Kant Immanuel

, německý filozof a vědec; první z představitelů německé klasické filozofie, tvůrce tzv. kritického čili transcendentálního idealismu. Celý život strávil v Královci, kde se jako profesor metafyziky, logiky i jiných věd věnoval nejprve studiu přírody; z tohoto tzv. předkritického období pochází hypotéza o vzniku a vývoji sluneční soustavy z původní „mlhoviny“ (později známá jako Kantova-Laplaceova teorie). V druhém a hlavním tvůrčím období (tzv. kritickém) se věnoval zkoumání předpokladů možnosti tří velkých oblastí lidské aktivity – poznání, mravního jednání a estetického hodnocení. V Kritice čistého rozumu zkoumal „možnosti a hranice čistého rozumu v jeho teoretickém používání“ a předpoklady zkušenostního poznání. Dokazoval, že má-li si rozum (německy Vernunft) činit nárok na objektivně platné poznání a nikoli produkovat jen „ideje“, musí být užíván ve spojení se smyslovostí. Takové užití rozumu nazýval rozvažováním (německy Verstand). Vztah mezi stránkou smyslovou a stránkou rozumovou se projevuje v různých vrstvách rozdílem mezi tím, co je v poznání dáno předem (a priori) a co je vytvářeno dodatečně, na základě zkušenosti (a posteriori). Člověku jsou přitom vrozeny nazírací formy času a prostoru, dále základní myšlenkové kategorie a rovněž syntetizující schopnost mysli spojovat údaje (apercepce). Významný je též Kantův pojem „věci o sobě“, k níž vztahuje mimozkušenostní poznání čili transcendentální dialektiku, která je výrazem touhy po jednotě, syntéze. Patří sem: a) idea duše a svobody vůle (jednota a nepodmíněnost člověka); b) idea světa (jednota zkušenosti); c) idea Boha (absolutní jednota). Tyto ideje nelze získat ze zkušenosti; na základě vyšší rozumové schopnosti člověka se staly tématem transcendentální filozofie, morálky, matematiky, náboženství. V Kritice praktického rozumu zkoumal předpoklady etiky jakožto praktického rozumu. Zdůraznil nepodmíněnost (autonomii) mravního citu, čili schopnost člověka rozhodnout se pro jednání podle určitých zásad a norem, nezávisle na vnějších podmínkách, jak to vyjadřuje kategorický imperativ. Kritika soudnosti analogicky k ostatním „kritikám“ zkoumá možnosti estetického hodnocení. Rozhodující význam má pojem „nezainteresovaného zalíbení“. – Kantův vliv na vývoj filozofie je zcela mimořádný. Další myslitelé se většinou inspirovali některou stránkou jeho učení, např. J. G. Fichte a G. W. F. Hegel autonomií člověka a transcendentalismem. Ve filozofii dovolávající se iracionalismu (citu, intuice, života) se původní protest proti dogmatickému rozumu obrátil i proti Kantovi. Koncem 19. a v 1. třetině 20. stol. navázalo na Kanta novokantovství (H. Cohen, W. Windelband aj.).

Ottův slovník naučný: Kant Immanuel

Kant Immanuel, slavný filosof, »hlava filosofie německé« (*22. dubna 1724 v Královci – † 12. února 1804 t.). Za novověku, když nastal širší rozhled po zemi i po hvězdách a volnější pohyb myšlénky vůbec, po onom svěžím obrození ducha přemítajícího, které na pevnině evropské zahájil Francouz Descartes, vyvinulo se tam několik znamenitých soustav filosofických, které velikým důmyslem zbudovány byvše přece nevedly k jednomu a jistému výsledku, ba v mnohých důležitých věcech sobě přímo odporovaly. Věty jejich nebyly poznatky toho druhu, které každý uznati musí, jakmile důvody prohlédne, nýbrž byly pouhá mínění, více méně pravdě podobná, mnohdy také řádnými, na pohled správnými důkazy opatřená. Přívrženci měli je za pravdu dokázanou, kdežto hlasatelé soustavy jiné zase něco jiného za pravdu měli, tak že nezdar filosofických soustav byl patrný. Před tímto skutkem stanul Kant a učinil jej předmětem přemýšlení svého. Sám jsa totiž prvotně stoupencem filosofie školské na pevnině, též poznal záhy druhý směr v Anglii vzniklý, jenž táhl se k vyšetření poznavací mohutnosti lidské, tak že Kant ve své osobě slučuje jaksi oba směry, zejména lze Jana Lockea považovati docela za předchůdce jeho. Co se pak týče filosofie praktické, má Kant své předstupně v moralistech anglických, z nichžto později ještě více kořistil Herbart. Kant, pozastaviv se nad nezdarem posavadních pokusů ve filosofii, utvářil si základní záhadu filosofickou v ten smysl, že bychom měli vyhledati příčinu toho nezdaru. Jal se tedy zkoumati zdroj oněch odpovědí. Odkud pochodí ony, kdo tu odpovídá? Zajisté rozum lidský. Rozumu běží o vědění, o poznání určité, všeobecné a nutné, o poznání pravdy. Proto hodlal Kant vytknouti rozumu jeho vlastní obor, jeho úkony i hranice a přijíti tomu na stopu, co člověk všeobecně a nutně čistým rozumem poznává; chtěl provésti rozbor poznávacího nástroje, nežli se nástroje užívati počne, čili, jak v Kantově názvosloví slove, podati kritiku poznávací mohutnosti. Tím byl posunut do popředí člověk filosofující sám čili subjekt filosofie. A jako k rozumu theoretickému obrátilo se vyšetřování i k ostatním mohutnostem lidského ducha, k vůli totiž, jež jednáním (πραττειν) se projevuje (odtud rozum praktický), i k mohutnosti cítěcí, jež posuzuje účelnost i krásu a Kantem soudností (Urtheilskraft) jest zvána. A tak se nauka Kantova rozvětvuje podle tří hlavních mohutností duševních, a to jakožto 1. Kritika čistého rozumu (theoretického), 2. Kritika (čistého) rozumu praktického a 3. Kritika soudnosti. 1. Kritika čistého rozumu. Každý poznatek (cognitio, Erkenntniss) jest soud (judicium, Urtheil), všeobecně dle tvaru »A jest B«. Avšak ne každý soud jest obohacením našeho poznání. Jsoutě soudy, ve kterých přísudkem nic nového se nepřidává k podmětu, nýbrž jen některý jeho znak zvláště vytýká; příkladně soud »Voják jest člově▽ nám nepraví nic, co bychom nevěděli. Poučuji-li však někoho soudem »Země jest kulatá«, pronesl jsem o podmětu něco, co v něm nutně obsaženo není, nýbrž teprve nyní k němu se připojuje, vyslovil jsem větu, která vědomost něčím rozmnožuje. Soudy prvého druhu, poněvadž rozborem podmětu lze přijíti na přísudek, slují rozborné čili objasňovací (analytické, Erläuterungsurtheile); druhé naproti tomu, povstávajíce souborem dvou pojmů při sobě nebyvších, slují souborné či rozhojňovací (synthetické, Erweiterungsurtheile). Avšak ani soudy souborné nemají stejnou hodnotu pro všeobecnost a nutnost našeho poznání. Jsoutě mezi nimi soudy, kde soubor děje se na základě zkušenosti čili empirie; bezprostředný názor jest důvodem k onomu souboru, na př. »Kov jest těžší než vodæ: soudy tak zvané