Karel Ludvík Jan

, arcivévoda rakouský a vévoda těšínský od 1822, císařský polní maršálek od 1801, generalissimus od 1804, velmistr řádu německých rytířů v letech 1801 – 04; bratr císaře Františka II. V roce 1793 místodržící a velitel armády v rakouském Nizozemí, 1798 v Čechách; se střídavými úspěchy bojoval proti Francii. V letech 1801 – 05 prezident dvorské válečné rady, 1806 – 09 ministr vojenství. 1805 zvítězil u Caldiera a 1809 u Aspern, 1809 poražen u Wagramu. Poté rezignoval na všechny funkce a stáhl se z veřejného života.

Ottův slovník naučný: Karel Ludvík Jan

Karel: K. Ludvík Jan Josef Vavřinec, arcikníže rakouský, vévoda těšínský (*5. září 1771 ve Florenci – † 30. dub. 1847 ve Vídni), třetí syn cís. Leopolda II. a Marie Ludoviky, dcery špan. krále Karla III. Mládí prožil v Toskáně, r. 1790 přišel do Vídně, odtud pak odebral se do Brusselu ke dvoru generálního místodržitele belgického Alberta, vévody sasko-těšínského, a byl od něho a jeho manželky arcikněžny Kristiny Marie adoptován. V té době věnoval se hlavně studiím vojenským, k nimž hned od mládí cítil náklonnost. Vstoupiv pak do vojska, bojoval r. 1792 jako generálmajor pod velením knížete Hohenlohe-Kirchberga u Jemapp a byv pak přidělen k armádě prince Koburského přispěl platně k vítězstvím u Aldenhovenu, Tirlemontu a u Neerwind (1793), jimiž Francouzové vytištěni byli z Belgie; nyní byl jmenován generálním místodržitelem v Nízozemí a odměněn za své činy válečné řádem Marie Terezie a hodností podmaršálka. Stejně statečně a obratně vedl si Karel: k. v následujících bojích, ale po nešťastné bitvě u Fleurus (1794), v níž princ Koburský byl poražen, opustil vojsko a odebral se do Vídně, aby zdokonalil své vědomosti vojenské. Než nedlouho žil v ústraní; jeho statečnost a nadání vojenské, které byl ve všech bitvách osvědčil, opravňovaly k velkým nadějím a byly příčinou, že Karel: k., ač byl mladík teprve 25letý, byl jmenován říšským polním maršálkem a svěřeno mu samostatné vedení armády rýnské. Karel: k. skutečně vítězstvími u Wetzlaru, Teining a hlavně u Amberka (24. srp.) a Vircpurku (3. září) zatlačil Francouze za Rýn a dobyl Kehlu (10. led. 1797), ale byl zadržen od dalšího postupu povolán byv v čelo armády italské proti Napoleonovi. Sem však přišel (7. ún. 1797) již pozdě: porážky dříve utrpěné nedaly se odčiniti, a vojsko bylo ve špatném stavu; Karel: k. byl by snad mohl Napoleonovi s úspěchem čeliti, kdyby se byl obrátil do Tyrol; místo toho však ustoupil k Lubnu, kdež umluveny byly (18. dub.) praeliminarie pozdějšího míru Campo-Formijského, načež Karel: k. hned zase odebral se k své armádě na Rýn. V list. byl jmenován guvernérem a generálním kapitánem král. Českého a 28. pros. přijel s velikou slávou do Prahy. Nová válka s Francouzi přivedla ho zase na pole válečné; postaven byv v čelo armády německé stojící mezi Lechem a Isarou, porazil Jourdana 18. bř. u Biberachu, pak u Ostrachu (21. bř.) a Stockachu (25. bř.) a přinutil jej k ústupu za Rýn, vtrhl pak do Švýcar, ale po nerozhodné bitvě u Curichu odvolán byl zpět do Němec, kdež dobyl Mannheimu. Neshody se dvorní vojenskou radou rakouskou, jakož i nespokojenost s počínáním ruských generálů ve Švýcařích přiměly jej, že v březnu 1800 složil vrchní velitelství a vrátil se do Prahy, kde činil přípravy k obraně Čech a utvořil zejména dobrovolnický sbor o 25.000 mužích. Ale po nešťastné bitvě u Hohenlind musil Karel: k. znovu býti povolán v čelo armády, jenže zase pozdě. Bídný stav vojska a skleslost myslí přinutily jej k ústupu směrem ke Štýru, kdež učinil s Moreauem příměří, na než potom následoval mír Lunévillský (1801). Hned po míru jmenován byl Karel: k. polním maršálkem a předsedou dvorské vojenské rady a věnoval se s velkou horlivostí reorganisaci vojska; především obmezil dosavadní doživotní službu na jistý počet let, zřídil všeobecný appellační vojenský soud ve Vídni, vydal nová služební pravidla pro jízdu i pro pěchotu a podnikal inspekční cesty. Z této činnosti vytržen byl novou válkou s Napoleonem; byl jmenován vrchním velitelem vojska v Italii (v září 1805), kdež očekával se útok Napoleonův, kamž