Karel IV.

, český a německý král od 1346, římskoněmecký císař od 1355 z dynastie Lucemburků. Nejvýznamnější evropský vládce pozdního středověku; nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Původně křtěný Václav, jméno Karel přijal při biřmování 1323. Čtyři manželky: 1323 – 48 Markéta, zv. Blanka z Valois, 1349 – 53 Anna Falcká, 1353 – 62 Anna Svídnická, od 1363 Alžběta Pomořanská; otec 12 dětí, z nichž nejvýznamnější byli pozdější čeští a římští panovníci Václav IV. a Zikmund, dále Jan, zv. Zhořelecký, a Anna, manželka anglického krále Richarda II. V souladu s lucemburskou tradicí vychováván od roku 1323 na francouzském královském dvoře, kde získal kvalitní vzdělání. V letech 1330 – 31 pobýval v Lucembursku, 1331 – 33 zástupce otce v severoitalské lucemburské signorii, od podzimu 1333 spravoval České království místo nepřítomného otce, jako markrabě moravský pak od 1334; českým sněmem uznán za budoucího panovníka v roce 1341. Od 40. let favorit papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi; z tohoto důvodu povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství a na Pražském hradě zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. 11. 7. 1346 zvolen v Rhens na Rýně hlasy pěti kurfiřtů římským králem. 26. 8. 1346 po otcově smrti král český, po skonu Ludvíka Bavora 1347 všeobecně uznáván v německých oblastech římskoněmecké říše; od té doby České království jako hlavní centrum římskoněmecké říše všestranně zvelebováno. 7. 4. 1348 přičleněním slezských knížectví a Horní Lužice vytvořil soustátí zemí koruny české, které v roce 1368 rozšířil o Dolní Lužici a 1373 o Braniborsko. 1349 učinil bratra Jana Jindřicha moravským markrabětem. Rezidencí Karla IV. byla Praha, o niž mimořádně pečoval. 8. 3. 1348 založil Nové Město pražské, 7. 4. 1348 univerzitu, 1357 nechal postavit nový kamenný most přes Vltavu, přestavován byl královský palác na Pražském hradě i Vyšehrad, rozšířeno pražské opevnění. V německých oblastech říše se oblíbeným Karlovým místem stal Norimberk (Nürnberg), jako schránu pro říšské korunovační klenoty vybudoval hrad Karlštejn u Prahy. 1355 podnikl římskou cestu, během níž byl 6. 1. 1355 korunován v Miláně italským králem a 5. 4. 1355 v Římě císařem římskoněmecké říše, čímž se stal formálně světskou hlavou křesťanstva. V letech 1355 – 56 vydal Zlatou bulu, která měla platnost ústavního zákona, v Českém království neprošel pro odpor šlechty zákoník Maiestas Carolina. 1365 korunován v Arles králem arelatským, 1368 podnikl druhou římskou cestu, 1378 rokoval s francouzským králem Karlem V. o návratu papeže z Avignonu do Říma a o rozdělení sfér vlivu v Evropě. Autor několika spisů, např. autobiografie Vita Caroli (Život Karlův) či legendy o svatém Václavu.

Ottův slovník naučný: Karel IV.

