Kastilie

, španělsky Castilla – historické území ve Španělsku. V současnosti je historická Kastilie rozdělena na administrativní oblasti Kastilie-La Mancha (79 461 km2, 1,7 mil. obyvatel, správní středisko Toledo), Kastilie-León (94 224 km2, 2,5 mil. obyvatel) a Madrid (8 028 km2, 5,0 mil. obyvatel). – Království od roku 1035, od 1230 spojena trvale s Leónem. Kastilské království spolu s Královstvím aragonským bylo základnou sjednocení Španělska (personální unie mezi nimi od roku 1479).

Ottův slovník naučný: Kastilie

Kastilie (špan. Castilla), v přírodním i politickém ohledě střed poloostrova Pyrenejského, skládá se ze Staré Kastilie (Castilla la viéja) na severu a Nové Kastilie (Castilla la nueva) na jihu. Obě země odděluje od sebe dlouhé pásmo horské, které táhne se v délce 700 km od Ebra až k ústí Taja. Vých. hřbety tohoto pásma vystupují jen nepatrně nad triasovým okolím (1200 – 1300 m v.), ale dále k jz. dosahují značné výše. Z jednotlivých pohoří vynikají Altos de la Barahona, Sierra Ministra, Cuesta de Atienza, Sierra Pela a S. de Ayllon s nejv. horou Pico Ocejon (2065 m), S. de Guadarrama (250 km dl., nejv. h. Pico de Peñalara) táhne se souvisle až k Cerro de la Cierva. Odtud odlučují se 2 řetězy horské, z nichž nižší Paramera de Avila jde téměř souběžně se Sierrou de Grédos (150 km dl., nejv. h. Plaza de Almanzor 2661 m); druhý postupuje dále směrem jz. k údolí ř. Alberche a odtud až za Talaveru de la Reina. S. de Grédos táhne se směrem rovnoběžníkovým od údolí ř. Alberche a stýká se u Puerto de Tornavacas se S. de Bejar, odkud odbočuje vedlejší řetěz horský končící se u Plasencie. Jižně od Salamanky počíná S. de Gata (2300 m) a končí se na hranici portugalské; sev. čásť její nazývá se S. de Francia. Hranice Staré Kastilie jsou na s. Atlantský okeán, na sv. a v. Vizcáya, Alava, Navarra, Aragonie, na j. Nová Kastilie a Estremadura, na z. Leon a Asturie. Stará Kastilie je země celkem neúrodná, bez lesů, porostlá travou, křovinami nebo úplně holá, dosahující stř. výšky 800 m. Na severu pne se pohoří Kantaberské, na v. ji od údolí ř. Ebra oddělují Sierra de Oca, Peño de Urbion (přes 2000 m) a S. del Moncayo. Hl. řeka je Duero s četnými přítoky. Podnebí je celkem drsné; průměrná teplota roční 11 – 12 °C, zimní 3 – 4 °C, letní 19 – 20 °C. Denní i roční proměny teploty jsou značné. Zima trvá někdy 5 měsíců a slabá vrstva sněhu leží jmenovitě na pusté planině Sórii několik týdnů. Mrazy a sníh objevují se někdy již v říjnu. Srážky obnášejí 40 cm, na jaře a na podzim 30%, v zimě 23%, v létě 17%. Nejchudší na deště je Salamanca (27,5 cm). V létě panují veliká sucha, tak že četné prameny a menší jezírka úplně vysýchají. Na jaře a na podzim jsou časté mlhy. – Obyvatelé živí se hlavně chovem ovcí, sejí pšenici a konopí, v méně úrodných částech také žito a len Poměry hospodářské a obchodní jsou velmi neutěšené. Hranice Nové Kastilie jsou na s. Stará Kastilie, na v. Aragonie a Valencie, na j. Murcie a Andalusie, na z. Estremadura. V záp. části je pohoří Toledské (Montes de Toledo), které počíná jižně od Aranjuezu, a táhne se směrem jz. až do již. Portugalska. Jižní čásť Nové Kastilie, zvaná La Mancha, zvedá se do výše 700 m. V horním poříčí Taja prostírá se úrodná Alcarria, západně pak od ní planina Madridská. Jižně od Madridu je travnatá planina Toledská, na západ od ní rovina Talavera de la Reina (351 m), bohatá na lesy dubové. Hlavní řeky jsou Tajo a Guadiana. V hlubokých údolích říčních bujná vegetace. Podnebí je poněkud mírnější než ve Staré Kastilii. Střední teplota kolísá se mezi 13 – 16 °C, v zimě klesá v Madridu dosti často na –10 °C. Srážky jsou celkem menší než ve