zkusné čili empirické nebo také soudy z přezvědu, a posteriori. Rozmnožují sice vědomost naši, ale o nic nutného a všeobecného; ráz jejich jest nahodilost, jsou vlastně soudy částečné, tíhnou jen ku pravděpodobnosti. Zkušenost podle Kanta soudům svým nedává pravou a přísnou všeobecnost, nýbrž jen přijatou a poměrnou. Pravý poznatek jest jedině souborný soud všeobecný a nutný čili soud a priori, soud z dozvědu. I záleží nyní vše na tom, zdali takové soudy skutečně stávají, a pak, stávají-li, kterak jsou možny. Na první otázku odpovídá poukázka k mathematice: tať skládá se ze soudů všeobecných a nutných, tam stojíme v jistotě nezvratné, tam přestává pochybování, všechna obojetnost a neurčitost, tam jest poznání dokonané. Na druhou otázku odpovídá Kant, že všeobecnost a nutnost nepochodí ze smyslné, empirické zkušenosti, nýbrž že ji vážíme nezávisle na této z duševního činitele, a provádí tuto odpověď v prvním oddělení Kritiky Č. R., kde vyšetřuje povahu prostoru a času jakožto předmětu čisté mathematiky. Rozeznává na každém zjevu látku (materii), totiž jeho obsah pocitový (barvu, zvuk, chuť a p.), a formu (čili tvar, dobu), pokud totiž rozmanitost látky dle jistých poměrů spořádána se jeví. Pokud od představy těla vše si odmyslím, co ku pocitu náleží, jako neproniknutelnost, tvrdost, barvu, chuť, a vše oddělím od něho, zbude mi z onoho empirického názoru ještě něco, totiž rozestřenost a tvar. Tyto náležejí k názoru čistému, oněmi empirickými příměsky nezkalenému, jenž a priori bez onoho smyslného předmětu jakožto pouhá forma smyslnosti v mysli jest a priori předzjednán. Takové formy smyslnosti naší jsou dvě, totiž prostor a čas. Vyšetřování o nich zove Kant aesthetikou transscendentální čili přestoupací; přídavek ten naznačuje povýšené stanovisko onoho vyšetřování, jež netáhne se ke vztahům veličin prostorových a časových, nýbrž ku povaze prostoru a času samé. Vyšetřování toto děje se u Kanta s obšírnou podrobností, již vylíčiti přesahuje meze naše. Výsledek všeho zní, že prostor jest čistá apriorická představa naše, pouhá nazírací forma smyslnosti naší, podmínka vší možné zkušenosti, kteráž předchází zkušenost a ji teprve možnou činí. Každý jednotlivý člověk tento apriorický živel stejným způsobem přičiňuje k dojmům zevnějším, na zkušenosti závislým, a ze součinnosti obou teprv vzniká zkušenost. Cokoli z oné čisté představy vyplývá, cokoli o veličinách prostorových čistým názorem se určí, má platnost pro zkušenost všech lidí, nepodléhá jí, nýbrž mistruje ji, není za ní, ani pod ní, nýbrž před ní, tedy nad ní. Proto v geometrii možny jsou soudy všeobecné a nutné, které žádného potvrzení všedně empirického nepotřebují. Geometrie vyšetřuje vztahy veličin prostorových a vyslovuje o nich poučky jakožto soudy souborné a priori. Má-li to býti možno, nesmí prostor býti něco empirického; jen je-li prostor apriorickým čistým názorem, pak poučky geometrické platí pro nás nutně a všeobecně. Nebo co jest geometrická poučka? Soud, spojení dvou pojmů, – a na základě čeho stane se toto spojení? Empiricky, totiž všedním zkusným, aposteriorickým názorem, se přesvědčím o pravdě poučky, na příklad o součtu úhlů v trojúhelníku, když vykreslím trojúhelník, jeden, dva, více jich, v každém úhly skutečně změřím a pak sečtu; vyjde mi vždy něco kolem 180°. Mathematik se však tím empirickým pochodem nespokojí žádaje důkazu. Na čem provede se tento? Na obrazci sice, který však jest jen hrubé znázornění onoho trojúhelníka, který mathematikovi na mysli tane, jest jen pomůcka pro ducha mathematického nepotřebná, jen schéma pojmu trojúhelníka, jedním slovem důkaz provádí se na čistém názoru trojúhelníka. Tento čistý názor jest dokonalejší a přednější nežli názor zkusný, a proto, co z něho vyplývá, jest závazné pro zkusný názor. Všechny obrazce geometrovy povstávají takto sestrojením v čistém názoru, jsou ideální sestrojeniny, kterých zkusná skutečnost nikdy nedohoní. Kdyby prostor nebyl názorem, nemohli bychom geometrických pojmů spojovati v soudy; vězíť v názoru důvod soudu. Kdyby prostor nebyl čistým názorem, nebyly by soudy ty všeobecně platné a nutné. Názornost a přece všeobecná platnost jest význak soudů geometrických, v tom spočívá jejich tajemství, že jsou tak přesvědčivé a nevývratné. Všední zkušenost nevyspěje proti nim, ony ji překonávají, stoji nad ní a určují ji. Tak vykládá Kant jistotu a přesvědčivost vět geometrických z povahy prostoru. Že soudy souborné a priori existují, toho dokladem jest geometrie, jakým právem existují, právě ukázáno, totiž tím, že máme čistý apriorický názor prostoru. Podobně vyšetřeno o čase. Čas jako prostor jest čistý apriorický názor. Jako prostor ku geometrii, podobně stojí čas k arithmetice. Číslo jest schéma řady časové a povstává, počítáme-li, obdobně jako obrazec sestrojením. My sestrojujeme číslo jakožto útvar časový, a co o něm na základě čistého názoru určíme, má platnost všeobecnou. Na otázku, kterak jsou možny soudy souborné a priori v arithmetice, zní odpověď: Tím, že čas jest čistý názor apriorický. Ráz, dva, tři... zůstává základem vší počtovědy, jest názorné, jako tím jsou i nejvyšší pochody integrační. Kdyby čas nebyl názorem, nebyly by poučky arithmetické tak jasné a přesvědčivé; kdyby nebyl čistým názorem, nedosahovaly by všeobecnosti a nutnosti přede vší zkušeností. I můžeme výtěžky obého vyšetřování sloučiti, kde jsme říkali »geometrie-arithmetikæ, říkati »mathematikæ. Čas i prostor jsou naše lidské nazírací formy smyslnosti; jimi ten hojný rozmanitý daný roj dojmů smyslových čili materii zkušenosti pořádáme, a tím vlastně svět časově a prostorově rozličných zjevů čili zkušenost povstává. My lidé opatření touto nynější organisací svou vnímáme všechno pode způsobou času a prostoru (sub utraque specie), sestrojujeme zjevy podle tohoto dvojího řádu. Snad v této obojí způsobě, vnímati vše v síti prostoru a v pásmě času, všechny konečné bytosti s člověkem souhlasí, ač my o tom nic nerozhodujeme nemohouce vyskočiti z vlastní kůže. Pro lidi platí, ale pro tuto všeobecnost nepřestává býti názorem smyslným vztahujíc se k látce dávané nám dojmy smyslovými (kterou ona v čase a prostoře rozestírá). I pochody duševní nám jinak nejsou dány nežli proudem časovým, tak že vlastní nitro své znám, ne jaké jest, nýbrž kterak se mi j eví. Kant sháněje se po pravém poznatku zastihl jej v mathematice a tázal se, co musí býti soudu