Kierkegaard Sören

 (32.1kB - 244×330px)

, dánský teolog, filozof a spisovatel; předchůdce existencialismu a dialektické teologie. Podrobil kritice Hegelovu dialektiku za její racionalismus, historismus a myšlenku řešitelnosti protikladů v průběhu rozporuplného vývoje světa. Za hlavní považoval otázku, jak se může konkrétní člověk ve své konečnosti prosadit proti totalitním nárokům logicky zkonstruovaného světa, proti společenské nivelizaci a formalisticky zplaněné víře oficiálního křesťanství. Stavěl se za subjektivní pravdu, individuální existenci, kvalitativní dialektiku. Odmítal jakékoli zprostředkování mezi člověkem a absolutnem; setkání člověka a Boha je vztah dvou vzájemně cizích světů, přechod mezi nimi lze provést pouze skokem (překonáním sebe) za cenu utrpení a úzkosti. Z díla: Okamžik, Současnost, Svůdcův deník. Kierkegaardovy spisy, patří svými detailními psychologickými pozorováními, rafinovaným stylem, přesvědčivostí osobního prožitku, fantazií a krásným básnickým jazykem k nejvýznamnějším dílům dánské literatury.

Ottův slovník naučný: Kierkegaard Sören

Kierkegaard Sören Aaby, nejsvéráznější myslitel a přední spisovatel a stilista dánský (*5. kv. 1813 v Kodani – †11. list. 1855 t.), pocházel z otce, jehož osud měl veliký vliv v celé myšlení a cítění jeho, a prožil mládí za poměrů neobyčejných a výjimečných. Otec z rodu selského přišel ve 12. roce do Kodaně a zbohatnul jako kupec; ve 40. roce vzdal se obchodu a žil v soukromí hloubaje ve filosofii hlavně náboženské; v 57. roce narodil se mu Sören. Těžký upír ležel na duši tohoto muže a přičiněním jeho zalehl i do duše mladého Sörena; jako hoch a chudý pasák klnul Bohu pro svou chudobu a bídu a když později obrátil se jeho osud, rouhačství ho mučilo a těžkomyslnost, které nebylo uniknutí, stala se jeho údělem. »Neměl jsem nikdy radosti z dětství,« píše Kierkegaard; »jako dítě byl jsem přísně a vážně vychován, po lidsku mluveno, nesmyslně vychován; v nejrannějším dětství podléhal jsem dojmům, pod nimiž klesal sám těžkomyslný stařec, jenž mi je uložil.« V 8. roce přišel Sören do školy, ale nespřátelil se tu s nikým. Jsa malý a slabého těla byl utiskován soudruhy, jimž se bránil znamenitou ironií, kterouž vlohu vypěstovaly pozdější literární práce Kierkegaardovy na stupeň síly, jistoty a hloubky vzácný ve světové literatuře. – Tiché zoufalství, dusný smutek a nehybná těžkomyslnost lehly na duši Kierkegaardovu v mládí a neopustily jí již celý život. Nemohl se sděliti s nikým o svoji vnitřní muku. žil život samotáře a vyhnance mezi lidmi. byl posedlý tím »němým« ďáblem, o němž píše evangelium. Těžkomyslnost Kierkegaardova hraničila s duševní chorobou a není pochyby, že by v ní byl zahynul, nebýti v něm potřeby vášnivé práce myslitelské a obrazotvorné, jež ho některé doby zaujímala celého a naprosto; své nesmírné úzkosti vnitřní zbavoval se prací. Ze zoufalé noci duševních muk zachraňoval se myšlenkovou prací a pravidelně vrací se u něho rhythmus myšlénkové tvorby a těžkomyslnosti. Tato těžkomyslnost také přiměla Kierkegaarda, že nepřijal žádného úřadu a veřejného působiště a žil po cely život z ne velkého jmění, jež se rychle ztenčovalo nad to jeho velikou dobročinností, a byla také hlavní příčinou, že zrušil své zásnuby s mladou dívkou (1842) – událost to, pro niž byl velmi pomlouván a jež vůbec zasáhla hluboce do vnitřního jeho života, jak svědčí denníky jeho z této doby i třetí oddělení »Stadií«. Vedle lehké světlé mysli své snoubenky cítil Kierkegaard tím intensivněji svou těžkomyslnost, a nemožnost sděliti ji, učinila mu poměr ten nemožným. »Nedovedla překonati mlčení mé těžkomyslnosti,« píše Kierkegaard o své