Josef II.

, český a uherský král od 1780, římskoněmecký císař a spoluvladař své matky Marie Terezie od 1765, z rodu habsbursko-lotrinského. Jeho vládou pokračoval osvícenský absolutismus a rakouský centralismus. Uskutečnil řadu pokrokových reforem; církev podřídil státnímu dohledu a odňal jí cenzuru, výchovu kněží převedl do generálních seminářů podléhajících státní péči, zakládal manufaktury. 1781 vydal toleranční patent, kterým se podstatně rozšířily náboženské svobody a práva protestantů i pravoslavných, a patent o zrušení nevolnictví. Proti jeho pokrokové politice protestovala uherská šlechta a povstala jihonizozemská šlechta. Vedl neúspěšnou válku proti Osmanské říši. Viz též josefinismus.

Ottův slovník naučný: Josef II.

Josef: Josef: II., císař německý, král český a uhersko-chorvatský, arcikníže rakouský (*13. bř. 1741 ve Vídni – †20. ún. 1790 t.), prvorozený syn Františka I. Lotrinského a Marie Terezie Habsburské, byl ještě za života otcova dle usnesení míru Hubertsburského (1763) od kurfirštů něm. dne 27. břez. 1764 zvolen za krále římského a 3. dub. t. r. slavně korunován; po smrti otcově dne 18. srp. 1765 stal se císařem říše Německé, načež Maria Terezia zvláštním výnosem z 19. září t. r. jmenovala jej spoluvladařem nade všemi dědičnými zeměmi; později dostal správu vojska ze zemí korunních vybíraného; ale na vlastní vládě, dokud M. Terezie žila, neměl skoro žádného podílu, jakkoliv si toho velmi přál. Proto, by osobně seznal poměry dědičných zemí, konal po nich cesty; tak r. 1766 procestoval celé Uhry až na turecké hranice a poznal trudné poměry lidu poddaného šlechtě libovolně vládnoucí. R. 1768 navštívil poprvé Čechy a Moravu a všímal si také stavu selského; po druhé navštívil Čechy r. 1771, když v království tom nastala neúroda a z ní vznikly nouze, hlad a nakažlivý mor; tenkráte sám u úřadů zakročil za pomoc; r. 1769 odebral se do Italie, navštívil Řím, vystoupil na Vesuv a pak přes Florencii, Turin a Milán vrátil se do Vídně. Při tom neztratil s očí svých prus. krále Bedřicha II., který mařil všecky jeho snahy o zlepšení poměrů v Německé říši; zároveň zajímaly ho události v Polsku, kde r. 1768 zakročila Kateřina proti konfederaci barské a konfederaté byli ruským vojskem poraženi, ano pronásledováni až na území turecké. Porta, povzbuzována od konfederatů a od Francie, vypověděla r. 1768 Rusku válku, a sbory turecké vpadly na jižní Rus, kterou strašně zpustošily; ale r. 1769 zvítězil kníže Alexandr Golicin u Chotina, a válečné štěstí obrátilo se k Rusku. Josef: II., chtěje seznati smýšlení Bedřicha II. a sblížiti dvůr berlínský s vídeňským, navštívil r. 1769 Bedřicha v Nise, ale nezvěděl ničeho; proto navrátil se do Vídně a vydal tu jako nejvyšší správce vojenský rozkaz, aby zastavená města spišská obsazena byla vojskem. V srpnu r. 1770 oplatil Bedřich II. návštěvu Josef:ovi v moravském městě Unčově a tu vytasil se s plánem, vyzvati Rusko, by navrátilo své výboje Turkům na újmu království Polského, při čemž měly dvůr vídeňský a Prusko zmocniti se přiměřených části Polska, aby rovnováha moci mezi nimi a Ruskem byla zachována. Marie Terezie odmítla důrazně tento »nepoctivý návrh« a za souhlasu Kaunicova poslala hr. Thuguta do Cařihradu, by s Portou uzavřel spolek proti Rusku. Josef: II. nedbal však na nelibost Marie Terezie a r. 1770 dal svým vojskem obsaditi důležité doly věličské, bocheňské a krajinu krakovskou; pro tyto zabrané země a pro města spišská byl zřízen zvláštní úřad, který užíval na svém pečetidle nápisu: Sigillum administrationis terrarum recupertarum (Pečeť správy zemí opět zabraných); v list. 1770 bylo území to spojeno s Uhrami. Zatím Bedřich II. kul plány své dále a v nastávající válce odepřel Marii Terezii slíbiti svou neutralitu, Kateřinu II. pak strašil, že se spojí se dvorem vídeňským a s Turky. Kateřina II. přistoupila k návrhu Pruska, a tu i hr. Kaunic, který chtěl původně zabrati Slezsko s Kladskem a spojiti francká vévodství, Ansbašské a Bayreuthské, se zeměmi dědičnými, když r. 1772 od spojenců Pruska a Ruska došla dvoru vídeňského pohrůžka, že tyto mocnosti samy se rozdělí, vzdal se svého záměru a pohnul, k veliké radosti Josef:a II., svou panovnici, že smířila se s myšlénkou spojiti se s Pruskem a Ruskem k roztržení Polska. Smlouva zavřena 5. srp. 1772, a zemím Rakouským postoupena kromě 13 měst spišských větší čásť nyněj. král. Haličského a Vladiměřského, vyjmouc Krakov, s 21/2 mill. obyv. Země ty dostaly patentem cís. ze dne 13. čna 1773 zvláštní »stavovské zřízení«, které vypracováno bylo dle vzoru zřízení pro Alpské země a pro země koruny České. Zřízeny dva stavy: status magnatum čili »stav panský«, ke kterému patřili arcibiskupové, biskupové a infulovaní praeláti obojího ritu, latinského i řeckého; druhý stav byl st. equestris, rytířů čili zemanů; města měla dva poslance, původně však mělo jen město Lvov jednoho poslance; ostatní důležitější města mohla podati pokornou a uctivou suppliku, které však nemusilo býti vyhověno. Zemský výbor měl míti 6 členů, po 3 z obou stavů. O zasedání a rokování v zemském sněmě ustanovuje 12. artikul tohoto patentu doslovně: »Pokud týká se rokování sněmovního, nebudou se stavové při sdělování jim nejvyššího rozkazu nikdy zabývati otázkou » zdali ?