jazyka je tzv. jazyková mandle. Funkcí jazyka je účast při tvorbě hlásek, při zpracovávání potravy a při čištění ústní dutiny;
2. botanika jelení jazyk, Phyllitis – rod rostlin kapradinových, z čeledi sleziníkovitých. Zahrnuje vytrvalé byliny s celistvými, celokrajnými listy. Výtrusnicové kupky jsou čárkovité, přisedají na žilky, prokel je srdčitý nebo laločnatý. Asi pět druhů jazyků roste v mírném pásmu Eurasie a Severní Ameriky. Jazyk jelení (Phyllitis scolopendrium) je v ČR chráněný;
3. jazykověda systém vyjadřovacích a dorozumívacích prostředků znakové povahy (viz též funkce jazyka). Jazyk přirozený – jazyk užívaný příslušníky lidského (nejčastěji národního) společenství k ústnímu a písemnému sdělování; jazyk mrtvý (vymřelý) – jazyk, který už nemá rodilé mluvčí; jazyk živý – dosud užívaný k dorozumívání a vyvíjející se; jazyk umělý – jazyk nevzniklý přirozeným vývojem, ale vytvořený jedincem (viz též esperanto, ido, volapük, programovací jazyky); jazyk dorozumívací, označovaný též lingua franca – jazyk užívaný v mnohojazyčných státních celcích či oblastech, kde pro podstatnou část uživatelů není mateřštinou; jazyk úřední – zákonem stanovený jazyk, v němž je v daném státu možné vést úřední, právně platná jednání, respektivě do něhož je nutné při úředním jednání cizinců tlumočit; jazyk národní – jazyk národa, jeho reprezentativní znak; jazyk mateřský (mateřština) – jazyk, který si mluvčí v dětství osvojil jako první; jazyk druhý – v bilingvním prostředí jazyk ovládaný na úrovni mateřského, ale osvojený později, zpravidla ne výukou, ale v komunikaci; jazyk cizí – jazyk jiného národního společenství, osvojený učením. Viz též klasifikační přehled jazyků, jazyková typologie;
4. výpočetní technika viz programovací jazyk.

Ottův slovník naučný: Jazyk

Jazyk (lat. lingua, glossa) je svalnatý ústroj dutiny ústní, vyrůstající z jejího dna. U člověka je podoby podlouhle čočkovité a rozeznává se na něm volný hrot (apex linguae), střední oddíl tělový (corpus linguae) a pak zadní oddíl či kořen (radix linguae), jímž přirůstá na jazylku. Horní či hřbetní plocha je konvexní, dotýkajíc se v zavřené ústní dutině patra tvrdého i měkkého, v předních dvou třetinách je drsna a poseta bradavkami jazykovými, v zadní třetině, jež hledí do hltanu, je hladší a prostoupena zvláštními hrudkami hmoty adenoidní. Bradavky jazykové rozeznávají se celkem trojí: Bradavky nitkovité (papillae filiformes) zabírají přední dvě třetiny hřbetu jazykového podmiňujíce charakteristický jeho vzhled; mezi nimi jsou roztroušeny bradavky hřibovité (papillae fungiformes), kdežto rozhraní mezi tělem a kořenem jazykovým tvoří 7 – 12 bradavek ohrazených (pap. circumvallatae), jež jsou seřaděny v podobu Vazyk, při jehož vrcholu nalézá se t. zv. slepá díra jazyka (foramen coecum); bradavka listovitá (pap. foliata) je vlastně seřasená sliznice kraje jazykového. Bradavkám ohrazeným přísluší především úkol chutnací, kdežto všecky ostatní jsou celkovou povahou bradavky hmatové. Zpodní plocha jazyková, pokud je volna, má sliznici hladkou, jež po každé straně tvoří dvě zvláštní řasy, totiž řasu třepenitou (plica fimbriata) a řasu podjazykovou (plica sublingualis), kteráž se sbíhá s řasou druhostrannou pod jazykem v bradavce podjazykové (caruncula sublingualis), v níž ústí se vývod žlaz posáňových a podjazykových. Charakteristickým útvarem jest uzdička jazyková (frenulum linguae), jež zpodní plochu jazykovou spojuje s měkkým dnem dutiny ústní a bývá u novorozených dětí někdy tak zvětšena, že vadívá při ssání a později též při mluvení (podrostlý jazyk), takže musí býti v čas přestřižena. V prostřed jazyka shledáváme neúplnou kolmou přepážku (septum linguae), a pod sliznicí hřbetní plochy jazykové tužší obal vazivový, do něhož se upíná většina vláken svalových. Svalovina jazyková skládá se z přečetných svazků a samostatnějších snopečků svalových, jež prostupují se všemi směry, podmiňujíce takto neobyčejnou pohyblivost jazyka. Celkem lze rozeznávati dvojí svalovinu jazykovou, totiž svalstvo původu zevního a vlastní svalstvo nitrojazykové. K prvé skupině náleží: sval bodcojazykový (musculus styloglossus), jenž vychází z bodcovitého výčnělu kosti skráňové a probíhá v postranní části jazykové, pročež dovede jazyk zatáhnouti vzhůru i vzad; sval jazylkojazykový (m. hyoglossus) vychází z jazylky a ztrácí se pod předešlým v postranních částech jazyka, tiskne jazyk nazad a dolů; sval bradojazykový (m. genioglossus) vychází z trnu bradového na vnitřní