Karel Albert

, sardinský král, regent od 1821, král 1831 – 49. Absolutistický vládce, částečně ovlivněn liberalismem. 1848 vyhlásil ústavu a pokusil se využít revoluce v rakouské části Itálie k jejímu ovládnutí; po porážkách u Custozzy 1848 a Novary 1849 se záměru vzdal. Období jeho vlády bylo počátkem účasti Sardinského království na boji za sjednocení Itálie.

Ottův slovník naučný: Karel Albert

Karel: K. Albert (*2. říj. 1798 – † 28. čce 1849), syn Karla Emanuela, prince Carignanského (†1800), a Marie Kristiny Saské, byl vychován v ústavech v Pařiži, Dijonu a Genevě, přišel r. 1814 do vlasti a žil tu na svých statcích. Jelikož starší větev rodu Savojského byla na vymření, byl hned od počátku považován a na kongressu Vídeňském také uznán za nástupce na trůně, ačkoli ode dvora sardinského se dály a Rakouskem podporovány četné pokusy, by z nástupnictví byl vyloučen; bylť Karel: k., sám byv vychován v poměrech nepříliš skvělých, nakloněn moderním tehdy ideám o rovnosti lidí, o právech národů atd. Když král Viktor Emanuel I. následkem revoluce vlády se zřekl (13. bř. 1821), jmenoval Karla prozatímním vladařem až do příchodu svého nepřítomného nástupce Karla Felixa. Karel: k. ihned udělil zemi španělskou ústavu z r. 1812, ale Karel: k. Felix prohlásil z Modeny všechny činy jeho za neplatné, načež Karel: k. tajně opustil Turin a uchýlil se do Florence a odtud do Francie. Tehdy Rakousko znovu usilovalo o jeho vyloučení z nástupnictví, ale tak daleko zase Karel: k. Felix jíti nechtěl, a když Karel: k. Albert r. 1823 účastnil se jako dobrovolník francouzské výpravy proti ústavní straně ve Španělích, povolil mu návrat do vlasti, vzdaloval ho však od státních záležitostí; teprv r. 1829 učinil ho místodržícím v Sardinii. R. 1831 (27. dub.) zemřel Karel: k. Felix a Karel: k. Alb. nastoupil na trůn vítán jsa sympathiemi a nadějemi strany pokrokumilovné. Ale Karel: k. nesplnil nadějí těch. Sám jsa povahy nesamostatné, nerozhodné a nakloněn jsa askesi a mysticismu podléhal nejvíce vlivu jesuitů a strany klerikálně-zpátečnické, zvenčí pak Metternichovu, a vládl dále směrem svých předchůdců; absolutismus kvetl, každé volnější hnutí dušeno. Jen časem podařilo se též straně liberální nabyti vlivu na nerozhodného krále, a tak i v této době přece některé pokroky se staly. Vydán nový zákonník, kruté tresty za menší přečiny zrušeny, školství podporováno, staráno se o hospodářské povznesení země a o umění, zřízeno přes námitky Rakouska národní vojsko po francouzském vzoru a j. Teprve když papež Pius IX. (od r. 1846) ve svém státě zahájil řadu oprav a v celé Italii nové hnutí se rozproudilo, uznal také Karel: k. Alb. za dobré přes odpor Rakouska jíti směrem veřejného mínění; dal své zemi 4. bř. 1848 konstituční ústavu a vyhlásil Rakousku válku (23. bř.) ve prospěch povstání lombardsko-benátského. Válka byla vedena s počátku šťastně, ale 25. čce 1848 byl Karel: k. Alb. poražen u Custozzy a musil ustoupiti do Milána, kde stěží ušel zuřivosti lidu proti němu pro nezdar válečný pobouřeného; 6. srpna musil opustiti také Milán a 9. srp. učiněno příměří, které pak se dále prodlužovalo, zatím co jednáno o smír v Brusselu. Když však moc Rakouska v Italii stále rostla, počal Karel: k.Alb. 16. bř. 1849 znovu boj, ale poražen byv od Radeckého u Mortary a Novary (21. bř. 1849), složil ještě na bojišti korunu ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II. a sám uchýlil se pode jménem hraběte Barge do Portugalska, kde po několika měsících zemřel. Manželkou jeho byla od r. 1817 Marie Terezie, dcera velkovév. toskanského Ferdinanda lI. – Srv. Cappelletti, Storia di Carlo Alberto e del suo regno (Milán, 1891).

Související hesla