Jošt Moravský

, římskoněmecký král od 1410, moravský markrabě 1375 – 1411, říšský generální vikář v Itálii 1383 a 1389, markrabě braniborský 1388 a 1400, držitel Lužice od 1401; syn markraběte Jana Jindřicha, synovec Karla IV. Obratný politik, v touze po moci ale neváhal v zájmu svých cílů měnit strany a názory. Podílel se na úspěších lucemburské dynastie (1387 pomohl Zikmundovi k zisku uherského trůnu), ale i na vnitřních sporech, které ji na přelomu 14. a 15. stol. oslabily. 1394 zaštítil tzv. panskou jednotu proti českému králi Václavu IV., 1402 se rozešel s dosavadním spojencem uherským králem Zikmundem, proti němuž 1410 kandidoval na římskoněmeckého krále. Jeho markraběcí dvůr v Brně se stal významným kulturním centrem; ovlivněn raným humanismem.

Ottův slovník naučný: Jošt Moravský

Jošt (Justus), též Jodok, markrabí moravský, kurfiršt braniborský, vévoda lucemburský a král římský (*1351 – † 18. led. 1411), syn moravského markr. Jana Jindřicha, ml. bratra Karla IV., na jehož dvoře byl vychováván. Karel představil ho Markétě Křivoústé, když r. 1362 navštívila Karla v Praze, by ho požádala za stvrzení své dědické smlouvy, kterou o Tyrolsko sjednala s vévodami rakouskými, jako jedenáctiletého, nadějného syna bývalého jejího manžela J. Jindřicha. Jošt nastoupil po smrti otcově (12. list. 1375) na Moravě jako panovník a přijal zemi tu od krále Václava (IV.) v léno již 9. led. 1376; bratrům svým mladším, Janu Soběslavovi a Prokopovi, dal Jošt některé hrady jako léna moravská, ale nepřál jim podílu, takže z veliké lakomosti utiskoval zvláště Prokopa. Jošt vynikal velikou učeností, takže ho nazývali nejučenějším panovníkem věku svého; ovšem byl přítelem literního umění, knihy všeliké se všech stran sháněl, ale knih nekupoval, nýbrž sobě jen vypůjčoval, jak dosvědčují jeho psaní, ve kterých žádal kláštery pražské, by mu půjčily ku přečtení některé knihy, mezi nimi zejména Jos. Flavii Antiquitates; ano později vypůjčil si od mistra Jana Husa knihy Wiklifovy. Skoupost a lakomost předčily u něho ještě lásku k literatuře. Obcování byl uhlazeného a co do rozumu, sobectví a chytrosti převyšoval všecky své příbuzné; dovedl se přetvářiti a těžil z každé příhody ku svému prospěchu. Tak lichocením získal si Jošt zcela důvěru Václavovu, kterého římský papež Urban VI. s městy a knížaty italskými volal r. 1382 do Italie, by urovnal rozervané poměry italské a přijal z rukou papežových císařskou korunu římskou. Václav IV. slíbil v dubnu 1383 vytáhnouti do Italie; avšak když doba jízdy se přiblížila, zabavily neblahé poměry německých zemí Václava tak, že do Italie sám jeti nemohl, ale zvláštním svým výnosem z 5. čce 1383 ustanovil svého strýce Jošta za svého generálního náměstka v Italii s plnou mocí a uvalil naň potom všecku péči o spořádání té země. Navrátiv se z Italie Jošt získal si r. 1384 důležité místo v nejvyšší radě krále Václava pro věci české a nabyl tak práva zasahovati do nejtajnějších jednání politických Čech se týkajících. Moc jeho vzrůstala očividně, když Sigmund Braniborský, mladší bratr Václavův, oddán byl v říjnu 1385 s uher. královnou Marií a potřeboval peněz na vedení války v