mathematickému podkladem, aby mathematika se svými přesvědčivými a nepochybnými poučkami možnou byla. Ukázalo se, že máme čisté názory apriorické, ve kterých, když v soudě svém z daného podmětu vykročiti chceme, to nalézáme, co ne v podmětu samém, avšak v názoru jemu přiměřeném ukryto jest. Jednak prohlédáme nutnost a všeobecnost mathematických soudů, jednak vidíme, že nesáhají nikdy dále než ku předmětům zkušenosti naší, zde však mají platnost neobmezenou. Ale nejen v mathematice jsou možny souborné soudy a priori, nýbrž i v přírodovědě. Spojím-li dva pojmy podle příčinnosti (A jest příčinou toho B), jest mi v mém názoru dána pouze posloupnost příslušných zjevů (post hoc), nikdy však příčinnost (propter hoc). Měl tedy Hume pravdu, když chopiv se této okolnosti tvrdil, že ve zkušenosti své příčinný svazek nevnímáme, ale postoupil tuze daleko, když o platnosti onoho svazku jal se pochybovati. Kant, vyburcován byv pochybnostmi Humeovými, věc zrovna obrátil: Právě, že příčinnost na úkazích bezprostředně nevnímáme, jest důkaz, že nepochodí z venčí, že pochodí z mysli naší. Spojovati zjevy dle příčinnosti jest základní majetek bytosti naší, spojovací úkon rozumu (Verstand) čili kategorie, vlastní činnost rozumu, bez níž by vůbec zkušenosti ani nebylo, tedy zjednaná v nás přede vší zkušeností. Věta »Nic se neděje bez příčiny« jest synthetický poznatek a priori. Duch má jej v sobě, všechno vysvětlování se na něm zakládá, pravidla a zákony jsou jím vůbec možny; kdo by poznatek a priori v sobě neměl, tomu by se nic podobného vpraviti nemohlo a ze zkušenosti by jej nemohl vzíti, anať mu podává pouhou posloupnost. Potřeba však výslovně upozorniti, že příčinnost jakožto kategorii v sobě míti a ji sobě jasně uvědomiti, jest dvojí věc. Každý člověk, užívaje svého rozumu, drží se jí nevědomky, ale ku poznání příčinnosti přichází později, právě zkušeností a myšlením. I tázal se Kant dále, má-li rozum více takových základních úkonů a kterak možno je vystopovati. K tomu konci třeba ohledati rozum, an vůbec pojem ku pojmu pojí čili soudí. V tom se jeví základní schopnost rozumu, i bude tato míti tolik druhů či tvarů, kolik máme tvarů soudových. Logika vyčítá je a pořádá podle čtyř titulů (tříd) a to I. co do ličnosti (quantita), II. co do jakosti (qualita), III. co do vztažnosti (relace), IV. co do platnosti (modalita). Když dále abstrahujeme ode všeho obsahu a jen k formě soudu hledíme, shledáme, že úkony našeho myšlení mohou z nich odvoděny býtí jakožto vzorce, kterýmiž obsahy jednotlivých představ v soudě se vyskytujících bývají spojovány. Povstane podle rozdělovací desky logické rovnoběžná deska základních úkonů rozumových čili kategorií. Máme tyto právě vyvinuté kategorie, čisté pojmy s jedné strany, s druhé pak nazírací formy smyslnosti své, v nichžto nám zvenčí dán jest obsah pocitu. Abychom oněmi pojmy mysliti mohli (totiž spojovati dané obsahy), vysvítá, že musí býti něco třetího, co jednak s kategoriemi, jednak se zjevy souvisí a užívání oněch na tyto možným činí. Tento zprostředkující člen, jako most, jehož jeden pilíř stojí v kategoriích, druhý ve smyslných dojmech, jest zejména nazírací forma času. Co rozum abstraktně, nenázorně předpokládá, to se pomocí času může státi názorným. Určení časové jest schéma zprostředkovací mezi kategorií a smyslností. K času svádí se konečně všechna činnost naše; i to, co si představuji v prostoře, vznikati v čase si představuji. Kant nazývaje toto oddělení svého díla schematismem čistého rozumu (schéma transscendentální) určuje pak schémata podle čtyř tříd kategorií: I. Tak schéma quantity jest řada časová čili číslo; II. schéma quality jest časový obsah pocitu; III. nelze přímo vnímati podstatu, nýbrž jen prostředkem určení časového; podstata jest totiž to, co v čase trvá, tedy trvalost jest schéma podstatnosti. Příčinnost rovněž nelze vnímati přímo, nýbrž vnímáme a určujeme ji zřetelem časovým. Schéma příčinnosti jest posloupnost. V empirii neshlédneme svazek příčinný (nexus causalis), však právě proto jsme nuceni, pokládati jej za prvotnou kategorii, kterou nemáme ze zkušenosti, nýbrž jížto užíváme při budování zkušenosti své. Schéma vzájemnosti jest současnost. IV. Schéma možnosti jest časové určení: »někdy«, totiž určení věci v nějakém čase, ježto znaky sobě odporující v ní nemohou než po sobě býti. Schéma skutečnosti jest: býti v určitém čase, na př. »nyní«. Schéma nutnosti jest: býti za každého času, tedy »vždycky«. Pomocí těchto schémat odvozují se zásady čistého rozumu, totiž pravidla objektivního užívání kategorií, axiomata, která pro vše dění naší zkušenosti apriorickou platnost mají a skládají čisté vědění o přírodě. Pravým repraesentantem těchto čistých soudů všeobecně a nutně platných jest poznatek, že všechny proměny dějí se dle zákona o spojení příčiny a účinu čili dle příčinnosti; obsažná to velezásada, mocí kteréž všechno vysvětlování zjevů možným se vidí. K ní se druží ostatní dvě zásady ve třetí třídě: »Při vší proměně zjevu trvá podstata a quantum její v přírodě ani se nezvětšuje ani nezmenšuje« a »Všecky podstaty, pokud v prostoře pospolu se jeví, jsou veskrz u vzájemnostį, a jest patrno, jak se dají odvoditi a pod výraz příčinnosti zahrnouti. Tím způsobem ustálil se obtěžkaný vzorec: Čas, prostor a příčinnost. Naše zkušenost tedy vzniká čistými nazíracími formami smyslnosti naší a kategoriemi rozumu s jedné strany (forma zjevu) a s druhé strany látkou, která dána jest odjinud, působením něčeho, co jest mimo nazírací formy a kategorie, co jest věc o sobě (Ding an sich). Zakoušíme a zvídáme, pokud své představy v čase a prostoře spojujeme dle kategorií. Jak daleko sáhají tyto (čas, prostor, příčinnost), tak daleko i naše poznání může zasáhnouti. Co jest mimo čas, prostor a kategorie, nemůže nikdy býti předmětem zkušenosti, následovně ani poznání našeho. Zejména tedy věc o sobě; my se jí můžeme domysliti (domysl = noúmenon), ale forem nazíracích a kategorií k určení jejímu užívati nesmíme. My k věci takové přicházíme jako k hranici svého poznání, tedy ji pojímáme ve smysle záporném, jakožto pojem omezovací (Grenzbegriff), jenž totiž osobivost smyslnosti má omezovati. Rozdělení předmětů ve zjevy a domysly, které věci o sobě chce považovati jako druhou třídu předmětův, proti zjevům postavenou, jest omyl. Poznání naše vztahuje se jen ke zjevům, totiž ku předmětům naší skutečné nebo možné zkušenosti. Tyto můžeme popisovati, jedny druhými určovati, souvislost jejich zkoumati, zkrátka poznatků o nich dobývati. Věc o sobě však popisovati nelze, neníť ona předmětem skutečné nebo možné zkušenosti naší; určení empirická, jako tvar, velikost, barva, proměna, pohyb a p., k ní nedosáhnou, jsouce vzata ze vztahů (relací), totiž zjevů, a nemohou vysloviti, co jest věc o sobě, beze vztahu k nám, bez ohledu k subjektu vnímajícímu. Zde naše poznání přestává, ve světě zjevů jest však neomezeno. V empirickém oboru budou se vědomosti stále množiti, ale nikdy ho nepřestoupí; mnoho tam sice neprozpytovaného, ale jakmile se co zjevuje v prostoře a v čase, zakládá to jen záhadu dočasnou. V té straně Kant hranice zbořil, věda jest svobodná. Pokud zjevů se týče, není jí žádných mezí a žádná autorita nemůže jí kázati: »Až potud a nic dále!