Karel Veliký

, franský král od 768, langobardský od 774, císař římský od 800; syn Pippina III. Vládu nastoupil spolu s bratrem Karlomanem († 771), korunováni byli ještě za otcova života 754. Po bratrově smrti jediný vládce franské říše. Pokračoval v otcově expanzívní politice, 774 dobyl langobardské království, 778 poražen při výpravě na Pyrenejský poloostrov (smrt hraběte Rollanda v Roncesvalleském průsmyku), později rozšířil území k Ebru, 796 zničil avarskou říši, 804 dobyl území Sasů, které přiměl k christianizaci. 805 donutil české a polabské Slovany k poplatku. V roce 812 získal část byzantského území v Itálii a u Jaderského moře. Podporoval papežskou vládu, 23. 12. 800 papežem Lvem III. korunován za císaře. Upevnil vnitřní strukturu říše, v pohraničních územích vytvářel tzv. marky proti útokům sousedů, jeho dvůr (nejčastěji sídlil v Cáchách) se stal střediskem rozvoje vědy a kultury (tzv. karolínská renesance). V roce 1165 svatořečen.

Ottův slovník naučný: Karel Veliký

Karel: K. Veliký, svatý, král francký (768 – 814) a římský císař (800 – 814), vnuk před. a syn Pipína Krátkého z Berty, dcery Chariberta hraběte Laonského (*2. dub. 742 nebo 747). Rodištěm jeho vydává se neméně než 8 míst: Paříž, Cáchy, Lutich, Worms, Ingelheim, zámek Karlsberg nad jezerem Wurmským, Reismühle poblíže Weihenstephanu v Bavořích, Gross-Wangel nad Unstrutou, a dvé krajů: Lutišsko a Brabantsko. Snad se narodil v Heristalu (Maloch, Wo ist Karl der Grosse geboren? Akta Král. čes. spol. nauk 1872). Pipín Krátký rozdělil říši Franckou mezi své syny Karla a Karlomana. Po smrti tohoto (771) Karel: k. uvázal se v jeho země nic se neohlížeje na jeho syny, kteří potom i s matkou se uchýlili ku králi longobardskému Desideriovi. Karel: k. proslul v dějinách jako válečník a podmanitel. Války saské. První tažení jeho namířeno bylo na Sasy, s kterými pak válčil 772–804. Frankové a Sasové na sebe nevražili od pradávna. Sasové byli pohané, konali do říše Francké loupežné vpády, bořili tam kostely a mučili kněze. Karel: k. si umínil, že je podmaní a zároveň též obrátí na víru Kristovu. Proto na ně vodil nejen vojíny, nýbrž i věrozvěsty, a válka měla tudíž ráz náboženský. A poněvadž nechtěli se pokřesťaniti, Karel: k. je ku přijetí evangelia donucoval mečem a ohněm. Sasové byvše poraženi slibovali, že budou poslouchati a že se dají pokřtiti. Ale sotva že Frankové odtáhli, povstali znova. To pak když učinili několikráte, Karel: k. se rozlítil a dal jich ve Verdech nad Allerou (782) popraviti neméně než půl páta tisíce. Sasové ovšem se bránili dále, avšak ponenáhlu síla jejich slábla. Konečně přední rek a vůdce jejich Vidukind, zdrcen porážkami a přesvědčen i o ničemnosti bohů walhallských, poddal se a dal se pokřtiti. Příkladu pak jeho, když tisíce a tisíce vlastenců bylo pobito neb odvlečeno do ciziny, následovali též Sasové ostatní, vzali na se jho Kristovo a poddali se králi franckému. Podmanění Sasů bylo událostí dosahu světodějného. Jím kmenové němečtí sliti byli v jednotu, a té doby počíná se nával Němectva na Slovany, pověstný »Drang nach Oste◁. Válka longobardská. Karel: k. pojal za manželku dceru krále longobardského Desideria, Desideratu č. Ermengardu, ale za nedlouho po svatbě ji zapudil. Rozhněvaný otec ujímal se tedy proti němu synů bratra jeho Karlomana i žádal papeže, aby je pomazal za krále. To pak když Hadrián I. nechtěl učiniti, Desiderius vytáhl naň i hrozil samému Římu. Tehdy Karel: k. přitáhl papeži na pomoc i oblehl