Karel V. (I.)

, španělský král (I.) 1516 – 56 a římskoněmecký král a císař (V.) 1519 – 56 z dynastie Habsburků; syn Filipa I. Sličného a Jany Šílené, vnuk císaře Maxmiliana I. Vládl tehdy nejrozsáhlejšímu soustátí v Evropě; 1506 prohlášen za panovníka v Nizozemí, 1516 ve Španělsku (definitivní spojení Kastilie a Aragonu) a na Sicílii, v Neapolsku a v Sardinii. V roce 1519 zvolen za finanční podpory Fuggerů římskoněmeckým králem; tituloval se jako císař; císařská korunovace až 1530. Vládu v Rakousku a Švábsku předal dohodami z 1520 a 1521 svému bratrovi Ferdinandovi I. Habsburskému a jmenoval jej svým zástupcem v říši (1531 prosadil jeho korunovaci římskoněmeckým králem); tím došlo k rozdělení Habsburků na španělskou a rakouskou větev. Usiloval o upevnění panovnické moci ve svých zemích a o posílení převahy Habsburků v Evropě. Proti jeho absolutistickým snahám a finančnímu zatížení 1520 – 21 ve Španělsku povstání komunérů, po jehož potlačení ztratila města politická práva. Později oslabil i práva grandů. Vedl čtyři převážně úspěšné války s francouzským králem Františkem I. o Itálii, Burgundsko a Flandry. Spolu s německými knížaty odrazil 1532 postup Turků do střední Evropy. Snažil se zbrzdit reformaci, která by vedla k dalšímu osamostatnění německých knížat (protestanté podporováni mj. katolickou Francií). V roce 1521 prohlásil wormským ediktem M. Luthera za kacíře, později usiloval o mír mezi protestanty a katolíky (augšpurský sněm 1530). 1545 ovlivnil svolání reformního katolického koncilu (viz též koncil tridentský). 1547 zvítězil v bitvě u Mühlbergu nad protestantským šmalkaldským spolkem. Jeho autorita převažovala v Německu až do roku 1552, kdy se proti němu s protestantskými knížaty spojil Mořic Saský a francouzský král Jindřich II.; 1555 uzavřen augšpurský náboženský mír, potvrzující status quo v náboženských otázkách, což znamenalo konec úsilí o centralizaci říše. Podporoval koloniální expanzi; za jeho vlády dobyta říše Aztéků a Inků. V roce 1556 se vzdal vlády ve prospěch syna Filipa II. ve Španělsku a bratra Ferdinanda I. v říši. Zemřel v klášteře. Podporoval umění, zejm. hudbu a malířství (Tizian).

Ottův slovník naučný: Karel V. (I.)

Karel: K. V., císař římský a (jako Karel: k. I.) král španělský (*24. ún. 1500 v Gentu – † 21. září 1558), nejstarší syn Filipa Sličného a Johanny Šílené, byl vychován v Nízozemí pod dozorem své tety Markéty, která také, když Karel: k. r. 1506 po otci zdědil Nízozemí, jménem jeho tu vládu vedla. Vychovateli jeho byli Vilém z Croy, pán z Chièvres, a Adrian Floriszoon (později papež Hadrián VI.). R. 1515 byl Karel: k. prohlášen formálně za plnoletého, ale ve skutečnosti vládl za něho Croy. Karel: k. počal se také hned proti svému dědovi, králi špan. Ferdinandovi, domáhati koruny kastilské jakožto dědictví své matky, ale nežli došlo k dohodnutí, zemřel Ferdinand (1516). Karel: k. nyní zdědil korunu kastilskou i aragonskou se vším příslušenstvím, ale v Kastilii dlouho (do r. 1555) byl formálně jen spoluvládcem své choromyslné matky. Panovníkem stal se jako člověk nehotový. Byl od mládí slabého těla, zvolna dospíval na duchu a povaha jeho teprve během času se ustálila. Přišed r. 1517 do Španěl vzbudil hned proti sobě nevoli tím, že všude dával přednost Nízozemcům před Španěly; nespokojenost živená také jinými příčinami rostla stále, a r. 1520, právě když Karel: k. opouštěl zemi ubíraje se do Německa, vypuklo povstání, které však záhy obrátilo se v boj měst proti vyšší šlechtě. Karel: k. vypravil se v květnu 1520 do Němec; tam zatím zemřel (v led. 1519) děd jeho císař Maxmilián I. a kurfirštové přese všechny snahy krále francouzského Františka I. o vlastní volbu zvolili císařem Karla (28. čna 1519). Ovšem musil i Karel: k. přinésti značné oběti; sama kandidatura – též jedna z příčin nespokojenosti Španělů – stála jej velké peníze a uvedla jej do dluhů; mimo to musil přistoupiti na volební kapitulaci toho smyslu, že ve všech