Kalevala

, finský epos sestavený E. Lönnrotem z karelských run (lidových zpěvů). Původní, tak zv. stará Kalevala, vyšla v letech 1835 – 36, v definitivní podobě (50 run, 22 795 veršů) vydána 1849. Námětem je boj Kalevaly, země bohatýra Kalevy, a půlnoční země Pohjoly o kouzelný mlýnek Sampo. Do češtiny Kalevalu přeložil v roce 1894 J. Holeček.

Ottův slovník naučný: Kalevala

Kalevala, národní epos Čudů, zaujímá v národní poesii místo hned po Mahábháratě a básních Homérovských. Veršů má 22.793, rozdělena je na 50 zpěvů či run. Kalevalu sestavil či lépe řečeno z čudských národních písní sbásnil dr. Eliáš Lönnrot. Domenico Comparetti prozkoumal rukopisy po Lönnrotovi zachované a museálně chované a pevně zjistil, jak si L. vedl. Čudské národní písně byly již z největší části sebrány před r. 1830 a brzy po něm. Hlavní sběratelskou zásluhu má Zachariáš Topelius. Lönnrot, sám pilný sběratel, viděl v různých písních mnoho jednotného a počal se na ně dívati jako na trosky starodávného národního eposu, jejž tradice zachovala až na jeho dny, ale zároveň porušila a rozbila. Pojal myšlénku domnělý epos »rekonstruovatį, jak své práci sám říkal, a tak s přispěním jeho přátel vyšlo r. 1835 prvé vydání Kalevaly o 3 svazcích, 32 zpěvech a více než 12.000 verších. Pověst o krásách Kalevaly dostala se letem k národům jiným. Tím povzbuzen Lönnrot Kalevalu předělal a r. 1849 vydal v nynější její podobě. K sestavení Kalevaly použito všech elementů čudské národní poesie: písní epických a lyrických, kosmogonických, magických, milostných, svatebních, zaříkadel, písní nábožných a k zakončení vzata křesťanská legenda o Marjattě (Marii Panně). Jako stavebný materiál, zvláště jde-li o stavbu velkou a monumentálnou, prve k účelu svému se přizpůsobuje, tak ani elementy národní poesie nemohly býti ve stavbu Kalevaly vloženy jen tak z hruba, jak byly nalezeny. Comparetti praví: »Žádná z písní, z nichž L. sestrojil Kalevalu, nebyla zpívána v národě zrovna tak a pořád tak, jak je L. podal, ačkoli písně ty jsou skutečně a naskrze národní.« Lönnrot předvídal, že Kalevale bude přestáti zkoušku pravosti, a proto byli mu vítáni svědkové jeho práce, z nichž si dělal pomocníky. Kromě toho dbal, aby se z papírů jeho nic neztratilo, tak aby vznik a postup jeho práce i potomstvem mohl býti kontrolován. Díky této opatrnosti nebylo o pravosti Kalevaly nikým vážným pochybováno. Nicméně zmíněný Domenico Comparetti podjal se v letech nedávno minulých prozkoumání papírů Lönnrotových a v důkladné práci své o Kalevale vydal uvedené svědectví. Comparetti myslí, že tím zároveň rozřešil otázku o původu básní Homérovských. Kalevala, nepřesvědčuje, že by původně byla bývala jedinou jednotnou básní, jak se domníval L. Vnitřní jednota Kalevaly je nepatrná a nad to často přerývaná. Za to však jest přehledným obrazem vší národní poesie čudské. Jméno Kalevala, značí »zemi Kalevovų, jenž byl praotcem mythicko-národních bohatýrů čudských a estských. Obsah je v krátkosti tento. V neurčité době po stvoření světa tři Kalevovici: Väinämöinen (»starý moudrý«), Ilmarinen (kovář) a Lemminkäinen (»mladý jarý«), vypravují se do země půlnoční (Pohjola, nyn. Lapsko), aby se ucházeli o ruku krásné Pohjolanky, jejíž matkou jest Louhi (»paní nad Pohjoloų, »jedubaba kolozubá«, »hurtovná a hašteřivá«). Prvý se pokouší Väinämöinen, ale zraní se při práci jemu uložené. Za ním jde Ilmarinen, jenž práci uloženou vykoná a sampo ukuje, ale přes to odejíti musí s prázdnou, protože nevěsta v poslední chvíli se zpítila. Odchází, ale sampo zůstává v Pohjole. Třetí jde Lemminkäinen, ale ani on uložené práce nevykoná, v podzemí je rozsekán, ale zázračným účinkem lásky mateřské opět oživuje. Väinämöinen a Ilmarinen podnikají společně novou výpravu za pohjolskou nevěstou. Matka ji dává dělnému Ilmarinovi a následuje svatba, na níž Väinämöinen žárlivosti prost baví hosty zpěvem. Svárlivého Lemminkäina schválně nepozvali. On tam jde sám až po svatbě, aby se pomstil za urážku, ubije pohjolského hospodáře a prchne na bezejmenný ostrov, kde prostopaší. Zatím Pohjolané přepadli jeho rodný dům a spálili jej; matka Lemminkäinova jedva životem vyvázla. Krásná Pohjolanka v manželství byla ženou zlou. Posílajíc pasáka svého Kullerva s dobytkem na pastvu zapekla mu do chleba kámen. Krájeje Kullervo zlomil si nůž a zloba hospodynina tak jej popudila, že ji sprovodil se světa poslav na ni vlka a medvěda, kteří ji roztrhali. Dal se na útěk a našel své rodiče, s nimiž