Desideria v Pavii. Tam král longobardský musil se vzdáti, načež odveden do Francie a zavřen do kláštera (774). Karel: k. uvázal se v jeho říši a nazýval se od té doby králem Franků a Longobardů. Výprava do Španěl. Omajovic Abderrahman, jenžto se byl před Abbasovci utekl do Hispanie, založil si tam emirát, jehož hlavním městem byla Cordova. Místodržitel č. vali saragosský Sulejmán íbn ul Arabí však se mu nechtěl poddati a požádal Karla o pomoc. Karel: k. vypravil se (778) do Španěl a pronikl až k Ebru. Avšak uznamenav, že nepochodí, dal se na tažení zpáteční. Na tom zadní vojsko jeho přepadeno loupeživými Basky v údolí Roncevalském na úpatí hory Altabisaru, kdež padl i proslavený potom Roland, markrabě krajiště Bretonského. Nicméně opanovali Frankové později některé krajiny severně od Ebra, i povstalo tam (801) krajiště španělské, jehož hlavním městem byla Barcelona. Vyvrácení vévodství Bavorského. Z kmenových vévod německých zbývali dotud jen bavorští (Agilolfingové). Vévoda Tassilo, zeť Desideriův, hleděl se vymaniti ze závislosti na králi franckém, avšak musil se podrobiti znova (787). A když krátce potom opět pikle strojil a na pomoc volal i Avary, pohnán před soud do Ingelheimu a zavřen do kláštera (788). Bavory staly se tudy franckou provincií. Válka s Avary. Dle úmluvy s Tassilem Avaři vpadli (788) do Bavor a do Furlanska. Karel: k. vytáhl na ně (791) maje za spojence Čechy a Moravany. Avaři několika výpravami byli zkroceni, hrinky jejich dobyty a vyloupeny a země zabrána až po Dunaj. Karel: k. založil tam dvě marky: Východní č. Rakouskou a Pannonskou, jež podobně jako Slované korutanští podřízeny dozoru místodržitele bavorského a duchovní správě arcibiskupa solnohradského. Války s Dány a Slovany. Dánové pomáhali Sasům a z toho podnítila se mezi nimi a Karlem válka. Dánové přemoženi a zatlačeni za Eidoru, jež odtud byla hranicí mezi Dánskem a Německem. Karel: k. válčil také se sousedními kmeny slovanskými a donutil Charvaty, Moravany, Čechy a Polabany k poplatku. Obnovení císařství Západořímského. Karel: k. byl nejmocnější své doby panovník a říše jeho zahrnovala v sobě vyjmouc Britannii, Irsko a zbytky císařství Východořímského téměř všecek tehdejší svět křesťanský. Národové západní hleděli k němu jako k nástupci Augustův a Konstantinův, i toužil po obnovení císařství Západořímského. Papež Lev III., maje zapotřebí pomoci jeho proti velmožům římským, uznal vrchní moc jeho nad státem církevním a v Hod Boží vánoční 800 vstavil mu v basilice Svatopetrské na hlavu korunu císařskou. Karel: k. pokládal se odtud nejvyšším pánem nade všemi národy a knížaty křesťanskými na západě. Povinností jeho bylo chrániti církev a pečovati o šíření evangelia. Z povinnosti této pak odvozovali císařové právo národy pohanské podmaňovati, ba i hubiti, jestliže se nechtěli dáti na křesťanství. Zápletky s říší Byzantskou. Po pádu říše longobardské Adelchis, syn Desideriův, hledal pomoci v Byzancii. Svat jeho Arichis, kníže beneventský, podporoval ho i vyjednával se dvorem byzantským o spolek proti Karlovi. Karel: k. zajel (781) do Říma, kdež Hadrián I. syna jeho Ludvíka pomazal za krále aquitanského a Pipína za krále italského. K válce s Byzantinci však nedošlo. Císařovna Iréna, vdova po Lvu IV. a matka Konstantina VI., nedbajíc Adelchisa ni Arichisa, jala se raději jednati o zasnoubení syna svého s dcerou Karlovou Rotrudou. Nicméně Arichis nedal pokoje, a Karel: k. vytáhl naň (787) i donutil ho k míru. Ale sotva že Frankové