ploše dolní čelisti a vějířovitě se rozšiřuje v celé hmotě jazykové od špičky až ke kořenu; proto dovede i jazyk silně vpřed vytáhnouti; sval patrojazykový (m. palatoglossus) vychází z měkkého patra při čípku a vchází do postranní hmoty jazyka při kořenu tvoře hlavní součásť předního patrového oblouku a jsa důležit při polykání. Nitrojazykové svalstvo má hlavně průběh příčný (m. transversus linguae) a pak podélný (m. longitudinalis č. lingualis sup. et inf.), při čemž mu vazivový obal jazykový a pak přepážka jazyková poskytuje místa úponová. – Cévy a nervy jazykové jsou velmi hojné. Zdrojnou krev přivádí tepna jazyková (arteria lingualis), jež se v jazykové hmotě rozdělí v tepnu kořenovou a podjazykovou (a. dorsalis linguae, a. sublingualis, a. ranina), hojné žíly pak sbírají se konečně do vnitřní žíly hrdelní, míznice tvoří hojné sítě pod sliznicí hřbetu jazykového a v prostorkách mezisvalových sbírajíce se konečně do žlázek podbradových a podsáňových, jež proto snadno otékají při jakémkoli zánětlivém pochodu v jazyku. Čivy jsou trojího rázu: čiv jazykový (nervus lingualis) je mocná větev čivu trojčatného, opatřuje sliznici předních dvou třetin jazyka a je povahy sensitivní; čiv jazykohltanový (n. glossopharyngeus či IX.) větví se hlavně v ohrazených bradavkách a jest čivem chuťovým; čiv podjazykový (n. hypoglossus či XII.) je výhradně motorický a opatřuje svalovinu jazykovou. Choroby vyskytují se na jazyku vrozené i nabyté. Prvé jsou zjevem vzácným; jsou to rozličné zrůdnosti. Jazyk může úplně scházeti (aglossia), nebo jest malý, zakrnělý (mikroglossia); stav opačný jest jazyk zdvojený (diglossia) a jazyk nápadně veliký (makroglossia). Někdy bývá jazyk ve středu svém podélně rozštěpen (glossoschisis, lingua bifida), někdy jest srostlý se dnem úst úplně, jindy připevněn k němu uzdičkou krátkou, širokou, jazyk podrostlý (ankyloglosson). Tato může překážeti pohybům jazyka a stěžovati řeč. Opatrným nastřihnutím, konaným od lékaře, lze tu nemocnému přispěti ku pomoci. Pozorovány jsou i případy, kde uzdička byla nad míru dlouhá. Nabyté choroby jazyka jsou mnohem četnější a častější. Z poranění nejčastějšími jsou rány kousnuté, řídčeji přihazují se rány bodné, řezné, tržné a střelné. Kde jen poněkud možno, radno jest spojiti rány stehem; vždy však při léčení pečlivě dbáti jest, aby zamezena byla nákaza ran, kteráž mívá někdy následky osudné. Raněným předpisují se k vyplakování úst vhodné roztoky antiseptické. Bodnutí včel i vos vzbuzuje značné zduření jazyka; výjimečně z příčin dosud neznámých otravou nastala tu i smrt. Horkými tekutinami způsobeno bývá popálení, obyčejně jen povrchní; požitými kyselinami nebo žíravinami poleptání rozsáhlé i hluboké. Zánětlivá onemocnění povstalá z příčin místních nebo povšechných na sliznici úst přecházejí i na sliznici jazyka, tak zánět erythematósní, katarrhální, puchýřkovitý, aphtosní a j. Záněty počasné sliznice podmiňují její ztluštění a zduření žlaz slizových i lymfatických follikulů při kořenu jazyka. U kuřáků vyskytují se na sliznici jazyka a úst bílá ztluštělá místa (psoriasis, ichthyosis, leucoma, leucoplakia). Na těchto místech jsou bradavky zbytnělé a epithel ztluštěn. Místa taková nesmějí býti drážděna, poněvadž, jak zkušenost učí, mění se někdy pak v rakovinu. Avšak zánět uhosťuje se i v hloubi, v dužnině jazyka; zachvacuje buď jazyk celý nebo jen čásť jeho a probíhá náhle nebo počasně. Náhlý zánět dužniny jazyka (glossitis acuta) bývá provázen bouřlivými příznaky a působívá nemocným veliké obtíže již tím, že jazyk značně zvětšený z úst vyčnívá a ústa vyplňuje; nemocní nemohou mluviti, nemohou požívati potravy, trpí bolestmi, dusí se, ano vzbuzeným oedemem hlasivky mohou se, nebyla-li jim v čas poskytnuta pomoc, zadusiti. Výpotek zánětlivý v hloubi v příznivých případech se vstřebá ve 3 až 5 dnech, anebo dochází k vytvoření se náhlých hliz obmezenějších nebo značných rozměrů. Někdy ze zánětu takového může vzejíti septická nákaza celková. Náhlé záněty vznikají někdy bez známých příčin, jindy po poraněních, jindy při celkových chorobách infekčních. Při zánětu počasném dužniny jazyka (glossitis chronica) jsou příznaky mnohem mírnější; dochází pak tu k vytvoření hliz obmezenějších, nebo ke ztluštění a zhuštění tkaně jazykové. Výjimečně zánět sledován bývá snětí jazyka (gangraena linguae). Léčení zánětu záleží v mírnění příznakův zánětlivých ledem a vhodnými antiseptiky a v mírnění obtíží nemocného. Zduření jazyka velmi značné lze zmenšiti