Jiskra z Brandýsa

viz z Brandýsa Jiskra Jan

Ottův slovník naučný: Jiskra z Brandýsa

Jiskra z Brandýsa Jan, slavný válečník český XV. stol., pocházel dle zprávy Aeneáše Silvia (»Vita Johannis Giskrae«) zeslechtického rodu na Moravě usedlého; avšak moravské dějiny o rodě tom ničeho nevědí a v Čechách děje se o něm zmínka k r. 1436 ve spojení s hradem Karlšteinem (Palacký, Dějiny národu Čes., 2. vyd., díl IV., čásť I., str. 446). Zdá se, že mládí své strávil v Italii, kde asi nabyl výcviku vojenského, a že dobře prozkoumal válečný řád Jana Žižky, tak že současníci jeho co do geniálnosti spatřovali v něm nového Žižku. Císař Zikmund, uslyšev všecky chvály o jeho schopnostech válečnických, vyzval ho na poč. r. 1437, by najal vojsko táborské proti Turkům, jmenoval ho neobmezeným velitelem a dal mu 1800 kop českých grošů na žold. Jiskra přijal nabídku Zikmundovu a ten dal ho s najatým vojskem na lodích po Dunaji dopraviti až k Srbskému Bělehradu. Jiskra a Táboři proslavili se tu nejen statečností, ale i šetrným zacházením s obyvatelstvem domácím, a proto přijal ho také Albrecht II. ve své služby. Po smrti Albrechtově (1439) zachránil jediné Jiskra ovdovělou Elišku a jejího syna, Ladislava Pohrobka, svou statečností a věrností, s jakou se jich ujal proti zpronevěřilým Uhrům, kteří r. 1440 zvolili si polského krále Vladislava III. za krále uherského a upřeli Ladislavu všecka jeho práva ke koruně uherské. Eliška svěřila ke konci r. 1440 Jiskrovi vrchní moc a důstojnost nejvyššího hejtmana krajin podtatranských; vojsko musil sobě sám zjednati. Jiskra ochotně ujal se úkolu na něho vloženého a opanoval ještě r. 1440 velkou čásť sev. Uher. Hlavním sídlem a východištém všech svých podniků učinil Košici; odtud opanoval r. 1441 Levoč, Bardijov, též báňská města Kremnici, Štávnici, Bystřici, Novou Báň, Pukanec a Libetov, pak Prešov a Kežmark. Z Košice konal výpravy i proti Polákům a Uhrům a to se značným úspěchem, jak svědčí list Mikuláše, zvoleného arcibiskupa pražského, p. Oldřichovi z Rožmberka dne 15. března 1441 z Vídně zaslaný: »J. z Košice ve dvú nedělí porazil jich také dobře Polákóv a Uhróv« (Pal. IV. str. 52). R. 1442 opanoval Nitru, Trnavu a Trenčín, vložil v města ta své posádky a opevnil je tak důmyslně, že stala se nedobytnými pevnostmi. Jiskra přispěl ku porážce Vladislava III. před Prešpurkem 19. února t. r., tak že »s hanbou a škodou velikoų musil ustoupiti k Trnavě, kam ho Jiskra předešel a zabránil mu tím návrat do Polska. Za to Eliška jmenovala ho hrabětem Šaryšským a odevzdala mu celé severní Uhry ke správě vojenské i v moc politickou a vladařskou, jak psaní její z Prešpurka z dne 28. led. 1442 Kremničanům zaslané dosvědčuje. V postavení tom zůstal i po smrti Eliščině (r. 1442) a uhájil a zachoval sev. Uhry nedospělému Ladislavovi Pohrobku, kdežto Maďaři, v jejichž čele stál Jan Hunyadi, přestoupili k Vladislavovi III. Zatím co Jan Hunyadi a Vladislav III. zabaveni byli Turky, pečoval Jiskra o upevnění své vlády nad krajinami Eliškou mu svěřenými; zakládal pro své Tábory a najatý lid vojenský pevnůstky řečené »tábory a posádky«, s nichžto Táboři panovali celému okolí a bránili pevností proti útokům nepřátelským; pro okolí byli ochranou, za kterou však měli právo ukládati sedlákům roboty a nutiti je, by jim zaopatřovali životní potřeby. Vedle těchto pevnůstek zakládal dědiny, jež osazoval osadníky z Čech a Moravy, kteří zabývali se rolnictvím, průmyslem a obchodem. R. 1443 nabídl Vladislavovi III. svou pomoc ku připravované křížové výpravě proti Turkům, Maďaři však chtěli ho úkladně zavražditi. R. 1444 pomoci nevyslal, protože zrušení míru s Turky r. 1443 uzavřeného pokládal za zradu. Předtucha jeho se vyplnila; neboť v nešťastné bitvě u Varny r. 1444 padl Vladislav III., též původce křížové výpravy této kardinal Julian zahynul a Jan Hunyadi upadl do zajetí. V Uhrách byla nyní uznána práva Ladislava Pohrobka k trůnu. Jiskra zatím spravoval severní Uhry ve prospěch Ladislavův, kterého dosud neznal, a toužil ho spatřiti; proto na podzim r. 1445 odebral se do Vídeňského Nového města, kde Ladislav byl chován. Aeneas Silvius, očitý svědek o prvním jeho shledání s Ladislavem, líčí ve své »Hist. Bohemiae« (kap. 58) dojem, jaký na Jiskrovi všickni přítomní viděli, když otužilý bojovník se srdečným pláčem líbal ruku Ladislavovi a líčil, co pro něho a pro jeho otce vykonal; a když v žertovný tón řeči přešel a Ladislava, jenž tehdy v šestém roku býti počal, oslovil: »Čím se odměníš rytíři svému ?