Uhrách; tu zastavil lakomým strýcům svým Jovi a Prokopovi některé s Moravou hraničící krajiny uherské, které zůstaly zastaveny až do r. 1388, kdy Sigmund vešel s Václavem IV. v nové narovnání, které skončilo se tak, že onen ve prospěch Václavův odřekl se týdenních peněz, jež mu byl Karel IV. na urbuře kutnohorské vykázal, ve prospěch pak Jana Zhořeleckého vzdal se bližšího práva svého ke koruně České, začež oba svolili k zástavě Braniborska a propustili tamější stavy ze všech závazkův a přísah, kterýmiž jim byli povinni. Braniborsko spolu s důstojenstvím kurfirštským r. 1383 přešlo v moc markrabí moravského Jošta a nominálně, také na nejmladšího jeho bratra Prokopa; neb prostřední jich bratr, Jan Soběslav, od r. 1380 biskup litomyšlský, byl r. 1387 povýšen na patriarchu aquilejského a proto dle mínění Jova nepotřeboval jiného zaopatření. Téhož roku udělil Václav IV. Jovi z neznámých příčin také vévodství Lucemburské, které úmrtím Václava, lucemb. vévody bezdětka, dne 7. pros. 1383 dostalo se nápadem králi a koruně České, jakož předešlými smlouvami bylo určeno. Václav IV. při vší své snaze zjednati Něm. říši klid a mír narážel všady na odpor, takže pojal proti Němcům veliký odpor a projevil úmysl vzdáti se koruny římsko-něm. Možno jest, že ho Jošt chytře na myšlénku tu přivedl, aspoň vyjednávání jeho s Rudolfem, kurfirštem saským, a závazek, kterým slíbil vévodovi rak. Albrechtu 18. čce 1389, že chovati se bude dle jeho rady a potvrdí privilegie rakouské, bude-li zvolen za krále římského, tomu nasvědčují; avšak z volby jeho sešlo, neb Václav IV. počal Jovi nevěřiti a poznav jeho sobeckost zřekl se úmyslu svého a zůstal králem římským. Zatím v Čechách poměry se značně změnily v neprospěch Václavův, který obklopiv se »milcį, nejvíce ze stavu zemanského a městského, utvořil z nich zvláštní vládu v Čechách a užíval jich jako svých nástrojů proti pánům a vyšším duchovním; proto v pros. 1393 utvořil se pod náčelníkem panem Jindřichem z Rožmberka spolek pánů českých proti Václavovi; avšak chtěli vystupovati mírně a hleděli získati některé členy rodu Lucemburského. Jošt nebyl ani chvíli na rozpacích, má-li přistoupiti ke spolku, který podával mu čáku k rozmnožení moci jeho; vždyť již 18. pros. 1393 vstoupil se Sigmundem, králem uherským, vév. rak. Albrechtem a s míšenským markr. Vilémem ve Znojmě ve spolek proti Václavu IV. namířený. Když vyjednávání Sigmundovo s Václavem, by milce své propustil, se nezdařilo, přistoupil Jošt 5. kv. 1394 k Jednotě panské zvláštním zápisem, ve kterém slibovali »v jednotu býti a zemského dobrého hledati, pravdu v zemi ploditi a činiti, a tak vždy po té státi, aby předse všecko zemské dobré snažně vedli – až by zemi ku právu a pravdě postavili i přivedli, tak jakož jest dříve za předkův ve pravdě stálæ. »Pakliby proto koho z nich kdokoli a jakýmkoli způsobem mimo zemský běh nebo mimo nález panský utiskati chtěl, všickni slíbili býti pomocni, aby se vždy jemu toho nedálo.