zářezy; vytvořila-li se hlíza, nutno ji otevříti na místě vhodném. Kde hrozí zadušení, třeba vykonati tracheotomii. Vřídky a vředy na jazyku vyskytují se dosti často. Oděrky, trhliny, fissury, vřídky vznikají nezřídka v průběhu uvedených chorob zánětlivých. Nejčastější jsou však vředy způsobené třením se o ostré hrany a hroty zubů kotlavých. Objevují se na okrajích jazyka, nabývají značných rozměrů do šíře i do hloubky, bují mnohdy a mohou státi se i východištěm onemocnění rakovitého. Po odstranění zubu kotlavého nastává z pravidla v krátké době vyhojení. Na jazyku uhosťují se též prvotné vředy chankrové po bezprostřední nákaze a sice jak chankr měkký tak i chankr tvrdý. Avšak i vlastní příjičné vředy u nemocných příjičných bývají na jazyku pozorovány, a to jak pláty mokvavé či široké kondylomy (plaques muqueuses) a vředy rozpadáváním se jich vzniklé, tak i vředy povstalé z rozkladu hliv (gummat). Vedle léčení místního nutno v poslednějších případech konati léčení protipříjičné celkové. Tak i při hlivách nerozpadlých. – Vředy tuberkulosní přidružují se obyčejně k tuberkulosnímu onemocnění plic, hrtanu, hltanu a úst; jsou buď jen povrchní nebo i hlubší, umístěné na hrotu, okrajích nebo při kořenu jazyka. Na periferii jich viděti zhusta uzlíčky tuberkulosní; nemocným působívají značné bolesti. Předpověď podávají nepříznivou. Kde jsou obmezené, možno pomýšleti na jich odstranění nožem nebo vypálením. Při tuberkulose dochází však také v dužnině jazyka k vytvoření buď malých neb i větších uzlů tuberkulosních; u poslednějších nastává i sesýrovatění. – Z chorob jazyka plísněmi vzbuzených jmenovati sluší actinomycosu. Někdy přechází z okolí, zejména z čelisti, na jazyk, jindy vyskytují se uzlíky aktinomykotické samostatně a sice bud prvotné nebo druhotné. Dále uvésti jest moučnici, Soor (mycoderma albicans.). Při prvé mycose účinným jest někdy léčení operativní, při druhé léčení roztoky antiseptickými. Z příživníků -hlístů nalezeny byly, ač velmi zřídka se vyskytují, v jazyku měchožil, cysticercus a trichiny. Jazyk bývá též sídlem nádorů. Pozorovány byly tu papillomy, granulomy, fibromy, lipomy, adenomy, enchondromy, osteomy i sarkomy. Vyskytují se v něm angiomy, nádory z rozšířených a nově vytvořených cev krevních, a to buď ploché nebo houbovité, erektilní. Nalezeny tu i nádory ze zbytnělých a roztažených míznic, lymphangiomy, kteréž bývají někdy podkladem značného zvětšení jazyka, u dětí a mladých osob pozorovaného. Nádory poslednější jsou asi vrozené. – Objevují se tu i boubele různého původu a různých rozměrů, tak boubele dermoidní, boubele ze žlaz slizových, boubele retenční, zejména z vývodů žlázy Blandin-Nuhnovy. Nejčastějším nádorem však jest rakovina (cancroid, carcinoma linguae). Vyskytuje se hlavně u nemocných ve stáří 40 až 60 let, někdy ovšem i dříve, nepoměrně častěji u mužů než u žen. Vzniká jako vřed na okrajích jazyka neb jako uzel v dužnině jeho, zvětšuje se rychle, přechází na okolí bližší i další a způsobuje v podčelistí brzo zduření a onemocnění žlaz mizních. Ve vředech nastává rozklad s páchnoucími výměšky, provázený nezřídka silným krvácením. Nemocní bývají trápeni prudkými bolestmi, požívání potravy stíženo, mluvení též znesnadněno a při delším trvání nastává celková skleslost a za trapných příznaků smrt. Léčení nádorů záleží v operativním jich odstranění, což koná se pravidelně nožem, výjimečně kličkou galvanokaustickou, přístrojem Paquelinovým, écrasseurem Chassaignacovým nebo konečně sdrhovačem Maisoneurovým. Při angiomech někdy vystačí vbodávání žhavých jehel, ignipunctura nebo galvanopunctura; při lymfangiomech provázených makroglossií zmenšuje se jazyk vytnutím jednotlivých částí jeho. Při boubelech třeba se někdy spokojiti se širokým jich otevřením a následným zničením jejich pouzdra. U rakoviny nutno odstraniti nejen vše chorobné a jen poněkud podezřelé, nýbrž žádoucno, by odstraněna byla ještě čásť z okolí zdravého. Čím časněji se tu operuje, tím větší jest naděje v trvalé vyhojení. Kde pro výkon operativní ústa neposkytují dostatečného přístupu, tam možno řezy v tváři, v podbradí, a proříznutím čelisti dle návodů Regnoliho, Billrotha, Langenbecka, Kochra a j. doupě onemocnělé učiniti si přístupnějším. Že zvětšené žlázy v podbradí a na krku se současně tu odstraňují, samo sebou se vyrozumívá. Na jazyku pozorovány bývají také chorobné stavy nervové původu centrálního nebo periferního; tak křeč spastická, obrna jeho, neuralgie, necitelnost a ztráta chuti. -chl.