« Metafysika před Kantem učila, že rozum nás i o věcech nadsmyslných vědu pěstovati může. To byla oněch myslitelů základní věta, kterou bez rozpaku předpokládali, jejich dogma, odtud filosofie dogmatická. A poněvadž se toho důvěřovali do rozumu, jenž ze sebe vydával poznatky o předmětech mimo zkušenost, zove se táž i filosofií rationalistickou. I povstaly tři hlavní nauky metatysiky, totiž 1. rationální duševěda, 2. rationálni světověda, 3. rationální bohověda. Každá z nich domýšlela se býti v držení soudů souborných a priori a dovozovala na základě těchto zase jiné poznatky, tak že zjednala celou soustavu vědomostí. Tu však nastala neshoda; ne všichni rozumové snášeli se s výtěžky těmi, jak by bylo musilo býti, kdyby byly soudy všeobecné a nutné. Kantova otázka, zdali právem ony rationální nauky mohou výtěžky své míti za nutné a všeobecné, zda neklamou se (sofistikace rozumu), že poznání vědecké sáhá až sem? Zdroj klamu toho ukázati jest úlohou transscendentální dialektiky, jež všechny tři nauky jednu po druhé probírá a kritisuje. Nejen odmítnouti klam přímým odporem, ale odhaliti jeho zdroj, vysvětliti jej, vznik jeho pochopiti, jest nejjistější obrana proti němu. – První krok rationální psychologie býval dokázati podstatnost duše; z toho pak dokázala jednoduchost, osobnost, sebejistotu, nehmotnost a nesmrtelnost její. Kant kritisuje onen první důkaz a shledává v něm omyl, nesprávný závěr (paralogismus). Jest to, stručně řečeno, ten starý záhadný návyk, že člověk své myslící Já, jež jest pouhé dění (vědění o sobě), činí podstatou a jemu pak ostatní praedikáty podstaty vůbec přikládá. Na tomto nezjištěném podkladě vyvozuje pak celou soustavu poznatkův o duši (čili rozumovou duševědu), k jejichžto důkazům ještě dále jiné paralogismy se přidružují. Rationální psychologii ujata půda. Ale když Kant spiritualistům vytknul nesprávnost důkazu o nesmrtelnosti, nezamýšlel tím dáti za pravdu materialistům. Nemůže-li se nesmrtelnost duše dokázati, snad z jiných příčin sluší v ni věřiti; v tom případě by víra neměla co báti se metafysiky, neboť tato nemůže nic ani pro ani proti dokázati. Proto rationální duševěda jakožto nauka (doktrina) není možna, nýbrž jen jakožto kázeň (disciplina). O celku světovém činívají si lidé nejrozličnější pomysly a metafysika vypěstila též rationální kosmologii, v níž z idee světa vyvodí poznatky o něm. Tyto však ukazovaly se býti dvojstranné. Ku každému kladnému výroku dostavil se jeho zápor, ku každému »A jest B« jeho »A není B«, ku každé thesi její antithesa. Obojí se dokazuje a má své přívržence, ač takové dvě věty skládají patrný spor, opposici, čili, pokud se každá z nich dokazuje, tak zvané protivětí (antinomie). Kant přihlédá zejména ke čtyřem antinomiím, které totiž povstávají dle vodítka čtyř tříd kategorií. Tak zní I. v antinomii velikosti klad: Svět má počátek v čase a jest i co do prostoru omezen; protiklad: Svět nemá počátku v čase aniž mezí v prostoře, nýbrž jest i co do času i do prostoru neomezen. K tomu se pojí II. antinomie jednoduchosti (klad: složená podstata sestává z jednoduchých dílců, které skutečně existují, protiklad: žádná složenina nesestává z jednoduchých dílců a není ve světě nic jednoduchého), III. antinomie svobody (klad: příčinnost dle zákonů přírodních není jediná, z nížto zjevové vysvětleni býti mohou; jest nutno ještě jinou příčinnost svobodou přijmouti; protiklad: není svobody, nýbrž všecko děje se pouze dle zákonů přírody [mechanismus]) a IV. antinomie nepodmíněnosti (klad: k světu náleží něco, co buďjakožto jeho čásť nebo příčina jest bytost naprosto nutná, nepodmíněná; protiklad: není nikde žádné naprosto nutné bytosti ani na světě ani mimo svět). Odkud ten spor mezi dvěma větami? Jen odkrytím původu jeho možná jej odstranit a tím antinomii rozřešiti. Jedni myslitelé pevně se drží thes, druzí antithes jakožto poznatků domněle dokázaných, i ukazují se podnes jako dva tábory nepřátelské. Jiní zase jednu větu porážejí druhou a sami se na ničem neustalují. Je-li první rozřešení dogmatické, druhé jest skeptické. Kant podniká rozřešení kritické. Toto přihlédá ku podmětu obou vět; ukáže-li se, že podmět obou není totožný, pak věty nejsou v opposici věcné, spor byl jen zdánlivý (dialektický). Klíč k takovému rozřešení podán jest v kladném výtěžku Kantova učení, že totiž líšíme zjev a věc o sobě. Pro svět zjevů (svět faenomenální) plynou regulativy z antithes; pro svět věcí o sobě (svět domyslný, transscendentní) jsou první dvě antinomie (mathematické) bez významu, v obou druhých (dynamických) thesy mohou býti platnými. Z celého vyšetřování o světě vyplývá, že celek světový nám není dán, že idea o něm nemá věcnosti a veškeré výroky kosmologické nejsou konstitutivní příspěvky našeho poznání, nýbrž jen regulativy platné pro zvláštní případy; zde zejména regulativy z antithes skládají t. zv. empirismus. V kritice rationální bohovědy probírá Kant obvyklé posud důkazy o jsoucnosti Boží a vytýká důkazu ontologickému, že z myšlénky o nejvěcnější bytosti nelze vysoukati jsoucnost. Pojem náš o věci obsahujž cokoli, přece abychom tvrdili jsoucnost předmětu, musíme z pojmu vykročiti. U předmětů smyslných dostačí k tomu zkušenost, přímá nebo zprostředkovaná, u předmětů nadsmyslných nám i možná zkušenost schází. Z pojmu samého nenásleduje existence věci; neprohlašujeme ji za nemožnou, ale dokázána není. Podobně se má s důkazem kosmologickým, s fysikotheologickym čili teleologickým a jinými důkazy, na př. t. zv. historickým, které tím méně snesou zkoušku kritiky. Tak