odtáhli, Arichis znova kul pikle s Adelchisem a též s Irénou, kterážto bojíc se Rotrudy zasnoubení synovo s ní byla zrušila. Arichis však mezi tím zemřel a Adelchis, přišed s pomocí byzantskou (788) do Italie, ničeho nepořídil. Tehdáž Frankové Byzantincům odňali Istrii a zmocnili se nedlouho potom i zemí charvatských, nad nimiž císařové východní si osobovali nadvládu. Zpráva, že se Karel: k. (800) dal korunovati za císaře, způsobila v Byzancii zděšení. Nicméně Iréna války proti Karlovi nepodnikla, anobrž (802) posly k němu vypravila míru jednat. Povídalo se dokonce, že Karel: k. ji pojati chtěl za manželku, tak aby imperium západní a východní bylo sjednoceno. Iréna svržena krátce potom Nikéforem, a za toho nepřátelství mezi Franky a Byzantinci znova vzplanulo. Frankové chtěli města dalmatská a Venecii, ale konečně zjednán mír, jímžto měst oněch i Venecie ponecháno Byzantincům, načež císař Michael I., nástupce Nikéforův, Karla (812) uznal basileem (císařem). Vnitřní vláda. Karel: k. proslul nejen jako válečník a podmanitel, nýbrž i jako moudrý vládce a zákonodárce. Říše jeho rozdělena byla na župy č. hrabství (gau, pagus, comitatus, grafia), a župy skládaly se z okresů č. centen (huntari, centena, vicaria). Náčelník župy sluI hrabě (grafio, comes, judex). ByI správcem, soudcem a vojevůdcem i měl též péči o královské důchody. Platu neměl, ale náležela mu třetina pokut a byly mu přikázány hojné pozemky, výsluhy č. beneficia. Náčelník okresu č. centeny slul centenarius (č. vicarius, též tribunus militum neb exactor publicus, něm. sculdheizo). Zpravidla dosazován byl od hraběte. Povinností jeho bylo pečovati o vykonání soudních nálezů, bdíti nad pořádkem a vymáhati daně a pokuty. Kromě centenariův opatřovali si hrabata též zástupce neboli pomocníky. Zástupce takový slul vícehrabě (missus comitis, vicedominus, vicecomes, vicomte). Vicehrabat bývalo v župě několik, i dělila se hrabství nezřídka na vicehrabství. Na hranicích zřízeny byly k ochraně říše marky č. krajiště. Náčelník marky slul markrabě (marchio, marchisus, comes marchae, dux limitis). Dohlížel na kmeny sousední a hlavní povinností jeho bylo hájiti pomezí, za kteroužto příčinou válečné síly několika hrabství okolních postaveny bývaly pod vrchním jeho velitelstvím. Tak byla marka Španělská zřízena proti Arabům, Furlanská proti Charvatům a Korutancům, Východní č. Rakouská proti Avarům a Moravanům, Nortgauská proti Čechům, Saská proti Polabanům atd. Nad hrabaty konali dozor poslové zeměpanští (missi dominici, legati č. nuntii regales). Za tou příčinou byla říše rozdělena na provincie (legationes, missatica). Do každé posíláni poslové 2, 3 aneb i 4, stavu dílem světského dílem duchovního. Jako zástupci zeměpána opatřeni byli mocí přímo královskou, svolávali hromady lidu a sjezdy velmožův a úředníků, dozírali na věci světské i duchovní, na vasallstvo, úřednictvo i kněžstvo, slyšeli stížnosti, konali soudy, ohlašovali nové zákony, upravovali vojenství. Jakožto nástrojové moci ústřední vešli záhy v nenávist živlům odstředivým a za slabé vlády pozdějších Karloviců vysíláni jsou vždy řídčeji a řídčeji. V čele říše jakožto pán nejvyšší stál císař, jehož titul úplný byl: Serenissimus Augustus a Deo coronatus, magnus et pacificus Imperator, Romanum gubernans imperium, qui et per misericordiam, Dei Rex Francorum et Longobardorum. Karel: k. odvozoval moc svou z Boží milosti a první v říši Francké zavedl titul Rex Dei gratia. Hlavní povinností císaře bylo hájiti