« Dle tohoto prohlášení nezamýšleli páni nic jiného než obnovení dávné ústavy zemské, čili navrácení se ke dřevnímu »zemskému běhų. Přípravy k zamýšlenému obratu v zemi České dály se tajně, takže strana královská neměla o tom ani tušení. Když 8. kv. 1394 Václav IV. vracel se z hradu Žebráku do Prahy s malou družinou, zastavil se v Králově dvoře mezi Počaply a Berounem; tam za ním přijeli Jošt a Jindřich z Rožmberka s četnými pány a s malou, ale odhodlanou družinou, a byli Václavem ochotně přijati. Rožmberk počal líčiti zlé poměry v zemi a úpadek celého království Českého, zaviněný nynější vládou Václavovou; k tomu cíli že páni s Joštem přišli nabídnout se králi ku pomoci. Václav rozhněvav se odmítl pomoc tu s poznámkou, že neopomine potrestati tuto opovážlivost svých manů. Mezitím přibylo do dvoru tolik branného lidu panského, že družina králova snadno byla odzbrojena a že mnozí milci královští v útěku hledali spásy. Václav musil povoliti a vydati se v »čestném průvodě pánů« přes Beroun na hrad pražský, odkud byli vyhnáni všickni královi úředníci a rádci, a jejich místa zabrali páni z Jednoty panské; zároveň vypsali sněm všech stavů jménem krále Václava do Prahy na den 10. čna 1394. Pražané však počali zbrojiti a když na to bylo opět vydáno královské nařízení všemu lidu a obyvatelstvu v král. Českém, jímž Jošt vyhlášen »za starostu král. Českéhœ a přikazováno všem a každému, by jeho co takového poslušni byli, zdvihli Pražané proti Jovi odpor tvrdíce, že jmenování Jošta starostou bylo učiněno proti vůli krále Václava; konečně když od samých důvěrníků Václavových přesvědčeni byli o svém omylu, zavřeli s Jednotou 4. čna mír, v němž výslovně se pravilo, že jen k rozkazu královu spojili se s markr. Joštem jako starostou král. Českého, »jelikož král ho za takového míti chtěl«. Toto zajetí Václavovo a starostování Jovo vzbudilo v Čechách mnoho zlého a vyvolalo domácí válku, neb Václava ujali se Jan Zhořelecký a markr. mor. Prokop a knížata německá pohrozila Jednotě válkou, nepropusti-li krále římského na svobodu. Jovi, který od 12. čna předsedal nejvyššímu zemsk. soudu v Praze, poslal vév. rak. Albrecht 600 mužů branných dle ujednání smlouvy znojemské. Neklidu a pustošení země České neodstranila ani královská, ponejprv v českém jazyku v Písku sepsaná listina ze dne 25. srp. 1394, ani druhý zápis 30. kv. 1395 na Žebráku vydaný, neb Václav nejevil žádné chuti poddati se pánům na milost. Teprve r. 1396 Sigmund povzbudil krále, by dal se korunovati v Římě na císaře římského, a přiměl ho k tomu, by se smířil s Jednotou a s Joštem; tu Václav dal se přemluviti a 25. ún. 1396 se Sigmundem vyhotovili listy bezpečného průvodu pro Jošta i jeho společníky, aby přijdouce osobně dokonati pomáhali narovnání tolikráte počaté a zase zmařené. Jošt přijel hned do Prahy a tu mezi členy rodu Lucemburského po smrti Jana Zhořeleckého (1. bř. 1396) obnoveny byly dědické smlouvy; 19. bř. ustanovil Václav Sigmunda za svého vikáře a náměstka v celé říši Římské; téhož dne také prohlásil, že na místě šesti rozsudí, kteří dle zápisu píseckého voleni býti měli k urovnání sporu Jednoty panské s králem, rozsudí moc ta svěřuje se králi Sigmundovi a markr. Jovi samojediným. Ti skutečně na velkou neděli 2. dub. 1396 učinili výpověď zcela ve prospěch Jednoty k velikému pohoršení Václavovu, který musil výpověď