však Napoleon vyslal Massenu. Tohoto Karel: k. porazil u Caldiera (30. a 31. říj.), ale porážka Rakušanů u Ulmu přiměla ho k zpátečnímu tažení. Zatím zvítězil Napoleon u Slavkova (2. pros.) a Rakousko nuceno učiniti mír. Mezi jednáním sešel se Karel: k. s Napoleonem, jenž si přál poznati svého nejznamenitějšího protivníka, v Stammersdorfu u Vídně. Nyní pokračoval Karel: k. se zdvojeným úsilím v reformování armády a byl za tím účelem 10. ún. jmenován generalissimem rakouského vojska a velitelem vší branné moci s neobmezeným plnomocenstvím; staral se o zlepšení výcviku mužstva, o vzdělání důstojnictva, o zjednodušení taktiky a lepší pohyblivost vojska; založil vojenský archiv a vojenský časopis, zřizoval zemské obrany; r. 1808 vydal patent o zřízení trojí vojenské zálohy. Tenkrát také Španělé v zápasu o svobodu obrátili své zraky ke Karlovi a provolali jej 31. kv. 1808 v Zaragoze králem, ale Karel: k. nepřijal tohoto lákavého sice, ale nebezpečného pozvání. V nové válce s Napoleonem, k níž Karel: k. neradil, byl velitelem hlavní, německé armády asi 200.000 mužů, a tentokrát konečně setkal se s Napoleonem samým. Vtrhnuv do Bavor, obsadil Mnichov, ale ve srážkách u Abensberka, Landshutu, Eckmühlu a Řezna (20.–23. dub.) byl poražen a musil se značnými ztrátami ustoupiti do Čech. Dobytí Vídně nemohl v čas zabrániti, ale 21. a 22. kv. zvítězil nad Napoleonem u Asper, nevyužil však vítězství toho, čím dopustil se velké chyby, neboť Napoleon sesíliv se hned potom obnovil boj a Karel: k. byl u Vagramu (5. a 6. čce) přes veškeru svou i svého vojska statečnost (sám byl raněn v této bitvě) poražen. Ustoupil potom ke Znojmu, kdež po nerozhodné bitvě učinil s Napoleonem ukvapeně příměří na měsíc za podmínek velmi nevýhodných. Císař zprávu o tom přijal s nevolí, pročež Karel: k. v Litovli zřekl se své hodnosti a ustoupil do soukromí. Žil pak u vévody Alberta v Těšíně a dalších bojů se již neúčastnil. R. 1810 zastupoval Napoleona při sňatku s Marií Ludovikou a obdržel od něho kříž čestné legie. R. 1815 stal se guvernérem mohučským a t. r. pojal za manželku princeznu Jindřišku Nassavskou (†1829). Po smrti Alberta Těšínského zdědil jeho jmění i titul vévodský a žil pak střídavě ve Vídni a na svých statcích. Karel: k. měl značné nadání vojenské, ale vyšel ze školy zastaralé a do tehdejších poměrů se nehodící. Jeho vedení války spočívajíc příliš na theorii vyznačovalo se nedostatkem rychlosti, smělosti a rozhodnosti a přílišnou váhu kladouc na prostředky – strategické body a pod. – málo dbalo toho, co mělo býti účelem, totiž zničení moci nepřítelovy. Karel: k. dobyl sice četných vítězství, ale žádného nevyužil náležitě, a proto celkový výsledek nesrovnával se pak se summou jednotlivých úspěchů. Osobně byl Karel: k. statečný, povahy přímé a laskavé, pročež těšil se ve vojsku veliké oblibě. Byl také literárně činným ve svém oboru; nejdůležitější z jeho spisů jsou: Instruction für die Generäle der österr. Armee (Vídeň,1806 a 1808); Grundsätze der Strategie, erläutert durch die Darstellung des Feldzuges von 1796 in Deutschland (t., 1813–14, 3 díly); Geschichte des Feldzugs v. 1799 in Deutschland u. in der Schweiz etc. (t., 1819, 2 díly). Souborně byly vydány jeho spisy pod titulem Militärische Werke (Vídeň, 1862-63) a u výboru r. 1882 od svob. p. z Waldstätten a r. 1893–95 (Ausgewählte Schriften des Erzh. Karl) od Malchera. R. 1860 postaven mu byl ve Vídni pomník. – S manželkou svojí měl Karel: k. pět synů: Albrechta, Karla Ferdinanda (*1818–†1874), Bedřicha Ferdinanda, Rudolfa Ferdinanda († v útlém věku) a Viléma (*1827–†1894), a dvě dcery: Terezii (*1816–†1867), manželku Ferdinanda II., krále neapolského, a Marii Karolinu (*1825), manželku arciknížete Rainera. – Životopis arcikn. Karla napsali (vesměs pod titulem: Erzherzog Karel: k.von Oesterreich) Duller (Vídeň, 1844–47), Thielen (t., 1858) a Zeissberg (t., 1. sv. 1895). – Srv. též W. Oncken, Das Zeitalter der Revolution, des Kaiserreiches u. der Befreiungskriege (ve sbírce Onckenově) a Kryštůfek, Boj monarchické Evropy s revolucí francouzskou (Praha, 1883– 88).

Související hesla