Karel VI.

, římskoněmecký císař, uherský a český král od 1711; mladší syn Leopolda I; otec Marie Terezie. Po vymření španělských Habsburků určen pro španělský trůn, ale po smrti bratra Josefa I. se ujal vlády v habsburské monarchii; získal císařský titul a mírem rastattským se španělského nástupnictví fakticky vzdal. Za jeho vlády se projevila vnitřní slabost habsburské monarchie, která v letech 1737 – 38 ztratila ve střetu na Balkáně územní zisky z turecké války 1716 – 18, v polovině 30. let i některá území v Itálii; oběti politické, územní i finanční si pak vyžádalo i mezinárodní uznání pragmatické sankce.

Ottův slovník naučný: Karel VI.

Karel: K. VI. Josef František, císař římský, král český a uhersky (*1. říj. 1685 – † 20. říj. 1740), druhý syn cís. Leopolda I. z jeho třetí manželky Eleonory Magdaleny Falcké, byl vychován vedením knížete Antonína z Lichtenšteina a jesuity Ondřeje Brauna. Dle ujednání, které otec jeho učinil se svými spojenci Anglií a Hollandskem k provedení svých nároků na dědictví Habsburků španělských (vymřelých r. 1700) proti snahám francouzským, měl se Karel: k. státi králem španělským, a otec i starší bratr, Josef, zřekli se v jeho prospěch všech nároků na tuto říši. R. 1703, když již válka o dědictví španělské na všech stranách vzplanula, odebral se Karel: k. v listopadu do Hollandska a potom do Anglie, odkudž vypravil se s loďstvem a vojskem hollandsko-anglickým do Španěl, přistal v březnu 1704 v Katalonii a dobyl Barcelony. Ale jen v záp. provinciích, Katalonii, Aragonii a Valencii, nalezl přívržence, Kastilie držela se věrně soupeře jeho Filipa z Anjou. V boji nedařilo se Karlovi; vojsko jeho dobylo sice dvakrát (1706 a 1710) Madridu a Karel: k. dal se tu provolati králem (jako Karel: k. III.), ale vždy byl zase vypuzen a obmezen na severovýchodní provincie. Uprostřed boje zemřel 17. dub. 1711 bratr Karlův císař Josef I. a Karel: k. jsa nyní jediný mužský potomek rodu Habsburského stal se jeho dědicem. V září 1711 opustil Španěly, zůstaviv zde svoji manželku (od r. 1708) Alžbětu Kristinu Brunšvickou jako vladařku, a odešel do Němec, kde zvolen byl (v pros. 1711) za císaře, a uvázal se také ve vládu dědičných zemí Habsburských. Jelikož spojenci jeho, bojíce se přílišného vzrůstu moci rodu Habsburského, když by Karel: k. jako císař a panovník v zemích rakouských zároveň byl také králem španělským, o své ujmě učinili mír (Utrechtský) s Francií, musil také on brzy zanechati války a přistoupil k míru smlouvou v Rastattě (1714). Tu zřekl se nároků na korunu španělskou, začež dostalo se mu vedlejších zemí španělských: Milána, Belgie, Neapolska a Sardinie. Nově získané tyto země obdržely zvláštní správu. Dalšího zvětšení dostalo se državě Karlově válkou s Turky (1716–18). Karel: k. ujal se Benátčanů, jimž Port byla Moreu odňala, a vyhlásil Turecku válku. Vítězstvím prince Eugena Savojského byla Porta donucena k míru v Požarevci (1718), jímž Karel: k. nabyl Banátu, Valašska až po Oltu, části Srbska a bosenského Posáví. Války turecké mínilo Španělsko použiti k získání pozbylých zemí vedlejších a r. 1718 počalo válku vpádem do Sardinie a Sicilie. Ale plány jeho zmařeny byly čtyřspolkem císaře, Anglie, Francie a Hollandska a v míru r. 1720 Karel: k. nabyl ještě té výhody, že za Sardinii obdržel mnohem lepší ostrov Sicilii. Tím štěstí jeho dostoupilo vrcholu a država rakouské větve rodu Habsburského největšího rozsahu. Ale Karel: k. byl poslední mužský člen svého rodu a manželství jeho až do r. 1716 bylo bezdětné; proto hned od počátku své vlády veškero snažení obracel k tomu, aby všechny své země i pro budoucnost v celistvosti zachoval a aby jednotný řád nástupnictví ve všech zavedl; i vydal již r. 1713 (19. dubna) o tom zákon, jenž znám jest pode jménem pragmatické sankce. Důležitost toho zákona počala se záhy jeviti. R. 1716 narodil se sice císaři syn (Leopold), ale zemřel ještě téhož roku, potom měl Karel: k. již jen dcery Marii Terezii, Marii Annu (†1744) a Marii Amalii (†1730), jež dle řečeného zákona měly země jeho děditi. Proto veškera Karlova politika točila se nyní kol pragmatické sankce; aby jí vymohl uznání u stavu svých zemí a u cizích mocí, nelekal se nižádných obětí. V letech 1720–24 uznána byla pragmatická sankce od stavů všech dědičných zemí rakouských; hůře bylo s cizími státy. Uznání od Anglie a Hollandska musil Karel: k. vykoupiti r. 1731 zrušením privilegované obchodní společnosti v Ostende. Aby vymohl uznání od kurfiršta saského, manžela dcery Josefa I., zapletl se v jeho prospěch do války o dědictví polské (1733–38), jež pro Rakousko měla průběh nešťastný. V míru Vídeňském (praelim. 1735, defin. 1738) dosáhl sice Karel: k. uznání pragmatické sankce od válčících mocí, ale pozbyl Neapolska se Sicilií, za něž obdržel pouze Parmu, Piacenzu a Guastallu, a odstoupil od říše Německé Lotrinsko Stanislavovi Leszcyńskému, načež mělo připadnouti Francii. Jiné státy a říše Německá (až na kurfiršta bavorského) již dříve uznaly pragm. sankci za větší nebo menší ústupky. Karel: k. dosáhl tak svého účelu, ale vymoženosti ty takými obětmi zakoupené neměly, jak se později ukázalo, pražádné ceny. Mimo to Karel: k. soustřeďuje všechno své snažení za tímto jedním cílem nedbal náležitě jiných zájmů zemí rakouských, které za jeho vlády značně poklesly. To ukázalo se v poslední válce Karlově, kterou v l. 1737–39 ve spolku s Rusy vedl proti Turecku. Válka ta měla průběh pro Rakousko velmi smutný, a v míru (1739) pozbyl Karel: k. všech výbojů z r. 1718 za Dunajem a Sávou. Karel: k. byl panovník povahy mírné, zbožné a dobromyslné, ale k vládě neměl valných schopností. Vynikal vzácnou v oněch dobách věrností danému slovu, bezelstnou přímostí a spravedlností; chybou však bylo, že neznaje své doby, všechny ty vlastnosti také u jiných předpokládal a na ně se spoléhal. Za pobytu svého ve Španělích oblíbil si velice Španěly, hlavně Katalonce; na dvoře jeho i později žilo jich hojně; císař jim byl velmi nakloněn a v politice značnou měrou podroboval se jejich vlivu, často k vlastnímu neprospěchu. Karel: k. byl také velikým přítelem a podporovatelem umění, jenže při tom leckdy nedbal potřebné spořivosti. – Srv. Landau, Geschichte Kaiser Karls VI. als König von Spanien (Štutg., 1889); La Lande, Histoire de l'empereur Charles VI. (Vídeň, 1886); Radics, Kaiser Karl als Staats- und Volkswirt.

Související hesla