Kazimír IV. Jagellonský

, litevský velkokníže od 1440, polský král od 1447; syn Vladislava II. Jagiełła. Jeho vláda byla obdobím rozmachu teritoriálního, hospodářského, politického i kulturního. Posílil královskou moc; opíral se o střední šlechtu a vydal v její prospěch Nieszawské statuty, 1454 zveřejnil akt o připojení Prus. Otec Vladislava II. Jagellonského.

Ottův slovník naučný: Kazimír IV. Jagellonský

Kazimír: Kazimír IV., král polský a velkokníže litevský (*28. list. 1427 – †7. čna 1492), byl nejmladší syn Vladislava Jagella a Žofie Kijevské. Již jako 11letý chlapec (1438) zvolen byl v Čechách od strany horlivých kališníků (Bedřich ze Strážnice, Ptaček z Pirkštejna) za krále proti Albrechtovi Habsburskému, a bratr jeho, král Vladislav IV., svolil k tomu i poskytl straně jeho nějakou pomoc; ale po brzké smrti Albrechtově (1439) počala se strana Kazimírova zanášeti jinými záměry a pustila ho s mysli. Kazimír pozbyl tak naděje na trůn český, ale za to byl již r. 1440 (po smrti Sigmunda Kiejstutoviče) povolán na velkoknížecí stolec litevský. Král a šlechta polská ochotně svolili, aby Kazimír přijal volbu, doufajíce, že bude vládnouti jen jako místodržitel svého bratra, ale Litvané rozuměli tomu jinak, dali nezletilému princi spolehlivé vladařstvo po bok a byli hotovi třeba i zbraní hájiti své neodvislosti. Kazimír sám v Litvě zcela zdomácněl. V tom uprázdnil se trůn polský smrtí Vladislava IV. (u Varny v list. 1444). Poláci domnívali se nyní spatřovati příhodnou dobu k úplnému sjednocení Polska a Litvy a proto r. 1445 (v dub., v Sieradzi) zvolili Kazimíra králem kladouce za podmínku, aby ihned Podolí a Volyň, sporné mezi Litvou a Polskem, k Polsku přivtělil. Ale 18letý Kazimír vynikal již tehdy rázností a vytrvalostí a opřel se pánům polským. I on sice přál si těsnější sloučení Polska a Litvy, avšak viděl zároveň, že splnění požadavku onoho by vedlo k dalším velikým roztržkám. Proto váhal s určitou odpovědí a nepřijímal raději hned koruny polské, hrozil však zároveň Polákům válkou, kdyby jiného krále volili. Konečně dosáhl aspoň toho, že mohl býti bez určité odpovědi na podmínky sobě položené r. 1447 (24. čna). korunován. Nyní však opposice, v jejíž čele stál biskup krakovský Zbigněv Olešnický, tím prudčeji jala se vystupovati proti králi, ale Kazimír dlouho houževnatě vzdoroval, a když konečně r. 1453 na sjezdě v Piotrkově šlechta pohrůžkou sesazení přiměla jej k přísaze, že žádné ze zemí s Polskem sloučených, jmenovitě Litvy, Rusi, Podolí, Multan a j., od říše neodtrhne, bylo to vítězství jen zdánlivé, neboť přísežní formule zněla zcela všeobecně; spor byl tím vlastně odročen. Násl. roku vstupují již vnější události do popředí. Nastal poslední veliký boj s Pruským řádem, tentokrát boj o existenci řádu. Obyvatelstvo a duchovenstvo pruské těžce nesouc panství řádu, s nímž mělo stálé potyčky, obrátilo se na Kazimíra s prosbou o vtělení Prus do říše Polské. Kazimír nejprve prostředkoval mezi řádem a obyvatelstvem, ale když to nemělo výsledku a obyvatelstvo povstalo proti řádu, počal také on válku. Ta vlekla se 13 let (do r. 1466) a vedena bez velkých bitev, jen vpády a menšími potyčkami za stálého jednání o mír. Do událostí těch podstatně zasáhly záležitosti české. Po smrti Ladislava Pohrobka ucházel se Kazimír o trůn český, ale dosti liknavě; když pak zvolen byl Jiří z Poděbrad, nenastalo mezi oběma panovníky sice nepřátelství, ale také ne přátelství. Byly tu ostatně nesrovnalosti o věno královny polské (sestry Ladislava Pohrobka) a o Zátor i Osvětim, jejichž knížata poddali se (1454 a 1457) Kazimírovi. Ale neshody ty urovnány byly na nádherném sjezdu obou panovníků v Hlohově (1462). Když potom kurie počala vystupovati s neoprávněnými požadavky proti Jiřímu, hleděla se opříti o moc Kazimírovu a mínila naň přenésti korunu českou, s čímž souhlasila také Jednota zelenohorská. Ale Kazimír odmítal všechny nabídky odvolávaje se na válku s řádem. Proto kurie vynasnažovala se co nejvíce způsobiti