Staré Kastilii nedosahujíce ani 40 cm. Rostlinstvu daří se hlavně na jaře a na podzim, kdežto v létě odumírá pro veliká sucha, v zimě pro tuhé mrazy. Země jest celkem málo vzdělávána, průmysl omezuje se skoro jen na výrobu vlněných látek, doluje se na kamennou sůl (jižní Kastilie), rtuť (Almaden) a železo. Obyvatelé Kastilie, Kastilčané, známi jsou svojí hrdostí a ctižádostivostí, řeč jejich stala se spisovným jazykem všech Španělů. Stará Kastilie má rozsah 65.527 km2, rozdělujíc se na 8 provincií: Palencia, Valladolid, Avila, Segóvia, Sória, Burgos, Logroño a Santander, Nová Kastilie (52.553 km2) na 5 prov.: Madrid, Toledo, Ciudad Real, Cuenca a Guadalajara. Srv. Kirchhoff, Länderkunde von Europa (Vídeň a Lipsko, 1893). BPfd. Dějiny. Někdejší království Kastilské vzniklo z hrabství Kastilského. Jména Kastilie počalo se užívati asi v pol. IX. stol. pro nejvýchodnější čásť království Asturského (asi od řeky Pisuergy na východ), a to po četných hradech (kastellech), jež králové asturští k ochraně této důležité končiny proti Maurům tu nastavěli. Původně netvořila Kastilie zvláštního správního celku rozdělena jsouc v několik hrabství; teprv v X. stol. nabyl hrabě Burgosský za okolností neznámých vrchního panství nad celou Kastilií, ovšem vždy jako místodržitel krále asturského nebo, jak se tehdy počalo říkati, leonského. První takový hrabě celé Kastilie dle jména známý jest Fernan Gonzalez (ok. 933 – 970). Jsa správcem velikého území, které nad to vynikalo příznivou polohou a důležitostí v bojích s Maury, měl postavení značně nezávislé a obracel veškero úsilí k tomu, aby se z područí leonského úplně vybavil; příznivou snahám těm okolností bylo, že důstojnost hrabská byla v jeho rodě dědičná. Jeho syn Garcia Fernandez, (ok. 970 – 995) pokračoval ve snahách otcových, ale vývoj věcí zdržen byl poněkud nebezpečím, které současně hrozilo státům křesťanským od říše Kordovské, kde tehdy vládl vezír Hišama II. Almanzor, znamenitý válečník. Syn Garciův Sancho Garcia (995 – 1021) musil se Maurům zavázati k poplatku, ale po smrti Almanzorově (1002) uměl obratně užiti rozbrojů v říši Kordovské k zvětšení svého panství a staral se také jinak o zvelebení své země. Závislost na Leonu přestává v této době téměř naprosto, a Sancho pojistil moc svého rodu také výhodnými sňatky svých dcer; Munu Elviru provdal za Sancha Vel. navarrského, Urraku za Bermuda III. Leonského. Když jeho syn Garcia II. Sanchez byl po krátké vládě r. 1029 zavražděn, král navarrský Sancho zmocnil se Kastilie jménem své manželky a udělil ji před svou smrti (1035) svému synu Ferdinandovi I. jako království. Tím padl i poslední stín někdejší závislosti na Leonu a souvislosti s ním. Ferdinand pak r. 1037, když král Bermudo III. v bitvě proti němu padl nezanechav dědiců, opanoval také Leon a založil tak velkou říši Kastilskou, která jak rozsahem a silou, tak i vůdčím postavením v boji proti Maurům stala se přední mocí na poloostrově. V podstatě byla to ovšem obnovená stará říše Leonská, ale těžiště její nespočívalo již v Leoně, nýbrž v Kastilii, která se stala zemí hlavní; jinak nesplynuly ony země úplně a co do správy tvořily zvláštní celky. Ferdinand (†1065) rozdělil říši mezi 3 syny: Sancha II., Alfonsa a Garciu, ale Alfons (VI.) brzy (1072) sjednotil celé panství otcovo ve svých rukou, rozšířil je na jih na úkor panství maurských a mezi jiným dobyl staré residence králů visigotských, Toleda (1084). Jelikož neměl synů, stala se dědičkou jeho dcera Urraka, zasnoubená ve druhém manželství králi aragonskému Alonsovi l.; ale spojení to vedlo jen k různicím a válkám mezi Aragonií a Kastilií, až konečně ujal se vlády syn Urraky