Jazyk, původně pohyblivý, masitý ústroj v ústech, orgán chuti a hlavní orgán při mluvení, značí v přeneseném smyslu samu činnost mluvení (ve frási »Ten má ostrý j.« a pod.). Mluví-li jednotlivec, při každém mluvení jsou činna jeho mluvidla, on koná tím jistý akt; výsledek tohoto aktu je řeč, kterou posluchač slyší, fakt, totiž skupina zvuků určitého zabarvení, rhythmu atd. a určitého významu. Známé rozeznáme po řeči a netřeba nám je viděti. Mluva je tedy subjektivní, řeč objektivní stránka téhož zjevu (něm. das Sprechen – die Rede). Obě tato slova mají ráz individuální, naproti tomu jazyk ráz sociální. Ptám-li se po jazyce nějaké osoby, nedbám o zvláštnosti jeho hlasu, o jeho zvláštní způsoby, fráse a pod., ale jde mi o to, kterým jazykem mluví, česky, německy atd. Ovšem se říká také: řeč česká, německá atd., i mluva česká a pod., ale hlavně se mluví o jazyce českém, německém atd. a v tomto významu spojuje i stránku subjektivní i objektivní, jazyk je mluva i řeč celé společnosti, kmene, národa. A od národa jednoho přecházíme k druhému, k celému lidstvu a jazyk značí onen zvláštní způsob dorozumívání se a výměny myšlének, citů i tužeb, který jest jen člověku vlastní a který jej rozlišuje od zvířectva, že článkované zvuky mluvidly způsobené mají určitou formu, určitý rhythmus, určitý postup, přízvuk a zvláštní, určitý, symbolický význam. Základem poznání jest jazyk jednotlivce. Člověk, nemoha přímo rozvinouti obraz svých duševních, vnitřních stavů, činí tak nepřímo (červená se, bledne, ušklíbá se atd.). Toto nepřímé naznačení vniterního stavu nebo děje slove projev. Hlavními projevy jsou posunky a mluva. Posunky ukazuji, čeho chci dosíci: kreslím předmět, jejž mám na mysli, nebo činím posunek, jenž nutně skoro se vyskytuje při jisté věci (napodobím chování k označení dítěte); zvláštní jsou posunky symbolické, konvencionální, jichž význam není samozřejmý, jejž musí znáti, kdo jejich pomocí se chce srozuměti. A také jazyk je většinou soustavou takovýchto posunků symbolických, posunků zvukových, mluvidly provedených. Posunky dorozumívají se i zvířata, zvláště opice mají velmi vyvinuté, ano i hlasové projevy u nich nacházíme. Ale zvuky jednotlivých zvířat jsou příliš málo členité, aby se z nich dala sestaviti soustava rozmanitého významu. Také obsah jest chudičký, jsou to jen zvuky značící pocit nebo tužbu; duševní podmínky jsou dány pouze člověku. Taktéž i fysické: proud řeči jest jen u člověka možný, který má volná prsa, jichž dech nezávisí na předních končetinách; zvuky ssavců jsou jen krátké, přerývané, u některých při chůzi vůbec nemožné (proti tomu zpěv u ptáků, jichž plíce se též neopírají o přední končetiny, křídla). Jazyk jednotlivce pozorujeme staticky i dynamicky. Při statickém pozorování rozeznáváme stránku fysickou a psychickou. Při studiu stránky fysické pozorujeme činnost mluvidel, tvoření jednotlivých hlásek, jich skupení, jakož i akustický jejich účinek, tedy fysiologii i akustiku hlásek. Při stránce psychické poznáváme souvislost mezi bohatostí představ a slov, mezi přesností myšlení a vyjadřování se, mezi synthetickým a abstraktním myšlením a určitostí ve volbě slov a jich spojení a pod. Jestliže buď činnost duševní buď mluvidel jest chorobná, vznikají zjevy pathologické a pathologie řeči doplňuje oba předchozí oddíly. Po stránce dynamické pozorujeme vývoj jazyka u jednotlivce čili ontogenetický vývoj řeči. Jde tu hlavně o řeč dětskou, o učení se řeči t. zv. mateřské, později o učení se jiným řečem atd. Při pozorování jazyka celé společnosti vvskytují se přirozeně tytéž zjevy, které jsme v jazyce jednotlivcově pozorovali. Jenom že mimo ně vyskytují se i zjevy nové: vzájemné dorozumění a vzájemný vliv druha na druha. Tyto vzájemné vlivy způsobují změny v jazyce jednotlivcově i celé společnosti a také různé poměry. Pravou podstatu a život jazyka poznáme jen studiem jeho ve společnosti: ovšem jazyk jednotlivcův poskytuje k tomu výborné základy. Vývoj společného jazyka slove polygenetický (filogenetický) a hlavní druhy změn v něm jsou tyto: Proměny hláskové sluší pozorovati se dvou stran; jednak je třeba poznati příčiny jejich, jednak jejich rozšíření v prostoře i čase. Nejdůležitější z příčin jest usnadnění práce mluvidel, příčina mechanická. Každá čásť mluvidel může způsobiti změnu hláskovou: plíce mění dechový proud, dobu a sílu jeho, hlasová štěrbina výšku hlasu a jeho jasnost, v ústech může se pošinouti článkování. Příliš silně vydechnuté slabiky nevydrží plíce dlouho, slabý dech zase nestačí na výšku dlouhých slabik, proto i příliš vyražené jako příliš slabé slabiky jsou krátké. Hlasivky