důležitějších věcech bude se říditi radou kurfirštů a že obnoví říšský regiment. V říjnu 1520 byl v Cáchách korunován a tituloval se hned císařem. Veřejné mínění v Německu přijalo jej, ač té doby ani německy neuměl a mohl docela dobře býti považován za cizince, velmi příznivě, a zejména zástupci nového hnutí náboženského kladli do něho velké naděje, že uchopí se reformace církve; za příznivou okolnost v té příčině také pokládáno, že papež Lev X. nepřál jeho kandidatuře na trůn německý. Ale Karel: k., na nějž v té věci měl vliv jeho zpovědník, františkán Glapion, byl sice přítelem reformace ve smyslu stol. XV., byl by souhlasil s obmezením moci papežské, nechtěl však naprosto, aby bylo dotýkáno se dogmatu a reforma prováděna byla působením nižších vrstev, a zaujal ve svůj i říše Německé neprospěch k novému hnutí vzbuzenému Lutherem postavení nepřátelské. Na svém prvním sněmu ve Vormsu dal (26. kv. 1521) přijmouti edikt, jímž Luther dán do achtu a šíření jeho učení zapovězeno. Na témž sněmu uspořádal Karel: k. také některé věci týkající se správy říše a odevzdal země alpské svému bratru Ferdinandovi. Pak odešel r. 1522 do Španěl, kdež zatím povstání bylo udušeno. Ještě za jeho pobytu v Německu nastala mu válka s králem francouzským Františkem I., která se státi měla počátkem dlouholetého nepřátelství mezi Habsburky a Francií. Karel: k. vstoupil r. 1516 v přátelské styky s Františkem, ale když se stal pánem tak ohromných říší, cítil se František jeho mocí ohrožen, a někdejší přátelství proměnilo se v opak. Z té a jiných příčin došlo mezi oběma r. 1521 k první, r. 1526 ke druhé válce; v první měl Karel: k. za spojence Anglii, papeže a ostatní knížata italská (mimo Benátky), r. 1526 však papež Kliment VII. boje se císařovy rostoucí moci v Italii učinil spolek s Františkem. K smíření mezi císařem a papežem došlo ještě před dojednáním míru v Cambray smlouvou v Barceloně (29. čna 1529), načež Karel: k. přišel ze Španěl, kde až dosud se byl zdržoval, do Italie a učinil s papežem a jinými státy italskými velkou ligu, vlastně jakousi hegemonii; 23. ún. 1530 byl od papeže v Bologni korunován korunou lombardskou i císařskou. Jest to poslední korunovace císařská vykonaná od papeže. Hned potom odebral se Karel: k. do Němec, kamž jej důrazně volalo stálé šíření protestantství, a rozepsal sněm do Augšpurka hodlaje tam se vším úsilím se zasaditi o odstranění roztržky církevní. Zprvu pomýšlel na mírné dohodnutí s protestantskými stavy, k čemuž radil i jeho kancléř Gattinara, ale když protestanté nechtěli od augšpurské konfesse ustoupiti, potvrdil snesení majority sněmovní, jímž v podstatě obnoven edikt vormský. Tu však protestantští stavové mezi sebou učinili spolek Šmalkaldský (31. pros. 1531), a jelikož zároveň moc Habsburků ohrožena byla Turky, byl Karel: k. nucen prohlásiti v Norimberce náboženský mír, dle něhož zatím měl potrvati stav dosavadní až do rozhodnutí příštího koncilu. O svolání koncilu, jehož protestanté stále se dovolávali, Karel: k. velmi horlivě se zasazoval; podniknuv ještě r. 1532 výpravu proti Turkům, jíž donutil je k ústupu ze zemí Ferdinandových, odešel hned do Italie a tu na druhém sjezdě s papežem v Bologni (koncem r. 1532) vyjednával o svolání koncilu, ale papež obávaje se ztenčení své moci neměl k tomu mnoho chuti; na doléhání císařovo slíbil sice, ale slib plniti nemínil. Karel: k. potom po delší dobu zaměstnán byl na jiných stranách a nemohl se tak věnovati záležitostem církevním. R. 1535 podnikl ze Španěl velikou výpravu proti Tunisu, kdež vlády zmocnil se poturčenec Chaireddín Barbarossa a pod ochranou sultána cařihradského námořní loupežnictví provozoval; Karel: k. dobyl Goletty, porazil Chaireddína a dosadil zapuzeného jím panovníka Muley Hasana; osvobození 20.000 křesťanských otroků korunovalo tuto zdařilou výpravu, jež získala císaři v Evropě velikou úctu jako přednímu obhájci křesťanství proti islámu. Ale již také vznikalo nové nepřátelství