mír, třeba na škodu řádu, než dlouho nechtělo se jí to dařiti. Teprv r. 1466 došlo k míru (v Toruni 19. říj.), jímž Polsko získalo Pomoří a Záp. Prusy úplně, nad Východními Prusy pak lenní svrchovanost. Ale ani po míru nenaklonil se Kazimír k plánům kurie a když r. 1467 na Jiřího byla vynesena klatba, zaujal k němu stanovisko přátelské, zprostředkoval r. 1468 příměří mezi ním i jednotou a vůbec hleděl strany nakloniti k míru. R. 1469 dal Jiří nejstaršího syna Kazimírova Vladislava přijati za svého nástupce. Jednání o výminky však protahovalo se a nežli došlo ku konci, Jiří zemřel (22. bř. 1471). Vladislav byl nyní od Čechů za krále přijat a 22. srp. korunován; ba zdálo se, že také Uhry budou získány dynastii Jagellonské, když od strany s Matiášem Korvinem nespokojené zvolen byl r. 1471 za krále syn Kazimírův Kazimír Ale výprava prince Kazimíra dopadla velmi neslavně. Válka s Uhry takto počatá vedla se potom ve spolku s Čechy nějaký čas pouze pohraničními vpády, až r. 1474 Čechové a Poláci podnikli velkou výpravu do Slezska. Ale pro nedostatek špíže a nehybnost vojska výprava se nezdařila, a učiněno příměří do r. 1477. Mír Olomúcký (1479), jejž Vladislav učinil s Matiášem, uznal i Kazimír, a válka tím skončena. Kazimír však nevzdal se myšlénky přivésti svůj rod na trůn uherský; zabýval se vůbec velikým plánem sjednotiti v rukou své dynastie mimo Polsko, Litvu a Čechy také Uhry, Prusy a Multany a to tak, že by každý z jeho synů stal se knížetem jedné z těchto zemí. Po smrti Matiášově (1490) postavil syna svého Jana Albrechta jako kandidáta trůnu uherského, ale úmysl jeho zmařil jeho vlastní syn, král český Vladislav, jenž dal se od Uhrů zvoliti králem a vypudil bratra z Uher. Doba Kazimírova důležita jest také obraty vnitřními, jež však nejsou s dostatek vyjasněny. Nejdůležitější byl boj Kazimírův s mocí církevní o obsazování míst biskupských. Kazimír první učinil pokus odstraniti svobodnou volbu kapitul a vnucovati jim svého kandidáta. Konflikt odtud vzešel r. 1460, když jednalo se o obsazení biskupství krakovského. Ačkoli i sám papež do sporu zasáhl, Kazimír přece zvítězil, provedl volbu svého kandidáta a jmenoval i nadále biskupy sám. Rázně počínal si Kazimír také proti šlechtě. Zrušil anebo aspoň obmezil privilegia šlechty a duchovenstva ve příčině osvobození od daní a služby vojenské. Působením Kovým vešlo také v obyčej, že šlechta na shromážděních krajských volila si své zástupce, jež král potom svolával na sněm a s nimi se radíval; tak vzniká izba poselská. – Dlouhá vláda Kazimírova jest doba květu moci polské. Kazimír sám byl panovník dobrý, ač ne zrovna vynikající. Dobré vlastnosti jeho: statečnost, střídmost, mravní bezúhonnost, štědrost a j., byly větším dílem povahy soukromé. Jako panovník vynikal sice Kazimír rázností a jakousi houževnatostí, zvláště kde na odpor narazil, měl veliké ponětí o své moci a činil veliké plány, ale zrak jeho nesáhal při tom mnohem dále nežli za hranice přítomnosti. Uměl si v jednotlivých případech počínati rázně a obratně, ale nedostávalo se mu dosti širokého rozhledu a důslednosti. Byl velikým přítelem věd. Zdomácněv za mládí na Litvě, byl po celý život spíše Litvanem než Polákem a poslední svá léta strávil také většinou na Litvě. V poslední době svého života Kazimír, jak se zdá, ochabnul poněkud ve své čilosti a leckdy v neprospěch svých zemí počínal si liknavě, zejména oproti výbojným snahám velkoknížete ruského Ivana III. a oproti nebezpečí hrozícímu od Turků Multansku, jež r. 1469 dalo se v ochranu Polska. Zemřel v Grodně. S manželkou svojí Alžbětou, sestrou Ladislava Pohrobka, měl 6 synů (Vladislava, Kazimíra, Jana Albrechta, Alexandra, Sigmunda a Bedřicha) a 7 dcer. – Srv. Lewicki, Wstąpienie na tron polski Kazimierza Jag. (»Rozpr. ak. Krak.« XX., 1886); Papée, Polityka polska w czasie upadku Jerzego Podjebrada (1466 – 71, t. VIII. 1878); Tobolka, Styky kr. Jiřího z Poděbrad s kr. polským Kazimírem (»Čas. mat. Mor.« 1898). Hýbl.

Související hesla