zase nechtějí se při skupině souhlásek nastrojovati na každou zvláště a proto měnívá se celá skupina v stejnorodou (buď temnou nebo jasnou). Pro změny v dutině ústní dobře je rozeznávati dva případy, jež ostatně možno rozeznávati i v uvedených již změnách. Bud' se určitá hláska mění bez ohledu na sousedství (změna spontánní), nebo se mění jen v jistém seskupení, vlivem jeho (změna kombinatorní). Z kombinatorních změn nejdůležitější jest assimilace, méně dissimilace, přisouvání, odsouvání, přesmyknutí a j. Co se týče rozšíření, jsou některé změny tak založeny v ústrojí mluvidel, že vyskytují se vždy a ve všech jazycích, na př. skupina souhlásek vždy se vyslovuje celá jasně nebo temně. Jiné jsou omezeny. Jsou-li omezeny jen na málo jednotlivců, na malý okršlek, říkáme jim sporadické; daleko důležitější jsou změny všeobecné, v širší oblasti. Jen že se právě přesně musí dokázati, kam až sáhají a ve které době se provádějí. Jsou-li mechanické, bývají bez výjimky, a pak říkáme, že v onom území v oné době platil určitý zákon hláskové změny. Příčinu jeho nebývá možno přesně vytknouti, bývá to shluk okolností a změna se právě provádí, pokud tento shluk trvá. Okolnosti tyto nemají ovšem přímého vlivu na mluvidla, nýbrž nepřímý, prostředím duševním. Musí pozměniti vzpomínku dosavadního vyslovování. Čím starší člověk, tím vzpomínka je utkvělejší, tím méně mění svou výslovnost. Rychlost v provedení hláskové změny umožňuje jen neustálenost vzpomínky u mladého pokolení. Proměny významové jsou zase buď sporadické buď všeobecné; tyto jsou umožněny zase mladým pokolením. Každé slovo má svůj ustálený, tradicionální význam. V rozmluvě však užívá se slova ve smyslu buď poněkud širším nebo užším, ve významu jen příležitostném (okkasionálním). Tento příležitostný význam může se však ustáliti a starý ustálený zapomenouti. To je však možná jen u mladého pokolení, u něhož starý význam ještě ustálen není. Nejsnáze se příležitostný význam ustaluje, kde následkem malé hláskové změny slovo nabylo dvojí podoby: svatostsvátost, bababába, děvkadívka (differencování významu). Se změnami významu souvisí změny lexikální vůbec. Přestane se některých předmětů užívati, přestane se o nich mluviti, ztratí se význam i slovo samo. Jen badatelé je znají a někdy užijí ho jako slova zastaralého, archaistického. Nové poznatky přivodí zase potřebu nových slov. Ovšem užije se také starých slov v novém, příležitostném významu, ale přece u veliké míře vznikají nová slova a slovník kulturních jazyků stále roste. Změny tvarů jsou buď následkem změn hláskových (duša-dušě-duše) nebo analogie Paměť se nerada obtěžuje tvary osamocenými, isolovanými (2. os. sg. jsi proti neseš, umíš, voláš atd.), a podržuje tvary, jež náležejí celé skupině slov; dle většiny řídí se menšina a časem s ní splývá. Co v určité době platí většinou, to je pravidelné, co menšinou, je nepravidelné. Pravidelné může se státi časem nepravidelným (aorist v češtině) a naopak (1. os. sg. na -m). Některé tvary se nemění, nýbrž vůbec zanikají a nahrazují se zcela jinými, z pravidla jednoduché opsanými (čes. perf. za aorist a imperf.). Formy opsané mohou časem splynouti ve slovo jediné, ve formu jednoduchou; na př. franc. j'aimerai (amare habeo), pol. byliśmy, byliście. Staré jednoduché tvary také většinou vznikly tímto způsobem. Dle toho, převládají-li v některé době v tom kterém jazyce tvary jednoduché či opsané, rozeznáváme fase synthetické a analytické; na př. moderní jazyky indoevropské jsou analytické proti starším fasím synthetickým. Proměny syntaktické nejsou dosud tak přesně vyloženy a roztříděny jako ostatní, ač v nich právě vězí duch vývoje. K porozumění jich jest třeba předeslati krátkou úvahu. Každé jednotlivé promluvení má jistý smysl; vyjadřuje buď pocit, buď přání, rozkaz a pod., buď výpověď zkušenosti, názoru, úsudku. Na posluchače při tom často nepočítám, na př. při výkřicích: Ach! Běda mi! Kéž bych se byl nenarodil! Hm, to je hezké! atd. Ale častěji úmyslně mluvím, aby posluchači slyšeli a rozuměli. Posluchačstvo není však vždy stejné, a chci-li, aby mi bylo náležitě rozuměno, neříkám totéž vždy stejným způsobem, ale dle posluchačstva a okolností volím formu své výpovědi. Účelem jest jasnost. Různá forma jest možná ovšem jen tehdy, mám-li na výběr různé prostředky. Tyto jsou: mluvnické tvary, slovosled a mimika hlasu s přízvukem. Ty tvoří dohromady formu řeči, její smysl pak obsah či látku. Jsou výpovědi, jež formy nepotřebují, na př. Ach! rozkaz Smeknout! výkřik Vlk! kde nepronáším úsudek, ale názor stištěný té chvíle v jedinou představu blízkého vlka, která