Justinián I. Veliký

, byzantský císař od 527; nejvýznamnější panovník raného období Byzance. Usiloval o obnovu římského impéria a římských tradic; jeho jménem vedl Belisarios úspěšné války se Slovany a Peršany, porazil Vandaly v Africe, Ostrogóty v Itálii. Spoluvladařkou jeho žena Theodóra. Zastánce ortodoxní víry, 529 uzavřel ediktem filozofickou školu v Athénách, nechal postavit chrám sv. Sofie (viz též Hagia Sofia) v Konstantinopoli. Inicioval významnou kodifikaci římského práva (viz též Corpus iuris civilis). Neúnosné daňové zatížení vyvolalo v Konstantinopoli povstání Níká (532); tvrdě potlačeno. Ke konci vlády a za jeho nástupců říše (vyčerpaná válkami) oslabena.

Ottův slovník naučný: Justinián I. Veliký

Justinián: Justinián: I., císař byzantský (*ok. 483 – † 14. list. 565), sestřenec císaře Justina I., pocházel jako on z Tauresia. Záhy přišel za strýcem svým do Cařihradu, kde nabyl značného vzdělání, hlavně v oboru právnictví a theologie. Za vlády Justinovy stal se magistrem equitum a r. 521 konsulem, nedlouho před svou smrtí jmenoval jej císař svým spoluvládcem, ačkoli Justinián: již dříve s kvestorem Proklem řídil záležitosti státní. Po smrti Justinově (527) stal se Justinián: I. bez překážky císařem. Byl to muž povahy sice vrtkavé, despotické a podezíravé, ale velmi čilý a podnikavý. Vláda jeho na venek byla velmi skvělá. Velkolepý úmysl císařův, obnoviti imperium římské v celém někdejším jeho rozsahu a zničiti státy germanské na půdě západního císařství založené, zdařil se mu aspoň částečně jednak zásluhou jeho znamenitých vojevůdců, zejména Belisara a Narsa, jednak obratným využitkováním nespokojenosti katolického původního obyvatelstva oněch zemí s panstvím ariánských cizinců a rozbrojů ve státech germanských. V l. 533 – 534 vyvrátil Belisar říši Vandalskou v sev. Africe, a podobně po hrozné 20leté válce (535 – 555) zničili Belisar a Narses říši Ostrogotů v Italii. Naproti tomu podařilo se na poloostrově Pyrenejském odníti Visigotům jen některé krajiny na jihu, které pak Byzantinci drželi až do VII. stol. Méně přálo štěstí Justinián:ovi na východě a na poloostrově Balkánském. Proti Peršanům, jichž panovníkem byl tehdy slavný Chosru Núširván, vedeny 3 války (529 – 533, 540 – 545, 549 – 562) s výsledkem nevalným; r. 540 zpustošili Peršané dokonce i Antiochii a v míru r. 562 zavázal se císař Peršanům k ročnímu poplatku. Poloostrov Balkánský trpěl každoročními téměř vpády Slovanů, osídlených v Zadunají, a Avarů, a málo pomohlo, že císař podél břehu dunajského dal 80 tvrzí jednak založiti, jednak obnoviti. Uvnitř dodal Justinián: I. své vládě znamenitého lesku četnými stavbami chrámů, z nichž nejznamenitější jest chrám Boží Moudrosti (Aja Sofia) v Cařihradě, i stavbami opevňovacími; trvalou pamět pojistil svému jménu péčí o kodifikaci římského práva. Ale všechen lesk vlády Justinián:ovy byl jen povrchní, vnitřní poměry říše byly jako dříve a potom velmi neutěšené. Lid byl přetížen ohromnými daněmi a trpěl nátisky úřednictva. R. 532 došlo v Cařihradě k nebezpečné bouři Nika zvané (od volání povstalců νικα = vítěziž!), jež vzešla z třenic stran Modrých a Zelených, na které se dělilo obyvatelstvo cařihradské. Zpupností Modrých, kteří těšili se přízni císařově, Zelení byli dohnáni k povstání; Modří přidali se k nim a provolali proti Justinián:ovi císařem Hypatia. Císař již pomýšlel na útěk a jen domluvou manželky své Theodory, ženy nízkého původu a nekalé minulosti, ale rázné a statečné, vzmužil se k odporu. Vojevůdcové Belisar a Mundus pak udusili povstání, při čemž na 30.000 lidí přišlo o život a polovice města lehla popelem. Ke všem bědám přidružil se r. 542 také ještě hrozný mor. Ve věcech náboženských byl Justinián: přívržencem orthodoxie a pronásledoval přísně kacířství i poslední zbytky pohanství. Proto r. 529 zavřel akademii athénskou, kdež dosud pěstovala se filosofie Platónova, a poslední pěstitele pohanské filosofie přinutil hledati útočiště v říši Perské. – Srv. Isambert, Histoire de Justinien (Paříž, 1856, 2 sv.).

Související hesla