Jezdectvo

a) jezdci, jízda jako celek; b) druh vojska pozemního bojujícího koňmo. Vzniklo v období starověku, působilo v evropských armádách až do 2. světové války, v sovětské armádě až do 50. let. Vyznačovalo se vysokou mobilností a schopností překvapivého mohutného úderu. Během své existence prošlo mnoha proměnami, během třicetileté války se rozdělilo na těžké jezdectvo (kyrysníci) a lehké jezdectvo (formovalo se převážně pod polským a uherským národním vlivem; huláni, husaři); na rozmezí mezi jezdectvem a pěchotou byli dragouni, přepravující se na koních, ale bojující jako pěchota; rozdíly mezi nimi se postupně setřely po pol. 19. stol. Postupem motorizace se vliv jezdectva stále více snižoval, v západoevropských zemích došlo k jeho transformaci na tankové vojsko.

Ottův slovník naučný: Jezdectvo

Jezdectvo (rusky konnica, kavalerija, franc. a něm. cavalerie, ital. cavalleria, angl. cavalry), ve vojště soubor veškerých pluků jezdeckých určených sloužiti a bojovati koňmo. Badatelé v dějinách válečnictví ještě nepostavili na jisto, zdali v dávném věku k účelům válečným byly dříve vozy bojovné, hlavně srpy a kosami u kol opatřené, nebo vojíni na koni. Skoro podobnějším jest, že lidé koně dříve zapřahali, než jich k jízdě užívali, a že jezdectvo vzniklo asi tím, že branci s vozů nepřáteli zničených nebo jinak porouchaných nebo v nepříznivém územi uváznuvších se spasili ujíždějíce na vypřažených tahounech. Ve středověku jezdectvo tvořilo v každém vojsku přední, hlavní a podstatnou čásť, složeno jsouc z velmožů nebo aspoň ze zemanů na vlastních koních. V době novější však, kde tvořila a posud tvoří ohromnou většinu a podstatu každého vojska pěchota, zaujímá jezdectvo co do počtu a významu v bitvách místo druhé. Kdežto dříve až do druhé třetiny stol. XIX. jezdectvo tvořívalo součásť bitevního šiku, slouží ode třetí třetiny stol. XIX. hlavně na shlížení území před postupujícími sbory armádními a vyzvídáni nepřítele pro bezpečnost hlavních vojů, pak k znepokojování odpůrce hlavně v jeho bocích, konečně k pronásledování protivníka poraženého nebo k zadržování nepřátel vítězných a pronásledujících. Jezdectvo ve mnoha vojscích se roztřiďuje na záložní, těžké a lehké. K jezdectvu záložnímu, složenému z mužů nejsilnějších a z koní nejtěžších, počítávají se obyčejně karabiníci a kyrysníci, k těžkému dragoni a v některých vojscích i huláni, k lehkému, sestavenému z vojínů menších, ale nejhbitších na konících rychlých a vytrvanlivých, husaři, huláni, kozáci, chevaulégers, myslivci jízdní, spahiové a pod. V c. a k. armádě toho roztříděni dle těžkosti a lehkosti již není a mužstvo a koňstvo přidělováno stejnou měrou ke třem druhům jezdectva: ke dragonům, husarům a hulánům. Těmto odňata kopí, jimiž dříve bývali ozbrojeni jediní v c. a k. jezdectvu, ve třetí třetině XIX. stol., právě v době, kdy u jezdectev mnoha jiných států kopí dána všem jich druhům. Výzbroj jezdectva kromě kopí skládá se z pádné šavle, z karabiny a z revolveru. Takticky jezdectvo třídí se v divise o dvou až třech brigádách, v brigády o dvou až třech plucích a na pluky, složené ze dvou až tří dvousetnin (divisí) po dvou až třech setninách (škadronách čili švadronách). Hodnostové někteří v jezdectvu mají v některých vojscích zvláštní názvy, tak sluje setník rytmistr, pol. rotmistrz (z něm. Rittmeister), šikovatel strážmistr (dle něm. Wachtmeister), svobodník čili třídník, Patrullführer. Srovn. Dragoni, Chasseurs à cheval, Chasseurs d'Afrique, Hulán, Husar, Karabiník, Kyrysník, Spahiové atd. FM.

Související hesla