snoubence a naznačuje tak muka, jež prožil v tomto vztahu. Aby jim unikl, jal se horečně pracovat a po necelém roce vydal již první své významné dílo Enten – eller (»Buď-anebœ, 1843). Dílem tím zahájil Kierkegaard řadu hlubokých a stkvěle psaných děl, jež se seskupují v první období jeho činnosti (1843 – 46), v níž více ještě filosoficky badá a šetří a jež tvoří průpravu k druhé, polemické jeho činnosti o integrální asketické křesťanství vyplňující sklon a konec jeho života. (Před tímto spisem uveřejnil dissertaci k dosažení gradu magistra filosofie Om Begrebet Ironi, »O pojmu ironie«, 1841). Název knihy »Buď – anebœ podává praegnatně myšlénkovou pointu veškeré činnosti Kierkegaardovy, její základní klíč. Kierkegaard je krajní a až do paradoxu důsledný odpůrce romantického spekulativního směru v době jeho vládnoucího, jenž chtěl všecky protivy a rozpory života snadno, nereálně, pouze dialekticky vyrovnávati, harmonisovati, pojiti ve »vyšší jednotų (mediace). Proti ploché, s sebou spokojené »prostřední cestě« filosofické, proti jak – tak i, proti vše smiřující bezcharakternosti a rozumářské triviálnosti, jak se mu jeví zvláště u epigonů Heglových, proti jeho mediaci staví Kierkegaard distinkci, disjunkci, buď – anebo. Rozpory nedají se podle Kierkegaarda vyrovnávati mluvením, rozpory možno jen nejnapjatější vůlí, nejbolestnější vytrvalostí v realitě subjektivního života vyžíti a úkol ten nelze rozřešiti jednou a pro vždy, nýbrž stále znova a znova musí býti se vším nebezpečím a s celou hrůzou řešen; na místě hegelovské mediace vstupuje u Kierkegaarda reálné a životné opakování. Kniha »Buď – anebœ, jež byla vydána pod pseudonymem Viktor Eremita (Kierkegaard užil celé řady pseudonymů na své práce a nebyla to pouhá hříčka, nýbrž souvisela s postulatem Kierkegaardovým vmýšleti se do jiných možností existence a života individuálného), rozpadá se ve dvě části, z nichž první je připsána aesthetikovi A, druhá éthikovi B. a obojí stanovisko, aesthetické i éthické, je rozvedeno do posledních důsledků a v nejryzejší hlatě vyhráněno uměním, jež se stanoviska psychologického i prostě literárního je vrcholem pozorovatelské bystrosti, intuiční prolínavosti i obrazového bohatství a názorné plnosti. Tyto aesthetické a literární přednosti a slohová jemnost díla upoutaly v první řadě obecenstvo, které si oblíbilo zvláště první díl jako brillantní literární a umělecký požitek; myšlénková pointa práce unikala obecenstvu skoro úplně a závěr díla, kde dán je poukaz přes éthické stanovisko k náboženskému, ovšem teprve. Několik měsíců po té vyšly pod vlastn. jménem Kierkegaardovým To opbyggelige Taler (»Dvě vzdělavatelné řečį), obírající se ryze náboženským stanoviskem, kde v předmluvě poprvé vystupuje svrchovaně důležitý pojem v éthice Kierkegaardově, jedinec, pojem, jímž Kierkegaard éthiku svou učinil neobyčejně opravdovou, bezohlednou, vroucí a vniternou; knížka prošla bez pozornosti, za tím co se lidé hádali o autora, jenž skrývá se za pseudonymem Viktora Eremity. Tento parallelismus pseudonymity a vlastního jména zachoval Kierkegaard i nadále vydávaje své práce stojící na náboženském stanovisku (ne křesťanském ještě) pod vlastním jménem, kdežto druhé, v nichž více experimentuje a hypothesuje a jež jsou bližší psychologii, aesthetice a literatuře, tiskl pod různými pseudonymy. Ještě téhož roku (1843) vydal pseudonymně Frygt og Boeven (»Bázeň a úzkost«) a Gjentagelsen (»Opakování«) a pod vlastním jménem Tre opbyggelige Taler a Fire opbyggelige Taler (»Tři a čtyři vzdělavatelné řečį). R. 1844 vydal Filosofiske Smuler eller en Smule Filosofi (»Filosofické úlomky nebo drobek filosofie«) a Begrebet Angst (»Pojem úzkostį), kde učinil již další postup ke specificky křesťanskému. Zde staví Kierkegaard křesťanství jako absolutní paradox, t. j. něco, co objektivnímu pozorování je absurdností a co má jen smysl pro nejvnitřnější sféru subjektu, čeho lze dosáhnouti jen vášní, jakož vůbec sféra věčného od lidského absolutně kvalitativně je oddělena a nemůže býti v tom směru řeči o racionální kontinuitě. Problém náboženský takto noeticky objasněný je předmětem konkretně psychologické a popisné kresby, v Stadier paa Livets Vej (»Studie na cestě životæ, 1845), kde náboženská sféra protivou k aesthetické a éthické je konkretisována v určitém existujícím jedinci. »Stadie« jsou tak pendantem ke knize »Buď – anebœ, náležejí stejně jako tato práce do oboru konkretní psychologie a vynikají stejně také cenou literární a uměleckou, praecisuji však již daleko více konečný cíl Kierkegaardův; náboženskou existenci, jež na konci života stává se Kierkegaardovi teprve krajně a ryze křesťanskou. R. 1846 vydal spis Afsluttende uvidenskabeling Efterskrift (»Konečný nevědecký dodate▽) znamenité důležitosti pro jeho éthiku, kde formuluje velmi příkře a rozhodně svůj éthický individualismus proti historické a sociální éthice. Vyjmenované právě spisy Kierkegaardovy tvoří hlavní díla z první periody jeho činnosti filosoficky nejbohatší, v níž ráz Kierkegaardův je vyryt již typicky určitě. Kierkegaard charakterisuje se sám jako myslitel praesentní, t. j. vázaný na celou plnost subjektivního života; naleží skutečně do řady subjektivních myslitelů-umělců, jako byli Sókratés (je charakteristické, že hned doktorská dissertace Kierkegaardova se jím obírala a že ještě později často vracel se k pojmu ironie) a Lessing, Jakobi a Hamann, ano byl z nich nejsubjektivnější. Lessingovu větu, jež dává přednost hledání pravdy před pravdou samou, obměnil Kierkegaard podstatně a rozvinul v princip, že jen subjektivita je pravda a že všecko záleží na pravdě osobní, t. j. na vroucnosti a vášni, vnitřním napjetí subjektu. Celá noétika Kierkegaardova je řízena zásadou, že může býti dán systém logický, ale nikdy systém bytí, existence. Bytí je irracionální paradox. – Kierkegaard stojí tu v nejpříkřejším odporu proti Heglovi a v dějinách filosofie má právě jako Schopenhauer zabezpečeno navždy své místo touto posicí. V reakci a odporu proti optimismu Heglovu všecko harmonisujícímu je právě podstatná analogie mezi Schopenhauerem a Kierkegaardem; oba myslitelé neměli však nejmenšího vlivu v sebe, Kierkegaard poznal Schopenhauera teprve na konci života, kdy idee jeho byly dávno vypracovány i napsány. V éthice Kierkegaardově je velmi důležitý pojem skoku, nárazu, jejž stavěl proti kontinuitě a povolnému přechodu; v psychologii drží souvislost pokud může, v éthice však podstatným a charakteristickým je mu právě skok, ráz, rozhodnutí. Psychologie pracuje možnostmi, přibližováním se, přechody, successivně a kvantitativně – éthice vlastní je kvalitativní skok. V »Pojmu úzkostį právě tyto otázky geniálně jsou rozebírány do posledních nejtemnějších závinů. V »Stadiích« přechod mezi jednotlivými stavy a názory životními děje se také skokem. Kierkegaard liší tři životní stadia: aesthetické, éthické a náboženské; přechodnou formou mezi éthickým a aesthetickým stadiem je ironie, mezi éthickým a náboženským humor. První stadium, aesthetické, je s velikým bohatstvím psychologických obrazů a velikým kouzlem stilu vypsáno v I. dílu »Buď – anebœ a v 1. oddělení »Stadií«. Aesthetik nedá se nikdy nikým vázati, láme každý styk, když se mu stává obtížným; ve virtuositě a lehkosti tohoto raffinovaného hédonismu je právě podstata tohoto stadia. Nedá se poutati