Karel: K. IV., císař římský a král český (*14. kv. 1316 – † 29. list. 1378), syn Elišky, sestry českého krále Václava III., a Jana Lucemburského, jmenoval se vlastně Václav. Za dětství byl jeho vychovatelem v Čechách Vilém Zajíc z Valdeka. Od r. 1323 dlel Karel: k. v Paříži u dvora královského. Tam přijal při biřmování jméno Karel: k., jehož od té doby stále užíval, tam r. 1324 zasnouben s dcerou královskou Markétou čili Blankou, tam položeny byly základy k jeho důkladnému vzdělání. Karel: k. měl za učitele dvorského kaplana Jana de Cara a poslouchal přednášky na vysokých školách pařížských. Dne 15. dubna 1331 stal se náměstkem svého otce v panství hornoitalském a obhajoval je proti vzpourám vrtkavých Italů. Zvítězil sice 25. list. 1332 u San Felice nad nepřáteli, ale panství tím otci trvale nepojistil. Z nechuti k Lucemburkům odpadalo město za městem, tak že Karel: k. byl nucen opustiti Italii. Vrátil se do Čech. Otec jmenoval jej zatím markrabím moravským a správcem království Českého za své nepřítomnosti v zemi. Karel: k. po dlouhé době zase přijížděl do Prahy. Byl změněn; místo Václava přijížděl Karel: k., který byl zapomněl i česky mluviti. Karel: k. byl opak svého otce. Nebyl marnotratný, nýbrž spořivý, někdy snad i skrblík, ale dobrého hospodáře po Janovi z Lucemburka tehdy v Čechách bylo třeba. Čechové oblíbili si jej hned s počátku, poněvadž viděli, jak se stará, aby vybavil statky královské ze zástav, aby neprávem odňaté bez náhrady zase navracoval, jak pečuje, aby konec učinil zlořádům v soudnictví a opravil hynoucí hrad královský. Dne 12. čna 1334 Karel: k. slavil se svojí snoubenkou svatební veselí a v štěstí manželském a v starosti o země mu svěřené žil až do r. 1337. Toho léta vláda jeho byla však omezena jen na Čechy. Jan Lucemburský přijel tehdy do Prahy a z nedůvěry k synovi odňal mu později i správu Moravy. Karel: k. stěhoval se z Čech do Tyrol, aby tam pomáhal svému bratrovi Janovi Jindřichu a jeho choti Markétě (Maultasch), a s ním stěhovalo se z Čech i dobré hospodaření. V první polovici ledna 1337 súčastnil se Karel: k. v průvodu svého otce výpravy do Prus, než ani na ní nezměnila se nedůvěra Janova ke Karlovi; zakázal později dokonce zasílati jemu do ciziny peníze, tak že Karel: k. byl i nucen jako přívrženec Benátčanů proti Martinovi de la Scala bojovati a bojem si k penězům dopomáhati. Na podzim r. 1337 vrátil se Karel: k. na Moravu a ujal se znova správy Čech a Moravy, ale ještě ani tehdy nebylo to pro celou dobu jeho života. Neboť hned r. 1339 přerušil Jan Lucemburský blahodárnou činnost Karlovu a přiměl jej k některým jízdám. Tak zajel Karel: k. s otcem do Slezska, pak zdržoval se nějakou dobu na západě. Tam ozval se v něm dědičný rys dobrodružných choutek. Chtěl táhnouti do Španěl, ale úmyslu toho neuskutečnil na zakročení otce, který zadržel syna v Montpellieru. Karel: k. zůstal mimo Čechy vlastně s malou výjimkou až do r. 1341. Byl zaměstnán hlavně v Tyrolsku, kde pro rod Lucemburský sběhla se vážná událost. Tam totiž manželka bratra Karlova Jana Jindřicha, Markéta, vypudila svého muže a zasnoubila se s nejstarším synem císaře Ludvíka Bavora, markrabím braniborským Ludvíkem. Císař, aby obohatil rod svůj, udělil snoubencům léno na Tyroly a Korutany. Rozhodnutí vzniklého sporu mělo nastati válkou. Lucemburkové i Vittelsbachové strojili se do pole válečného. Karel: k. byl by se rád válce vyhnul a jednáním věc přivedl ku konci, ale překážel mu v tom otec; proto přiměl otce odstupným