«, ale musí se raditi na otázku: »jakým způsobem ?« má býti njvyššímu rozkazu vyhověno; ovšem se jim dovoluje, by ve formě prosby sepsané námitky a nejponíženější návrhy přednesli, které však, jako vše ostatní, co stavové od císařského dvoru poníženě žádají, dodány byly zemskému úřadu, který s dobrozdáním svým je zašle haličské dvorské kanceláři do Vídně.« Josef: II. r. 1773 navštívil nově zabrané země, by se přesvědčil, zdali reformy ve zřízení zemském se osvědčují. R. 1771 po vymření rodu Baden-Badenského dostalo se rodu Habsburskému hrabství Ortenavské, které císař Leopold I. dal r. 1701 svému generálu markraběti Ludvíku Badenskému lénem. První rusko-turecká vojna (1768 – 1774) skončila se vítězstvím ruským a mírem v Kučuk-Kainardži r. 1774; tu upozornil hr. Kaunic, že nastala příznivá doba, zaokrouhliti hranici východní a nabyti tak spojení království Haličsko-Vladiměrského se Sedmihradskem. Po ujednání s Rumjancevem, který s vojskem ruským opanoval Multansko, ustoupil generál ten ze severních částí Multanska; zatím vyslanec Thugut vypracoval v Cařihradě pojednání, ve kterém dokazoval, že Bukovina náležela kdysi k Haliči. O připojení země té viz: Bukovina str. 885. Josef: II. zatím r. 1777 navštívil Francii, prodlel nějakou dobu v Paříži, pak odjel do Brestu, Toulonu a Lyonu, procestoval Předními zeměmi rakouskými, by se přesvědčil o jejich správě; ve Švýcarsku navštívil v Genevě učence Saussurea a v Berně básníka Albrechta Hallera. Po návratu do Vídně počal pracovati o novém plánu, jak by i na západě rozšířil své dědičné země Alpské a to o jižní Bavorsko. Kurfiršt bavorský Maxmilián Josef, syn cís. Karla VII., neměl potomstva, podobně jeho ustanovený nástupce, kurfiršt falcký Karel Theodor, byl bez legitimních potomků, tak že po smrti obou byl by nastoupil v Bavorsku Karel Zweibrückenský z poboční větve falcké. Se všemi těmito němec. knížaty počal Josef: II. r. 1777 jednati o postoupení souvislé části bavorského území na jižní straně Dunaje při Hor. Rakousích v náhradu za léna koruny České v Hor. Falci a uprázdněná léna říše Německé, hrabství Mindelheimského a říšského hrabství Leuchtenberského, která chtěl Josef: II. ujati jako císař Něm. říše a postoupiti je za jižní Bavory. Skutečně podařilo se Josef:ovi II. po smrti kurfiršta Max. Josefa zavříti s Karlem Theodorem smlouvu dne 3. led. r. 1778, ve které Karel Th. uznal práva rodu Habsbursko-Lotrinského na jižní Bavory; podobně byl i Karel Zweibrückenský ochoten k smlouvě té přistoupiti. Vídeňský dvůr vydal ke všem evropským státům zvláštní oznámení o uzavřené smlouvě té, a Josef: II. poručil, by cís. vojsko obsadilo získané území. Ale zlý duch korunních zemí Rakouských, Bedřich II., stál na stráži a 28. bř. 1778 zavázal se slavnostně, že bude hájiti práva rodu Falckého na celé Bavorsko, zač mu Karel Zweibr. slíbil, že bez vědomí jeho neučiní žádné smlouvy se dvorem vídeňským. Když vyjednávání císařského vyslance naráželo na odpor Bedřichův, počal Josef: II. stahovati do Čech vojsko a podporován výtečným vojevůdcem Laudonem a Lascym zaujal 20. dub. 1778 výhodné postavení od Králové Hradce až po Hostinné v síle 200.000 mužů; také hranice moravské a slezské kázal obsaditi. Bedřich II. vypověděv válku vtrhl dvěma proudy do Čech, v čele jednoho sboru byl král sám, druhému velel princ Jindřich, ale nepořídili tenkráte v Čechách ničeho, neboť opatrný Laudon měl o všech pohybech vojska pruského dobré zprávy a zřídil jezdecké čety, které drancující Prušáky přepadaly, tak že Bedřich a Jindřich musili ustoupiti na hranice zemské. Marie Terezie nepřála této »bramborové válce«, jak ji lid nazýval, a poslala tajně hraběte Frant. Thuguta k Bedřichu II., by vyjednával o mír. Když Josef: II. o tom zvěděl, byl velmi pobouřen, avšak Bedřich radostně chopil se podávané příležitosti k vyjednávání o mír; k tomu Kateřina II. vystoupila jako prostředkovatelka mezi válčícími stranami