Kirgizové

viz Kyrgyzové

Ottův slovník naučný: Kirgizové

Kirgízové, nejčistší větev národů turkotatarských ve střední Asii. Rozdělují se na 2 velké skupiny, Kara-Kirgízovézy čili vlastní Kirgízovézy a Kirgíz-Kazaky. Obě skupiny jsou si řečí, tělesnou převahou, mravy i způsobem života nejúžeji příbuzny, ale považují se samy za národy úplně samostatné a jsou ode dávna mezi sebou v nepřátelství. Kara-Kirgízové měli v V. st. svá obydlí na Jeniseji a v Sajanských horách, odkudž vypuzeni Hoky. Nyní obývají v počtu asi 850.000 v horách provincií semirěčenské, ferghanské a kašgárské. Kirgíz-Kazakové, čítajíce asi 2 1/2 mill. duší, jsou nejpočetnějším národem tureckým. Kočují v rozsáhlých stepích sev. od Turkistánu, od dolní Volhy a Kaspického moře na záp. až k rusko-čínské hranici při Altaji a Tarbagataji na vých. a od Aralského jezera a Syr-Darje na jihu až po Tobol a střední Irtyš na sev. Jméno »kirgíz« znamená dle Shawa »kočovní▽. Mongolové nazývají Kara-Kirgízovézy Buruty, Rusové Diko Kamennije. Kirgíz-Kazakové nazývají sami sebe vždy jen Kazaky. Pokud se týče povahy tělesné, stojí Kirgízové celkem mezi Mongoly a Arijci kloníce se více k prvním. Postavy jsou prostřední až malé, ale zavalité a sporé, kostra pak jest silná, tak že vypadají až neohrabaně. Barva pleti jest někdy žlutavá, většinou tmavě hnědá až měděně červená, u žen často velmi světlá až skoro bílá. Vlasy jsou tuhé, černé, zřídka hnědé, oči černé, malé, poněkud šikmo postavené, čelo nízké, nos poněkud sploštělý s širokými nozdrami, čelisti silně vysedlé, ústa veliká, zpodní ret odulý. Útvar lebky jest mongolštější než u všech ostatních tureckých kmenů. Údy jsou drobné a malé, nohy také velmi tenké. Kirgízové mají velmi bystré smysly, jsou dobří pozorovatelé přírody, bojovní a divocí, popudliví, pomstychtiví a ukrutní. Při tom však jsou dobromyslní, pohostinní a v míru i poctivosti naklonění. Systematický loupí dobytek a přepadají karavany, ale jinak nekradou. Zvláštním rysem v jejich povaze jest bezměrná zvědavost. Nemalou úctu prokazují rodičům. Kirgíz-Kazakové jsou poťouchlejší a kradou na potkání, užívajíce při tom všemožné lsti. Jsou pyšní, náruživí, leniví, nečistí a necudní. Oděv Kirgízovézů skládá se z »chapanų, jakéhosi kaftanu s širokými rukávy, z úzkého límce a pásu. Nyní nosí i košile jako ruští Tataři, kteří vůbec měli značný vliv na kroj Kirgízovézů. V zimě oblékají více chapanů přes sebe. Bohatší nosí chapan soukenný, atlasový nebo polohedvábný, chudší z látek bavlněných. Barva jest vždy nápadná i křiklavá. K tomu nosí Kirgízové kožichy, široké nohavice z bavlněných látek a boty s vysokými holinkami. Hlavu pokrývají obyčejně tatarskými čepicemi, lemovanými kožešinou, neb i bílými čepicemi. Na jihu nosí turbany. Špičaté klobouky letní od nějaké doby se již nenosí. Za pásem bohatě zdobeným nosí zbraně, obyčejně nože různých tvarů; ale také užívají luků a šípů, tenkých kopí a bičů, jichž švihem zasazují i smrtelné rány. Ženy nosí kolem hlavy bílé šátky, děvčata čepice kožešinou