Kallimachos z Kyrény

, řecký básník. Pochází ze severoafrické Kyrény, působil v alexandrijské knihovně. Zakladatel básnického směru alexandrinismu. Konec jeho života byl poznamenán literárními spory s Apollóniem Rhodským, jejichž odrazem byla (nezachovaná) satirická skladba Ibis, zesměšňující jeho literárního protivníka. Zásady alexandrijské poetiky se promítají do díla Kallimachose v nejčistší podobě: vyhýbal se tradičním epickým postupům, vyhledával málo známé varianty mýtu, důraz kladl na formální dokonalost veršů. Jeho rozsáhlá a mnohotvárná literární produkce zahrnovala učená prozaická pojednání (Pinakes – katalogy alexandrijské knihovny), krátké epické skladby nazývané epyllia (Hekalé), hymny, epigramy, oslavnou báseň Kadeř Bereniky (do latiny přeložil Catullus), básnickou skladbu o původu řeckých měst a zvyků Aitia (Příčiny). Z jeho díla, které mělo značný vliv na pozdější vývoj antické a evropské poezie, se zachovalo velmi málo.

Ottův slovník naučný: Kallimachos z Kyrény

Kallimachos: Kallimachos:, jeden z předních zástupcův vědy a poesie alexandrijské (305–235 př. Kr.), byl bibliotékářem Musea v Alexandrii, kdež působil jednak jako učitel, jednak jako spisovatel směru především literárně historického. Jmenuje se mezi jinými dílo Πινακες (obrazy), kritická bibliografie o 120 knihách, zaznamenávající autory, tituly a obsahy spisů na různých polích literatury vynikajících. Jako básníka charakterisuje Kallimachos:cha tvorba drobná, v níž dovedl sloučiti báseň s vědou. O způsobu sloučení toho podává názor Catullův překlad Kallimachovy elegie Kadeř královny Bereniky. Zachovalo se 6 hymnů celých a 63 epigrammů. Obsahem svým je poesie hymnů tendenční oslavujíc Ptolemaiovce a sloužíc snahám jejich o povznesení bohoslužby; v epigrammech osvědčil se Kallimachos: mistrem, který vybrousil druh ten k oněm elegantním, duchaplně pointovaným formám, jaké staly se vzorem epigrammatistům římským a tou cestou i moderním. Slávu však básnickou ve starověku získala mu zaniklá sbírka elegií o 4 knihách, zvaná Aιτια (Příčiny). Předmětem byly mythy o bozích a héroech, obsahu odlehlého a záhadného, legendy o místních institucích a zvycích, jichž původ a příčina se vykládá, odkudž i název. Opakované pokusy – poslední E. Dittrich, v Lipsku 1896 – vyšetřiti na základě zbylých zlomkův obsah jednotlivých knih aneb aspoň osnovu celku, jsou bez výsledku; jakous představu o skladbě aitií nabýváme z aetiologických básní napodobitelů římských, zvláště Ovidia. Pamflet Ibis, kterým se Kallimachos: mstil za útoky soupeře svého Appollonia Rhodského, známe ze stejnojmenné imitace Ovidiovy. Obsažný rozbor básnické tvorby Kallimachovy podal A. Couat, La Poésie Alexandrine (Pař., 1882) a po něm F. Susemihl, Gesch. der griech. Literatur in der Alexandrinerzeit (Lip., 1891 a 1892). Z vydání jsou nejdůležitější souborné Schneiderovo (Lip., 1873) a C. hymni et epigrammata. It. ed. U. de Wilamowitz-Moellendorff (Berlín, 1897). A. F.

Související hesla