s Františkem I. Spor o Milán, kdež r. 1535 vymřel rod Sforzů, a o Savojsko, na jehož některé části František si činil nároky, vedl r. 1536 k třetí válce mezi oběma panovníky, až r. 1538 papež zprostředkoval příměří (v Nizze) na 10 let. Císař podržel Milán, Francouzové Savojsko. Nákladné války Karlovy spojeny byly s velikým finančním útiskem jeho zemí a to, jakož i snahy Karlovy o zvýšení moci panovnické a obmezení svobod stavovských i zemských budilo nespokojenost nejen ve Španělsku, kde Karel: k. zatím zcela byl zdomácněl, nýbrž i v Nízozemí; r. 1539 došlo tu dokonce ke vzbouření města Gentu. Karel: k. vypravil se osobně do Nízozemí, přemohl vzpouru a město přísně potrestal, načež přišel po 9leté nepřítomnosti zase do Němec a vypsal sněm do Řezna, kde se mělo jednati o návrat protestantů do církve; ale snahy ty ukázaly se marnými, pročež obnoven byl prozatím náboženský mír Norimberský (1541). Karel: k. byl nucen k povolnosti proti protestantům, neboť touže dobou Turci ohrožovali země Ferdinandovy a také s Francií nastávalo nové nepřátelství, jež vedlo ke čtvrté válce (1542–44). Aby oslabil moc tureckou, podnikl Karel: k. r. 1541 z Italie výpravu proti Alžíru, kdež dosud držel se Chaireddín pod vrchním panstvím tureckým a neustával v námořním loupežnictví, ale výprava ta zmařena byla bouřemi mořskými a Turci činili potom jako spojenci Františka I. nemalé škody pobřeží italskému. Šťastněji vedena byla válka proti Františkovi samému. V míru v Crespy (1544) zřekl se František nároků na Neapolsko a vrchního práva lenního nad Flandry a Artoiskem a slíbil ústně i pomoc proti protestantům. Milán zůstal císaři nejprve prozatímně, potom nadobro. Nyní mohl se Karel: k. se vším důrazem věnovati uspořádání náboženských poměrů v Německu. Přese všechny nezdařené pokusy nepřestal posud doufati v příznivý výsledek mírného jednání a stále usiloval o svolání koncilu. Když však konečně po dlouhém jednání a po mnohých odkladech papež Pavel IV. v září 1544 svolal na r. 1545 koncil do Tridentu a protestanté jej obeslati odepřeli, rozhodl se Karel: k. užiti zbraně. Maje mír s Francií a s Turky a přátelství s Anglií mohl se s celou mocí obrátiti proti protestantům německým. Nad to podařilo se mu rozděliti jejich moc; tajně přivedl na svou stranu vévodu saského Morice, jemuž slíbil saské kurfirštství, a některá menší knížata a zároveň pohnul kurfiršty falckého a braniborského k neutralitě, takže spolek Šmalkaldský byl osamocen. Spolčiv se s papežem a s Ferdinandem vyhlásil Karel: k. v čci 1546 acht na náčelníky spolku, kurfiršta saského Jana Fridricha a lantkrabí hesského Filipa. Ti nicméně jsouce připraveni předešli jej a vtrhli do jižního Německa, a jen nerozhodnost jejich byla příčinou, že nedodělali se úspěchů. Tu však vpadl Mořic s Ferdinandem nenadále do kurfirštství saského (v listop. 1546) a přinutili spojence k ústupu na sever, načež protestantská města jihoněmecká musila se vzdáti. Karel: k. vtrhl pak sám do Saska a vítězstvím u Mülhberka (24. dub. 1547) boj rozhodl; Jan Fridrich byl zajat, Filip poddal se na milost i nemilost. Jelikož však papež, uleknuv se rychlého vzrůstu moci císařovy a boje se jeho zasahování do jednání koncilu, přenesl sněm proti vůli císařově do Bologně, uspořádal Karel: k. náboženské poměry v Německu prozatímně t. zv. interimem v Augšpurku (1548), jímž protestantům povoleny některé koncesse, v podstatě však měli se navrátiti k vyznání katolickému. Ale interim nejen že nemělo účinku na protestanty, kteří podrobili se jen zdánlivě, nýbrž pobouřilo i katolíky. Nad to rozešel se Karel: k. v této době i s bratrem Ferdinandem, zvoleným již (r. 1531) císařem, tím, že chtěl za jeho nástupce dáti voliti svého syna Filipa. A vůbec veliký vzrůst moci císařovy vzbudil odpor všech jeho nepřátel. Také Moric saský, dosavadní spojenec jeho, učinil proti němu tajně spolek s několika protestantskými knížaty a spojil se s novým králem francouzským Jindřichem II. Karel: