Kafři

, zastaralé hanlivé označení užívané kdysi Búry pro Xhosy nebo vůbec jihoafrické bantuské černochy.

Ottův slovník naučný: Kafři

Kafři, z arabského káfir, t. j. nevěřící, jižní skupina národů bantuských v jihových. Africe. Na jihu sáhají jejich sídla až k Velké Rybí řece v Kapsku, záp. hranici tvoří východní okraj Kalahari. Sev. hranice nedá se přesně určiti, neboť bojovní kmenové Kafrů vnikli daleko na sever, kde částečně smísili se s porobenými národy, kteří nezřídka přijali kroje i zvyky svých podmanitelů. Pouze všeobecně možno za sev. hranici považovati asi zeměpisnou šířku Zanzibaru. Záp. hranice, sev. od ř. Zambezi, jest 30° v. d. Kafři, jsou z nejlépe vyvinutých příslušníků černého plemene. Jsou postavy štíhlé a elastické, projevující dobře vyvinutým svalstvem neobyčejnou sílu tělesnou. Lebka jest dlouhá, vykazujíc index 72, po obou stranách sploštělá, čelo vysoké a klenuté, lícní kosti vysedlé, nos málo sploštělý, často i ohnutý, čelist spodní jen málo vysedlá, brada špičatá, rty pouze obtloustlé, nikoliv ohrnuté. Vlasy jsou černé, vlnaté a velmi hrubé. Pleť kolísá od temné černi až k světlé hnědi, jmenovitě u Zulů, což zdá se svědčiti o značném pomíšení. Celkem přibývá temnosti pleti od jihu k severu. Povahou svou jsou Kafři, směsí plnou odporů. Jako praví nomádi jsou především bojovní a loupeživí, při tom zmužilí, energičtí a vytrvalí. Ke svým nepřátelům chovají se často zrádně a ukrutně, naproti tomu jsou však v jisté míře i velkomyslní, poctiví, střídmí a v obyčejném životě líní. Ostrovtip jejich je znamenitý, milují spory a o všem pochybují. Oděv jejich původně skládal se výhradně z kožešin a koží; nyní ve mnohých krajinách přijali součástky kroje evropského. Děti chodí úplně nahé, muži nosí krátkou koženou zástěru, připevněnou jednoduchým pásem. S pásu toho splývá do předu i do zadu kus kožešiny zvaný isinene a ohony div. koček. Při nepříznivém počasí přehazují si přes záda kožešinový plášť zv. karos. Ženy nosí kolem beder kus hovězí kůže, sáhající dole až ke kolenům, nahoře až k prsům. Prsy kryjí si zvláštním kusem kůže nebo závěsem z bílých a černých skleněných perel. Za ozdobu slouží náramky, péra a hlavně ozdoby ze skleněných korálků, místo kterých se dříve výhradně užívalo rostlinných semen. U obou pohlaví provádí se obřízka a dosažení dospělosti spojeno s velkými národními slavnostmi. Při té příležitosti upravují se u obou pohlaví vlasy, které dotud nošeny byly zcela nespoutány. Mužům ostříhají se vlasy a jen kol temene nechá se státi věnec vlasů; ten potře se smíšeninou z klí a uhelného prášku, aby byl pevný, a natře se mastnotou, aby se lesknul. U žen naopak nechává se státi na temeni chomáč vlasů, který se pomocí okru a tuku upraví v pevný uzel. Kafři, bydlí v kralech, osadách obyčejně o 10–14, někdy ovšem i značně více chýžích. Chýže ty podobají se košíkovým úlům včel, vede do nich velmi nízký vchod, nemají oken a skládají se z laťové konstrukce kryté slamou a omazané hlinou. Uprostřed kralu jest izybaja, t. j. ohrada pro dobytek. Na venek obklopen jest kral společným, trnitým plotem. Chýže pohlavárova liší se od ostatních jen velikostí a stojí vždy proti východu z kralu. Nářadí jest jednoduché, omezujíc se na kalebasy, dřevěné mísy a dojačky, nádobí nepromokavé, pletené z trávy Cyprus textilis a j. Hlavním pramenem výživy jest Kafrům chov dobytka a zemědělství. Onen, považovaný za zaměstnání nejcennější, přináleží výhradně mužům, kteří vedle něho zabývají se i lovem a válkou. Dříve pěstován výhradně jen dobytek hovězí, nyní však chová se i mnoho koz, ovcí a koní. K orání se dobytka původně vůbec neužívalo a také nyní jen v malé míře. Za to užívá se volů obecně k jízdě, ano druhdy pořádají se i dostihy volské. Dobytek chová se jen v malé míře pro maso a hlavním jeho účelem jest mlékařství. Orba jest jako zaměstnání méně cenné úkolem žen. Role spracuje se primitivně rýčem. Daleko hlavními plodinami jsou proso t. zv. kaferské žito (Holcus sorghum), kukuřice a tabák. Mimo to pěstují se tykve, boby a sladké zemáky. Seje se v září, žně jsou v lednu, namnoze spojené se slavností prvních plodů, kterých smí okusiti jen pohlavár. Hlavním, národním pokrmem jest vařené a rozmačkané proso nebo kukuřice s kyselým mlékem. Masa a ryb požívají pořídku. Z poživatin spotřebují Kafři, ohromné spousty tabáku, jejž kouří i malé děti. Mimo to kouří se ještě i konopí. Tabák se také šňupe. Z prosa vyrábějí opojný nápoj. Zbraně Kafrů jsou