schváliti a trpěti, by od 15. dub. zasedali noví úředníci, mezi nimiž neměl žádného přívržence. Nová vláda, složená z různých živlů sobě odporných, nemohla hned zjednati pokoj a mír v zemi, kterou někteří páni z Jednoty ještě plenili a hubili, ano i sám Jošt přepadal a drancoval na silnicích a obíral kupce o zboží. Toho času přijel do Prahy vévoda bavorský Štěpán, strýc královny Žofie, a poněvadž král již ve druhé polovici dubna odebral se na Karlštein, jel tam za ním 31. kv. v průvodě Jově a šesti rytířů. Tu král, jak spatřil Jošta, nemohl zadržeti hněvu svého a vyčítaje, co všecko proti němu Jošt provinil, kázal ho zajmouti a s ním šest rytířů z jeho průvodu, také mezi nimi pana Bočka z Poděbrad. Darmo domlouval mu Štěpán, že přišli s ním a měli tudy užiti bezpečenství, ale král nedbal domluv těch a poslav hned také do Prahy kázal tam zavříti brány a zjímati všecky jiné lidi Jovy; též poslal na Moravu k mladšímu bratru markr. Prokopovi, aby zmocnil se zemí svého bratra. Potom propustil zase všecky, toliko Jošta a pana Bočka vsadil do tuhé vazby; vazba ta však netrvala dlouho, bezpochyby připravil ho vév. Štěpán ke chladnější mysli. Není dostatečně známo, jakým způsobem po předešlém hněvu mezi králem a Joštem přišlo k tomu, že se tak brzy smířili; 6. února r. 1397 sjednána byla mezi nimi přátelská smlouva v Praze, a Václav vykázal Jovi opět důležité místo při svém dvoře a užíval jeho pomoci ve všech státních věcech, ano chtěl mu k zemím koruny České, Moravě, Braniborsku a Lucemburku, nad kterými zeměmi vládl, přidati obojí Lužici a jmenoval ho správcem král. Českého, neb Václav pomýšlel toho roku odebrati se do Němec a odtud do Italie, by přijal od papeže korunu císařskou. Ale víra v upřímnost Jovu opět ho zklamala. Ten hledě pořáde na svůj zisk nadržoval pod rukou pánům ve snahách o odstranění milců královských a piklemi hleděl Pražany staroměstské odvrátiti od krále; i získal několik konšelů, kteří v obci pracovali o spojení Starého města s pány králi protivnými. Václav IV. obdržev zprávu o Jově proradném jednání zrušil smlouvu o postoupení obojí Lužice a pozoroval Jošta v dalším jeho chování, jež vrcholilo v tom, že stal se původcem hanebné vraždy, která spáchána byla na 4 milostnících královských, p. Purkartu Strnadovi z Janovic, p. Štěpánu Opočenském, p. Štěpánu Poduška z Martinic řečeném a velmistru strakonickém Markoltu ze Vrutic, na Karlšteině 11. čna 1397 od pánů ze Švamberka, Michalovic a z Riesenburka pod vedením opav. knížete Hanuše. Václav rozkázav Jovi, by opustil Prahu, obrátil se proti Starému městu a sesadiv ty konšely, kteří Jošta podporovali, donutil mnohé z nich k rychlému útěku ze země; na to vrahům král. manifestem z 13. čce t. r. trest prominul, nejspíše, aby Prokopovi, kterého povolav z Moravy do Prahy jmenoval zemským hejtmanem, úkol jeho usnadnil. Prokop za dlouhé nepřítomnosti královy (1397 – 99) spravoval zemi Českou k jeho největší spokojenosti a také tak, že se zachovával vůbec pokoj a mír v celé zemi; dovedl při tom spřáteliti se poněkud s Joštem, který s ním r. 1397 zasedal na soudě zemském v Praze. Když pak Václav zač. srpna 1398 vrátil se do Čech, stala