Josefinismus

a) církevní politika Josefa II. založená na naprostém podřízení katolické církve státu. Součástí josefinismu je postátnění výchovy kněží (zřízení generálních seminářů), rušení klášterů nezabývajících se výukou, vědou či charitativní činností, zavedení náboženské tolerance, rozšíření a huštění katolické farní sítě. Kněz považován za státního úředníka, placeného státem; b) principy osvícenského absolutismu v habsburské monarchii uplatňované za vlády císaře Josefa II.

Ottův slovník naučný: Josefinismus

Josefinismus v Rakousku je pamětihodná epocha kulturní, jejíž počátky hlásí se již za Josefova spoluvladařství (od r. 1765) a která bytně se končí teprve v stol. XIX. za válek napoleonských. Podstatou její je snaha, západoevropské reformní idee XVIII. stol. v oboru národohospodářském, církevním, školském, soudním, správním a v oboru veřejného tisku provésti formou t. ř. osvíceného absolutismu. Je to hnutí vyvolané filosofickými a státními naukami anglických deistův, franc. encyklopedistův a německých racionalistův a ve 2. pol. XVIII. věku prakticky prováděné v Portugalsku Pombalem, ve Španělích Arandou, v Neapolsku Tanuccim, v Parmě Tillotem, ve Francii Choiseulem, v Dánsku Struenseem, v Rusku Kateřinou II., v Prusku Bedřichem II., tak jako u nás Josefem II. Josef II., odchovaný novou filosofií, chtěl míti stát hospodářsky a finančně silný, od stolice papežské neodvislý a k nekatolíkům snášelivý, ve školství a soudnictví pokročilý, ve správě státní přísně zcentralisovaný, ve veřejném tisku volný. V národním hospodářství josefinismus prováděl jednak zásady fysiokratické čili oekonomistické (od tvůrce jejich, Francouze Quesnaye, přejal je Němec Schlettwein a z Vídně je šířil Sonnenfels), jednak nauky merkantilistické (rozvedené Francouzem Colbertem). Ježto základem blahobytu občanského i státního je půda a její racionální vzdělávání a nejdůležitější třídou obyvatelstva jsou zemědělci, jest úkolem státu vylidněné země zalidňovati, obyvatelstvo všemi cestami rozmnožovati a rolnictvo vymaniti z nevolnictví. Ježto pak blahobyt států vzrůstá i kvetoucím domácím průmyslem a hojnou tržbou vývoznou, sluší před cizí soutěží přívoznou chrániti je vysokými cly. Odtud snahy josefinské, sedláka osvoboditi od posavadního společenského tlaku, zahrady, luka a rybníky proměniti ve výnosnou ornou půdu, tíhu daní vložiti také na bedra velkostatkářova, celní soustavou uzavříti hranice výrobkům cizím a výtěžek domácí i vyzískaný kapitál zahraniční udržeti doma. S tím souvisely josefinské reformy církevní. Pracovní síly zemí, protireformací vylidněných, bylo třeba státu nahraditi, nahromaděné jmění církevní obrátiti na praktické potřeby světské. Starý zápas státu s církví katolickou, v západní Evropě obnovený ve 2. půli XVIII. věku, hověl těmto účelům. Církevní právo měnilo se podle nauk febroniánských (Justus Febronius), jež gallikánské svobody církevní přenášely do Němec, hlásajíce proti svrchovanosti papežské samostatnost biskupskou a církev podřizujíce moci státní. Kláštery, jakožto sídla života pouze přemýšlivého, tedy pro praktický užitek státu neplodného, se rušily. Nádhera, nákladnost a složitost církevních obřadů z týchž důvodův se odstraňovala. Západní literatura osvícenská, šířící idee snášelivosti náboženské a proti jednotlivým sporným vyznáním dogmatickým kladoucí důraz na společné všem náboženství srdce a rozumu, se podporovala. Společnosti v službách těchto snah působící, jako na př. svobodní zednáři, se trpěly. Učitelé na universitách v zásadách těch vychovávali dorost světský, generální semináře (pod správou státní) dorost duchovní. Posléze praktickým výrazem veškerého toho hnutí byl toleranční patent, občansky uvolňující v Rakousku také obě vyznání protestantská. V Čechách biskup Háj, Royko a Stach nejhorlivěji v kněžstvu katolickém šířili snášelivost náboženskou; k organisaci