Keltiberové

, keltské kmeny obývající střed Hispánie. Podrobeny Římany až na počátku doby císařské.

Ottův slovník naučný: Keltiberové

Keltiberové, za starověku souhrnný název řady kmenů sídlivších na planině nad hor. Ebrem a jižně dol. Ebra (nyn. jihozáp. Aragonie a sev.-vých. Kastilie). Byli to zejména (směrem od sz. k jv.) Turmogidi, Berones, Arevaci, Pelendones, Belli a Dittani. Jménem Keltiberové označovali je Řekové a Římané, a to proto, že Keltiberové byli směsice domorodých Iberů s přistěhovalými z Gallie Kelty; oni sami zvali se pouze jmény kmenovými. Vzezření měli keltické (vysoká postava, plavé vlasy, modré oči), ale mluvili a šatili se ibersky. Byli velmi bojovní a žili ponejvíce polokočovně po vesnicích jako pastýři; z malého počtu jejich měst nejdůležitější byla Numantia a Bilbilis. – Keltiberové vzdorovali s úspěchem výbojným choutkám Karthaginců a za druhé války punské spojili se proti nim s Římany, r. 212 však opustili své spojence a zavinili tím katastrofu obou Scipionů. Na poč. II. stol. př. Kr. počali proti nim soustavně postupovati Římané; ale Keltiberové hájili se udatně a teprv po dlouhých krvavých bojích a zejména po pádu Numantie, chrabrým 10letým hájením proslulé (133), poddali se Římanům. Za války, kterou v Hispanii vznítil Q. Sertorius (80 – 72), Keltiberové přidali se k němu doufajíce tím nabyti někdejší nezávislosti, ale po pádu Sertoriově musili boje zanechati. Od té doby snášeli klidně panství římské a počali se rychle romanisovati. – Srv. Kiepert, Beitrag zur alten Ethnographie der Iber. Halbinsel (Monatsber. d. Berl. Akad. 1864); Phillips, Die Wohnsitze der Kelten auf der Pyren. Halbinsel (Vídeň, 1872).

Související hesla