se dle výroku, který Sigmund a Jošt o osazování nejvyšších úřadů zemských 2. dubna 1396 v Praze ustanovili, změna v osazení nejvyšších úřadů zemských, takže na místě Jindřicha Rožmberka stal se nejvyš. purkrabím Jindřich z Hradce a tak i druzí úředníci dosazení dle výpovědi Sigmunda a Jošta musili ustoupiti jiným, čímž výpověď ona byla zrušena; tím byla zavdána nová příčina k rozbrojům mezi králem a Jednotou. Z jara r. 1399 vytáhlo vojsko král. do již. Čech a oblehlo Horažďovice a odtud táhlo ke hradu Skále majíc s sebou velikou pušku. Lidé Jovi, který se hned zase spojil s pány, pokoušeli se zradou o dobytí Budějovic a při tom páleny vsi a městečka, v Praze pak vázly všecky obchody. Dne 15. čna 1399 zavřeno jest příměří až do Tří králů r. 1400, mezi kterýmž časem mělo 8 rozsudí s obou stran dohodnouti se o výpovědi k obnovení míru; než srovnání rozepří v zemi nepodařilo se během příměří k tomu zavřeného. Ještě před ukončením příměří vydali se v prosinci 1399 Jošt s Janem, bisk. litomyšlským, a Ottou z Bergova do Budína ke kr. Sigmundovi a žádali ho o pomoc proti Prokopovi, který prý ruší pokoj a mír a jako rádce královský působí různice. Sigmund psal hned listy pánům českým, aby vystoupili proti Prokopovi; na to zapsali se 18. ledna 1400 v Jihlavě Sigmund, Jošt, Jan litomyšlský a 12 pánů čes. ve spolek proti Prokopovi i každému jinému rušiteli předešlé výpovědi Sigmundovy a Jovy z r. 1396. Protože v říši Německé z návodu falckrabí rýnského Ruprechta chystali se kurfiršti něm. Václava sesaditi, hleděl Václav udržeti pokoj v Čechách a proto svolil k tomu, by Sigmund a Jošt byli po druhé prostředníky mezi ním a nespokojenými pány; i pozval je do Prahy ke korunování královny. Jošt přijel 24. února 1400 do Prahy, o něco později přišel Sigmund a hned před korunováním učinili narovnání o některé věci; zvláště vrátil Václav předešlým úředníkům zemským jejich úřady, naproti tomu v rozepři své s Prokopem poddali se oba na výrok Václavův. Po vykonaném korunování Žofie (15. bř.) svolal sněm zemský na 9. dub., na kterém mínil provésti, na čem se byli s Joštem a Sigmundem usnesli; ale ještě za sněmu počala válka mezi Prokopem a Joštem, kterého podporoval Sigmund a Jednota panská. Zatím v Němcích byl 20. srpna Václav sesazen a místo něho zvolen Ruprecht falcký za římského krále, který hned napadl hrady a města v Horní Falci, náležející ke koruně České; přes zimu spojil se s Joštem a Jednotou a vypravil r. 1401 syna svého Ludvíka do Čech, který však ničeho nepořídil. Zatím do Čech přitáhl Jošt z Moravy a spojiv se s Míšňany a Jednotou přitrhl ku Praze a položil se táborem u Ovence; poněvadž Ludvík na hranicích západních byl poražen a moc Jova nepostačovala ke vzetí Prahy, počal Jošt přes smlouvu s Míšňany 5. srp. proti Václavovi uzavřenou vyjednávati za jednotu panskou s Václavem, který 12. srp. uzavřel mír s arcibiskupem Olbramem a pány českými, načež Míšňané musili odtáhnouti z Čech; v krátce smluvil se také s Joštem a postoupil mu Lužice na čas jeho života. Nyní bylo jednáno mezi členy rodiny Lucemburské, by důstojnost císařská zůstala při jejich domě. Václav měl vydati se do Italie, kam ho