Kasída

, v literatuře arabské, perské a turecké báseň s jednotným metrem a pevným rýmovým schématem aa – ba – ca – atd. Zpravidla má více než 15 dvojverší. Vznikla v předislámské Arábii (k vyslovení chvály kmene), později v beduínské poezii dostala přesnou tematickou osnovu: po lyrickém úvodu s milostnými motivy následoval popis cesty k milence nebo k oslavované osobě a nakonec chvalozpěv na osobu, jíž byla báseň určena. Od 10. stol. se kasída stala zejm. dvorskou oslavnou básní. V dalším vývoji zpracovávala motivy satirické, didakticko-náboženské a filozofické.

Ottův slovník naučný: Kasída

Kasída (arab.), jeden z nejdůležitějších pojmů poetiky orientální. Rozeznávati jest původní kasídu arabskou od kasídy přejaté od Arabů a dále vyvinuté jinými národy muslimskými, v prvé řadě Peršany a Turky. Pokud etymologie se týče, vyložil Hammer kasídu jako báseň účelovou (Zweckgedicht), naproti tomu Ahlwardt jako báseň rozlomenou čili v kusy rozdělenou, se zřetelem jednak na stránku metrickou, po níž volena pro kasídu metra ze dvou polovicí složená (na rozdíl od t. zv. poesie redžezové), jednak se zřetelem na rozličný obsah kasídy jako celku. Co do obsahu má sice kasída arabská jako celek předmětem svým chválu osoby, ať vlastní básníkovy, ať jiné; ale osoba chválená jest jen středem, okolo něhož se kupí poesie obsahu nejrozmanitějšího. Vlastní účel básně není při tom často ani zjevný a bývá básníkem naznačen teprve u prostřed nebo ke konci básně několika verši, by na novo byl opuštěn. Básník staroarabský počíná obyčejně vzpomínkou na svou lásku, nešťastnou, přerušenou odjezdem kmene milenčina, nebo i úmyslnou výpovědí milenky. Vzpomínky ty, jež probouzí z pravidla ocitnutí se na místě, kde kmen milenky před tím tábořil, vedou básníka k popisu půvabů milenčiných a toho, jak jej měla ráda. Vzpomínky vzbudí jeho slzy, ale v zápětí vzmuží se básník, aby vyhledal si útěchu, v boji neb u nějakého maecenáše. V prvém případě následuje z pravidla líčení pouště a zápasů v ní s přírodou (líčení propastí, mraků, děsů noci a p.) i zjevy nadpřirozenými (duchy a daemony), ve druhém chvála a líčení předností maecenášových, hlavně jeho statečnosti a štědrosti. V obou případech předchází líčení zvířete (koně, velblouda), jehož básník na své pouti užívá. Báseň končí v obojím případě úspěchy básníkovými. Celá kasída jest nad to promíšena pravdami ze zkušenosti vzatými nebo příslovími. Tento typický způsob kasídy staroarabské zůstal vzorem kasídy i v dobách pozdějších, třeba setkáváme se též zřejmě se snahou, přizpůsobiti i kasídu pokročilejším poměrům doby. Básníci vynechávají tu jednotlivé části, jiné nahrazují novými látkami, nebo obměňují staré něčím podobným novým. Hlavně vyniká v této novotě Mutanabbí. Jednotliví básníci propracovávají se zálibou tu neb onu čásť, celkem však hlavní umění básníkovo v kasídě spočívá právě v tom, kterak dovede uvésti pestré tyto součástky nejen v ladný celek vespolek, ale i pokud možno v úzké spojení s vlastní osobou básně, jíž celá kasída jest věnována; má dle terminologie orientu učiniti kasídu nákrčníkem perel, veskrze krásných a cenných, třeba podoba, barva a cena jednotlivých perel je povahy zcela různé. Že i vypracování jednotlivých obyčejně dlouhých popisů a líčení vyžaduje největší péče, rozumí se samo sebou, právě tak jako žádá se bezvadné propracování jednotlivých veršů, z nichž každý má míti uzavřenou svou myšlénku. Pokud délky se týče, jest obecným názorem arabských poetiků, že kasída má obsahovati nejméně 7, dle jiných 10 veršů arabských, t. j. 14 až 20 veršů v našem slova smyslu. Dle některých stačí již verše 3. Rým jest nevyhnutelný a sice spojeny jsou týmž rýmem z pravidla obě polovice prvého verše a konce všech ostatních veršů. Kasídy bez rýmu v prvé polovici prvého verše se sice dosti zhusta vyskytají, ale báseň podobná není dokonalou kasídou, obyčejně vysvětluje se jako improvisace k něčemu jinému se přimykající. Metra jsou v kasídě dovolena všecka, vyjmouc nejkratší. Proslulé kasídy jmenují se dle rýmů (na př. lámijja, t. j. kasída na písmenu l [lám] rýmující a p.). Vzory staroarabských kasid jsou hlavně muallaky, jinak tvoří kasídy podstatnou čásť produkce všech vynikajících básníků arabských. O arabské kasídě srv. Ahlwardt, Über Poesie und Poetik der Araber (Gotha, 1856). Kasída u Peršanů a Turků vyskytuje se ve významu ódy, protivou ku ghazelu jako poesii milostné. Z kasídy arabské podržela nejvlastnější čásť její, totiž chválu osoby, ať živé (panegyrik) nebo mrtvé (elegie) neb i boha (kasída mystická). Pravidla vnější formy podržela všecka jako při kasídě arabské až na to, že žádá se, by kasída měla více než 15 veršů. Pokud povahy kasídy se týče, platí o ní totéž, co řečeno o ghazelu, až na to, že jméno básníkovo v kasídě se nevyskytuje. V poesii náleží kasídě prvé místo, práv tak jako i v sebraných spisech básníků orientálních na prvém místě se vyskytuje. Mistry kasídy jsou v Persii Anvarí pro kasídu elegickou a panegyrickou, Chákání pro mystickou. U Turků vynikl nejvíce Bakí. Srv. Rückert, Poesie, Poetik und Rhetorik der Perser. Dk.

Související hesla