církev a šířiti evangelium mezi pohany a mravnost a kázeň mezi vlastními poddanými. Moc jeho vztahovala se tudíž i k věcem duchovním. Karel: k. dosazoval biskupy a opaty, potvrzoval papežské volby, pečoval o pořádek v církvi. Dvůr jeho hlučný po zvyku starogermanském sem tam se stěhoval, ale sídlem obyčejným byly Cáchy. Mezi úředníky dvorskými, kteří však i věcí veřejných se účastnili, přední byli senešal (senescalcus, dapifer, truchsas), číšník (buticularius, pincerna), maršálek (comes stabuli, connétable), komorník (camerarius). O důležitosti státní péči měli falckrabě (comes palatii) a kancléř (cancellarius). K onomu šly věci světské, najmě soudní, k tomuto pak věci duchovní. Kancléřství zastával obyčejně představený dvorního duchovenstva (archicapellanus n. apocrisiarius). Úředníci tito spolu s jinými ještě velmoži stavu jak světského tak duchovního tvořili státní radu (consilium, consistorium). Sněmové scházeli se pravidelně co rok dva: valný a menší, onen v květnu (pole májové, campus Madius), tento na podzim. Na sněm valný choditi právo měli všickni svobodníci, ale rokování účastnili se toliko velmožové. Tam jednalo se o všelikých věcech důležitých, tam konaly se i soudy a prohlíželo se vojsko. Na sněmě menším císař bral radu s předními rádci a velmoži svými o věcech, jež předloženy býti měly sněmu valnému. K sněmům obojím družívaly se synody. Snesení sněmovní ukládala se v archivu, a že rozdělena byla na kapitoly, nazývala se capitularia. Slovem tím však rozuměti dlužno netoliko zákony, nýbrž i různá nařízení a poučení. Některá z nich Karel: k. sám způsobil, sněmu se neotázav. Zákonodárská činnost jeho byla všestranná, velkolepá, i nebylo stránky v životě veřejném ni soukromém, jež by zraku jeho byla unikla. Jsa zákonodárcem, počínal sobě i jako učitel a vychovatel, podobně jako Solón. Vedle kapitularií, hledících k záležitostem veškeré říše, zůstávaly v platnosti zákonníky jednotlivých kmenů (leges barbarorum). Karel: k. obmýšlel slíti je v zákonník jeden, doplněný přídavky z práva římského a církevního, avšak k tomu nedošlo. Kromě správy a zákonodárství byl ovšem bedliv i spravedlnosti. Soudy hraběcí konaly se v centenách (hromad župních nebylo). Do hromad soudních měli choditi všickni svobodníci, ale že jim to bylo obtížno, Karel: k. nařídil, aby voláni byli toliko k právu většímu, jež scházelo se pouze třikráte do roka. K právu menšímu, jež scházelo se každých 14 dní, přicházeti měli toliko strany, svědci a skabinové, totiž stálí přísedící (7–12), volení od missů za spolupůsobení lidu a hraběte. Nade všemi pak soudy byl soud královský, jemuž některé věci obzvláště důležité byly vyhrazeny a k němuž se směl utéci, kdo u soudů nižších práva se nedodělal. Správu soudu tohoto na péči měl falckrabě. Král sám seděl na soudě toliko v příčině věcí nejvážnějších. Mimo to konány soudy také na sněmích. Důkaz veden svědky, přísahou (očistníky), ordaliemi. Karel: k. přednost dával důkazu skrze svědky. Tresty byly mírnější než za dob dřívějších. Trest smrti na popravíšti nebo na šibenici vyskytá se často, upálení však, na kůl naražení nebo zmrzačení jen zřídka. Velezrádci trestáni druhdy též oslepením. Zločinci ze stavu vznešeného zavíráni také do kláštera. Žalářem trestány celkem jen osoby, jež nemohly zapraviti pokutu, a mimo to lidé nebezpeční řádu veřejnému. Pomsta krevní byla zakázána a nikdo neměl domáhati se práva svémocně. Karel: k. věnoval péči znamenitou také vojenství. Povinnost vojenská byla