proveden do podrobna důkaz, že v rationální theologii souborné soudy a priori jsou jen domnělé poznatky, theologie jakožto věda není možna. Nicméně není provedeno vyvrácení onoho nejvyššího ideálu a rationální theologie zůstává důležita svým upotřebením záporným; ona opravuje naši představu o nejvyšší bytosti, zbavuje ji všech příměsků nedůstojných a ideálu odporujících, zůstává »stálou censurou rozumų. Nejvyšší bytost jest pro rozum spekulativní pouhým, ale bezvadým ideálem, pojmem, jenž celou soustavu poznatků lidských zavírá a korunuje, jehož věcnost touto cestou ne sice dokázána, ale ani vyvrácena býti nemůže. Co podvráceno jest, totě bývalá metafysika dogmatická, speciálně metafysika školy Leibniz-Wolffovské, a na její místo stoupla jiná fase metafysiky, totiž kritika, jež v jádře svém jest především poznatkosloví (Erkenntnisslehre, noetika). »Že metafysika jakožto pouhá spekulace spíše k tomu slouží omyly odmítati nežli poznatky rozšiřovati, neujímá nic její hodnotě, nýbrž dodává jí spíše důstojnosti a váhy censorským oním úřadem, který zajišťuje všeobecný pořádek a jednotu obecného vědeckého oborų (Kritika č. rozumu, Methodosloví III.). »Právě proto metafysika jest i dokonání veškeré vzdělanosti lidského rozumu, které jest nevyhnutelno, byť bychom její vliv jakožto vědy na určité účely stranou ostavilį (tamže). Filosofie přírody směřuje k tomu, co jest, filosofie mravnosti k tomu, co býti má. Poněvadž však tři nejvyšší záhady rozumu, Bůh, volnost, nesmrtelnost, trvají mimo theoretické poznání naše, spočívá váha a důležitost jejich v oboru praktickém, v oboru lidského konání a mravnosti. Vedle ostatních spisů Kantových, které se týkají látek přírodnických, obsahuje první čásť Kritiky č. rozumu příspěvky k jeho přírodosloví (Naturphilosophie) a zvláštní spis »Metafysické základy přírodovědy« věnovaný vlastně záhadě hmoty. Kant zde hmotu pojímá jakožto výsledek činných sil (dynamismus) a přidržuje se důsledně antithesy v druhé antinomii, jež odporuje atomismu. Obsah spisu onoho uveden jest podle čtyř tříd kategorií v tolikéž kapitol, a tudíž vyplývá čtyřčlenné určení hmoty. Podle znění v kapitole první hmota jest to hybné v prostoře; a pokud obrací se zřetel k čistému quantu hybu, povstává foronomie. Ve druhé kapitole hlásí se výklad, že hmota jest to hybné, pokud ono zaplňuje nějaký prostor, a k tomu poučka, že hmota zaplňuje prostor nikoli pouhou jsoucností svou, nýbrž hýbací silou dynamika, kdež jednáno o základních prasilách, totiž o přitahavosti a odstrkavosti (vis attractiva a vis repulsiva). Tam je poučka 8. zvláště pozoruhodná: »prvotná přitahavost, na nížto sama možnost hmoty spočívá, rozestírá se u všemmíru z každého dílce jejího na každý jiný bezprostředně do neskončenæ. Třetí výměr hmoty podán jest v mechanice; hmota jest to hybné, pokud ono jakožto hybné má hýbací sílu, ze kteréžto věty Kant dovozuje i poučky mechaniky o stálosti hmoty, dále že všecka proměna hmoty má zevnější příčinu a že při všem sdělování hybu činnost a protičinnost jsou si rovny a t. d. Konečně ve čtvrté kapitole, ve faenomenologii, vymezuje se hmota jakožto hybné, pokud ono může státi se předmětem zkušenosti. Závěrek metafysické nauky o tělech skládají úvahy o prázdnu a tudíž nepochopitelnu, kdež rozumu nezbývá nic nežli ze předmětů vrátiti se k sobě samému, aby místo poslední hranice věcí zkoumal a určoval poslední hranici své vlastní mohutnosti. 2. Kritika rozumu praktického. Rozum praktický (č. konavý) vztahuje se k vůli činné, již nutno lišiti od pouhé žádosti, pudu a přání. Jako Kant kritice podrobil povahu čistého rozumu theoretického, tak učinil i s rozumem praktickým, an jej kritisoval a hledal zákon lidského jednání. Před »Kritiku rozumu praktickéhœ položil Kant průpravný spis »Základové k metafysice mravů« (Grundlegung zur Metaphysik der Sitten), v němžto hodlal stanoviti novou nejvyšší zásadu mravnosti, zjednati přechod od všedních náhledů o mravnosti k metafysice, totiž k čistým rozumovým pojmům o ní, a odtud ku kritice praktického rozumu. Všechno naše vědění o mravnosti počíná sice zkušeností, ale nedá se jí veskrze vysvětliti; jest něco v něm, co ze zkušenosti nepochodí, nýbrž co jest majetkem čistého rozumu praktického. Toto lepé jádro hodlá Kant vyloupnouti a poněvadž metafysika v novém smysle jest vytčení tohoto podílu rozumového vůbec, vzniká zde metafysika mravů jakožto vyšetřování podílu rozumového (proti empirickému) v mravnosti a v náhledech o ní. Zjišťuje mravnost jako skutek, jehož popříti nelze, ukazuje na jeho zřejmost u vědomí lidí, neodkrývá, jak sám praví, něco nového, nýbrž upozorňuje naň jako na něco dávno uznaného. Pak se táže, kterak mravnost takto proukázaná jest možnou, za jakými podmínkami může existovati. Především provádí ono zvláštní zjednodušení záhady, obmezuje ji na vůli samu. Nelze si nikde ve světě něco mysliti, co by bez obmezení mohlo býti pokládáno za dobré, než jediné vůli dobrou. Vlohy duševní a vědění, obratnost, moc, bohatství, ba i zdraví a blaženost tak zvaná, to vše má pro nás určitou cenu, však jen vztažitou. Jako bez všeobecnosti a nutnosti nebylo by žádného vědění, tak bez oněch vlastností žadného dobrého chtění. Ani blaženost ani prospěch osobní nemůže býti zásadou mravnosti, jakož nevedou k něčemu všeobecně platnému. Povýšenost a čistota zásad Kantových, která jej činila odpůrcem všeho blaženství (eudaimonismu) i rozkošnictví (hédonismu), osvědčila svůj mocný vliv v době, kdy ony nauky lahodným a raffinovaným způsobem přednášené hrozily dusiti přísný smysl pro mravní vážnost. Ne obsah, nýbrž forma všeobecnosti a nutnosti vůle rozhoduje o tom, co býti má; nejvyšší zásada mravnosti jest povýšena nade všechny ohledy k tomu, co jest, nezávislá na metafysice a náhledech theoretických vůbec. K zevrubnějšímu určení dobré vůle vytknul Kant pojem povinnosti. Povinnost pak jest určitá zavázanost k činu z pouhé úcty před zákonem, jenž jej káže. Příkaz však může býti podmíněný (hypothetický) nebo prostý (kategorický). Příkazy prvního druhu vedou k mravouce chytrosti nebo blaženosti (»chceš-li, aby se ti dobře vedlo na zemi, cti otce svého a matku svoų); mám zde něco činiti, protože něco jiného chci. V druhém případě příkaz směřuje k činu samému a přikazuje jej bez podmínky (»cti otce svého a matku svoų). Kant mu říká imperativ kategorický a vítá v něm hlas čistého rozumu k člověku se obracející, ten zřejmě se hlásící mravní zákon, jejž vyjadřuje rozličnými tvary, nejstručněji asi větou: Jednej jen podle té zásady, kterou spolu chtíti můžeš, aby se stala všeobecným zákonem, nebo s pozměnou: »Jednej tak, aby maxima tvé vůle vždycky spolu jakožto princip všeobecného zákonodárství platnost míti mohlæ, nebo: »Jednej tak, abys lidství užíval ve své vlastní osobě jakož i v osobě každého jiného vždy co účelu, nikdy co prostředku.