k tomu, že na dva roky vydal se z Čech na cesty. Tehdy Ludvík Bavor již počal poznávati neudržitelnost svého postavení a nabízel Lucemburkům narovnání, ale narovnání to Karel: k. nechtěl přijmouti. Věděl, že situace přinese mu prospěch větší, než jaký nabízel císař Ludvík. R. 1344 uzavřel v Avignoně papež Kliment VI., bývalý učitel Karlův na dvoře francouzském, s Karlem a Janem Lucemburským smlouvu. Papež dal tam svolení, aby bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, aby diécése pražská a olomúcká byly vyloučeny z pravomoci metropolity mohučského a aby založeno bylo nové biskupství v Litomyšli. Kliment VI. povolil i Karlovi, aby byli zřízeni mansionáři, a udělil metropolitovi pražskému právo korunovati krále českého. Těmito vymoženostmi získal si Karel: k. velké zásluhy zvláště pokud se týče politické samostatnosti zemí Českých. V Čechách vším právem proto skvěle oslavovali úspěchy Karlovy. Ku konci r. 1344 doprovázel Karel: k. otce svého na nové výpravě do Prus a vrátil se jen s těží uniknuv ze zajetí krále polského Kazimíra. R. 1346 v březnu dlel Karel: k. s otcem u dvora papežského v Avignoně. Papež naklonil se tam k mínění, aby Karel: k. ucházel se o korunu římskou. Ještě v dubnu byla papežem vypsána nová volba, a Karel: k. jmenován od něho kandidátem. Tato podpora se strany papežské nestala se ovšem zadarmo. Karel: k. musil slíbiti papeži, že bez jeho approbace neujme se vlády v Italii, a prohlásiti nároky svých předchůdců k Italii za neplatné. Právo církve k Ferraře došlo tehdy Karlem uznání. Císaři měla zůstati jen Horní Italie a Toskána. Karel: k. se zazavázal, že nevkročí také do Říma leda se svolením papežovým a že hned po korunovaci opustí Řím. Dne 11. července 1346 vykonána v Rhense volba. Karel: k. odměnami i sliby získal 5 hlasů. Když pak mu v Bonně (26. list.) kladena na skráň koruna, nebyl již otec jeho na živu. Karel: k. stal se úplně samostatným vladařem a, ač nerad, musil vládu svoji zahájiti přípravami k válce o korunu s císařem Ludvíkem. V lednu r. 1347 v přestrojení stihl Karel: k. z Lucemburka opět do Čech. Jen málo se zotaviv odjížděl do Rakous, aby k své straně strhl vévodu Albrechta. Podařilo se mu dosíci u něho sice neutrality, ale to nezměnilo Karlovo neštěstí válečné. Města v Německu stála při Ludvíkovi, jeho strana v boji měla vrch. Za ryku válečného v Německu činěny v Čechách přípravy ke korunovaci Karlově. Karel: k. již za života svého otce dal udělati novou korunu, žezlo a prsten a ustanovil, že koruna ta, věnovaná sv. Václavu, má se chovati na hlavě tohoto patrona a býti brána s ní jen v den korunovace. Dne 2. září 1347 byla mu koruna svatováclavská vložena na hlavu a asi hned po tomto aktu vydal Karel: k. potvrzení na svobody obecné království Českého a markrabství Moravského. Den po korunování položil Karel: k. základ k novému klášteru před branou sv.-Havelskou a uvedl tam karmelitány. Válka s Ludvíkem odvedla jej na nějaký čas z Prahy. V říjnu opustil ji s vojskem, a když octl se v Domažlicích, došla ho zpráva, že protivník jeho zemřel. Karel: k. tušil, že za změněné situace stane se vítězem. Hned rozpustil čásť vojska a pokusil se o uznání měst nejbližších. Strana protivná po smrti Ludvíkově neměla hlavy vůdčí i upadla do rozkladu. Několikráte sice pokoušela se o volbu nového krále, ale vždy bez úspěchu; teprve r. 1349 v lednu podařilo se ji zvoliti Günthera ze Schwarzburku. Karel: k. tím již nebyl znepokojen, neboť vítězství jej jistě očekávalo. Města i panstvo