ten okamžik vypudila všechny ostatní představy a ovládá celou duši mou. Z pravidla však formy potřebí jest a nejjednodušší prostředky jsou slovosled a mimika hlasu. Tyto se vzájemně doplňují; bud' touto neb oním naznačuji, oč hlavně běží a co je vedlejší, nebo oběma prostředky. Při výpovědech vyjadřujících úsudek jest třeba i mluvnických tvarů. Pronáším tu úsudek, co se děje, ať týká se již povšechné situace (prší) nebo určitého podmětu (otec pracuje). Tyto základní části věty jednak blíže určuji, jednak doplňuji. Souvislost vyznačuji tím, že částem určujícím dávám tutéž formu jako hlavním, doplňující pak zvláštními tvary (pády) vyjadřují způsob, míru a dosah doplnění. Mluvnické tvary umožňují tedy jednak vyjádření shody (kongruence), jednak závislosti větné. Tvary mluvnické jsou ovšem možny jen tam, kde dle významu se slova třídí v kategorie (substantiva, adjektiva atd.), tyto třebas i v kategorie další nižší (substantiva se třídí dle rodu), u jednotlivých kategorií vyjadřujeme pak nejen pojem základní, ale i konkretní znaky příležitostné (číslo jmen, způsoby a časy sloves). Čím vyvinutější jsou tvary mluvnické, tím méně váhy má slovosled. Ale protože z psychologického důvodu nejdůležitější slova vyjadřujeme na místech nejvýznačnějších a z téhož důvodu jsou podmět a přísudek slova nejdůležitější, není ani v jazycích na tvary nejbohatších slovosled zcela libovolný. Úbytkem forem roste jeho důležitost a ustálenost. Zvykem a vzájemným stykem ustálí se určitý slovosled, jako celá forma vět, forma tradicionální. Protože v nejčastějších případech nejde o to, by se úmyslně dělala řeč zvlášť jasnou, odpovídá tato forma druhému principu, jímž jest jazyk ovládán, principu největší úspory sil. Ještě jeden význačný charakter má tato forma. Jazyk není projevem logiky, nýbrž duševních stavů a dějů. Ale i jednotlivec i celí národové, čím jsou vzdělanější, tím jsou rozumnější, tím logičtěji soudí a rozumu vše podrobují, což se jeví i v mluvě. I výpovědi, jež nejsou úsudky, vyjadřují se formou úsudku. Při těchto poměrech forma tradicionální bývá ta nejlogičtější, jež za dané výše vzdělanosti národa je možná. Leč jednotlivec neoddává se vždy rozumovému rozjímání, city a snahy hlásí se o slovo, a v jednotlivých případech místo formy obvyklé užije zvláštní, příležitostné (okkasionální); čásť logicky podřízenou klade na místo význačné a teprve dodatečně celou větu upravuje (franc. votre soeur, je l’ai vue místo j’ai vue votre soeur). Jsou-li příčiny k této změně stálé, trvalé, jsou-li založeny v duševním stavu (ovšem pozměněném) celé společnosti, opakuje se a stává se změna příležitostná trvalou. Změna může nastati, že se mění význam kategorií, že se mění vyjadřování znaků vedlejších (dual se ztrácí), že se mění význam tvarů (způsobů slovesných), že se mění shoda a poměr závislosti; následují změny v slovosledu a v mimice hlasu (zvláště ve větném přízvuku). Zejména změna významu kategorií, zvlášť klesání slov plného významu ve slova pouze formální, způsobuje veliké změny v pojímání poměru jednotlivých slov k sobě ve větě i jednotlivých vět mezi sebou; sem patří vývoj spojek a co s nimi souvisí, jako na př. vývoj řeči nepřímé z přímé, nepřímých otázek z přímých atd. Pozorujeme-li jazyk společnosti, poznáváme, že vlastně existují přece jen jazyky jednotlivcův a jazyk společnosti jest pouhou abstrakcí toho, co jest jim společného, a opominutím toho, co v mluvě individuální je zvláštního. Čím větší a častější styk mezi jednotlivci, tím více společného mají ve své mluvě, zvláštnosti se otrou, buď že je celá společnost přijme, buď že se jich jednotlivec vzdá. Styk dělají poměry. Větší vzdálenost, obtíže spojení (hory, řeky) znesnadňují styk; a v témže místě rozdíl zaměstnání, jmění, vzdělání a pod. rozděluje lid v různé společnosti. Tím vznikají větší menší rozdíly mezi jazyky jednotlivých společností. Tyto rozdíly seřaďujeme uměle dle větší menší důležitosti a kupíme jazyky společností v nářečí, podřečí, různořečí (dialekty) a rozeznáváme dialekty ve směru horizontálním, místním, a vertikálním (dle vrstev společenských). Ony se liší hlavně výslovností, tyto slovníkem. U národů vzdělaných vždy některé nářečí vynikne nad jiné; bývá to nářečí, kde soustřeďuje se moc politická, elita kulturní, obchod atd., v něm píší důležitější listiny a přirozeně se ono stává pojítkem všech ostatních a jaksi normou pro správnost jazyka. Vyvine se jazyk spisovný. Vědomě se pak upraví jeho pravidla, jež mají proti živé mluvě týž úkol jako psaný právní kodex proti právním obyčejům. Hranice jeho vlivu jsou zároveň hranicemi národa. Ovšem, pokud