hrozíc, že vojskem zakročí. Proto vedena byla válka vlažně, vedly se jen menší boje na hranicích mezi Čechy, Moravou a Slezskem. Konečně v břez. 1779 sešli se v Těšíně za dvůr vídeňský hrabě Filip Cobenzl, za Prusko svobodný pán Riedesel, za Francii její vídeňský vyslanec baron Breteuil a za Rusko kníže Repnin; s těmito zástupci umluvil Fil. Cobenzl 13. kv. 1779 pověstný mír Těšínský, kterým: 1. K Hor. Rakousům připadla »Innská čtvrť«, t. j. bavorské území mezi Dunajem, Innem a Salicí s 60.000 obyv.; 2. vláda císařská svolila ku příštímu spojení markr. Ansbašského a Bayreutského s Pruskem; 3. Sasko obdrželo t. zv. »Schönburská lénæ při řece Muldě, příslušná koruně České, a 6 mill. tollarů, že Bedřich August Saský se vzdal nároků, které činil na jistý podíl v dědictví jménem své manželky, sestry zemř. Maximiliana Josefa; 4. Německá říše potvrdila mír 28. ún. 1780 a Rusko s Francií převzaly právo dozoru nad splněním všech uvedených podmínek. Tak skončila se válka o dědictví bavorské (1778 až 1779) na újmu lénních práv koruny České. Když 23. bř. 1780 vymřela poslední větev hraběcí a panující rodiny Montfortské, zabral Josef: II. její ve Švábsku ležící panství Tettnang a Argen a připojil je ku Předním zemím habsburským. Dosud stálo Rusko ve spolku s Pruskem. Josef: II. poznal, že dokud nezíská důvěry Kateřiny II., dotud že bude stále ohrožován ve svých plánech; proto vydal se v dub. 1780 na Rus a setkal se s Kateřinou v Mohylevě nad Dněprem, odtud jeli společně do Smolenska a do Moskvy; tu pozdržel se Josef: II. delší dobu, by poznal všecky znamenitosti města a seznámil se s ruskými poměry. Pak přijel císař navštívit carevnu do Petrohradu (20. čce) a přesvědčil ji svými důvody, že Bedřich II. jest nespolehlivým spojencem a velikým sobcem, tak že Kateřina hned zrušila svou smlouvu s Pruskem a vstoupila v důvěrnou smlouvu s dvorem vídeňským; oba dvory zavázaly se ke vzájemné pomoci v případě války. Koncem srpna 1780 navrátil se Josef: II. do Vídně a setrval tu až do smrti Marie Terezie (29. list. 1780). Dnem tím nastoupil Josef: II. jako samostatný panovník v zemích koruny České a Uherské, v dědičných zemích Alpských, Haliči a Bukovině, v Předních zemích habsburských, ke kterým od míru Utrechtského (1713) počítalo se také Španělské Nízozemí (Belgie). Belgie velmi trpěla smlouvou o barriéru, kterou Hollanďané nabyli práva vkládati posádky do pohraničných pevností belgických na ochranu proti možným útokům; tehdejší císař něm. Karel VI., posl. potomek rodu Habsburského, vymínil si při jednání o mír v Rastattě (1714) právo, společně s Hollanďany také své posádky vkládati do pevností belgických; kromě toho uzavřeli Hollanďané ústí Šeldy všem státům i sousední Belgii, která tudíž nemohla větší části belgické Šeldy použiti pro svůj obchod s jinými státy. Josef: II. chtěje poznati poměry belgické, odebral se tam r. 1781 a přesvědčiv se o útiscích od Hollandska zrušil smlouvu o barriéru v listopadu 1781, vyhlásil svobodnou plavbu po Šeldě, zrušil všecky pevnosti, propustil hol. posádky a srovnal rozepře o severní hranice belgické proti Hollandsku. Hollanďané však opevnili ústí Šeldy a stříleli z děl na dvě lodi Josem II. vypravené, z nichž jednu zajali a odvezli do Vlissing. Josef: II. počal zbrojiti a Hollanďané také, jen že obávali se Angličanů, by jim nevpadli vzad; ale tu vystoupil Bedřich II. a Francie, a prostřednictvím jejich ujednána smlouva o mír mezi Josem II. a Hollandskem ve Fontainebleau 11. září 1785. Josef:u II. byla od Hollandska zaplacena summa 91/2 mill. zlatých, za to ustoupil od svého posledního požadavku. Za vyjednávání s Hollandskem vycítil Josef: II., že Belgie pro svou zeměpisnou polohu nehodí se do rámce dědičných zemí rakouských a že nepřináší těmto zemím žádného prospěchu, ale že jest jim spíše škodliva; proto chtěl se Belgie zbaviti a zaměniti ji za jinou, blíže ležící zemi. I vyjednával s bavor. kurfirštem Karlem Theodorem o zaměnění Bavor za Belgii; tento svolil, podobně souhlasila Kateřina II. s plánem tím, ale přece se nezdařil, neboť Bedřich II. opřel se mu a vyzval Karla Zweibrückenského jakožto dědice Bavor, by vydal proti záměně té protest; sám učinil 23. čce 1785 s jedenácti něm. knížaty »spolek knížat německých«, ke kterému přistoupil také angl. Jiří III. jako kurf. hannoverský. Spolek ten zavázal se pracovati o to, by záměny zemí dědičných se netrpěly, a hrozil, že společně se vší mocí zakročí proti tomu, kdo by se odvážil některého spojence nebo jiného něm. knížete v jeho panství »libovolným a vnuceným zaměněním starých a dědických území, proti