nezdráhalo se jej uznati. Po smrti své manželky Blanky oženil se s Annou, dcerou falckrabího na Rýně Rudolfa, a sňatek ten získal mu Rudolfa. Günther ze Schwarzburku nemohl doufati v budoucnost, pročež v květnu 1349, když Karel: k. slíbil za něho zaplatiti dluhy, složil korunu. Zbývalo ještě narovnati se s Ludvíkem Braniborským. Ve prospěch Ludvíkův vzdal se Karel: k. nároků na Tyroly a Branibory. Po Pseudovaldemarovi, kterého r. 1384 z důvodů politických uznával za pravého pána Branibor, přiřkl panství nad Branibory Wittelsbachům. Slíbil i u papeže domáhati se toho, aby synové cís. Ludvíka byli zbaveni klatby. Toto však uskutečnilo se teprve za Innocence VI. Karel: k. došel všeobecného uznání a po druhé dal se v Cáchách korunovati německou korunou. Přese všecky nesnáze v říši Německé nezanedbával Karel: k. zemí Českých. Přilnul k nim obzvláštní láskou a staral se o jejich rozkvět. 7. dubna 1348 svolal do Prahy sněm všech zemí Českých, který stal se jedním z nejdůlezitějších pro korunu Českou. Konal se nejen za účasti sněmovníků ze zemí českých, ale i za přítomností některých kurfirštů, kteří k návrhům Karlovým tam předneseným dali ochotně své svolení. 7. dubna 1348 vydal Karel: k. 14 listin, z nichž 13 se týká poměru Českého státu k říši nebo jednotlivých zemí Českých mezi sebou. Privilegium Bedřicha II. z r. 1212 znova potvrzeno a stanoveno pevně, kdo má právo voliti krále českého, když by z královského rodu nebylo ani mužského ani ženského potomka; v jiném listě uvedeno, že markrabství Moravské, knížectví Opavské a biskupství Olomúcké jsou tři od sebe rozdílná léna koruny České a každé z nich že je bezprostředně poddáno králi českému. Na jiném místě prohlášeno, že knížectví Slezská, jak Budyšínsko tak i Zhořelecko, jsou příslušenství království Českého. Všech 13 listin bylo vydáno ku prospěchu zemí Českých. Pocházely z moci císaře římského a jen čtrnáctá byla z moci krále českého; týkala se vysokých škol, byla to jejich zakladací listina. Roku 1349 byla potvrzena v Eisenachu mocí císaře římského. Okolnost, že Karel: k. zvolil Prahu za své sídlo, přivedla jej na myšlénku rozšířiti město. R. 1347 učinil první kroky k založení Nového města Pražského a dne 8. bř. 1348 bylo již založeno. Vyšehrad znovu byl opevňován, stavěny kostely a zřizovány fary u sv. Štěpána a Jindřicha. Karel: k. začal stavěti kostel u Panny Marie Sněžné a vymohl si papežské svolení pro slovanský klášter v Praze, do něhož byli povoláni mniši slovanští. R. 1348 10. čna položen byl základní kámen k hradu Karlšteinu, jenž v několika letech stal se schránkou svátostí Karlem po Evropě sháněných. R. 1350 založil na počest Karla Vel. na Nov. městě kostel zvaný Karlov. Od. r. 1353 věnoval Karel: k. péči k zřizování a obnovování landfridů po celém Německu. Snaha jeho neminula se s účinkem. Po smrti druhé své manželky oženil se s dědičkou knížectví Svídnického, Annou, a pozbyv tehdy také nároků dědičných na Horní Falc zakoupil tam statky. Když na počátku r. 1354 přičiněním Karlovým jeho bratr Václav byl povýšen za vévodu lucemburského a když urovnány byly některé spory v říši, vydal se Karel: k. koncem září 1354 do Říma. Přišel do Italie téměř bez vojska, nedával na jevo své sympathie s žádnou stranou italskou, chtěl býti vladařem nad stranami. Nepřicházel chtěje boj, ale mír. Dne 6. led. 1355 vložena mu na hlavu železná koruna lombardská v Miláně, a 5. dub. korunoval jej Innocenc VI. za císaře. Vraceje se z Říma, setkal se Karel: k. s odporem v Pise, ale