obšité. Ozdobují se stříbrnými prsteny, náramky a řetízky a jinými klenoty, ale jsou při tom špinavé, jmenovitě ženy provdané. Kirgízové jsou sice kočovníky, ale jejich stěhování omezuje se na docela určitě ohraničené území. Dočasně staví si vesnice z plstěných chýží, t. zv. jurt nebo kibitek; u KirgízKazaků chýže ty nazývají se též »kašæ a zdržují se v nich přes den ženy a děvčata, kdežto muži hledí si dobytka na pastvinách. Jurty mají základnu kruhovitou o průměru 7 – 9 m, střechu obloukovou a jsou beze střechy asi 2 m vysoké. Jsou to lehké dřevěné kostry potažené plstí; velmi snadno jest je rozložiti a na jiné místo přenésti. Vnitřek opatřen hojně nejrůznějším nářadím. Postele jsou čisté, opatřeny dobrými peřinami a zacloněny hedvábnou látkou. Zem pokryta jest koberci a plstěnými pokrývkami. Kočování Kirgízovézů děje se v jistém pořádku. Pastviny pro léto a zimu volí se s velkou pozorností a po dobré úvaze. Kara-Kirgízové vyhánějí svá stáda na jaře na lučiny vysoko v horách položené, Kirgíz-Kazakové vyhledávají v této roční době a v létě břehy stepních jezer, v zimě kotliny chráněné proti větrům a hluboce položená údolí řek. Zimní stanoviště patří určitým majitelům, letní pastviny jsou společným majetkem celých rodů. Jako všichni kočovníci zabývají se i Kirgízové v přední řadě chovem dobytka a mívají jednotlivci větší stáda než u kterýchkoliv jiných kočovníků. Nejvíce chová se koní, ovcí s hrubou srstí a koz, méně skotu a velbloudů. Velbloudi chovají se jednohrbí i dvouhrbí, tito ve větším množství. Největší počet velbloudů, náležejících jednotlivci, jest asi 50 kusů. Na jihu chová se velbloudů více než na sev. Za to mívají zámožnější jednotlivci i přes 5000 koní a 20.000 ovec. Celkem mají Kirgízové asi 6 – 10 mill. koní, tolikéž ovcí a asi 2 mill. kusů hovězího dobytka. Celkem však výnos chovu dobytka jest nepatrný. Hlavní potravou jest jim maso ovčí. Koňského masa požívají jen při slavnostních příležitostech, hovězím masem opovrhují. Oblíbeným nápojem jest jim kumys; též vaří opojný nápoj zv. »neše«. V zimě také loví a sice většinou koňmo. Vedle dobytkářství provozují Kirgízové i něco zemědělství, které stává se stále oblíbenějším. Pole svá nezřídka uměle zavlažují; pěstují pšenici, proso, žito, hrách, u Taškentu i rýži. Řemesla provozují se jen v skrovné míře; nejvíce ještě kovářství a sedlářství. Domácnost obstarávají výhradně ženy; mimo to vyrábějí plsť, předou, tkají z velbloudích chlupů látky a vydělávají kůže. Jiné potřeby své zaopatřují si směnným obchodem s Rusy a Číňany. U Kirgízovézů je polygamie, ale jen u bohatších, poněvadž kupní cena nevěsty »kalym« jest dosti vysoká. Postavení ženy není valné, neboť jest úplně majetkem mužovým. Obě skupiny Kirgízovézů přiznávají se k muhammedanismu; jsou však jen vlažný mi stoupenci proroka a přidržují se ještě značně původního svého šamanismu. Kirgízové mluví jedním z nejčistších tureckých jazyků. Jsou nadaní pěvci a improvisátoři epických zpěvů, což platí zejména o Kara-Kirgízech. Zpěvy své