z prvního manželství Alfons VII. (1126 – 57), který jako jeho děd tituloval se »císařem španělským«; vládl velmi dobře a bojoval statečně proti Maurům, ale před smrtí rozdělil říši dvěma synům: Sanchovi III. (1157 – 58) udělil Kastilii, Fernandovi II. (1157 – 88) Leon. Rozdělení to mělo neblahé následky, neboť mezi oběma částmi byly stálé různice. Přes to spadá právě v tuto dobu největší vítězství, kterého křesťané dobyli proti Maurům, vítězství kastilského krále Alfonsa VIII. (1158 – 1214) a jeho spojenců králů aragonského a navarrského u Navas de Tolosa (1212). Když větev kastilská již Alfonsovým synem Jindřichem r. 1217 vymřela, dostal se v Kastilii ku vládě princ leonský (syn krále Alfonsa IX. 1188 – 1230) Ferdinand III., jenž po smrti otcově sjednotil opět Kastilii i Leon ve svých rukou; při tom ustanoveno, že obě země mají činiti nedílný celek. Ferdinand (†1252) dobyl Kordovy, Jaenu, Sevilly aj. a rozšířil říši na jih až k moři. Z panství maurského zůstala jen Granada, jež udržela se až do r. 1492, a některé menší zbytky: Algeciras (dobyt r. 1344) a Gibraltar (dobyt za Jindřicha IV.). Doba velkých bojů proti Maurům Ferdinandem přestává; vývoj říše Kastilské je v podstatě ukončen. Syn Ferdinandův Alfons X. (1252 – 84) proslul jako zákonodárce a podporovatel věd i umění, ale roztržky v jeho rodině vedly ku konci jeho vlády k zhoubným bouřím domácím. Podobně vyplněna jest i vláda jeho nástupců Sancha IV. (1284 – 95), Ferdinanda IV. (1295 – 1312) a doba nezletilosti Alfonsa XI. (1312 – 1350) nepřetržitými téměř různicemi domácími, jež působeny byly nesváry v domě královském a zpupností šlechty. Teprv Alfons XI. zavedl svojí rázností a přísností zase pořádek. Nové zmatky zavinil jeho nástupce Petr Ukrutný (1350 – 69) špatnou a krutou vládou i nepořádným způsobem života; jeho nem. bratr Jindřich, vévoda z Trastamary, pozdvihl se proti němu a po několikaletém boji zbavil Petra trůnu i života (1369). Jindřich II. uhájil se na trůně proti nárokům krále portugalského a Jindřicha z Lancastru a přivedl zemi zase k pořádku a moci. Jeho nástupcové Jan I. (1379 – 90) a Jindřich III. (1390 – 1406) udržovali moc Kastilie na stejné výši, ale za Jana II. (1406 – 54) nastal úpadek. Slabý a ničemný tento panovník byl jen hříčkou v rukou zpupných velmožů a špatným hospodářstvím dával stále podnět k nespokojenosti a vzpourám šlechty. Ještě horší poměry nastaly za jeho syna Jindřicha IV. (1454 – 74), muže podobné povahy, jenž rozmařilostí svou přivedl moc i důchody koruny na mizinu a zemi do veliké bídy. Nemaje synů, prohlásil dědičkou nemanželskou dceru svojí manželky Johannu Beltraneju. Ale tomu zprotivila se šlechta a prohlásila králem bratra jeho Alfonsa (1465) a po jeho smrti (1468) jeho sestru Isabellu. Ta pak došla po smrti Jindřichově (1474) obecného uznání. Její sňatek (1469) s princem a od r. 1479 králem aragonským Ferdinandem V. vedl ke spojení obou říší v království Španělské. Poměry vnitřní. Říše Kastilská byla dědičná monarchie. Moc královská jako jinde záležela na osobních schopnostech králových; jinak byla značně obmezena mocnou šlechtou a duchovenstvem. Šlechta dělila se na vyšší a nižší. Vyšší (ricos hombres), vedoucí namnoze svůj původ od starých rodů visigotských, byli majitelé velkostatků, jichž nabývali za válek s Maury v dobytých krajinách lénem od králů za statečnost v boji. Moc jejich byla veliká; mívali na rozsáhlých statcích zase své vasally, honosili se četnými výsadami a proti králi měli postavení značně samostatné; měli např. právo v jistých případech i v boj se s ním dáti, aniž se tím nějak provinili. Mezi nimi zase přední místo měly rody vzešlé z krve