potlačil jej. Jako císař a král staral se v Německu i v Čechách o pokoj a spořádání rozporů i odstranění jich příčin. Okolo sv. Václava r. 1355 na sněmě v Praze obnovil zákony o nástupnictví a celistvosti České koruny a pokoušel se, aby byl přijat zákonník Majestas Carolina, obsahující ústavu, právo trestní i občanské, čásť řádu soudního i předpisy policejní, ale pokus jeho nedošel uskutečnění. Z Čech odebral se do Němec a tam jednal o vydání základního zákona, Zlaté bully. V Norimberce začato o tom jednání a 25. pros. 1356 bylo v Metách dokončeno. Zlatou bullou uzákonilo se to, co se časem vyvinulo, její tendence byla ukončiti dřívější spory při volbě královské. Stanovilo se jí, že pro budoucnost nemají se děliti hlasy kurfirštské, nýbrž že má platiti právo prvorozenství. Princip majority došel uznání, Frankfurt n. M. byl určen pro vždy za místo volby a iniciativa k volbě přenechána arcibiskupovi mohučskému. Kurfirštů bylo sedm, z nichž zvláštní místo patřilo králi českému. O účasti papežově při volbě Zlatá bulla mlčela. Od r. 1356 Karel: k. urovnával vnitřní odboje v Čechách a založil nový kamenný most v Praze. V Německu po vydání Zlaté bully musil vyhýbati se nepřátelství s několika stran. Válčil s vévodami bavorskými a šťastně věc s nimi skoncoval, vyhýbal se nepřízni papežově a unikal nástrahám svého se Zlatou bullou nespokojeného zetě Rudolfa. Ten získal si proti Karlovi za spojence Ludvíka a Kazimíra polského a dal se do války. Karel: k. byl v té době vdovcem i pojal vnučku Kazimírovu, dceru vévody pomořanského Boleslava V., Annu, a získal si tím Kazimíra; s Ludvíkem pak narovnal se r. 1364. Rudolf, když Karel: k. uznal mu i držení Tyrol, zanechal nepřátelství. R. 1363 učinil Karel: k. s markrabími braniborskymi smlouvu, v níž ustanoven byl za dědice v Braniborsku, a r. 1364 s jich svolením vykoupil Dolní Lužici ze zástavy markrabství míšenského. S Rudolfem r. 1364 uzavřel smlouvu, jíž oba rodové se na vzájem po svém vymření ustanovovali dědici. Za Karla v Čechách učiněn byl počátek k zvelebení vinařství pěstěním vína burgundského a rakouského jakož i k zdokonalení rybnikářství a sadařství. R. 1360 postaral se Karel: k. také o rozšíření Prahy na levém břehu Vltavy. R. 1365 podnikl Karel: k. z Čech cestu na západ. Aby dal na jevo proti Francii příslušnost království Arelatského k říši, dal se dne 4. čna 1365 tam korunovati za krále arelatského. Na této cestě jednal také s papežem Urbanem V., aby sídlo své z Avignona přenesl do Říma, a naklonil jej k návrhu, když slíbil, že se přičiní utišiti nepřátele papežovy v Italii, především milánského Bernaba Viscontiho. Papež r. 1367 dostál svému slibu a přestěhoval se do Říma, Karel: k. však pro nepokoje v Německu teprve rok na to mohl se válečně vypraviti do Italie a zjednati mír s Bernabem Viscontim. V Římě tehdy Karel: k. založil špitál pro poutníky z Čech. Pobyt jeho nezjednal v Italii mír trvalý. Sotvaže překročil Alpy, probudilo se mezi stranami italskými dávné nepřátelství. R. 1366 po smrti Rudolfa rakouského obnoveny byly se svolením stavů obou zemí dědické smlouvy z r. 1364. R. 1368 po smrti svého tchána Bolka stal se Karel: k. držitelem knížectví Svídnického, Javorského a Dolní Lužice. Marku Braniborskou získal dobrým využitím sporů mezi Vittelsbachy. Když zemřel Ludvík Říman a markrabí Otto, zeť Karlův, stal se pánem Braniborska, domohl se Karel: k. hlavně proti nepřízni Ludvíka uherského jednak zbraní, jednak odškodněním, že Otto mu r. 1373 Braniborsko