všeobecná, šlo-li o obranu země. Jinak řídila se dle velikosti pozemků. Z vasallů nebo svobodných statkářů konali ji, kdož měli aspoň 3 lány. Statkáři menší spojovali se obyčejně tak, aby na 3 lány připadlo po muži. Tímto nařízením hleděl Karel: k. zachrániti hynoucí stav selský; však nadarmo. Úředníci nadržovali bohatým a břemena válečná větším dílem uvalovali na chudé. Tito pak, aby jich znikli, dávali se velmožům v poddanost. Vojsko sbíralo se po centenách, po župách a po provinciich č. legacích, což na starosti měli centenáři, hrabata a missové. Svobodníci zboží vlastní č. zpupné držící táhli s hrabětem, svobodníci beneficia držící a vasallové s pánem svým č. seniorem. V krajištích ke službám válečným povinni byli svobodníci všickni bez výjimky. Třídy společenské. Obyvatelstvo dělilo se na nevolníky, na propuštěnce č. polosvobodníky a na svobodníky. Stará šlechta rodová v nových státech germanských zanikla, avšak na místo její nastoupila nová šlechta služebná č. úřednická. Nové poměry společenské nastaly beneficiemi a patronátem. Beneficia udělovali nejen králové, nýbrž i velmožové, a to jak světští tak duchovní. Beneficiáti zavazovali se propůjčovatelům k službám a platům dle ujednání. Králové udělovali beneficia úředníkům místo platu, a propůjčovatelé ponechávali jich i potomkům beneficiátů. Udělením beneficia vznikl mezi propůjčovatelem a beneficiátem závazek povahy osobní, a vztah tento dovršil se vstoupením v patronát skrze kommendaci. Za doby Karlovické stalo se zásadou, aby beneficiáti propůjčovatelům zároveň se dávali v patronát, aby byli jejich vasally. Za doby té dospěly značného rozšíření též immunity. Duchovenstvo vyňato bylo z pravomoci světských soudů a statky a poddanci jeho byli osvobozeni od daní a břemen veřejných. Proto četní svobodníci, týráni jsouce od hrabat a j., dávali se praelátům v poddanství. Karel: k. rozvoj immunit, těchto států ve státě, ovšem nepodporoval, avšak rozšířily se za jeho nástupců, kdež se jich domáhali též pánové světští. Karel: k. pečoval i o věci obchodní. Dal stavěti silnice a mosty a zřídil též jakýs druh pošty, jížto památka se byla udržela z doby starořímské. Chtěl spojiti Rýn a Dunaj průplavem, což se však nezdařilo (potomní průplav krále Ludvíka I. Bavorského). Pečoval o řádné váhy, míry a mince. Ustanovil, aby z libry stříbra razili 20 solidů o 12 denárech. Hleděl vybaviti obchod francký ze závislosti na Řecích a podporoval za tou příčinou Židy. Mimo to hodlal ku konci tomu využiti též styků s chalífou Hárúnem ar-Rašídem. Hleděl též k zvelebení zemědělství, jemuž sám výtečně rozuměl. Statky jeho byly vzorné a školou pro celé okolí. Tam provozovalo se kromě orby zahradnictví, vinařství, dobytkářství, lovectví, rybářství, včelařství a mimo to i průmysl: pivovarství, soukenictví, plátenictví. Finance Karlovy byly znamenité. Důchody plynuly ze statků, z cel, pokut, z poplatků podmaněných národů, z darů vasallů i svobodníků, z daní některých, jež tu a tam se zachovaly z doby starořímské, z kořisti válečné a j. K stavbám mostů, silnic, pevností musili poddaní dodávati stavivo jakož i potřebné síly pracovní. Karel: k. proslul i jako podporovatel věd a umění. Stavěl chrámy a paláce (pfalce), najmě v Cáchách, v Nimvegách a v Ingelheimě. Pro své dítky a pro dítky předních velmožů a přátel svých zřídil v Cáchách dvorskou školu (schola palatina) a založil mimo to četné školy klášterní. Volal ke dvoru vynikající učence, jako Alkuina, Paula Diakona, Petra z