svobodných zednářův pak neb aspoň k jejich ideám hlásila se velká většina tehdejších učencův českých, soustředěných v Společnosti nauk. Také josefinské reformy školské jdou směrem podobným. Všecko vyučování, od nejnižšího po nejvyšší, jednotně řízené jazykem německým, směřovalo k vědomostem praktickým, k obecnému blahobytu. Mathematika, mechanika, chirurgie a přírodopis stály v popředí. Docházka do školy obecné, teprve r. 1770 Marií Terezií založené na zásadách filanthropických, zdesateronásobnila se (v Čechách od 1775 do 1785 ze 14.000 dětí stoupla na 117.000). Gymnasia zůstala na stanovisku tereziánském; university však jednak zbaveny starého rázu církevního, jednak přizpůsobeny požadavkům praktického života občanského, odchovávajíce hlavně státu úřednictvo. Rovněž ústavy humanitní, dle pařížských vzorů založené všeobecné nemocnice, ústavy hluchoněmých a slepcův, chudobince, porodnice atd., sledovaly účely praktické, zmírňujíce obecnou bídu. Tomuto praktickému smyslu ustupovaly i snahy umělecké, za doby josefinské pověstně chudé, a jemu za oběť padaly i vzácné sbírky starožitnické (na př. Rudolfinská na hradě Pražském) a staré knihovny, pokud hověly »pouze obraznosti a učeneckému přepychų. Josefinské soudnictví pozbylo krutého rázu středověkého, jejž mělo ještě za Marie Terezie, trestem smrti stíhajíc toliko zločin vzpoury. I zde vedle ideí humanitních byl to hlavně zřetel národohospodářský, neztenčovati počtu obyvatelstva, jehož pracovní síla prospívá státu. Krom toho jak trestní, tak i obč. zák. josefínský zavedl zásadu rovnosti lidí před soudem. Patent poddanský a trestní pak osvobozoval poddané, nyní zbavené nevolnictví, téměř úplně od soudní pravomoci panské, podřizuje je ve všech správních věcech veřejných vždy víc a více úřadům krajským. Z význačných stránek epochy josefinské je i svoboda tisku, jež uvolnila myšlení vědecké a kritice podrobovala všecko zřízení veřejné od panovníka až po posledního úředníka. Se svobodou tisku objevily se na trhu knihkupeckém přetisky a patisky zapovídané potud v Rakousku evropské literatury osvětné, vzrůstaly časopisy a zejména hromadila se drobná produkce brošurková, horlící proti pověrám, mnišstvu atd. V Čechách pak, kde stará censura jesuitská i spojení s minulostí předbělohorskou i novou volnou produkci literární činila nemožnou, josefinská svoboda tisková dala popud k obnovenému vydávání staročeské literatury husitské a utrakvistické i k revisi úsudkův o české reformaci XV. až XVII. stol. v duchu novověké snášelivosti a liberálního osvícenství. Naproti tomu náhlé uvolnění censury přineslo i záplavu nezralých spiskův o přerůzných malichernostech denního života a spoustu brošurek polemických, kterážto nicotná produkce zejména ve Vídni šla do tisícův. Posléze za doby josefinské proti středověké všemohoucnosti církevní nejostřeji vynikla idea svrchovanosti státní, vtělená v t. ř. osvíceném absolutismu a v centralistické formě vládní. Z této myšlénky, kterou již r. 1654 hlásal Hobbes a později rozváděla filosofie francouzská, prýští se josefinská nauka o státě, boj jeho s církví, jeho politika finanční a národohospodářská, jeho emancipace mass lidových od nadvlády šlechtické, obmezování výsad stavovských, odpor proti historickým individualitám jednotlivých království a zemí, vzrůst vševládné hierarchie úřednické, snahy po jednojazyčné ústřední administraci a tudíž důsledně po germanisaci všech poddaných národův – vše to pak jako nejkratší a nejbezpečnější cesta k »blahobytu obecnémų. Národům sluší činiti dobře proti jejich vůli (znělo okřídlené slovo tehdejší); panuje-li v republikách despotismus zákonův, v monarchiích panuj samovláda zásad. Jenže překotná tato »revoluce s hůry« nezdolala starého zřízení společenského zcela, jež znovu posilnila následující reakce, s výstřelky josefinskými odstraňujíc i vymoženosti užitečné. Včk.

Související hesla