sousedí spolu jazyky příbuzné, mezi nimiž nářečí přechodná nenechávají přesné, jasné hranice jazykové, tam je rozsah jeho vlivu jen výsledkem historie a nikoliv poměrů jazykových. Jazyková příbuznost může ovšem býti různá. Někde dá se jen vědecky dokázati (slovanské jazyky a germanské), jinde ze snadného porozumění i bez badání ji poznáme (jazyky slovanské mezi sebou); stupně příbuznosti a příčiny jejich jsou ovšem veskrze jen otázkou vědeckou. Jazyky se mísí mezi sebou. Tím, že stýkají se jednotlivci z různých nářečí a zvláště že někteří mluví několika nářečími, přenášejí se z jednoho do druhého výslovnost, slova, tvary i vazby. Tak vnikají někdy i do jazyka spisovného, ovšem v míře malé, neboť kodex mění se teprv, až nutná je toho potřeba, a mění se na základě svého nářečí. Důležitější jest mísení cizích jazyků. Při klidném soužití a zvláště při čilejších stycích obchodních na rozhraní jazykovém mísí se cizí jazyky právě tak jako příbuzná nářečí. Ale často se toto mísení šíří po celém národě jednom a nikoliv tak v druhém. Onen je při mísení passivním, tento aktivním. Aktivní vyniká bud politicky (vítěz nad přemoženým), buď hospodářsky (pán, dělník), buď počtem, buď osvětou. Někdy osvětou vyšší národ přemožený jazykově odnárodní vítěze (Bulhaři, Číňané panující Mandžuy). Mísí-li se jazyky vzájemně v společnou směsici, vzniká jazyk nový (angličina). Počet jazyků nedá se dobře stanoviti, protože, kde není jazyků spisovných, nelze přesně pověděti, kde končí pouhé nářečí a kde počíná se jiný příbuzný jazyk Dále nejsou všecky kraje podnes prozkoumány, a právě v takých krajích, kde žijí primitivní kmenové, bývá na malé prostoře řada různých jazyků. Proto údaje kolísají od 200 do 1500. Jen tolik můžeme říci: Stav primitivní je stav veliké roztříštěnosti jazykové. Na březích Maraňonu, v nejjižnější Americe, v území polárním, na severu Vých. Indie, na Nové Guinei, v oblasti velikých jezer afrických, všude, kde lidstvo jest na nejnižším stupni osvěty, nalézáme nesčetné malé kmeny, jež mluví řečmi zcela nepříbuznými. Patrně jen bojem, vítězstvím a odnárodněním šíří se oblast jednotlivých jazykův. Týmž způsobem však umožňuje se i dělba práce a osvěta, a tak vidíme, že výše osvěty a rozšířenost některé větve jazykové jsou spolu v přímém poměru. A jako nyní kulturní národové podmaňují si méně kulturní a odnárodňují je, jako nyní šíří se angličina, ruština atd. na újmu celé řady původních jazyků, jež úplně vymírají, tak bylo vždy. Veliké množství jazyků zaniklo beze stopy a jest jazyků čím dále tím méně. Osvěta lidstvo spojuje a jazykově uniformuje. Proto mnozí přestřelujíce potřebu hledají všeobecný jazyk světový a chtíce všem vyhověti neberou žádný z živých, nýbrž tvoří umělý; pokusy ovšem zbytečné a proto marné (volapük). Srovnání a třídění jazyků jest ovšem při takém množství žijících i vyhynulých velmi nesnadné. Když počátkem tohoto století se ukázalo, jak obtížně srovnáváním dokazuje se příbuznost jazyková, a že většinou ani se nedá dokázati, vzdali se badatelé pokusů o klassifikaci přirozenou, genealogickou, a vymýšleli třídění umělé. Sestavilo se dvojí třídění: klassifikace morfologické a psychologické. Ale když žádná z nich se neosvědčila, opětovaly se pokusy o třídění dle příbuznosti. Podáváme přehledně klassifikaci Gabelentzovu s jistým doplněním o jazycích nesdružených v příbuznou nějakou skupinu genealogickou. Jazyky národů vzdělaných a polovzdělaných tvoří veliké skupiny. Protože většinou jimi mluví národové v historii vynikající, lze na nich studovati, jak dalece charakter národa a duch jeho dějin v jazyce se obráží, jak se o to pokusil Gabelentz. Ostatní jazyky buď se morfologicky i psychologicky blíží k některé kulturní skupině, jinde jich řada tvoří, byť genealogicky nepříbuznou, přece morfologicky a psychologicky stejnorodou skupinu, a jen nejnižší jsou zcela isolované. Příčiny těchto zjevů jsou rozmanité; plémě, zeměpisné i kulturní poměry, historie jsou hlavními činiteli. Hlavní veliké skupiny jazyků jsou: 1. Indoevropské, 2. a) semitské, b) hámitské, 3. a) uralské, b) altajské, 4. čínské, 5. malajské, 6. bantuské. Při charakteristice těchto skupin přidržíme se myšlének Gabelentzových. Indoevropské proti ostatním vyznačují se formálně přesně upravenou větou. Od uraloaltajských, jimž jsou nejbližší, v mnohém se liší. Hláskově převládá sandhi (naše přehláska), kde řídí se hlásky předchozí následujícími; ve větě určující části jdou před určenými, ale již z předu se shodují s nimi. To jest, že Indoevropan, sotva že větu počíná, již celek má na mysli a již řídí se namnoze tím, co teprve