říšským a rodinným smlouvám, znovu znepokojovatį. Tím byl Josef: II. donucen propustiti Karla Theodora ze smlouvy a vzdáti se všech svých záměrů na některé něm. území. R. 1785 zahájil Josef: II. svou reformátorskou činnost i v Belgii, vydav mnoho nařízení, tak že ve správě zemské, při řádech soudních a finančních nastalo úplné rozrušení; zrušil starodávné rozdělení země a rozdělil ji na 9 krajů, čímž odstranil samosprávu zemskou. R. 1786 obmezil práva katolické university v Lejdě, tak že studentstvo se vzbouřilo; Josef: kázal odpor ten vojskem potlačiti; zavedl náboženské reformy jako v Čechách, zrušil semináře při sídlech biskupských a zřídil pro nastávající kněze generální státní seminář; tím a zakazováním katol. průvodů a rušením klášterů, upravením štoly a bohoslužebných řádů a hlavně tím, že protestantům dal svobodu náboženskou a připustil je k úřadům státním a zemským, popudil proti sobě veškeré duchovenstvo, které podporováno bylo od papeže, by odporovalo všem ustanovením císařským a lid povzbuzovalo k odporu proti císaři, který nehleděl na to, že ve Francii připravuje se revoluce, že náhledy a snahy revoluční čilými agitátory rozšiřují se v zemi. Ano r. 1787 bylo rozhlašováno mezi lidem, že Josef: II. svými reformami porušil privilegia, na která staří brabantští vévodové při svém nastoupení přísahali; následkem toho v Brabantě, Limburku a v Antverpách počalo se tvrditi, porušil-li císař svou přísahu při svém nastoupení vykonanou, že ztrácí veškerá svá práva na tyto provincie. Ve všech provinciích počínal se lid rotiti a bouřiti, tak že místodržitel Albrecht SaskoTěšínský, který neměl dostatečných prostředků k utišení lidu, sám o své vůli odložil císařské edikty a přislíbil, že požádá císaře, by v příštích dobách žádných novot nevydával. Josef: II., který 30. čna 1787 vrátil se ze své druhé ruské cesty do Vídně, sesadil místodržitele a dosadil na důležitý ten úřad hrab. Josefa Murraye, který od r. 1781 byl vrchním velitelem císařských vojsk; byl zodpovědným jen císaři a mohl užívati všelikých, i násilných, prostředků ku potlačení všeho odporu. Ale Murray šel cestou střední, ano když 20. září 1787 uspořádána byla demonstrace v Brusselu, vydal k lidu proklamaci, ve které »ve jméně císařově« ručil, že dostane se zemi staré správy a privilegií. Josef: II., který guvernérovi několikráte nařizoval, by užíval přísných prostředků, nebyl spokojen a proto na jeho místo dosadil gubernátory dva: hrab. Ferdinanda Trauttmansdorffa a hrubého, bezohledného vojáka d'Altona. Proti této nové vládě utvořila se silná opposice v Henegavsku a Brabantu; pročež z rozkazu obou guvernérů byla privilej obou provincií zrušena. Tím nalili guvernérové oleje do ohně, který zachvátil záhy všecky provincie, kde duchovenstvo konalo svou povinnost a probouzelo lid k vlastenectví. Veliký vliv na celé hnutí měli kromě duchovenstva dva advokáti, van der Noot a Vonck; vláda pronásledovala prvého neustále a proto odešel do Londýna, kdežto Vonck založil tajný spolek, který v říjnu 1789 čítal na 70.000 členů. Také do Hollandska přišlo do tisíců uprchlíků a ti cvičili se zacházeti se zbraněmi; van der Mersch zřídil z nich vlasteneckou armádu, s kterou 24. října vpadl do Belgie a porazil císařské a říšské vojsko u Turnhutu, a pak rozmnožil svou armádu tou měrou, že 20. listop. ohrožoval Brussel. Tu Trauttmansdorff císařské edikty odvolal, ale nezískal tím ničeho. Dne 25. list. 1789 stavové flanderští, v Gentu shromáždění, prohlásili císaře za zbavena vlády nad hrabstvím Flanderským; 12. pros. musili císařští opustiti Brussel a 19. pros. vyhlásili stavové brabantští celou Belgii za samostatnou a pozvali ostatní provincie, by poslaly do Brusselu své zástupce; 31. pros. přísahaly všecky provincie na novou ústavu, a generál. shromáždění stavů provinciálních usneslo se o zvláštní smlouvě (Bundesacte), že všecky provincie jsou svobodny; vyhláška smlouvy té stala se 20. led. 1790. Od první návštěvy Josef:a II. u Kateřiny II. podporovala jmenovaná panovnice stále dvůr vídeňský; by spolek ten byl ještě více upevněn a pojištěn, sjeli se oba panovníci na jaře r. 1787 v Chersoně, a tu učiněna byla tajná smlouva proti Portě, tak že se zdálo, jakoby t. zv. řecký projekt (vyhnání Turků z Evropy) se přibližoval ku provedení. Proti pracovalo Prusko (1786 Bedřich Vilém II.) a Anglie (Jiří III.); oběma mocnostem byl spolek Josef:a II. s Kateřinou trnem v oku, a proto musila býti Porta upozorněna, by nepřátelský spolek byl náhle přepaden; a tak koncem r. 1787 vypověděla Porta Kateřině II. válku, kdežto Josef: II. jako