ženou, poznává podvod, jejž rod tropí v lásce s individuem (Kierkegaard vyslovil tu rok před Schopenhauerem totéž, co on v »Metaphysik der Geschlechtsliebe«), svádí ženy, ale uniká jim vždycky. V pojímání éthického stadia je v pracích Kierkegaardových rozpor: jiné stanovisko zaujímá v »Buď – anebœ, »Stadiích« a »Strachu a úzkostį – jiné pak v »Nevědeckém doslovų. V prvním případě je mu výrazem éthickým v první řadě manželství – v druhém naopak pojem jedince. Pojmem právě éthickým je Kierkegaardovi opakování. »Člověk musí býti mlád,« píše v té příčině Kierkegaard, »aby mohl žíti v naději, mlád, aby mohl žíti ve vzpomínce; ale odvahy je třeba k tomu, aby chtěl opakování. Kdo chce jen doufati, je zbabělec; kdo se chce jen rozpomínati, je rozkošník; kdo však chce opakování, je muž a čím důkladněji si je dovedl ujasniti, tím hlubší je člověk. Kdo však neví, že život je opakování a že je v tom krása života, ten se sám odsoudil a nezaslouží nic lepšího, než aby zahynul, což se také stane.« Později v »Nevědeckém doslovų vystupuje jako ústřední pojem éthický u Kierkegaarda pojem jedince. Život společný ustupuje odtud do pozadí a tvoří se zároveň přechod k nábožensko-asketické éthice. Myšlénky Kierkegaardovy v tom směru jsou asi tyto: jen individua jsou realita, rod je fantom a fantastické medium; rod musí projíti jedincem, aby dosáhl nejvyššího; v nejdůležitějších otázkách může jen jedinec býti sobě rozhodčím a všecko sdělování se, všecka »neblahá tlachavost« je příčinou mravní zakrsalosti lidské. Jen jedinec může státi v jistém poměru k ideálu, k Bohu. Jedinec je Kierkegaardovi první éthická idea; sociální a historické nazírání, jež se stará o abstraktní průměr generace, je mu podstatně immorální. Éthika Kierkegaardova je podstatně asketická a protisociální. Stojí i tu proti Heglovi, jemuž éthickou sferou byla rodina, občanstvo a stát a jedinec pouze prchavým momentem. S tímto názorem zlomil Kierkegaard již z důvodů náboženských, aby mohl postavit absolutní osobnostní poměr k Bohu za základ své náboženské filosofie. Náboženský život znamená Kierkegaardovi býti posvěcenu pro utrpení a sebezničení-poněvadž bytost Boží od bytosti lidské je oddělena kvalitativně, sféra časného a věčného je nesrovnatelná. V náboženském stadiu musí být »idealita uvedena ve skutečnost« – do přírody musí býti vštípen prvek úplně jí cizí – živel, jenž je přírodě stejně cizí jako absolutno relativitě. Absolutno je ukrutné»jaký div, že Žid se domníval, že zříti Boha znamená smrt, a pohan, že vstoupiti ve styk s Bohem je počátkem šílenství«. Náboženskost je paradox katexochén – protimluv je podstata jeho a v něm může s počátku ležet i komika. Bůh je paradox, předmět víry absurdnost t. zv. objektivnému nazírání – Kierkegaard je tu na sklonu k nirvaně, k sebezničení, před nímž ho zachraňuje úvaha, že Bůh nemůže být absolutní paradox, poněvadž je láska. V l. 1847 napsal Kierkegaard do svého denníku, že již pověděl, co mu leželo na srdci a »je s knihami již hotov«. T. r. vyšla sice ještě kniha jeho Kjärlighedens Gjerninger (»Činy lásky«), jež je z nejlepších jeho prací ryze náboženských, nepřináší však nových myšlének. Za to ve vnitřním životě Kierkegaardově nastala v tu dobu – zdá se, že přímo o velikonocích 1848 – veliká metamorfosa, jež měla dalekosáhlé účinky: Kierkegaard cítil se bližším Bohu, začal přísně a přesně věřiti a doufal přímo překonati tak svoji těžkomyslnost, jako posud překonával ji nepřímo, prací. »Věřím nyní, že Kristus dopomůže mi k vítězství nad mojí těžkomyslností a pak stanu se farářem,« píše 19. dubna 1848. Ale mimo nadání stala se tato osobní událost pramenem nové spisovatelské činnosti