doprovázejí dvoustrunným nástrojem zvaným koboz, z něhož vyluzují dosti pěkné akkordy. Jejich epické pověsti, zv. »manas«, opěvují loupežná tažení »barantæ hrdinů (batire). Kara-Kirgízové dělí se na pravé (on) a levé (sol). Tato hlavní oddělení rozpadají se zase na kmeny a rody (kirik), jimž vládnou pohlaváři zv. »manap« nebo »beį. Rody rozpadají se zase na auly čili skupiny stanů (3 – 5 jurt). V zimě spojují se jednotlivé auly ve skupiny rodové. Aga-manap, t. j. nejvyšší kníže, řídí záležitosti týkající se celého národa. Všechny hodnosti jsou dědičné, rozdíly stavové však nejsou na venek vyznačeny. Kirgíz-Kazakové dělí se v novější-době na tři hordy: Uludžus, t. j. velká horda nebo velké sto, Ortadžus, t. j. střední horda, a Küčük džus, t. j. malá horda. Velká horda čítá 975.000 hlav a obývá v krajinách jižně od Balchašského jezera až po Issyk-kul. Střední horda kočuje mezi Balchašským jezerem a Omskem a čítá 712.000 hlav. Malá horda (551.000 hlav) kočuje v západní části Uralo-kaspické stepi až k Taškentu. K malé hordě patří i Bukejevská horda, kočující v počtu 158.624 hlav v evropských gub. astrachaňské a orenburské. Menší čásť Kirgíz-Kazaků bydlí ještě na čínském území v Tarbagataji a jižně od Altaje až k pramenům Irtyše. Kirgíz-Kazakové rozeznávají šlechtu a obecný lid čili t. zv. bílé a černé kosti. Šlechtu tvoři potomci starých chánů. Vláda byla dříve úplně v rukou šlechty, nyní zavedli Rusové volby a všichni hodnostáři volí se bez ohledu na šlechtický nebo nešlechtický původ. Aul tvoří 30 – 200 jurt, několik aulů tvoří kraj (volost). Mají vlastní volené soudce »biį, kteří dle domácího práva rozsuzují rozepře. Rozepře mezi Rusy a Kirgíz-Kazaky rozhodují civilní soudy na základě ruského práva. Vrchní vládu nad nimi má generální guvernér v Omsku. O Kirgízech zmiňují se již letopisy čínské v VII. stol. a jmenují je Chaky. V X. stol. ztratili politickou moc a žili v pohraničních pohořích střední Asie a v úvodí Jeniseje. V XVII. stol. vypudili a částečně vyhladili Rusové a Kalmykové Kirgízovézy usedlé v úvodí Jeniseje a současně podrobili si Číňané Kirgízovézy středoasijské. Vznik skupiny Kirgíz-Kazaků spadá dle Veljaminova do 2. pol. XV. stol. a rozdělení na tři hordy do 1. pol. XVIII. stol. Srv. Levšin (Levchine), Opisanije Kirgiz-Kazačich ord i stenej (Petrohrad, 1832); Göbel, Reise in die Steppe der Kirgisen (Dorpat, 1837); A. de Levchine, Description des hordes et des steppes des Kirghiz-Kazaks (Paříž, 1840); Schott, Über die echten Kirgisen (Berlín, 1864); Zaleski, La vie des steppes Kirghizes (Paříž, 1865); Radloff, Kirgisische Mundarten (Petrohrad, 1870); Těrentjev, Grammatika Kirgiz. jazyka (t., 1875); Makoveckij, Materialy dlja izucenija juridič. obyčajev Kirgizov (Omsk, 1886); Radloff, Der Dialekt der Kara-Kirgisen (Petr., 1886); Charuzin, Kirgizy Bukejevskoj ordy (Moskva, 1889 – 91); Dingelstedt, Le régime patriarcal et le droit coutumier des Kirghiz (Paříž, 1891); Chudabaj-Kustanajev, Etnografičeskije očerki Kirgiz (Taškent, 1894). Pke.