spojenec ruský učinil to teprve 2. ún. 1788. Opíraje se o Laudona a Lascyho dal jako vrchní velitel rozkaz, aby vojsko císařské, které přičiněním Lascyho bylo dobře ozbrojeno, rozestaveno bylo v šesti sborech po hranici od Jaderského moře až k Dněstru, kde mělo se spojiti s vojskem ruským. Na pravém křídle velel Laudon, který 26. srp. 1788 dobyl v Bosně pevnosti Dubice a v říj. t. r. Novi; na levém křídle Josias Koburský zmocnil se pevnosti Chotina. Ne tak dobře dařilo se středu armády, který byl rozložen po bažinatých březích dunajských a temešských; tu velel sám Josef: II., maje hlavní stan svůj nejprve ve Futaku, odkud ho přeložil do Zemunu, neboť velký vezír Jusuf paša překročil u Staré Ršavy Dunaj a zaměřil k Banátu. Ze Zemunu vytáhl Josef: II. proti Jusufovi až ke Karanšebiši, ale byl tu od velkovezíra poražen, tak že ve zmateném útěku nočním, při kterém některé čety císařského vojska střílely na jiná odděleni v domnění, že jsou to Turci, ustoupil až k Lugoši. Současně vypovědělo Švédsko a Dánsko válku Kateřině II., která musila z jižního bojiště značné síly vojenské poslati proti Švédsku a Dánsku, tak že veškerá tíha války spočívala na vojsku císařském, které kromě stálých potyček s Turky trpělo nakažlivými nemocemi. V Uhrách vzniklo povstání šlechty uherské, které podporováno Pruskem hrozilo zachvátiti všecky vrstvy obyvatelstva. Příčinu uher. povstání hledati jest v přísném a krutém rozšiřování reform Jových, z nichž některé byly dobré, zvláště toleranční patent a zrušení poddanství osobního; ale odstraňování starých zvyklostí, zrušení zřízení župního a rozdělení Uher na 10 krajů, při čemž král. Chorvatské připojeno k Uhrám jako jeden kraj, nesvolávání sněmů zemských, neobsazení místa palatinova, opovrhování historií národní, násilné řadění mladých lidí do cís. vojska, zřízení krajských úřadů místo stoličních úřadů, nové úřady s řečí německou, zreorganisování universit s vyučovací řečí něm. atd. dráždily lid a vybízely k odvetě. Josef: II. počal uznávati, že u vedení války se neosvědčil a že ho bude ve Vídni více potřebí, povolal k sobě Laudona a jmenoval ho vrchním velitelem cís. armády, sám navrátil se do Vídně, kam stihl 5. pros. 1788 se zárodkem zlého neduhu plicního. R. 1789 obrátilo se štěstí válečné opět ke spojencům, neboť princ Josias z Koburku a rus. gen. Suvarov porazili Turky na hlavu u Fokšan (1. srp.) a u Martiněšti (22. září), kdežto na Dunaji stařičký Laudon skvělým útokem dobyl Bělehradu Srbského (8. říj.) a opanoval východní čásť Srbska a Malou Valachii. Pokroky spojenců na Dunaji proti Turkům přiměly prus. kr. Bedřicha Viléma II., že jednak podporoval a rozněcoval povstání v Uhrách a v Belgii, jednak stahoval své vojsko do Slezska a ohrožoval tak země koruny České. Josef: II. musil na ochranu proti prus. králi povolati od Dunaje několik sborů a obsaditi jimi všecky průsmyky a důležité cesty ze Slezska do Čech a Moravy vedoucí. Nemoc jeho postupovala rychle, cítil v srdci, že nezdar stihne onu snahu, které celý život zasvětil; viděl, že budova, kterou chtěl zbudovati, by mohla pojmouti všecky národy a sloučiti je jednou řečí německou v národ jeden, má špatné základy a že s ním zároveň se shroutí. Toto vědomí, že marně pracoval, uspíšilo postup nemoci; proto zavolal z Toskány bratra svého Leopolda, svého nástupce, žádal ve svém listě, by nemeškal přijeti, neb »blíží se březen a ten měsíc jest zrádcem nemocných«. Proto také zrušil listinou 28. led. 1790 podepsanou všecky své reformy v Uhrách až na toleranční patent a zrušení osobního poddanství. Zemřel 20. ún. 1790. V mládí svém byl chloubou matčinou, která ho s počátku sama vychovávala; potom svěřila útlé dítě pratetě své Marii Magdaleně a potom hraběnce Belruptové. Jako 11letého pacholíčka dostal ho do učení v dějepisu, zeměpisu a řečem kněz řádu sv. Augustina, František Josef Weger, který svou až do krutosti přecházející přísností zprotivil mladému princi tyto vědy; zároveň měl tento učitel zhoubný vliv na vývoj povahy princovy, který ho nenáviděl a hrubě mu odpovídal, tak že se stal tvrdošíjným a neústupným; zachoval tuto vlastnost, jak Marie Terezie si často naříkala, po celý svůj věk. Podobně jesuita P. Ignác Weikard zprotivil mu učení se latinskému jazyku; v mathematiku a technické vědy uváděl prince ženijní podplukovník Jan Brequin s velikým zdarem, tak že získal si úctu a lásku princovu. Také byl Josef: II. vyučován v hudbě, v tělocviku, v jízdě na koni a tanci; později dozor nad vším vyučováním byl svěřen hrab. Bathyányovi, který bedlivě seznamoval ho s taktikou, kdežto dvorní rada Bartenstein