Jessenius Jan z Jesenu

, uherský šlechtic. Před příchodem do Prahy působil na univerzitě v Německu. V Praze i ve Vídni provozoval lékařskou praxi (patřil mezi lékaře Rudolfa II. a Matyáše), která mu umožnila významné společenské kontakty. (V roce 1600 provedl v Praze první veřejnou pitvu – její popis vydal v devíti přednáškách Anatomiae Pragae anno MDC solenniter administratae historiai.) Od roku 1617 rektor univerzity v Praze, profesor historie 1618. V březnu 1618 v Prešpurku (dnešní Bratislava) zajat a převezen do Vídně, teprve koncem prosince propuštěn. Po návratu do Prahy v roce 1619 se opět ujal funkce rektora. Zač. 1620 doprovázel Friedricha Falckého jako delegát českých stavů na Moravu a do Slezska, později vedl poselství do Uher ke G. Bethlenovi. Po bitvě na Bílé hoře zatčen a popraven na Staroměstském náměstí v Praze.

Ottův slovník naučný: Jessenius Jan z Jesenu

Jesenský: Jesenský: Jan, lat. Jessenius nebo Jesenius de Magna Jessen, slavný lékař (*1566 ve Vratislavi – † 21. čna 1621 v Praze). Studoval ve Vratislavi, kamž utekl se otec jeho, šlechtic Baltasar Jesenský:, r. 1541 po dobytí Budína od Turků, pak ve Vitemberce a v Padově, kde stal se r. 1595 doktorem lékařství. Vrátiv se do Vitemberka přednášel tu na universitě a nabyl záhy tak slavného jména, že jmenován osobním lékařem kurfiršta saského. R. 1600 povolán byv na universitu pražskou byl Jesenský: zvolen za lékaře cís. Rudolfa II. na doporučení Tychona Brahe a později i cís. Matiáše. R. 1618 zvolen za rektora university, kteráž k poctě jeho dala tehdy raziti peníze s poprsím, erbem a jménem Jesenského. Účastně se činně povstání stavů českých proti Ferdinandovi II. vyjednával Jesenský: dvakráte s Uhry o společný postup, začež po bitvě bělohorské odsouzen k smrti a popraven ohavně: vyříznut mu jazyk, pak uťata hlava, tělo rozčtvrceno a každá čásť v jiné čtvrti městské potupně pověšena. Ze spisů Jesenského připomínají se: Zoroaster seu philosophia de universo (Vitemberk, 1593); Programma de origine et progressu medicinae (t., 1600); De plantis (t., 1601); De cute et cutaneis affectibus (t., 1601); Anatomiae historia; accessit de ossibus tractatus (t., 1601); Vita et mors Tychonis Brahei (Hamburk, 1601); Institutiones chirurgicae, quibus universa manu medendi ratio ostenditur (t., 1601 a j.; přel. také do něm.); De generatione et vitae humanae periodis (t., 1602); De sanguine vena secta demisso judicium (Praha, 1618); Historica retatio de rustico bohemo cultrivorace (Hamb., 1628); Akroasis peripatetica de animo et corpor humano, chvalořeč k nastoupení Matiáše a j. red. Výši anatomického vzdělání Jesenského nejlépe lze seznati z jeho spisu Anatomia Pragensis a z traktátu o kostech. V rozvláčném úvodu k pražské anatomii vyličuje význam a složení člověka se stanoviska filosofického, klada velký důraz na význam jednotlivých součástek pevných a pak na význam hlavních tělesných šťav. Povahou líčení neliší se nijak od běžných názorů galenistů stol. XVI. Vlastní anatomie vylíčena je zcela po způsobu scholastickém tím, že nejprve probrána nejníže položená dutina utrobní, totiž břich (venter imus) s obsahem, pak dutina hrudní (venter medius) a dutina lebeční (venter supremus) s čidly. Končetiny odbyty po způsobu scholastickém zcela zkrátka. Popis je všude dogmatický, bez nejmenší stopy podrobnějších studií literárních a vlastních výtěžků pitvy v Praze vykonané, takže celou anatomii sluší pokládati spíše za pouhé kompendium asi na tom stupni stojící, jak nalézala se anatomie v 1. pol. XV. stol. před velkými objevy italských anatomů ve 2. pol. tohoto století. Proti anatomii činí traktát o kostech dojem daleko příznivější, neboť tu patrno jest podrobnější studium Jesenského. Chirurgické vědomosti Jesenského uloženy jsou v jeho spise Institutiones chirurgicae, jež sdělány jsou po vzoru italského chirurga Bartholomea Montagnana. Instituce jsou rozděleny ve čtyři oddíly, z nichž prvý pojednává hlavně o všeobecné a drobné chirurgii, jako o prýšťadlech, žehadlech, žíni, otvírání hlíz, pouštění žilou a pod. drobných operacích; v druhém oddílu pojednává o rozmanitých poraněních těla z příčin zevních nebo vnitřních, při čemž jmenovitě stať o zlomeninách a vymknutinách je pozoruhodnější. Oddělení třetí pojednává o odstranění nádorů částí přebytečných a pak o nahrazení částí ztracených; Jesenský: jeví se tu jako přítel operování žhavými nástroji, aby přílišné krvácení bylo zamezeno. Oddělení čtvrté je kosmetické, pojednávajíc o prostředcích vzrůstu vlasů, o plastických operacích při tvoření nového nosu, o umělých zubech a očích. Spisek pak se končí krátkým pitevním návodem. Přednost chirurgie před anatomií záleží hlavně v tom, že tu projednává řadu případů též ze své vlastní zkušenosti a z vlastního pozorování. Ze spisů o vnitřním lékařství sluší uvésti Semeiotiké seu nova cognoscendi morbos methodus, jenž vznikl rovněž z akademických přednášek Jesenského a je zcela rázu galenistického, jak v XVI. stol. skoro vůbec shledáváme; ani v tomto oboru netkl se Jesenského duch renaissančního lékařství. Pozoruhodný je i spis De cavenda tollendaque peste a Adversus pestem consilium, v nichž podává svoje zkušenosti z morů, které poč. XVI. stol. v Praze panovaly. I tyto spisy jsou zejména v therapeutické části povahou galenistické. Srz.

Související hesla