volal Jan Galeazzo, vévoda milánský, který ve veliké bitvě porazil Ruprechta falckého 21. říj. 1401. Sigmund měl ho provázeti, než hanebně se proti bratru zachoval; zajav Václava 6. bř. 1402 a zmocniv se zradou Prokopa 3. čna, odvezl oba 18. čna v zajetí a vynutil pak na Václavu, že jmenoval ho správcem země České. Václava odvezl do Vídně, Prokopa vsadil do vazby v Prešpurce; na to v čele 12.000 Kumánů vtrhl do Čech a drancoval zemi, takže sám markrabí Jošt postavil se mu za nepřítele a spojil se 19. ún. 1403 s povstalou šlechtou uherskou zvláště ku vybavení Prokopa z vazby jeho. Když Sigmund odebral se do Uher, počali v Čechách, zvláště v Praze Novoměstští, přidávati se k Jovi a strana jeho se vzmáhala. Václavovi podařil se útěk z Vídně 11. list. 1403, i odebral se přes Moravu do Kutné Hory (24. listop. až 20. pros.), kam na královo pozvání dostavil se Jošt, jenž před tím některý čas pobyl v Berlíně v zemi své Braniborské; také Prokop se dostavil, a oba bratří provázeli Václava do Prahy; od té doby zachoval Václav k nim přátelství a zavřel s nimi r. 1404 spolek proti Sigmundovi; v čnu 1404 jel do Vratislavě na schůzi s pol. králem Vladislavem i ustanovil na čas vzdálení svého ze země markr. Jošta, arcib. Zbyňka a pány Bočka z Poděbrad a Břeňka ze Skály za své hejtmany. Jošt musil nepochybně brzy Čechy opustiti, protože mu již v čci 1404 Sigmund, spojený s vévodami rakouskými, vpadl do Moravy. Po odražení nepřátel navrátil se Jošt do Prahy a Václav řídil se jeho radou. R. 1405 koupil si Jošt velký dům na rynku staroměst. (č. 938). Toho roku zemřel 22. září Prokop a Jošt dědil jeho podíl na Moravě, což, jak se zdá, ještě více přispělo k stálému přátelství mezi Václavem a Joštem, který pro svou osobu 26. dub. 1405 se Sigmundem zavřel mír. Že přátelství to se již nezrušilo, toho důkazem jest, že v čnu 1410 arcibiskup Zbyněk na žádost Václavovu zadržel spálení knih Wiklifových, dokud nepřijde Jošt do Prahy, s kterým se král chtěl poraditi. Jošt však přijel do Prahy později, neboť chtěje po smrti vzdorokrále Ruprechta falckého 17. května 1410 ucházeti se u kurfirštů německých proti strýci svému, uher. králi Sigmundovi, o zvolení za krále římského potřeboval k tomu souhlasu a pomoci Václava IV.; týž svolil k žádosti Jově tím způsobem, aby byl za života Václavova jen králem římským, císařství pak Václavovi samotnému zůstalo vyhrazeno. Stoupenci Ruprechtovi při volbě nového krále se rozdvojili ve stranu Jovu, která podporována byla Václavem, a ta zvolila Jošta za krále římského; současně zvolila druhá strana uher. krále Sigmunda. Jošt po čtvrtlétě zemřel 18. ledna 1411 bezdětek. Následkem toho úmrtí staly se úmluvy o smíření mezi Václavem a Sigmundem, jedinými ještě mužskými potomky rodu Lucemburského. Umluvili se o země Jovy tak, že Sigmund dostal zase Braniborsko, Václav k Čechám připojil země ostatní, vyjímajíc vév. Lucemburské, které bylo dáno vév. brabantskému Antonínovi, manželu Alžběty, dcery Jana Zhořeleckého, jakožto věno její lénem od koruny České; na to v čci svolil Václav, by Sigmund zvolen byl za krále římského s dodatkem, kterému se byl Jošt podvolil. Bka.

Související hesla