uváděl jej na pole politiky a právnictví. Josef: II. byl prostřední postavy, dobře vzrostlý, měl vysoké čelo, modré oči, orlí nos a světlehnědé vlasy; v práci byl neunavný a věnoval málo času na zábavy, ke kterým patřily na prvním místě hudba, na druhém lov; přepychu nemiloval. Srdce jeho bylo dobré; podporoval chudinu, zvláště vídeňskou, o čemž jest mnoho příkladů. Ženat byl dvakráte, po prvé s Marií Isabellou, dcerou Filipa vév. Parmského; sňatek vykonán byl v říjnu r. 1760. Josef: II. zamiloval se do malované podobizny princezniny, a manželství jejich bylo velmi šťastné, jen že netrvalo dlouho, neb 29. list. 1763 zemřela Isabella na neštovice; povila Josef:ovi dvě dcerušky, Marii Terezii (*1762 – †1770) a Marii Kristinu (†1763). Touž smrtí zemřela druhá jeho manželka, Marie Josefa Bavorská 28. kv. 1767. Bka. Veliké převraty společenské a právní způsobil císař Josef: ve všech svých zemích. »Panovník tento povahy nad míru ohnivé, vzdělaný dle ducha času svého, který hrdě zavrhoval všecko staré a směle se zasazoval o povznesení člověčenstva cestami dotud nezkušenými, vymyšlenými pouhým pátravým rozumem, mínil národy své oblažiti a moc říše své zvelebiti novými zákony, zřízeními, ústavy všelikého druhu, které se k tomu hodily dle jeho náhledu nebo zdání, při čemž domníval se jako panovník míti právo ku provedení všeho, co uznal za prospěšné státu, a nechtěl se ohlížeti nic po právích národů, zemí, stavů, obcí, sborů, pokudž byly na překážku jeho zámyslům. Všecko pak konal spěšně a bez mnohého rozmýšlení, chtěje sám na své oči spatřiti ještě ovoce své činnosti.« (V. V. Tomek.) Ideálem panovnikovým byla »monarchie, která by tvořila jedinou, ve všech zřízeních a břemenech stejnou provinciį, »jednu jedinou massu, řízenou týmž způsobem«. Ve svém pastýřském listu z r. 1783 vyložil Josef: toto své politické credo obšírněji tímto způsobem: »Jelikož dobro může býti jenom jedno, totiž to, jež dotýká se všeobecna a největšího počtu, a rovněž tak všecky provincie mocnářství tvoří jeden celek a tedy mohou míti pouze jediný cíl, protož nutně přestati musí každá žárlivost, každý předsudek, který dosud mezi provinciemi a národy, pak mezi správními odvětvími tolik zbytečných pranic způsobil . . . : národnost, náboženství nesmí v tom všem činiti žádného rozdílu a všichni mají jako bratří v jedné monarchii stejně působiti, aby navzájem sobě prospěli.« Všecko mělo tedy býti zuniformováno a vyrovnáno. Reformy císaře Josef:a týkaly se náboženství, poměrů poddanství, správy národohospodářské i politické a bývají zahrnovány zhusta názvem josefinismus. Pro nás Čechy měly reformy ty škodné následky, pokud se týče správy politické, při níž cís. Josef:ovi byla hlavní zásadou centralisace a germanisace. Obě šly ruku v ruce, obě usilovaly o úplné vykořenění českého živlu. Stará česká ústavní práva byla Josef:ovi jen »zlořádem a předsudky«, a proto kde jen mohl dával to na jevo. Stejně jako Marie Terezie měnil i on organisaci nejvyšších ústředních úřadů ve Vídni i organisaci zemských úřadů v království Českém. Roku 1782 utvořil pro politickou a finanční správu všech svých zemí jednotný úřad dvorský (po způsobu někdejšího directoria in publicis et cameralibus) a nazval jej »spojená českorakouská dvorská kancelář, dvorská komora a bankovní deputace«. Podobným způsobem změněna i dosavadní správa zemská (gubernium). Velká rána zasazena byla stavovské ústavě též novým zřízením zemského soudu. Stalo se to reskriptem ze dne 14. dubna 1781 a pak úplněji jurisdikční normou z 11. února 1784. Starému stavovskému zemskému soudu, nejvyššímu soudu českému, jemuž stáli v čele nejvyšší zemští úředníci, učiněn byl konec a zaveden byl nový zemský soud, byrokratický, obsazený zkoušenými právníky jakožto rady, za něž dosazovala vláda namnoze i cizozemce, což bylo vlastně porušením staré ústavy, dle níž pouze ten mohl býti úředníkem, kdo měl český inkolát. Desky zemské staly se nyní jen pozemkovými knihami při novém zemském soudu. Nový zemský soud klesl zároveň na stolici podřízenou obecnému soudu appellačnímu, ve který byla (dle dekretu z 12. dub. 1782) proměněna dosavadní rada nebo komora nad appellacemi na hradě Pražském. Dekr. dv. ze dne 14. dub. 1783 upravil cís. Josef: vůbec jednotně veškero soudnictví v království Českém a zrušil dosavadní soudy. Úplný převrat způsobil také ve zřízení městském, odňav v městech královských městskou správu měšťanům a zřídiv císařské magistráty z učených právníků. V roce 1784 reorganisovány úřady krajské a obor jejich působnosti značně rozšířen. Tak položen byl všestranně pevný