Kapitalismus

, sociální, politický a ekonomický systém založený téměř výhradně na soukromém (tj. nestátním) vlastnictví, na relativně volném trhu a prodeji pracovní síly soukromým zaměstnavatelům. Pro původní kapitalismus je charakteristická výroba pro zisk, nízká státní kontrola soukromého vlastnictví a politická moc kontrolovaná politickou elitou. V důsledku sociálního a politického vývoje zejm. po 2. světové válce došlo v kapitalistických zemích k změnám, které vytvořily institucionální předpoklady ekonomického růstu životního standardu (stát má ústavní právo zasahovat do vlastnických vztahů, na rozhodování se podílejí i levicové strany, do značné míry oddělení rozhodování od vlastnictví, vytvoření správních orgánů, které na základě decentralizace získaly ekonomické a sociální pravomoci). Následným vznikem společností sociálního blahobytu se změnily znaky kapitalismu natolik, že je vhodnější označovat moderní západní společnosti spíše jako industriálně demokratické než jako kapitalistické.

Ottův slovník naučný: Kapitalismus

Kapitalismus jest název, kterým se často označuje pokročilý stupeň společenského vývoje, jemuž rázu dodává rozhodující vliv kapitálu těžebního ve všech oborech výroby, tržby a dopravy. Nevyrozumívá se tedy kapitalismem vůbec hospodaření lidské pomocí kapitálu, neboť bez hmotných prostředků výrobních (kapitálu výrobního) ani nižší stupně vývojové se neobejdou, aniž se snad vyšší stupně vývoje národohospodářského pouze proto zovou kapitalistickými, že na vyšších těch stupních účast kapitálu výrobního zvláště jest rozsáhlá, nýbrž stav panující v poměrech výroby i rozdělení důchodového u nynějších národohospodářsky nejpokročilejších národů zoveme kapitalistickým proto, že kapitál zde svůj úkol při výrobě vykonává jako těžební kapitál, t. j. v rukách podnikatelů na svůj vrub jím těžících, kteří o směrech a způsobech upotřebování výrobního kapitálu i práce samovolně rozhodují, vlastníky produktu se stávají a smluvami ustanovují náhrady za práci k výrobním účelům najímanou. Hlavně pak myslí se při tom na soustředění značné moci kapitálové v rukách poměrně obmezeného počtu osob, kteří při rozvětvené dělbě práce obstarávají výrobu. Tak definoval Marx kapitalismus řka: »Působení většího počtu dělnictva v téže době, v téže prostoře (nebo chce-li se, na tomže působišti pracovním) za účelem výroby téhož druhu zboží pod velením téhož kapitalisty tvoří historicky i pojmově východiště kapitalistické výroby.« Protivou kapitalismu v tomto smyslu není tedy jen socialismus, jenž nechce menšímu a méně vydatnému upotřebování kapitálu výrobního, nýbrž jen usiluje o převod jeho z vlastnictví soukromého a řízení podnikatelského do vlastnictví pospolitého a záměrného řízení skrze orgány pospolité. Jest protivou kapitalismu též všechen takový stav společenský, kde výhradně panuje neb aspoň převládá výroba pro vlastní spotřebu anebo kde panují ještě formy malovýroby, při níž těžiště výrobní činnosti spočívá v ruční práci pomocí nástrojů náležejících témuž, kdo tu práci vykonává (neboť učňovství i tovaryšství jsou jen průchodná stadia k postavení mistrovskému). Jakmile se spolu s uvolněním řádů cechovních dostavovalo rozšiřování jednotlivých, třeba ještě řemeslně pracujících závodů k výrobě na sklad, první to krok k dalšímu přechodu k formám živnosti vydavačské (manufakturní), nastává tím také přechod ke tvarům kapitalistickým, při kterých stále ostřeji se odlišují mezi účastníky výroby ti, kteří vládnou kapitálem, a bezkapitáloví pracovníci. Největší péči na vysvětlení tohoto přechodu (který Engels nazývá »kapitalistickou revolucí«) vynaložili Marx a Engels. Ukázati, jak tento kapitalismus povstává a jak sám nutně svůj rozklad způsobuje a k novému období, ku proletářské revoluci, vede, náleží k podstatným úkolům jejich dějinně-filosofického názoru. Z literatury hlavně: Marx, Das Kapital; Schaeffle, Kapitalismus und Socialismus (1870). Bf.

Související hesla