Kierkegaardovy, »nové produkce«, jak sám praví, jež byla daleko positivnější v nábožensko-křesťanském smyslu a zároveň polemičtější než produkce »stará«. Mimo jiné přispěl i trapný konflikt Kierkegaardův se satirickým listem »Korsarem«, jejž vydával M. A. Goldschmidt, k tomu, že vytrval jako spisovatel. »Korsar« stíhal satirou a karikaturou mnohé, jak se Kierkegaard domníval, nejzasloužilejší muže dánské a tomuto nebezpečnému »Korsarų hodil Kierkegaard dobrovolně rukavici obořiv se na něho v listě »Vlastį, ačkoliv předvídal, že se vydá v šanc útokům nejbezohlednějším. A tušení jeho naplnilo se doslova: Kierkegaard byl v tomto listě odtud pranýřován a persiflován vytrvale po dlouhou dobu, činěn směšným v lidu, jejž velmi miloval a s nímž nesmírně rád osobně se stýkal, a – což ho nejvíce bolelo – opuštěn a zrazen od vůdčích kruhů, za něž se vlastně exponoval. Důvěra a láska k autoritám, jež byla dotud Kierkegaardovi vlastní a zabarvovala zvláštním konservatismem i mnohé jeho názory, byla nyní otřesena a Kierkegaard naplněn zvláštní hořkostí, již lze velmi dobře cítiti i v následujícím boji proti officielnímu církevnímu křesťanství. Politické a národnostní hnutí dánské r. 1848 nechalo ho úplně chladným, za to soustředila se všecka jeho činnost vnitřní na nově dobyté pole křesťanství, jež nedávno získal. Do doby této spadá vypracování tří hlavních spisů »nové produkce« později vydaných a sice jsou to: Sygdommen til Döden (»Nemoc k smrtį, 1849), Indövelse i Kristendom (»Cvik ku křesťanství«, 1850) a Til Selvprövelse (»K sebezkoumání«, 1851). Ve spisech těch vztyčuje Kierkegaard křesťanský ideál v celé ryzosti a přísnosti a přísně soudí vládnoucí náboženský stav, křesťanství státní a officielní. Spisy tyto vydal pod pseudonymem Anticlimacus, čímž vyslovil již, že sám nedostoupil výše, již zde stavěl, a že osobně nemůže ručiti za toto pojímání křesťanství. Hlavní myšlénky těchto spisů jsou asi tyto: křesťanství chápe se pouze jako náboženství mírnosti a útěchy a tím se v jádře porušuje. Je třeba žádati upřímnost a přiznati si, jak daleko jsme utekli od ideálu. »Nejpřísnější má býti slyšenœ, »éthický respekt má býti zavede◁, píše Kierkegaard; církev se má přiznati, jak je nekřesťanská. Ale církev se nepřiznala; biskup Mynster soukromě dal jen vzkázati Kierkegaardovi, že »Cvik ku křesťanství« zavrhuje. Mlčel-li Kierkegaard, stalo se tak jen z piety k starému biskupovi, ale uvnitř uzrávalo jeho přesvědčení stále rozhodněji k tomu, že lidé provedli velikou zradu na křesťanství. První zradu na křesťanství provedl středověk, když lidé, kteří vážně chtěli následovati Krista, byli pokládáni za mimořádné křesťany. Luther v této korrupci pokračoval; příliš porážel středověk, příliš brzy vyšel z kláštera. Reformace není návrat k prvotnímu křesťanství, nýbrž jeho modifikace. On učil, že křesťanství má hlavně konejšiti a těšiti. Daleko hůře je tomu ještě v pozdějším protestantismu, který je v podstatě plebejské náboženství, neuznávající rozdílu mezi velkým a malým – katolicismus prý nikdy tak neupadl jako protestantismus. Křesťanství učinilo se nasládlým a protestantismus zkazil prý hlavně křesťanství tím, že zbožnil manželství a život rodinný; žena představuje Kierkegaardovi rozkoš života, muž je prý daleko víc založen k bytí duchovnímu. Odtud dochází Kierkegaard k negaci života vůbec; rozmnožování pokolení je samo již zlo a Nový Zákon předpokládá, že křesťané nevstupují v manželství. S tohoto hlediska byl soud o státní církvi bezpodmínečně zatracující. »Luther měl 95 thesí; já bych měl jen jednu: není tu křesťanství.« »Celá bohoslužba je velikolepý pokus dělati si z Boha blázna, i když si toho lidé nejsou vědomi.