základ k byrokratickému zřízení. – Aby nemusil přísahati, že bude zachovávati práva koruny České, nedal se Josef: na království České korunovati a podobně se zachoval i k Uhersku. Vládna despoticky, neuznával také práv českého sněmu a ani sněmu nesvolával. Sněm neměl dle jeho názorů míti jiného práva, než jen povolovati zemské berně a spravovati zemské hospodářství, avšak ani tu neměli stavové vésti si samostatně. Správa domestikálního fondu poručníkována byla již za Marie Terezie a za císaře Josef:a ustanoveno pak dvor. dekr. ze 7. května 1782, že bez předchozího opovězení u dvorské kanceláře a bez povolení účetní komory dvorské nemá se z domestikálního fondu vypláceti žádných peněz. Ve svém centralismu provedl Josef: též myšlénku, chovanou již od Marie Terezie, aby země české i rakouské spravovány byly společným zákonodárstvím. Za tím účelem vydáno bylo pro obě uvedené skupiny zemí několik zákonníků. Zvláštní kapitolu v činnosti císaře Josef:a II. zaujímá germanisace. Panovník tento namnoze pokládán bývá za zakladatele soustavného poněmčování ve všech zemích rakouských, avšak neprávem. Přednost náleží již matce jeho Marii Terezii, která svými centralistickými reformami a zaváděním pevného byrokratického organismu položila silné základy germanisace. Josef: II. dokonal jen, v čem před ním bylo započato. Největší opory docházela germanisace ve školství, které za císaře Josef:a již veskrze bylo německé. Obrat ve školství způsoben byl, jak známo, již za Marie Terezie. Patentem ze 6. pros. 1774 zavedeny byly německé školy trojí: normální, hlavní a triviální, vesměs až na školy triviální vzorná semeniště němčiny. Vším právem přičítá Jungmann vydání dotčeného patentu z r. 1774 tak veliký význam, že je vzal za dělítko pro poslední období své historie české literatury. Znalost jazyka německého byla dle cís. Josef: II. základní podmínkou připuštění nejen k vyšším studiím, nýbrž i k řemeslům. Sotva panoval jeden měsíc, již nařídil 31. prosince 1780, že žádný bez dostatečné znalosti jazyka německého nemůže býti přijat do latinských škol, a ustanovení to potvrdil i r. 1786, ve kterém, jakož i znova r. 1787, zakazoval přijímati do řemesel učedníka, který by vysvědčením neprokázal, že chodil aspoň dva roky do normálních škol. Dv. dekr. pro král. České z 5. ún. 1787 bylo pak nařízeno, že žádný student nemůže obdržeti nadace, kdo se nenaučil dostatečně němčině. Německé školy měly dle dv. dekr. ze 4. června 1782 vésti ke »zjemnění ducha národníhœ (zur Verfeinerung des Geistes der Nation). A z toho důvodu nařízeno klášterům, pokud vůbec byly trpěny, aby zaváděly a vydržovaly školy jen německé. Malý obrázek toho, jak germanisace za císaře Josef:a mohla rychle postupovati, poskytují nám číslice. R. 1775 bylo v Čechách jen 14.000 dětí, které navštěvovaly školu, r. 1785 bylo jich však již 117.733 a r. 1787 docela 239.442 ve 2219 školách – ovšem že většinou německých. Malým útočištěm zůstala českému jazyku jen venkovská škola triviální, a to jen proto, že dílem nebylo potřebných učitelů znalých němčiny, dílem pak narážela němčina na houževnatý odpor českého sedláka, vnucované kultuře tak málo přístupného. Z gymnasií vypuzena byla čeština již r. 1780 a latina trpěna jen do r. 1784. Do té doby totiž užívalo se jí ze starého zvyku ještě vedle němčiny, které pak úplně musila ustoupiti. Gymnasijní instrukce z měs. říj. 1781 zná již jen latinu a němčinu a němčinu nazývá dokonce linguam vernaculam. Jazyk český zaujímal za cís. Josef:a na gymnasiích totéž místo jako francouzský. Ve zprávách, jež každoročně byly podávány o gymnasijních učitelích, nemělo se dle dv. dekr. z 31. srpna 1786 příště ani podotýkati, zná-li ten který učitel také francouzsky nebo česky. To prý sluší považovati za »lhostejné«, poněvadž nemá se v jazycích těch nic vyučovati. Odstraněním pouhých Čechů od studií zmenšil se za cís. Josef:a počet studujících. Po jeho smrti r. 1790 bylo jich o 691 méně než r. 1784, ačkoli bylo zřízeno mnoho stipendií. Sám cís. Josef: použil jmění ze zrušených konviktů na založení peněžních fundací. – Také studium universitní poněmčil úplně císař Josef:, pokračuje opět na základech své matky. Dosavadní latina až na malé výjimky úplně byla vytlačena a nahrazena němčinou, jakožto prý pravým jazykem »zemským a mateřským« i »národním« (rozhodnutí ze 14. pros. 1782 při jednání o universitě vídeňské). Nařízením ze 12. čce 1784 prohlášena němčina za jediný studijní jazyk na rakouských universitách. Pouze krátký čas od r. 1777 do 1785 přednášeno pastýřské bohosloví v Praze jazykem českým. Český jazyk a česká