se nepoznal. Učiní násilí své nepoznané sestře a tu teprve vychází na jevo jeho původ. Kullervo končí sebevraždou. Vdovec Ilmarinen kuje si druhou ženu ze zlata, ale nemoha ji oživiti vypravuje se znova do Pohjoly, aby žádal o ruku mladší sestry své nebožky. Je zhurta odmítnut. Nyní teprve spojí se všichni tři Kalevovici a táhnou nepřátelsky na Pohjolu, aby se zmocnili sampa. Podaří se jim to konečně a unášejí je, ale Louhi je pronásleduje. Na moři strhne se zápas, za něhož sampo spadne do moře a rozbije se. Dotud přítomnost sampa, zázračného pokladu, zabezpečovala Pohjole věčný blahobyt; odtud je bez sampa i bez blahobytu, v bídě a nouzi. Vlny zanesly nepatrné trosky sampa ku břehům Kalevaly, jež tím obdržela podmínku aspoň částečného zdaru. Louhi ze zápasu živa vyvázla a posílá nyní na Kalevalu rozličné rány. Nemoci a mor Väinämöinen odvrátí zaříkadly, medvěda, jejž Louhi poslala na stáda Kalevaly, skolí, oheň, jenž se ztratil z jisteb Kalevaly, znova chytí a slunce a měsíc, jež Louhi Kalevale uchvátila a do měděné hory zavřela, vysvobodí. Nastává doba míru, jehož ale Väinämöinu nepřáno dlouho užívati. Čistá panna Marjatta počala z brusiny syna, jenž jsa ještě dítětem překoná starého Väinämöina moudrostí a vyzradí naň nechvalné skutky, jichž se dopustil, neznámo kdy. Väinämöinen v loďce pluje mořem až za obzor v obrácený svět, kde je země nahoře a obloha dole, a zde zůstane tak dlouho, až ho národ Kalevaly opět bude potřebovati. Domněnka Lönnrotova, že původně byla jakási jednotná báseň, jakož i to, že L. Kalevalu ukončil polokřesťanskou legendou, bylo příčinou bludu, že Kalevala, celá vůbec patří do pohanských dob národa čudského. Josef Holeček, český překladatel Kalevaly, ukázal, že runy její jsou plody básnické činnosti národa čudského ze všech period jeho tvořivosti, počínajíce nejzazší pohanskou dávnověkostí a končíce dobou nejpozdnější, kdy národní písně sebrány, že tedy je dílem celého života národa od počátku jeho básnické tvořivosti až k jejímu úpadku, po němž nastupuje básnická tvořivost umělá. Co se týče osnovného děje Kalevaly, zkoumatelé nemohou se shodnouti. Jedni jej mají za symbolické znázornění boje životodárného slunce se životozmarnou severní zimou, jiní jej chtějí vysvětliti dějinami čudského národa. Holeček připouštěje do jisté míry jedno i druhé mínění pokládá za jádro Kalevaly epiku rodinnou, točící se veskrze kolem svatby a co k ní přináleží. Čudové byli vždy pokojným národem rybářským a rolnickým a samostatných válečných výprav nepodnikali. Proti bohaté říši Permské, jež na severu kvetla od stol. IX. do XIII., kdy podlehla Novgorodu, čudští kmenové pomáhali této slovanské republice, jež se byla zmocnila panství nad nimi. Není nemožno, že Väinämöinen a Ilmarinen představují typy Rusa a Čuda, bojující o báječné poklady říše severní; ale po pádu Novgorodu i Čudové sestoupili s jeviště politických dějin a uzavřeli se úplně v život rodinný, z něhož více nevyšli a jemuž i vznikající historický epos musil se podrobiti a přizpůsobiti. Rodinný epos podal si pak ruku s lyrikou. Jos. Holeček objasnil důležitou stránku její pro Slovany. Není to zajisté náhodou, že nejbohatší naleziště čudských run padá do týchž míst, kde Gilferding a j. sběratelé zapsali nejvíce ruských bylin. To ukazuje na společenství prvobytné kultury obou národů, jazykem a původem úplně různých. Nejjasnějším dokladem je nápadná shoda mezi ruským »Domostrojem«, jenž líčí ruský rodinný život periody moskevské, a svatebními runami Kalevaly, dále podobnost čud. hudebního nástroje kantele se slov. gusli a konečně i báječné sampo. Vysoké a zvláštní poetické krásy Kalevaly, tím podivu hodnější, že jich dosaženo nejprostšími prostředky, záhy obrátily na sebe pozornost ciziny. Již r. 1841 vyšel Castrénův překlad švédský, r. 1845 francouzský od Léozona le Duc, úplný švédský od Collana (1864 až 1868), německý prvý od A. Schiefnera (1852) a druhý od Hermanna Paula (1885 a 1886), anglický neúplný Porterův (1868) a úplný Crawfordův (1889), maďarský od Barny po prvé r. 1871 a po druhé r. 1877. Rusové mají zkrácený prosaický překlad od Granströma a básnický od Bělského. Český překlad od Jos. Holečka vyšel v Praze nákladem vlastním r. 1895. O Kalevale psali v české literatuře; V. Nebeský (»Čas. Č. Mus.« 1864), Jos. Holeček (»Osvětæ 1878), týž opět obšírně v práci »O Kalevale«, jež jest připojena k jeho překladu, a Jan Voborník v »Časopise českých professorů« 1897. JHč.

Související hesla