« Sebeurčení podle toho principu jest Kantovi »svézákonnost vůle« (autonomie); každé jiné určení založené na pouhé látce nebo na jiných účelech tím dosažitelných jest mu jinozákonnost libovůle (heteronomie). Možnost kategorického imperativu založena jest ve svobodě mravní. Tať záleží v tom, že vůle se řídí zákony, které sama sobě dává. Bytost, která má vůli, jest volná, vůle podrobená svým vlastním zákonům, totě vůle svobodná, původkyně svých zásad. Svoboda v tomto smysle jest idea, jížto ve zkušenosti nezastihneme, jen ovšem znamenitý doklad pro její jsoucnost, totiž faktum mravnosti. Mravnost není možná bez svobody; mravnost jest – tedy jest i svoboda, ač ne v říši zjevů. Mravnost jest pro nás poznávacím důvodem svobody, svoboda věcným důvodem mravnosti. Vedle mravnosti v onon ethickém smysle (morality) liší Kant pouhou zevnější shodu činu se zákonem, bez ohledu ku pohnutce jeho vnitřní čili zákonnost (legalitu). Právo jest soubor podmínek, za nimiž libovůle (svoboda) jednoho každého s libovůlí druhého podle všeobecného zákona sjednoceny býti mohou. Svobodu člověka sluší obmezit, aby se svobodou druhého obstáti mohla. Stát pak jest sjednocení lidí pod mravními zákony. Právní poměr států mezi sebou jest cílem historického vývoje. Vedle zevrubnější nauky o právích nastínil Kant i své ctnostisloví (ve spise nazvaném »Metafysika mravů«), a mimo to ethické úvahy, rady, pokyny i příspěvky k životosprávě na rozličných místech svých spisů. Konečně dialektika praktického rozumu dodává poslední rys pro celou nauku Kantovu tak význačný, totiž o rozporech mezi theoretickým a praktickým rozumem. Co jest úkon onoho? Poznání. A úkon praktického: Svět mravní. Věci o sobě, které jsou schopny mravnosti, způsobují tento smyslný svět. Theoretický rozum neprohlíží tyto věci, ale nemusí jich popírati, nýbrž myslitelnost připouštěti. Rozum praktický má primát v říši ducha. Aby konání mravních úloh možno bylo, potřebí jest jistých podmínek, jejichžto skutečnost obvyklým způsobem dokázati nelze, jichžto však přece vyžadujeme k vůli onomu absolutnímu účelu. I vznikají požadavky čili postuláty praktického rozumu; jsou to věty, které rozum theoretický ani dokázati, ale ani vyvrátiti nemůže. My jsme mravnosti schopni; aby byla mravnost možnou, musíme si mysliti mravní svobodu. Mravnost vede nás k pomyslu mravní svobody čili volnosti, jak svrchu vylíčeno bylo; volnost jest první postulát praktického rozumu. Mysl schopna jest pojmouti zdokonalitelnost a nejvyšší útvar mravnosti, jehož však v životě vezdejším dosíci nelze, a tedy vyžaduje rozum trvání naší bytosti přes meze zkušenosti či nesmrtelnost duše – druhý to postulát praktického rozumu. Konečně z poměru mezi mravností a blažeností dovozuje se požadavek nejvyšší bytosti, neboť jen tato jakožto bytost nejmocnější, nejsvětější i nejmoudřejší provádí mravní řád světa. Člověk nemůže býti bez onoho nejzazšího vyrovnání, bez principu, jenž ono vyrovnání činí skutkem a mezi ctnost a blaženost harmonii uvádí. Bůh – totě třetí postulát praktického rozumu. Postuláty tyto nejsou poučky, máme však o nich jinou jistotu, totiž přesvědčení osobní, víru. O dotčených nejdůležitějších pro lidstvo ideách theoreticky nic dokázati nelze, člověk jich dosahuje pomocí mravní víry. A poněvadž idee všechny v ideále sjednoceny vrcholí, zahrnuje třetí postulát oba předešlé, tak že poslední a nejvyšší slovo onoho vědomí o lidské svobodě i nesmrtelnosti zní ve větě: »Bůh jest« – totě soustředěný obsah víry mravní. Kant svým novým principem o mravnosti vzrušil celou svoji dobu, ukázal na pravý předmět mravnosti... a dal éthice zvláštní a přece lidovému přesvědčení tak blízký základ. »Odkrylť, že příroda v tom, na čem záleží všem lidem bez rozdílu, nemůže býti obviněna ze strannického rozdělení svých darů a že nejvyšší filosofie vzhledem k podstatným účelům lidské přirozenosti nemůže to dále přivésti nežli vedení, kterého příroda i nejprostějšímu rozumu popřálæ (Kritika č. rozumu, Methodosloví III. hlava). Kategorický imperativ Kanta učinil slavným a získal mu netušené množství přívržencův, i takových, kteří s ním v jiných stránkách filosofie nesouhlasili, ano proti němu brojili. Totě příčina, proč pod Kantův prapor vešlo se tolik myslitelův; mravověda je k němu pudila a byla příčinou, proč uznali jej za svého náčelníka. To jest i skutečně předzjednáno v jeho myšlénce, jež rozlišila, co býti má a co jest; tím éthiku vymanila ze závislosti na metafysice a učinila ji samostatnou. 3. Kritika soudnosti, jež zajímá prostřední místo mezi rozumem theoretickým a praktickým, obírá se předně otázkou krásy (čásť krasovědná) a za druhé otázkou účelu v přírodě (čásť účeloslovná). Kant od pojmu krásna odlišuje jiné blízké pojmy, se kterými se mísívá, a pokládá za krásné to, co se líbí bez ohledu k zevnějším zřetelům. Zálibu tu určuje dle čtyř tříd svých kategorií. Krásno tedy jest, co se líbí všeobecně samo sebou (svou formou), bez interessu a bez pojmu s exemplárickou nutností. Zírání předmětu takového přivádí naše duševní mohutnosti v souhlas nižších i vyšších, rozumu s vůlí, smyslnosti a duchovosti. Směřujeť k harmonii té náš duševní byt a proto, zjedná-li se ona skutečně, uvědomujeme si výsledek jakožto blahý cit krásy. Lze tedy říci, že Kant v konečném zřeteli převádí krásu na harmonii mohutností duševních. Podobně rozbírá a podle týchž čtyř bodů vymezuje Kant pojem vznešena; vznešeno jest, co jakýmsi odporem proti smyslnosti naší přece zálibu budí. Nedlouho před Kantem Angličan Burke zachytil jeden znak vznešena poukázav na to, že vznešené jest, co naší bytosti záhubou hrozí. Kant se tím vytčením nespokojil. My cítíme bázeň, ale přemáháme ji, povznášíme se nad ni a vlastní zdroj citu vznešenosti jest intellekt náš. Vystupuje proti nám něco tak velikého, že to nemůžeme obsáhnouti svým představováním, tak že přicházíme k vědomí své slabosti (odtud sklíčenost, bázeň, děs). Ale proti němu opírá se rozum náš jsa sobě