«, jak byl pohnut, když Ladislav uzřev měšec svého komorníka, Jana Ungnada, ve kterém choval peníze k rozdávání almužny chudým, do měšce sáhl a šest grošův (více jich tam nebylo) z něho vyňav, Jiskrovi daroval, jenž pak dal peníze ty zasaditi do zlata, zavěsil si je na hrdlo a na znamení vděčnosti královské při sobě stále nosil. Rozloučiv se s králem spěchal do Uher, kde ho bylo velmi třeba, neboť Uhři sice uznali práva Ladislavova, ale jmenovali Jana Hunyada r. 1446 správcem zemským, a ten byl největším Jiskrovým nepřítelem. Jiskra usadil se zase v Košici a vládl mocnou rukou nad Slovenskem, nic nedbaje nenávisti, jakou přívrženci Hunyadovi proti němu na jevo dávali, a připravoval se k odražení možných útoků; podobně nedbal usnesení sněmovního z r. 1447, kterým mu bylo rozkázáno, by vydal obsazené krajiny do rukou Hunyadových. Předvídaje útok Hunyadův smířil se s odbojným rotmistrem svým, Slovákem Pankrácem ze Sv. Mikuláše, a uzavřel s ním 4. kv. 1449 v Kremnici mír. Skutečně r. 1449 přepadla ho strana Hunyadovců válečně, ale Jiskra porazil 5. září svaka Hunyadova Székeliho u Samoše s velikými ztrátami na straně uherské, tak že Hunyadi sám žádal za příměří, které mu Jiskra v lednu 1450 povolil. Pokoj trvalý však nezavládl v zemi, neboť r. 1451 vytrhl Jan Hunyadi poznovu proti Jiskrovi do pole, ale utrpěl 7. září u Lučence hroznou porážku, ze které stěží životem vyvázl; honem spěchal uzavříti mír v Římavské Sobotě a zaplatiti Jiskrovi 10.600 za náhradu válečných útrat. Zděšení zavládlo v Uhrách, stavové uherští sešli se v únoru 1452 na sněmu Prešpurském a dali Jiskru do klatby: tu obrátil se o pomoc a přímluvu k panu Jiřímu z Poděbrad, který se ho skutečně ujal. Tak věc jeho protáhla se do r. 1453, kterého Ladislav byl korunován v Čechách i Uhrách, a tu Ladislav počal vyznamenávati Jana Hunyada, dav mu dědičně hrabství Bystřické v Sedmihradsku, titul vévody sedmihradského, nejvyššího zemského hejtmana a správce důchodů královských; Jiskru však, který mu obětoval život a nejvíce přispěl k udržení panství rakouského v zemi Uherské, stihl nevděkem, neb odstranil ho z velitelství a ze všech úřadů veřejných, vyplatil mu města a hrady, od Elišky jemu zapsané, a propustil ho od dvora svého. Jiskra přijal výplatu, rozpustil své vojsko a choval se klidně až do doby, kdy Ladislav počal poznávati, že vlastním pánem v Uhrách jest Hunyadi a že Jiskrovi ublížil; proto r. 1456 vrátil mu zase dřívější postavení nejvyššího hejtmana, uznal jeho věrnost a nezištnost i zásluhy jeho o rod Rakouský. Zatím octly se Uhry ve velikém nebezpečí se strany Turků, kteří pod sultánem Muhammedem usilovali dobyti Srbského Bělehradu. Na zprávu tu smířil se Ladislav s Hunyadem a nařídil Jiskrovi, by s vojskem, jež proti císaři Bedřichu III. chystal, vydal se k Bělehradu; nežli však mohl Jiskra vytrhnouti, došla zpráva o velikém vítězství Hunyadově a Kapistranově (23. čce 1456), v srpnu pak zpráva o smrti Hunyadově (11. srp.). Tu Ladislav vytrhl do Uher, aby se sám uvázal v zemi, města a hrady její, které dosud Hunyadi držel, i přitrhl k Bělehradu v čele 44.000 bojovníků v průvodě Oldřicha Celského, s velikou nedůvěrou v srdci proti straně Hunyadovců. Předtucha jeho se vyplnila; Oldřich Celský byl den po příchodu (9. list.) z návodu Ladislava Hunyada zavražděn a král po šest dní v Bělehradě skoro v zajetí