k. dohodnul se konečně s papežem (tehdy Juliem III.) o nové svolání koncilu do Tridentu a poukázal protestanty na tento koncil, když v tom na poč. r. 1552 Jindřich počal válku, dobyl Met, Toulu a Verdunu a současně Moric pozdvihl se a vtrhl do Tyrol. Churavý císař, neměv tušení o zradě Moricově, musil rychlým útěkem spasiti se z Inšpruku do Běláku; neočekávaný ten obrat působil velmi nepříznivě na jeho mysl. Nezbývalo než s protestanty vyjednávati, při čemž prostředníkem byl Ferdinand. Aby se zbavil aspoň jednoho protivníka, obrátil se Karel: k. s celou mocí proti Francii a oblehl Mety, nepořídil však ničeho a také v Italii dařilo se Francouzům dobře. S protestanty pak učinil Ferdinand mír v Augšpurku (r. 1555), jímž všechny snahy Karlovy byly zmařeny. Politika císařova skončila tak úplným nezdarem a Karel: k. rozmrzen jsa na mysli a trápen neduhy tělesnými pojal nechuť k další vládě a umínil si zbytek života stráviti v zátiší. Když byl ještě r. 1554 přivedl k místu sňatek svého syna Filipa s Marií, královnou anglickou, s kterýmžto sňatkem spojoval velké naděje do budoucnosti, počal prováděti svůj úmysl; dne 25. října odstoupil Filipovi v Brusselu Nízozemí a 15. led. 1556 i říši Španělskou. V září 1556 zřekl se také vlády v Německu a uchýlil se do kláštera sv. Jeronýma zvaného Juste v Estremaduře. Zde žil ještě dvě léta nezříkaje se nikterak radostí a pohodlí světského a pilně pozoruje běh událostí světových. Karel: k. byl slabého těla a chorobného zevnějšku; v pozdější době trápen byl pakostnicí a jinými neduhy, následky to zhýralosti v mladších letech. V povaze jeho kryly se pod vnější chladností a uzavřeností prudké vášně: byl dráždivý, popudlivý a mstivý; urážek nikdy nezapomínal a hněvu nepěkným způsobem dával průchod. V provádění svých plánů vyznamenával se velikou vytrvalostí a houževnatostí; co jednou si umínil a dobře rozvážil, prováděl zvolna sice a opatrně, ale nedával se od svých úmyslů odvrátiti překážkami ani nezdarem. Do vládních prací vpravoval se zvolna, když již byl několik let panovníkem, ale potom vždy bedlivě si hleděl svých povinností. Nadání státnické měl a neštítil se také všelijakých politických úskoků, ale plány jeho nesoucí se k obnovení císařství ve smyslu středověké svrchovanosti nad celým světem nehodily se do jeho doby, jakož on zase neměl porozumění pro zájmy jednotlivých národů a částek své veliké državy. Jaké byl vlastně národnosti, těžko říci; první řeč, kterou mluvil, byla frančina a zůstala mu vedle španělštiny, jíž později se přiučil, do konce života jeho řečí nejoblíbenější; německy nenaučil se nikdy pořádně. Manželkou jeho byla Isabella portugalská (†1538), s níž měl syna Filipa (II.) a dcery Marii (manželku Maxmiliána II.) a Johannu (manželku Jana portugalského). Z nemanželských jeho dětí nabyli později důležitosti Juan d'Austria a Markéta parmská. – Karel: k. sám popsal svůj život až asi do r. 1550. Originál (španělský) toho spisu je ztracen, nalezl se však portugalský překlad, jejž r. 1862 vydal francouzsky Kervyn de Lettenhove (Commentaires de Charles-Quint). Korrespondenci jeho vydali: Lanz, Korrespondenz des K. Karl V. (Lipsko, 1844–46, 3 sv.); Gachard, Correspondence de Charles-Quint et d'Adrien III. (Brussel, 1859). První dějepisci Karlovi jsou Španělé Salazar, Sepulveda (současníci) a Sandoval, v Němcích důležit je pro jeho dobu Sleidanus. Z novějších prací jsou nejdůležitější: Baumgarten, Gesch. Karls V. (Štutgart, 1885–92, 3 sv.); Ranke, Deutsche Gesch. im Zeitalter der Reformation (6. vyd. Lipsko, 1881); Bezold, Gesch. d. deutchen Ref. (1886, ve sbírce Onckenově); de Leva, Storia documentata di Carlo V. in correlazione all' Italia (Benátky, 1875–1894, 5 sv.); Mignet, Rivalité de Charles-Quint et François I. (Pař., 1875, 2 sv.); Maurenbrecher, Karl V. u. die deutschen Protestanten (Düsseldorf, 1865); Mignet, Charles-Quint, son abdication, son séjour et sa mort etc. (10. vyd. Paříž, 1882).

Související hesla