jist že si to veliké mysliti může, a rozbíhá se k tušení neskončena, proti němuž ony smyslné dojmy jakožto malé se ztrácejí. Teď se povznášíme my nad onen veliký předmět, odkudž druhé stadium vznešenosti, totiž výslední cit libý. Jen vědomí o vlastní podstatě naší, jež povznesena jest nade všecky zjevy, zakládá vlastní jádro vznešenosti. O uměnách, o umělcích i o tvoření uměleckém Kant v kritice soudnosti mnoho pronáší, co přešlo jaksi v obecný majetek a znamenitě přispělo k vývoji vědecké krasovědy. – Druhá záhada soudnosti jest účel, a to účel v přírodě. Přes ty mnohonásobné rozlichy a distinkce toho výrazu přichází Kant konečně k místu, kde účel podmiňuje filosofickou záhadu, kde se účel ohlašuje; to jsou organisované plody přírodní, organismy. Povaha organismu v tom záleží, že částky jeho jsou možny jen vztahem k celku; v kameni bytuje čásť sama pro sebe, v bylině, živočichu jest podstatně spojena s celkem. Každá čásť organismu jest výsledkem ostatních a navzájem zase jejich prostředkem, orgán jest účel a příčina zároveň, jakoby od rozumné bytosti dle předpojatého rozvrhu byl zjednán. Konečně organismus roste, vyvinuje se právě organicky, na rozdíl od mechanického sestavení, na př. hodinového stroje. I tážeme se, odkud účelná zařízenost organismu, na jeho částech i celku patrná? Když do přírodovědy vpravíme Boha pro vysvětlení účelnosti organismu a pak této účelnosti zase užíváme k důkazu o jsoucnosti Boží, neprospějeme tím ani přírodovědě ani theologii. Při vědeckém vysvětlování hledíme jen k účinným příčinám (causae efficientes), kdežto při pojímání úkazů vzhledem k účelům jich (causae finales) mnoho zřetelův oprávněných se vyskytuje; jimi však nic nevysvětlíme. Kant jen formuloval, co již před ním bylo konáno, přírodozpytci i filosofové byli si toho jasně vědomi: Vše v přírodě musíme vysvětlovat i mechanicky (podle zákona příčin a účinu), a z toho plyne naše vědění; ale následkem chudosti poznatků svých jsme nuceni zase věci pojímati účeloslovně. Zdali rozum jiný než náš, vyšší, jenž jinak myslí, jenž ve všeobecnu hned bezprostředně zírá to zvláštní, rozum nazíravý (intuitivní), by pojímati mohl přírodu z jednoho pouze principu a účelosloví by ani nepotřeboval, toho rozhodnouti nemůžeme; neboť ač Kant takovou tajemnou vlohu koncipuje, výslovně dokládá, že nám propůjčena není. Z dokonané filosofické soustavy jeho vyplývá důraz, jejž Kant při náboženství v popředí staví. V proslulých třech Kritikách jeho učení zjevno: volnost, nesmrtelnost, Bůh jsou nejvyšší idee, ke kterým filosofie se může blížiti; jsou to požadavky praktického rozumu, potřebnosti člověka, které pošinuty jsou v bezpečnou výši nade všechno dokazování pouze theoretické. Kant přivedl filosofii k novému stanovisku stran náboženství, že totiž nyní způsobem jiným pochopuje a uznává skutek náboženství, ona svou skromnost zkonstatovala a potřebu náboženství založenou v hloubi bytosti lidské zpatrnila. Náboženství není závislé na vědění theoretickém, víra a věda sebe na vzájem neurčují, ale ve skutku mravnosti zakotvena jest hlavní opora náboženské víry. Kant obrátil sled členů v důkaze; dříve byl postup ten: Jest tu něco Vyššího (a metafysika to dokazovala), tedy, člověče, buď mravný; dle Kanta nyní naopak: Mravnosti jsi, člověče, schopen, tedy jest něco Vyššího. Učinil tedy Kant mravnost výhradně zdrojem a měřítkem náboženství. Praví výslovně, že náboženství jest poznání všech našich povinností jakožto příkazů božích, a svádí veškerý význam náboženství k otázce mravnosti. Nechť si jiní mu to vyčítají jako jednostrannost, jedna věc jest z toho jasna: že Kant pro onu hlavní stránku neviděl ostatních; tak mu stránka mravnosti stála vysoko. Vedle dotčených tří Kritik podává hlavní Kantovu nauku o věci té kniha »Náboženství v mezích pouhého rozumų, kdež Kant nejhloub zabíhá v podrobnosti náboženských konfessí. Spořádána jest ve čtyři kusy: I. O bytování zlého principu vedle dobrého čili o radikálním zlu v přirozenosti lidské (kde výklad vrcholí v přísném soudě, že člověk od přírody jest zlý). II. Boj dobrého principu se zlým o vládu nad člověkem (kde přichází k zosobněné idei dobrého principu). III. Vítězství dobrého principu nad zlým a založení království božího na zemi (kde jedná o poměru církve k čisté víře náboženské). IV. O službě a paslužbě pod vládou dobrého principu (kde křesťanské náboženstvi prohlašuje za dokonané náboženství přirozené čili rozumové). Křesťanství jest Kantovi oním ždaným a mnohými zvěstovaným rozumovým náboženstvím. Ono jest pro svou ušlechtilou mravouku, jak Kant praví, zrovna roztomilé, při vší velebnosti obsahu svého, jest dokonáním všech náboženských snah, a postup zde jedině se díti může očisťováním, totiž odmítáním věcí vedlejších, v zjednávání víry čisté. Spisy Kantovy uvádějí se dle dvou dob v jeho vývoji. Prvá až do r. 1770 jest doba průpravná, předkritická (genetická). Kant s počátku tu stojí na půdě rationalismu Leibniz-Wolffova spojeného s přírodovědou Newtonovou a později poznává myslitele anglické (Humea a výše jmenované moralisty), tak že se asi od r. 1762 kloní ke stanovisku empiricko-skeptickému. Přehled literární činnosti jeho jest tento: Nejdříve sem spadají dissertace doktorská, spis habilitační (1755), rozvrhy přednášek, řada rozprav o rozmanitých látkách přírodnických i filosofických, Gedanken von der wahren Schätzung der lebendigen Kräfte (1747). Nejpamátnější však jest spis Allgemeine Naturgeschichte und Theorie des Himmels, v němžto se objevuje proslulá domněnka o vzniku a vývoji soustavy hvězdné, kteráž více skrze Laplacea (1796) do veřejnosti vnikla a nyní Kant-Laplaceovou sluje. Další spisy: Untersuchung über die Deutlichkeit der Grundsätze der natürlichen Theologie und der Moral (1763); Betrachtungen über das Gefühl des Schönen und Erhabenen (1764); Der einzig mögliche Beweisgrund zu einer Demonstration des Daseins Gottes (1763); Träume eines Geistersehers, erläutert durch Träume der Metaphysik (1766); Von dem ersten Grunde des Unterschiedes der Gegenden im Raume (1768). Nejčelnější spisy z druhé doby, »kritické«, jsou: De mundi sensibilis atque intelligibilis forma et principiis dissertatio (1770); Kritik der reinen Vernunft (1781, r. 1787 vyšlo 2. vydání opravující nauku prvního); Prolegomena zu einer jeden künftigen Metaphysik, die als Wissenschaft wird auftreten können (1783); Grundlegung zur Metaphysik der