postoupil. Na žádost stavů braniborských r. 1374 země tato byla přivtělena ke koruně České. V té době zakoupil Karel: k. i mnoho hradův a statků v Míšni a Francku a přiměl některé pány, aby své území přijali od něho v léno jako od krále českého. R. 1376 podařilo se Karlovi odměnami vymoci, že syn jeho Václav byl jednohlasně zvolen za jeho nástupce v říši. V roztržce církevní r. 1378 přidržel se Karel: k. papeže Urbana VI. proti Klimentovi VII. a pokud možná se přičinil, aby bylo docíleno jednoty v církvi. Než toho se nedočkal. Zemřel 29. listopadu 1378 a pohřben jest v kryptě od něho založené v kostele sv. Víta na hradě Pražském. Krátce před smrtí zničil Karel: k. dílo, jemuž byl věnoval svůj život. Rozkotal budovu českého státu, o niž se tolik přičiňoval. Rozdělil země spojené mezi syny své, přiřknuv Sigmundovi Braniborsko, Janovi Zhořeleckému díl Lužice a Václavovi panství české. Zásluhy Karlovy o země České uznávali již jeho současníci a ne neprávem nazval jej jeden z nich v řeči pohřební »Otcem vlastį. Karel: k. byl muž praktický, více diplomat než válečník; byl nejen dobrý finančník, ale i podporovatel věd a umění. Karel: k. byl muž na rozhraní dvou věků, v jeho osobě setkaly se středověk s novověkem. Na jedné straně jako člověk středověký sbírá ostatky svatých, na druhé straně jeví mnohostrannost a stává se přítelem positivného práva daného proti právu zvykovému. Karel: k. znal několik jazyků: český, německý, latinský, francouzský a vlaský, a získal si i jméno jako spisovatel v oboru právnickém, historickém a theologickém. Všecky jeho spisy byly sepsány původně latinsky a za jeho života asi i pod jeho vedením byly převedeny na jazyk český. Jeho autobiografie je důležitým pramenem historickým. Skládá se ze dvou částí, z nichž první zavírá v sobě úvod s poučením pro nástupce Karlovy a osudy Karlovy až do r. 1340. V kuse tom vypravuje osudy své v osobě první. Druhá čásť po stručném přechodu zabývá se některými událostmi let 1344–1346 až do zvolení Karla za krále římského a není v dochované podobě od Karel: k.a, ale složena dle jeho zápisků. V druhé části vypravuje se o Karel: k.ovi v osobě třetí. Na počátku prvních let svého panování sepsal Karel: k. ke cti svého patrona sv. Václava Život sv. Václava. Stal se také autorem Vkladů a naučení duchovních. Literatura. A. Huber, Die Regesten des Kaiserreichs unter Kaiser Karl IV. 1346 bis 1378 (J. F. Böhmer, Regesta imperii. VIII. Inšpruk, 1877); F. Zimmermann, Acta Caroli IV. imperatoris inedita (Inšpruk,1891); Spisové císaře Karla IV., vydal J. Emler (Praha, 1878, Památky staré literatury české IV.); Život císaře Karla IV. Fontes rer. boh. III. 325 ad.; F. M. Pelzel, Kaiser Karl der Vierte, König in Böhmen (Praha, 1780–1781); F. Palacký, Dějiny národa Českého II.; V. V. Tomek, Dějepis Prahy I.; H. K. Friedjung, Karl IV. u. sein Antheil am geistigen Leben seiner Zeit (Vídeň, 1876); J. Kalousek, Karel IV. otec vlasti (Praha, 1878); E. Werunsky, Geschichte Kais. Karls IV. u. s. Zeit (Inšp., 1880–1892); Th. Lindner, Deutsche Gesch. unter den Habsburgern und Luxemburgern (1273–1437, Stuttgart, 1893); K. V. Zap, Dějiny panování Karla IV., 2. vyd., od G. Friedricha (Praha, 1894); F. J. Zoubek, Karel IV. a jazyk český (»Osvětæ, 1877, 493); V. J. Nováček, Císaře Karla IV. pobyt při dvoře papežském v Avinioně r. 1365 (»ČČM«., 1890, 151); K. Wutke, Moralitates Caroli imperatoris (»Zeitschr. d. Vereines für die Gesch. Mährens u. Schlesiens« 1897–98). Tbk.

Související hesla