Pisy, Angilberta, Einharda a j. Pečoval o lepší vzdělání duchovních, dal sbírati starogermanské zpěvy epické, kázal opisovati Sv. Písmo jakož i díla předních auktorů latinských. Zavedl též německé názvy větrův a měsíců. Nenabyv za mlada vzdělání dostatečného, doháněl později, co bylo zanedbáno, psáti však dobře se nenaučil, protože pozdě začal. Rodina. Karel: k. měl nejprve souložnici Himiltrudu a s ní syna Pipína Staršího. Poté pojal za choť dceru Desideriovu, kteroužto zapudiv ve sňatek vešel s Hildegardou z rodu někdejších vévod alamanských. Tato porodila mu syny Karla, Pipína a Ludvíka a dcery Rotrudu, Bertu a Giselu. Po smrti její pojal Fastradu, dceru východofranckého hraběte Radulfa, i měl s ní dcery Hiltrudu a Theodoradu. Avšak vedle Fastrady měl souložnici, kterážto mu povila dceru Rothaidu. Po smrti Fastradině vstoupil Karel: k. v manželství se Švábkou Liutgardou. Tato dítek neměla, a když (800) zemřela, Karel: k. skoro 50letý se již neoženil, avšak měl souložnice, z nichžto prvá, Mathalgarda, mu porodila dceru Rothildu, druhá, Gorsuinda, dceru Adaltrudu, třetí, Regina, syny Droga a Huga, a čtvrtá, Adalinda, syna Theodoricha. Mezi manželskými a nemanželskými dětmi Karel: k. rozdílu hrubě nečinil i miloval rodinu svou co nejvroucněji. Dcer svých neprovdal, snad se boje, by v manželích nebo potomcích jejich rodu jeho nepovstali nepřátelé. Princezny oddávaly se tudy milostným pletkám. Známá pověst o Einhardovi a Emmě není bez jádra historického, toliko místo Einharda položiti jest Angilberta a místo Emmy dceru Karlovu a Hildegardinu Bertu, matku dějepisce Nitharda. A jako domácnost, tak i dvůr Karlův vůbec nebyl vzorem ctnosti a mravů bezúhonných. Poslední doby Karlovy. Karel: k. hodlal rozděliti říši mezi syny Hildegardiny, avšak Pipín †810 a Karel †811, tak že zůstal jediný Ludvík. Karel: k. pokládal korunu císařskou dědictvím svého rodu i vstavil ji synu Ludvíkovi v chrámě P. Marie v Cáchách vlastní rukou na hlavu (v září 813). Nedlouho potom (28. ledna 814) zemřel i pochován v dotčeném chrámě, kdež pak Ota III. (1000) viděl mrtvolu jeho sedící na trůně v císařském plášti s mečem po boku a s biblí na klíně. Bedřich Rudovous dal ho (28. pros. 1164) protipapežem Paschalem III. prohlásiti za svatého. Tehdy hrobka (27. čce 1165) znova otevřena, ostatky vloženy do stříbrné skříně, jež postavena na oltáři, hlava však a hnát jeden uschovány v sakristii. Prodlením času ostatky na oltáři pokládány za relikvie sv. Leoparda, až konečně r. 1843 vyšlo na jevo, že v skříni dotčené jsou zbytky těla Karlova. Karel: k. v dějinách a pověstech. Karel: k. uměl netoliko bojovati a dobývati, nýbrž i moudře a rázně panovati. Bojoval nejen proti pohanům a Saracenům, nýbrž i proti nevědomosti, nekázanosti a surovosti. Péči měl o věci nejrůznější, válečné, politické, kulturní, hospodářské, a duch jeho mohutný v těle zdravém přebývaje činný a čilý byl bez ustání. Potomstvo, podivujíc se mu, nepřestávalo o něm vypravovati, dějiny jeho proplétajíc bájemi a pověstmi. Křižáci viděli v něm svého předchůdce, rytíři vzor svůj, lid městský a selský dobrodince lidu a soudce nejvýše spravedlivého. Karel: k. stal se rekem pověstí nejenom francouzských, vlaských a německých, nýbrž i španělských, anglických a skandinavských. Němci bájili o něm, že spí v Untersberku, hoře solnohradské, odkudž vyjde obnovit slávu říše jejich. Nejvíce však básnili o něm Francouzi, jichžto zpěvy (na př. Chanson de Roland) pak byly vzorem Italům.

Související hesla