Ježek

, souhrnný název pro hmyzožravce, savce z čeledi ježkovitých (Erinaceidae), zastoupené pěti rody. Celý hřbet pokrývají ostny, silný sval ve tvaru přilby, který mají pod kůží na hřbetě, jim umožňuje svinout se do koule. Ježci žijí v Evropě, Asii a Africe. V ČR žijí dva druhy: ježek západní (Erinaceus europaeus) a ježek východní (Erinaceus concolor); zimní spánek (hibernace) trvá od října/listopadu do března/dubna, v závislosti na počasí.

Ottův slovník naučný: Ježek

Ježek (Erinaceus L.), jméno rodu hmyzožravců (Insectivora), zástupce čeledi ježků (Erinacei), kteří mají tělo nahoře (již od čela) i po stranách pokryto tuhými a pružnými ostny; mezi těmi jest na hřbetě srst hebká, jinde po těle dosti hrubá. Jen vzácnou náhodou bývají nalezeni ježkové bez ostnů, toliko hrubými a tuhými štětinami pokrytí. Na hřbetě mají silný sval podkožní, jímž se u ježka schouleného bodlinatá kůže na vše strany roztáhne. Neveliká hlava jest prodloužena v rypáček, zavalité a krátké tělo spočívá na krátkých nohách, jež mají po pěti prstech (zadní zřídka po 4); ježkové jsou ploskochodci. Krátký ocas jest všecek srstí porostlý. Chrup jest složen ze 36 zubů; máť předních zubů (i) 3/2, špičáky (c) 1/1, mezerních zubů (p) 3/2, stoliček (m) 3/3 (Leche). V hořejší čelisti jest za předními třemi zuby jednohrotý špičák (o 2 kořenech, což jest u této čeledi charakteristickým), za ním pak 6 zubů jednohrotých (p) i mnohohrotých (m); v dolejší čelisti jest za předními dvěma zuby nepatrný špičák, za ním 4 zuby mnohohroté a poslední nepatrný jednohrotý. Ale u starších zvířat bývají hroty k nerozeznání otřelé. Ježkové žijí ve všech zemích starého světa, přebývají v hájích a zahradách, na polích a na lukách, a to v houštinách, v dutinách stromů a ve skulinách skalních. Jsou ssavci masožraví i býložraví; živí se jak drobnými ssavci, ptáčaty, obojživelníky, hmyzem, slimáky a červy, tak i drobnými kořínky, hlízami a plody rostlin. U nás zimu prospí. Ze 14 druhů nejznámějším jest náš ježek obecný (Erinaceus europaeus L.); má čenich pohyblivý, lysý, na předu přímo uťatý a tato přední ploška jest jako obroubena stlustlým okrajem; oči jsou malé, boltce široké, ale kratší než polovina hlavy. Tělo dorůstá délky 25 – 30 cm (v tom délka ocásku as 4.5 cm). Srst má v lících barvu žlutavou, jinde po stranách hlavy tmavší, až hnědou, kníry jsou černé a za okem jest skvrna bělavá; vezpod jest srst tmavošedá, někdy do hněda zbarvená, jindy naopak světlejší, nažloutlá nebo našedivělá, a za přední nožkou jest podélný pruh světlejší. Ostny jsou oblé, podél ryhované, barvy žlutavé, uprostřed a na špici černohnědé. Samice bývá větší, barev světlejších a má také štíhlejší čenich. Ježek obecný žije v Evropě kromě končin studenějších i v severní Asii, přebývá v rovinách i na horách (až do výše 2000 m), nejraději v listnatých lesích a houštinách, ukrývá se v dutých pařezech, hustých plotech, v děrách a hromadách listí nebo chrastí. Spává ve hnízdě zrobeném z lupení, mechu i slámy. Pobíhaje za kořistí mívá čenich k zemi skloněný; živí se po přednosti hmyzem, pak žížalami, slimáky, ale popadá i myši a menší ptáčata; jest rozhodně ssavcem velice užitečným. Mívá půtky i s hady, ano jed zmijí prý mu neublíží. V nebezpečí schoulí tělo v ježaté klubko, maje hlavu, nožky a ocas přímo pohromadě. Dobou páření jest duben a květen; po 7 nedělích mívá samice 6 – 8 mláďat s bodlinami v kůži již pohotovými, jež také záhy ven vyrůstají. U nás jsou ježkové pohříženi v zimní spánek od prvních mrazů podzimních až asi do března. Lidé je mívají v domácnostech zajaté, aby šváby a j. hmyzy lapali; masa ježčího cikáni požívají. – V Asii žije menší E. auritus Pall. se zrnitými bodlinami, v severní Africe E. Pruneri, jen se 4 prsty na zadní nožce. Br. Ježek, hospodářský stroj ke zkypření půdy po zorání. Ježek v přádelnictví zove se vochle na hustý len.