Kantáta

, rozsáhlé vokálně instrumentální dílo, zpravidla pro sóla, sbor a orchestr. Původně každá zpívaná skladba (cantare, latinsky zpívat). Kantáta se vyvinula v 1. pol. 17. stol. v Itálii, zprvu v sólové vokální podobě. Italské kantáty byly převážně světské, duchovní kantáta se zformovala v Německu. Sborové kantáty se uplatnily za Velké francouzské revoluce. Od období hudebního romantismu a ve 20. stol. vznikají individualizovaná kantátová díla se závažnou úlohou sboru.

Ottův slovník naučný: Kantáta

Kantáta (z ital.), původně skladba pro zpěv vůbec, podobně jako sonáta nic jiného neznamená než vlastně skladbu pro nástroje. Kdežto však sonáta historickým vývojem ustálila se ve speciální formový typ, pojem kantáty i v moderní hudbě přestává na původním dosti všeobecném významu; nazývají se tak obyčejně skladby na světské nebo duchovní texty rázu ponejvíce oslavného pro sóla a vokální ensembly s průvodem orchestru. Kantáta vyskytuje se již v prvních počátcích provázené monodie (poč. XVII. stol.) jako jednohlasný zpěv sólový, v němž střídá se ráz ariósní s recitativním jakožto následek poměrně dosti dlouhého trvání skladby, a nelze tudíž zcela přesně tříditi mezi ní a arií. První kantáty složili Benedetto Ferrari (1597–1681) a Barbara Strozziová (v pol. XVII. stol.). Carissimi (1604–74) zavedl kantátau komorní (cantata di camera) oproti kantátě duchovní (c. di chiesa); obojí byly psány pro dva neb tři hlasy lidské s průvodem continua nebo dvou obligátních nástrojů. Ještě Buxtehude (†1707) skládal kantáty pouze pro jediný hlas lidský. Duchovní kantáta vyvinovala se dále pod názvem duchovního koncertu, jakž také J. S. Bach jmenoval četné kantáty, které blíže neoznačoval počátečnými slovy textu. Kantáta Bachova různorodými formami spěje za určitou jednotnou náladou, sólový hlas vyjadřuje ne subjektivnost jedincovu, nýbrž všeobecnosti, a proto části sborové, najmě chorály, mají v ní vytčenu úlohu nejpodstatnější. Novější kantáta vylučuje živel epický i dramatický přidržujíc se důsledně lyrického; tím liší se duchovní kantátaod oratoria, světská od opery. Ovšem namnoze skladatelé názvu kantáty užívají velmi liberálně při světských skladbách, které od opery liší se jen kratším založením a mimoscénickým určením; pro ně v novější době vyskytuje se zhusta pojmenování lyrické scény. Podobně skladby se sujety biblickými nebo náboženskými vůbec nazývány bývají legendami (Lisztova »Sv. Alžbětæ), s látkami romantickými balladami (Dvořákova »Svatební košile«) a pod. Dle toho jest pak obor kantáty dost úzce omezen; ve vlastním smyslu jest jí na př. poslední věta Beethovenovy IX. symfonie na Schillerovu ódu »Na radost«, Smetanova »Česká píseň« a pod. Ku kantátě čítati sluší anglický »anthem« a španělské »villancicos«.

Související hesla