královské, tedy potomci druhorozených princů a jiných příbuzných dynastie, jimž dostávalo se údělem rozsáhlých statků; od nich měly na př. původ mocné rodiny Castro, Lara, Medina Celi, Lemos, Albuquerque, Villana. Veliké moci nabyli také velmistři 3 rytířských řádů, založených ve XII. stol. proti Maurům, alcantarského, calatravského a svatojakubského. Nižší šlechta (caballeros, infanzones a hidalgos či hijos d'algo) podobala se asi rytířstvu a zemanstvu u nás; z části žila na statcích panských jako vasallové grandů. Ostatní obyvatelstvo sídlilo buď v městech anebo na statcích šlechticů. Obce městské zřizovány na základě t. zv. fueros. Celá téměř říše Kastilská byla totiž kus po kuse vybojována na Maurech, a jelikož v boji větší čásť obyvatelstva dobyté krajiny bývala vyhubena, musily obce býti znovu kolonisovány, při čemž ovšem bylo třeba osadníkům udíleti rozmanité výhody a privilegia; to jsou ony fueros, rozličné v rozličných městech, jež se staly základem kastilského práva městského. Města kastilská spojovala se k hájení svých zájmů od XIII. stol. v jednoty (hermandades), jež králové často podporovali opírajíce se o ně proti šlechtě. Lid sedící na statcích šlechtických (villanos a colonos) nalézal se v nevolnictví, ale poměry jeho byly celkem dobré; vedle něho vzdělávali panská pole také otroci (siervos), obyč. váleční zajatci. – Sněmy říšské vznikaly nenáhlým vývojem ze synod církevních (jako v staré říši visigotské), na nichž vedle věcí církevních projednávaly se důležité záležitosti říšské, pročež se jich účastnívala také šlechta. Účasti ovšem záhy se domáhaly také obce městské, na nichž vedle obyvatelstva venkovského spočívala všechna tíže berní (šlechta a duchovenstvo byli od daní z větší části osvobozeni), a skutečně se jí časem domohly. Vývoj ten skončil se (později než v Aragonii) v XIII. století. Stavové kastilští (cortes) dělili se pak ve 3 komory (brazos): obojí šlechtu, vyšší duchovenstvo a zástupce (personeros) měst; brazos radívaly se o sobě a k usnesení bylo třeba z pravidla jednohlasnosti. Cortesové kastilští, jež svolávati měl právo jediné král, nenabyli tak velké moci a působnosti jako v Aragonii, ale přece měli velikou důležitost: rozhodovali o nových zákonech a daních, o válce a míru, jmenovali nejvyšší úředníky a mimo to byli nejvyšší instancí soudní; na ně mohl se každý jednotlivec přímo se svou věcí obrátiti. Jinak měli šlechtici soudnictví na svých statcích, města pak volila si své soudce jako všechny ostatní úředníky. – Právní poměry v Kastilii vyvíjely se v prvních stoletích na základech visigotských; teprv Ferdinand III. a ještě více Alfons X. pokoušeli se aspoň z části zavésti právo římské. Alfons vydal v tom směru nový zákonník (Ley de las siete partidas), který však pro odpor šlechty nabyl platnosti teprve ve XIV. stol. – Branná moc Kastilie záležela hlavně ve vojsku národním, v bojích s Maury přicházela časem pomocná vojska křižácká: v XIII. st. zřídila si Kastilie také loďstvo, jehož přístavy byly Santander, Coruña a Sevilla. – Hlavním pramenem výživy obyvatelstva byla orba a chov dobytka (zvl. ovcí); průmysl a obchod obmezen byl na míru nepatrnou. Vzdělanost lidu byla na nízkém stupni; i ze šlechty uměl málokdo čísti a psáti, a také duchovenstvo bylo nevzdělané a nevázané. Ve XII. století založena v Kastilii první universita (v Salamance 1179), později přibyly universita ve Valladolidu (1250) a učiliště v Alcale de Henares. Národní jazyk nabýval (místo latiny) platnosti v úřadech a v literatuře teprv od XIII. stol. Z umění kvetlo nejvíce stavitelství (kathedrály v Burgosu, Leonu, Toledě, Seville, četné paláce a jiné). Hýbl.

Související hesla