« Kierkegaard dlouho váhal, má-li tyto myšlénky pronést a porušiti klid pokojných prostých duší, ale brzy přišlo vyzvání, jež překonalo všecky jeho rozpaky. V lednu 1854 zemřel biskup Mynster, přední představitel officielního křesťanství, a několik dnů po té Martensen, nástupce jeho v biskupství sjaellandském, nazval zemřelého členem »svatého řetězu svědků pravdy, jenž se táhne ze dnů apoštolů skrze doby až do dneškæ. Kierkegaard napsal ihned mohutný protest, jenž uveřejněn 18. pros. 1854 ve »Vlastį a jenž nesl název: »Byl biskup Mynster svědek pravdy, jeden z pravých svědků pravdy – je to pravda?« Byl to první výstřel ve veliké válce, kterou Kierkegaard vedl proti officielní církvi a dnešnímu »křesťanstvų vůbec až do své smrti a jež v historii filosofie náboženské má jediného předchůdce v boji Pascalově s jesuity. Kierkegaard vedl boj sám s takovou silou ironie a hloubkou mravního přesvědčení, že tyto polemické jeho práce mají nesmrtelný význam myslitelský i literární. Dnešní křesťanstvo zradilo křesťanství; mezi dnešním křesťanstvem a křesťanstvím Nového Zákona zeje propast. Dnešní křesťanství je světáctví. Poctivost je jen jedna: přiznati si to. Spor vedl se půl roku v novinách (od pros. 1854 do kv. 1855), pak obrátil se Kierkegaard letáky přímo na širší kruhy je vyzývaje, aby přerušily spojení s církví. Polemika Kierkegaardova stávala se stále vášnivější a při tom nabývala i neobyčejného vzletu obraznosti, síly myšlénkové, ironické sžíravosti i mravní opravdovosti, čímž vyznačuje se nejvíce devět sešitů Öjeblikket (»Okamži▽, květen – září 1855), poslední práce Kierkegaardovy. Význam této publikace je dalekosáhlý. Nejlépe jej vystihuje sám Kierkegaard: »Co chci, není nic efémerního, právě jako nebylo nic efemerního, co jsem chtěl; ne, bylo to a je něco věčného: s ideály proti klamání smyslu.« 24. září vyšel poslední sešit »Okamžikų a brzy potom onemocněl Kierkegaard na ulici; upadl do mdlob a byl odnesen do špitálu Frederickova. Tušil svou smrt a byl přesvědčen, že smrt jeho je právě nyní nutna pro věc, za niž se postavil celý a k níž směřovalo veškeré jeho bytí. A nejen síla jeho byla vyčerpána, i jmění, z něhož nedávno před tím vyzvedl poslední peníz. Vliv Kierkegaardův na severu byl mohutný; na jedny působil jako prohlubitel křesťanství, jiné z něho vyvedl. Zvláště v literaturu působil mnoho; Ibsenův »Brand« je odrazem jeho ideí. Vedle Schopenhauera nalezne se i analogie, ačkoli volnější, mezi ním a Tolstým. V Německu šíří se vliv jeho v poslední době a hojně se z něho překládá. (Přelož.: »Entweder – Oder«, »Furcht und Zitter◁, »Zur Psychologie der Sünde, der Bekehrung und des Glaubens«, »Stadie◁, »Die Krankheit zum Tode«, »Einübung«, »Leben u. Walten der Liebe«, »Zur Selbstprüfung«, »Angriff auf die Christenheit«). »Pozůstalé papíry« Kierkegaardovy, denníky, náčrty a j. vyšly v 8. sv. péčí H. P. Barfoeda a H. Gottscheda v Kodani 1869 – 81. Nejlepší obraz literární činnosti Kierkegaardovy podal G. Brandes: S. Kierkegaard Ein litterarisches Charakterbild (Lip., 1879), filosofické Harald Höffding: S. Kierkegaard som filosof (Kodaň, 1892, také něm. ve »Frommanns Klassiker der Philosophie«, Štutg., 1896). Srv. také práce Bärtholdovy: S. Kierkegaard, eine Verfasserexistenz eigner Art (Halberst., 1873); Noten zu S. Kierkegaards Lebensgeschichte (Halle, 1876); Lessing und die objektive Wahrheit aus S. Kierkegaards Schriften zusammengestellt (t., 1877); Die Bedeutung der aesthet. Schriften S. Kierkegaards (t., 1879), Zur theolog. Bedeutung S. Kierkegaards (t., 1880) a S. Kierkegaards Persönlichkeit in ihrer Verwirklichung der Ideale (Gütersloh, 1886). Šld.

Související hesla