Sitten (1785); Metaphysische Anfangsgründe der Naturwissenschaft (1786); Kritik der praktischen Vernunft (1788); Kritik der Urtheilskraft (1790); Religion innerhalb der Grenzen der blossen Vernuft (1793); Metaphysik der Sitten (1797); Anthropologie in pragmatischer Hinsicht (1798). Vedle toho několik menších pojednání, ze kterých vzpomenuto budiž nejznámějších, jako jsou na příklad: Ideen zu einer allgemeinen Geschichte in weltbürgerlicher Absicht (1784); Was heisst, sich im Denken orientieren? (1786); Über den Gemeinspruch: das mag in der Theorie richtig sein, taugt aber nicht für die Praxis (1793); Das Ende aller Dinge (1794); Zum ewigen Frieden (1795); Der Streit der Facultäten (1798), kdež obsažen spis Von der Macht des Gemüthes, dur den blossen Vorsatz seiner krankhaften Gefühle Meister zu werden. Veškeré spisy Kantovy sebrali Rosenkranz a Schubert r. 1838 ve dvanácte dílů, dále podnikl vydání jich skoro současně Hartenstein (10 dílů). Od r. 1867 vydání nové v pořádku chronologickém vycházelo od Hartensteina. Též ve »Filosofické Bibliothece« Kirchmannově vyšel Kant celý a jednotlivá díla o sobě zvláště tam i jinde velmi často byla vydávána. Život Kantův zaplňuje takměř osmnácté století, jež filosofickým zváno a množství velikých světodějných, znamenitých a hlučných událostí objímá. Tím klidnější byl vlastní život jeho. Rodina má původ ze Skotska, otec jeho psal se ještě Cant; aby se vyhnul křivé výslovnosti, filosof sám počal se psáti Kant. Byl synem mistra sedlářského a obyčejnou cestou studoval ve svém rodném městě, odkudž se po celý věk ani nehnul. R. 1740 vstoupil na universitu, byl pak domácím učitelem a konečně po devíti letech této činnosti jakožto 31tiletý muž habilitoval se za soukromého docenta (počal přednášeti zimním během 1755–1756). Patnácte let zůstal docentem a teprve r. 1770 stal se professorem logiky a metafysiky. Mezitím dvakráte byl volán do Halle a do Jeny, avšak zamítl a zůstal v Královci, kde nepřetržitě do r. 1797 přednášel, až jej sešlost věku donutila, aby přestal. Z povahopisu jeho budiž jen podotčeno, že v soukromí i na veřejnu žil vždy tak, jakoby byl dokladem svých vlastních ušlechtilých a přísných zásad. Sám však byl muž přívětivý, jemných a vlídných způsobů, ducha společenského a rád se bavíval v družném kruhu. Živě zajímaly ho události politické, obezíral se ve spisech myslitelů souvěkých, nejen německých, nýbrž i jinojazyčných. Co se týče projevování svých myšlének, byl velmi opatrný (podle zásady: »Mnoho sice myslím s přesvědčením nejjasnějším, co říci nikdy se neodvážím; nikdy však neřeknu, co nemyslím«). Tiše plynul život jeho nerušen zevními událostmi a věnován zcela myšlénkové práci. V posledních letech ztrácel paměť a jasnou mysl, ana jeho nauka slavně se šířila po německých universitách. Nejdříve pěstována byla na učilištích v Královci a v Jeně; zde byla ohniska její, odkudž zářila na všechny strany. Mimo hlavní proud vývoje filosofického, který se táhne od Kanta přes Fichteho k Schellingovi a zevrubněji vylíčen jest v dějepise filosofie, proslulo několik bezprostředních přívrženců Kantových a šiřitelů nauky jeho. K nim náleží Karel L. Reinhold (1758–1823), professor filosofie v Jeně, jenž populárními svými »Listy o Kantově filosofiį zjednal jí přístup do širších kruhů vzdělanců, a s ním celá dlouhá řada professorův, na které Kant měl mnohostranný vliv, tak že jejich působením v Německu povstal nový znamenitý ruch filosofický. K nim dále náleží básník-filosof Bedřich Schiller, jenž sám byl očitým svědkem, jak nová nauka prospívala, a ve studium její tak se zahloubal, až se stal sám horlivým hlasatelem výtěžků Kantových (»nejduchaplnější všech Kantovců« praví o něm Überweg). Přeobsáhlý význam jeho speciálně v otázkách mravnosti a krasovědy se týkajících jest předmětem mnohonásobných monografií v dějepise literatury německé. Ale také odpůrci se vyskytli, kteří s rozličných stanovisek proti Kantovi námitky své činili, tak na příklad zejména se stanoviska starší filosofie (nauky scholastické a Leibniz-Wolffova rationalismu), empirismu, skepticismu i jiných; nejznámější z nich jsou Herder, G. Schulze (Aenesidemus), S. Maimon, Bedřich Jacobi, Garve, Feder a j. Rozmanitými spisy tolika autorů rozšiřována jsouc nauka Kantova tak se ujala, že vlivem svým zasáhla i do zemí okolních, v Německu pak další filosofie jeví se jakožto postup na základě jejím, tak že tu i onde všichni čelnější myslitelé k ní mají zřetel a svůj poměr ku Kantismu více méně obšírně líčí, an každý pozdější pisatel s ním vypořádati se musí. Leskem svým a vlivem jakož i nadšenou horlivostí přívrženců svých Kanta napotom překonala jen soustava Hegelova, jež i zájem i důležitost svou tak vypjala, že byla jmína za filosofii naprosto a takměř uznanou »mocí veřejnoų se stala. Když pak té moci ubylo, obrátil se ruch filosofický znova ku Kantovi a nastala nová doba ve studiu jeho děl, k nížto dali počin a heslo (»návrat ku Kantovį) zvláště přírodozpytci (fysiolog Jan Müller, Helmholtz, Rokitanský a j.). Podle toho vzrostla i literatura o Kantovi několika směry; nová vydání jednotlivých i veškerých spisů jeho, objasňování (kommentáry) i vzdělávání jeho myšlének, četné monografie o jednotlivých poučkách a náhledech, zjednávání správného textu, tak že se co do té stránky vyvinula přímo tak zvaná »kantofilologie«; i zvláštní časopis Kantovi věnovaný »Kant. Studie◁ Vaihingerem v Halle se vydává. Jakožto vrchol těchto snah konečně připravuje berlínská akademie věd úplné, se vší možnou správností pořízené vydání veškerych spisů Kantových. V české literatuře vedle příležitostných výkladů a narážek u starších spisovatelů (Palacký, Marek a j.) vyskytují se obšírnější pojednání o Kantovi v knize Dastichově »Praktická filosofie«, zvláště vzhledem k jeho éthice, pak v Kobrově Naučném Slovníku (článek: Kant); konečně v »Dějinách filosofie nejnovější« od Jos. Durdíka, v přednášce téhož »O kritice čistého rozumų, ve »Všeobecné Aesthetice«, v »Modní filosofii naší doby« a j. – O kantovské literatuře v německém jazyce, která se ještě stále rozmáhá, podává příbližný, každým novým vydáním opravovaný přehled známá kniha Überwegova »Grundriss der Geschichte der Philosophie« III. díl. Tam obsaženy jsou i zprávy o spisech jinojazyčných, pokud se k věci táhnou, totiž o překladech děl Kantových i o pojednáních nauky jeho se týkajících. Dd.

Související hesla