držen. Král Ladislav oklamal oba Hunyady líčeným přátelstvím, tak že s ním jeli do Budína a obcovali při dvoře královském; zatím podařilo se králi, že povolal Jiskru a rotmistra komárenského k Budínu a shromáždil kolem sebe na hradě budínském své věrné přívržence, mezi nimiž byli palatin Gara a Jiskra Dohodnuv se se svou stranou, pozval král 14. bř. 1457 oba Hunyady do svých komnat, prohlásil je za zrádce a poručil Jiskrovi po česku, by se zmocnil Matyáše Hunyada, což se také stalo, kdežto Gara zatkl bratra jeho Ladislava. Po smrti krále Ladislava (24. list. 1457) propustil Jiří Poděbradský zajatého Matyáše a přemluvil Jiskru, že neprotivil se povýšení jeho na trůn uherský; na to prostřednictvím krále Jiřího zavřena dne 9. ún. 1458 ve Strážnici na Moravě smlouva mezi Matyášem a Jiskrou, kterou Jiskra se zavázal, že se svými rotami zůstane v službách Matyášových proti Turkům. Než přátelství nepotrvalo dlouho, neboť téhož roku shledáváme se s Jiskrou na dvoře krále Kazimíra Polského, v čnu t. r. zase v Uhrách, kde porazil a zajal asi 5000 Uhrů, v srpnu pak opět v Polsku, kde snažil se pohnouti Kazimíra, by vtrhl do Uher a dal se prohlásiti za krále uherského. R. 1460 dovolával se Jiskra pomoci krále Jiřího, neboť Matyáš, chtěje sloučiti celé Uhry, vtrhl r. 1460 na Slovensko a počal dobývati měst a hradů, které udatně hájili hejtmané Jiskrovi. Jiří mu pomoc slíbil, ano 8. říj. t. r. vstoupil s bavor. knížetem Ludvíkem v trojí tajný zápis, z nichž druhým zápisem vstoupil s Ludvíkem do branného spolku proti Matyáši králi pro útisky, jaké bylo Jiskrovi od Matyáše snášeti, a Ludvík vedle krále dal hned vyhotoviti své odpovědné listy proti »témuž Matyášovi, jenž se psal králem uherským«. Jiří vyslal svého důvěrníka Zdeňka Kostku do Uher, aby vyjednal smír mezi Matyášem a Jiskrou; zároveň měl Zdeněk vyzkoumati smýšlení Matyášovo, zdali by obnovil staré přátelství. Zdeněk zastihl krále v Košicích, které Jiskrovi odňal, ale marně válku vedl proti Šaryši a Rychnavě, jichžto hájili výše jmenovaní hejtmané Jiskrovi. Výsledek vyjednávání byl, že oba hrady odevzdány jsou do rukou Zdeňkových a celý spor ten podán byl na rozsudek krále českého. Jak Jiskra rozsudkem tím byl uspokojen, vysvítá z toho. že 10. bř. 1461 vstoupil ve služby císaře Bedřicha jako krále uherského; ale císař změnil svou politiku, a když Jiskra v boji proti Matyášovi spojenému s Jiřím vlastními vojsky nestačil, opustil ho císař a hleděl se smířiti se svými odpůrci, což se mu ještě r. 1461 podařilo; Jiskrovi dáno na vůli válčiti o své zámky s králem Matyášem v Uhrách; povinný žold a náhradu za vydání, která Jiskra na vedení války vynaložil, císař Jiskrovi zůstal dlužen. Matyáš zatím opanoval na Slovensku hrad šaryšský a spižský a zachoval se k Jiskrovi dosti šetrně, neboť r. 1462 vlivem Jiřího Poděbradského povýšil Jiskru na uher. magnáta, dal mu hrady Lipu a Solymoš a věnoval mu 25.000 dukátů náhradou. Dále není o Jiskrovi žádných zpráv až teprve r. 1467, když Matyáš osobně podnikl výpravu proti valašskému vévodovi Štěpánu Velikému; tu jmenoval Jiskru vrchním velitelem vojska královského. Jiskra vtrhl do zemí Valašských, které hrozně poplenil, ale 15. pros. 1467 vzal velikou porážku nenadálým přepadem od vévody Štěpána; při tom byl Matyáš raněn a výprava nepřinesla žádných výhod pro království Uherské. Když r. 1468 Matyáš počal konati přípravy k válce proti Turkům, přišli k němu poslové od sultána Muhammeda II., praví nebo nastrojení, přinesli dary a podávali se nejen ku příměří, ale prý ku pomoci proti Čechům; tu Matyáš vyslal Jiskru do Cařihradu, by zavřel se sultánem příměří na tři roky, ale poslání jeho se nezdařilo a Turci na konci r. 1468 obnovili válku. Posledně se Jiskra připomíná v ležení Matyášově u Třebíče r. 1468. Rodina jeho žila v již. Uhrách do XVII. stol. Viz Palacký, Dějiny národa Českého, II. sv. 1., 2., Herm. Jireček v »Perlách Českých«. (Praha 1855). Bka.