oštěpy a štíty. Oštěpy jsou dvojí, k vrhání do dálky a k bodání. První slovou inkusa, jsou z lehkého dříví a dosahují délky až 2 m. K lovu zhotovují Kafři, oštěpy ty různého druhu, dle zvířat. Jiné slouží k lovu antilop, jiné k lovu slonů atd. Oštěpy k bodání, zv. asagaje, zavedl zulský král Čaka. Mají ocelový hrot až 15 cm dl., upevněný na držadle 1 m dl. Kiri, t. j. krátký, dřevěný kyj k házení, užívá se hlavně k lovu. Štíty zhotovují se z nevydělaných hovězích koží upevněných na dřevěné podložce. Jsou podoby ovální, 11/4 m vys., pestře pomalované a ozdobené ohony levhardími nebo kožešinami různé zvěře. U Zulů, jichž válečná moc rozdělena jest na pluky, slouží štíty za odznaky jednotlivých pluků. Ústava Kafrů byla původně ryze patriarchální. Pohlaváři zv. inkosi byli původně jen hlavami rodin. Inkosi je sice svrchovaným pánem, ale musí dbáti stávajících práv a zvyklostí a jmenovitě i respektovati náhledy stařešin zv. amapahati. Jinak hrozí mu násilné sesazení. Hodnost inkosiho jest dědičná; pohlaváři jednotlivých kralů se volí a inkosi je potvrzuje. Inkosi dědí po příslušnících kmenů, kteří nemají ani dětí ani sourozenců. Mnozí pohlaváři založili větší státy, které však po smrti zakladatele většinou se shroutily. Zmínky zasluhuje, že Kafři, nemají otroctví. V manželství panuje mnohoženství, ale obyčejný Kafr spokojuje se obyčejně jen jednou ženou, protože žena se kupuje, takže jen zámožný může si dopřáti luxusu mnohoženství. Cena ženy jest 10–70 kusů dobytka, dle zámožnosti ženichovy. Vyměňování a půjčování žen není vzácností. Zařízení rodiny jest patriarchální a chválí se náklonnost rodičů k dětem a poslušnost dítek. Za zemřelého manžela truchlí vdova měsíc, vdovec 1/2 měsíce. V té době platí za nečisté, žijí o samotě a varují se požívání mléka. Osud vdov jest nezřídka velmi neblahý, poněvadž se považují za obecný majetek, ač neujme-li se jí nejstarší syn zemřelého muže, jenž k tomu jest oprávněn. U Zulů dědí vdovu bratr zemřelého. Z toho ovšem jest jasno, že žena nikdy nemůže sama býti dědičkou. Kafři, věří v nejvyšší bytost a zlého ducha, ale nemají ani bůžků ani vlastních kněží. Místo těchto mají čaroděje (injanga) různých stupňů, kteří zabývají se ranhojičstvím, zaříkáváním zlých duchů a děláním deště. Křesťanství ujalo se na mnohých místech, zvláště působením angl. missionářů, ale v míře nevelké. U mysu Delgada jsou i Kafři, vyznání muhammedánského. Kafři, rozdělují se na 5 skupin. I. Jihovýchodní Kafři, nebo Kafři, v užším smyslu obývají východní Kapsko až k hranicím Natalu a dělí se na Kozy, kteří jsou nejjižnějším kmenem kaferským, Galeky, Temby, Pondy, kteří v počtu 60.000 hlav bydlí až k hranicím Natalu a Fingy. Tento poslední kmen utvořil se ze zbytku rozptýlených kmenů jiných a obývá nyní v počtu 80.000 hlav krajiny vých. od Velké Rybí řeky. II. Zulové obývají v Natalu a Zulsku sev. od řeky Tugely. III. Matabelové, větev Zulů, vznikla z vojska, které Čaka vyslal pod velením Mozelikace na sev. IV. Bečuani, obývající ve středu jižní Afriky mezi pouští Kalahari, Zambezim, Dračími horami a Oranží. Bývají považováni za přechod mezi Kafry k ostatním národům Bantským. V. Kafři, severní jsou kmenové vesměs lupičtí, kteří do svých nynějších území vnikli bojovně. S původním obyvatelstvem se veskrze více nebo méně smísili, tak že přesné dělení ethnologické není zde možné. Sedí sev. od Zambezi až asi k 7° j. š. Záp. hranici tvoří Tanganika. Z nejdůležitějších kmenů této skupiny jsou Vatutové v Ugombě, Mahindžové neb Magvangarové na horním toku Rufidži, Vahehové v Uhehe, Landinové na pr. bř. dolního Zambezi a Vajové při pobřeží Indického okeánu, již. od ústí Rovumy. – Srv. Kay, Travels and researches in Kaffraria (New York, 1834); Alexander, Excursion in Western Africa (Londýn, 1837, 2 sv.); Döhne, Das Kaffernland u. s. Bewohner (Berlín, 1843); Appleyard, The Kafir language (King William's Town, 1850); Cole, Notes on the Cape and the Kaffirs (Lond., 1852); Livingstone, Missionary Travels and Researches in South Africa (t., 1857); Döhne, A Zulu Kafir dictionary (Kapské město, 1857); Grant Lewis, A grammar of the Zulu language (Natal, 1859); Bowler, The Kaffir wars (Lond., 1895); G. Fritsch, Drei Jahre in Süd-Afrika (Vratislav, 1868); týž, Die Eingebornen Südafrikas (t., 1873); Jenkinson, Amazulu (Lond., 1882); Ludlow, Zululand (t., 1882); Mitford, Through the Zulu Country (t., 1883); Snellman, Industrie des Cafres du Sud-Est de l'Afrique (Lejda, 1894).