následuje. V uraloaltajských jazycích vládne vokálová harmonie, slabiky další řídí se předchozími, jen k minulosti se béře zřetel, nic k budoucnosti. V indoevropských je každé slovo, ať jednoduché, ať opsané, formálně hotovo, opsané tvary lze pro jednotný význam stáhnouti, ale nikdy nelze nalepovati na hotové tvary nové suffixy a měniti jich úkon; v uraloaltajských však lze i k celým větám připojiti suffix a změniti je v čásť podřadnou a doplňovati dále, konec věty nikdy není viděti z předu, věta jednou započatá může se protáhnouti, až náhle nemůže dále. Doplňování k minulému však provádí se důkladně, přesně; jazyky uraloaltajské mají bohatství přípon a jmenovitě závislost jmen určitě značí. Indoevropské však také v tomto ohledu vynikají. Jiného rázu jsou semitské. Všude nalézáme hláskovou symboliku (naše bimbam, pif-paf-puf), ale Semité ji provedli důsledně jako grammatický systém. Ve větě napřed vyslovují, co se děje (sloveso), pak teprv děj blíže doplňují; a tutéž smyslnost prozrazují dalším slovosledem, napřed jméno jde, pak bližší určení (attribut). Žijí přítomnosti více než jiným dobám, časy nejsou všude úplně vyvinuty. Rádi líčí, ale nehloubají, nerozvíjejí myšlénky; věty jsou jednoduché, periody neoblíbeny. V mnohém jsou jim podobny jazyky malajské, jež naopak jsou pravým kontrastem uraloaltajských; se semitskými mají podobný slovosled, odpor proti složeným větám, neúplně vyvinuté časy; nemají však vokálové symboliky, ani rodu jmen. Pády v semitštině slabě jsou vyvinuty, v malajštině ještě slaběji. Hláskové změny semitské jsou podobny indoevropským, malajské uraloaltajským. Jestliže však v těchto je vyvinuto bohatě jméno, v malajských sloveso. Protože Malaj více dbá o výsledek než o čin, převládá vazba passivní. Sloveso vlastně je vším, v něm je vyjádřen i pád závislého jména. Čínština jest jazyk morfologicky bez formy, ale psychicky bohatě formální. Pomocí jen několika částic a pouhým slovosledem, pak tím, že skládáním a j. určitě vymezuje, kde třeba, význam slov, obsahuje bohatě vyvinuté věty, ano celé periody. Vnitřní formou vyniká tedy nad semitštinu, třeba je vnější formou velmi chuda. Jest to jazyk lidu, jenž s malými prostředky mnoho pracuje, nestaraje se při tom ni o minulost ni o budoucnost. Bantuské jazyky svou fysiognomii děkují své soustavě kongruence a svým praefixům, čímž se liší od všech ostatních skupin. Z těchto skupin hámitským podobají se mnohé severoafrické a zvláště núbské v mnohém ohledu, morfologicky i psychologicky; ale jednak jsou známy z příliš mladé doby, jednak podléhaly ode dávna vlivům cizím a hlavně semitským, takže nelze o podobě té mnoho rozhodnouti. Uraloaltajským aspoň morfologicky podobá se japanština, jež však vnitřně, psychicky, valně se liší a při tom je jazykem silně promíšeným zvláště živly čínskými. Podobně morfologickou pouze podobnost s nimi mají jazyky dravidské, taktéž silně promíšené, takže nesnadno jest určiti, co způsobil cizí vliv a jak veliká byla podoba původně. S čínštinou vnější podobu mají jazyky zadoindické, tibetština a j., ale vnitřní podoba je malá. Morfologicko-psychologické skupiny tvoří jazyky: a) hottentotské v Africe, b) australské, c) polární (hyperborejské). Příčiny jich podoby jsme již uvedli. Hyperborejské jsou agglutinující jako uraloaltajské a při tom vykazují v slovese shody s americkými, tvoříce tak jakýsi přechod od jedněch k druhým. – Roztříštěny jsou v každém ohledu jazyky středoafrické, kavkázské, novoguinejské a j.; isolována z původně snad větší větve je baskičtina. Kavkáz dle Gabelentze je útočištěm rozmanitých kmenů různého původu a odtud ta směsice. Americké jazyky jsou genealogicky velmi roztříštěny; jen málo skupin poněkud větších lze dokázati, na př. aztecko-sonorskou. Ale morfologicky a psychologicky tvoří pouze dvě skupiny: A) Většina jazyků představuje typ, jenž nejlépe se jeví v nahuatl, t. zv. polysynthesi: sloveso a jeho objekt jsou vyjádřeny určitě, ostatní i s podmětem je věcí Indiánu vedlejší; a pokud možná, stahuje celou větu v jediné slovo (sloveso) s objektivní konjugací. Při tom vše si představuje způsobem slovesným, zemřelý otec je mu právě tak perfektum jako usnul, utekl a pod. Abstrakci nezná; rozeznává otce sedícího, ležícího, chodícího, kouřícího, spícího, ale samotný pojem »otec« je většině neznámý. B) K druhé skupině patří jen některé jazyky střední části Jižní Ameriky, hlavně kečchua. Jsou jaksi přechodem od ostatních k agglutinujícím jazykům australským a malajským. Genealogická roztříštěnost největší panuje při Maraňonu v jižní a při záp. pobřeží v Severní Americe. Kř.

Související hesla