literatura nebyly za Josef:a vůbec ani předmětem universitních přednášek v Praze. Pouze na universitě vídeňské konány o tomto předmětě (již od roku 1775) přednášky, poněvadž to byla »vědomost užitečná a ve mnohém ohledu nutná«. Češtině vyučováno také na Teifenbachském moravském ústavu pro šlechtice, na Tereziánské akademii rytířské a již dříve předtím na Novoměstské vojenské akademii za Vídní. Ubohý byl za Josef:a II. stav češtiny v životě veřejném. Na papíře trvala sice pořáde ještě zákonná rovnost jazyka českého s jazykem německým, avšak ve skutečnosti nebylo již ani znalců českého jazyka. Byrokratismus a centralismus Marie Terezie udusil za dobu svého třicetiletého trvání již poslední zbytky samostatného českého života. Česky neuměl již skoro nikdo než jen sedlák, a ten neměl právní existence. Šlechta pochopitelným způsobem mluvila jen německy, města se též poněmčila, a tak není divu, že z Vídně nechtělo se již ani jinak mluviti než německy. Ve spojené českorakouské dvorní kanceláři nebylo již ani za Marie Terezie úředníků znalých češtiny. R. 1770 znali u dvorské kanceláře česky pouze tři kancelisté, z konceptních úředníků ani jediný, a když pak Josef Zlobický žádal za translátorství, byl zamítnut. Za takovéhoto stavu jest ovšem pochopitelno, že státní zákony posílány byly do Čech až na nepatrné výjimky jen v jazyku německém. Důležitější patenty, kterým měl rozuměti též venkovský lid, byly teprve v Praze u gubernia překládány, avšak zhusta takovou češtinou, že jim skoro o nic lépe nebylo rozuměno než textu německému. R. 1782 žádalo české gubernium, aby k překládání všech zákonů a nařízení do českého jazyka byl ustanoven zvláštní translátor, avšak císař Josef: rozhodl, že překlady má pořizovati za malou odměnu úředník guberniální kanceláře nebo registratury nebo jiného úřadu. Z několika předpisů zdá se sice vyzírati ještě jakási špetka šetrnosti k jazyku českému, avšak v případech těch neběží o nějaký respekt k češtině, nýbrž o praktickou potřebu. Bylť »jazyk český ve většině krajů v zemi pořáde ještě nevyhnutelný«, jak se pravilo ve dv. rozhodnutí ze 14. září 1786, v němž se požadovalo, aby krajští školní kommissaři v Čechách znali též český jazyk. Dv. dekretem ze 29. ledna 1784, který nově upravil formu cís. patentů, přikázáno bylo guberniu dávati tisknouti patenty vždy v obou zemských jazycích zároveň, a sice ve dvou sloupcích, v prvním německy a ve druhém česky, kdežto dříve bývalo zvykem tisknouti je v každém jazyku zvláště. Podobně dv. dekretem ze 22. ún. 1787 předepsáno ve všech dědičných zemích, aby nařízení appellačních soudů vyhlašovala se na jedné straně v řeči »národní« a na druhé straně v německé. Český text byl ovšem jen překladem. Zřejmě to bylo vyhlášeno již ve dv. dekr. z 1. ún. 1782, dle něhož jen německý text soudního řádu z 1. května 1781 uznán za authentický, ačkoli v § 13. téhož soudního řádu dovolováno užívati u soudů »jazyka v zemi obvykléhœ. Ustanovení tohoto § 13. bylo však již tenkráte právě tak chytrácky vykládáno, jako v době nynější. Nejlepším toho dokladem jest nařízení appellačního soudu král. Čes. ze 25. října 1785, vydané podřízeným soudům a právním zástupcům, že rubrum správ nebo soudních spisů opatřováno býti má stručným argumentem v jazyku německém. Němčina takovýmto abusem stávala se již za cís. Josef:a vnitřním úředním jazykem i u soudů podřízených. A kde vlivem staleté praxe čeština ještě měla své staré právo, tam zakazováno jí užívati. Zajímavé jest v té příčině nařízení z 9. led. 1786 vydané pro Slezsko. Appellační rada Michal Schnitzer vyšetřoval tam 4 soudy (v Johannisberku, v Těšíně, v Bělici a v Opavě) a seznal, že užívá se tam jazyka polského a českého. Výsledek vyšetřování byl ten, že slezským soudům nařízeno jednati jen německy. Podobným způsobem germanisovalo se za cís. Josef:a i v ostatních neněmeckých zemích Rakouska, ovšem s účinkem mnohem menším než v Čechách; zejména v Uhrách narazily snahy Josef:ovy na tuhý odpor Maďarů. A i v Čechách způsoben byl tlakem protitlak. Počátky českého obrození hledati sluší právě v době Josefinské. Domněle velké dílo panovníkovo nebylo pochopeno, tvůrce jeho sám se o tom přesvědčil na sklonku svého života. Bohužel bylo však ve směru jednou započatém pokračováno, a po půl druhém stu let germanisace národ český jen vzrostl. – Literatura: Jungmann, Historie čes. literatury; Kalousek, České státní právo; Rieger, Zřízení krajské v Čechách, díl II., 1892 a 1893; týž, Z germanisačního úsilí XVIII. věku (»Osvětæ, 1887); týž, Dílo centralismu v XVIII. stol. (t., 1888). -dlc.

Související hesla