Klácel František Matouš

, český filozof, básník, publicista a novinář. Významný národní buditel. V roce 1848 člen Národního výboru, delegát Slovanského sjezdu; 1849 spoluzakladatel Národní jednoty sv. Cyrila a Methuda (přeměněné 1855 na moravskou Matici). V Listech přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu, adresovaných B. Němcové, vylíčil dosavadní teorie o ideálním uspořádání společnosti. Jeho idea “vesměrnosti” (vesmír a lidské vědomí jako dynamická jednota protikladů) měla být základem nového uspořádání společnosti. Jeho pokusy o založení bratrstva podle tohoto vzoru bylo neúspěšné jak v Čechách, tak v USA, kde od 1869 působil mezi krajany. Z dalších spisů: Dobrověda (první česky psaný pokus o ucelený výklad etiky), Slovník pro čtenáře novin, v němž se vysvětlují slova cizího původu.

Ottův slovník naučný: Klácel František Matouš

Klácel František, klášter. jm. Matouš (* 7. dub. 1808 v České Třebové – † 17. bř. 1882 v Belle Plaine v Sev. Americe). Otec jeho byl nezámožným ševcem, ale dbalým o dobré vychování svých dětí. Národní školu Klácel navštěvoval v rodišti svém; ačkoli jeho starší bratr již v Litomyšli studoval († jako kanovník ve Vídni), poslal chudý otec také Františka na normální školu do Litomyšle, kdež odbyl i gymnasijní a filosofická studia. Na biskupském filos. ústavě přednášel tehda filosofii piarista Bonifac Buzek, muž vzdělaný a svobodomyslnějšímu směru nakloněný, který si nadaného Klácela zamiloval a do důvěrného kroužku žáků svých přijal, ve kterém jim mnohé zásady filosofické přednášel, jež s kathedry hlásati nesměl. Vlivem Buzka zahořel Klácel pro vědu filosofickou a zůstal jí oddán navždy. Odbyv studium filos. r. 1827 odhodlal se studovati bohosloví a vstoupil do kláštera augustiniánského na Starém Brně, kdež r. 1830 slavné sliby učinil a r. 1833 na kněze vysvěcen. Praelát Cyrill Nap, poznav ostrovtip a vědeckou snaživost Klácelovu, nedal ho do duchovní správy, nýbrž učinil jej bibliotékářem bohaté bibliotéky klášterské, v níž nalezl hojně pramenů ku dalšímu vzdělávání. Pak jej poslal na universitu do Olomúce, aby tam nabyl theologického doktorátu; Klácel složil také tři rigorosa, ale byl pak do kláštera odvolán, když Fulgentius Süsser, professor filosofie na biskupském filos. ústavě v Brně, professury se vzdal a praelát Klácela za jeho nástupce ustanovil; klášter měl totiž povinnost stolici mathematiky a filosofie na tom ústavě členy svými opatřovati. Odbyv konkurs předepsaný stal se Klácel r. 1835 prof. filosofie, netušiv ovšem, že ona se stane původem a příčinou neštěstí jeho dalšího života. Měl dar vyučovati mládež snadně a srozumitelně jak málo kdo; uměl ji nadchnouti zápalem pro dobro a krásu, ale upadl brzo v podezření, že ji napájí svobodomyslnými myšlénkami na základě Hegelovské filosofie. Mládež nadšeně na něm visela. Jsa Čechem, povzbuzoval žáky své k vlastenectví, což mu velmi ve zlé vykládáno; psával pilně do Časopisu Musejního filosofická a aesthetická pojednání, obcoval v Brně s vlastenci čili, jak se tehda v úředních kruzích říkalo, »s panslavisty« a po dlouhém vyhrožování se strany biskupského ordinariátu, u něhož professor theologie a představený alumnátu Ferd. Panschab nejvíce proti Klácelovi horlil, psáno praelátovi Napovi, že Klácel pro nemístné bratříčkování se žáky, pro obcování s panslavisty a rozšiřování nebezpečných zásad Hegelovských s professury jest složen. (1844). Praelát obávaje se, že by studenti k nějakému nerozvážnému kroku svedeni býti mohli, poslal Klácela do Prahy, kde pro svá znamenitá pojednání filos. zvučné jméno měl; ale záhy Klácel odebral se odtud do Liběchova k šlechetnému vlastenci Veithovi, který jej učinil bibliotékářem zámecké bibliotéky (1844). Tam měl Klácel příležitost nadaného mladíka Levého (pozd. znamenitého sochaře) vyučovati a potřebným přípravným vzděláním opatřiti, aby na sochařskou akademii odebrati se mohl. V Liběchově cítil se Klácel šťastným; roztrpčení jeho pro složení s professury ponenáhlu se utišovalo a žila v něm radostnější nálada mysli; ale ani toho útulku mu nebylo dlouho přáno. Litoměřický biskup Hille byv upozorněn, že v jeho diécési se zdržuje kněz pro hegelianismus s professury složený, vyzval praeláta, aby Klácela odvolal do kláštera; Klácel byl tímto nemilosrdným pronásledováním všecek zdrcen, ale musil konečně se podrobiti a vrátil se r. 1845 do Brna, raněn do hlubin srdce a duše. V klášteře nyní se oddal studiu přírodovědy, zvláště botaniky; vedle toho však filosofoval dále a zanášel se spisováním aforismů veršovaných, hlavně pak spracováním zvířecího eposu, které pak pod nápisem Ferina Lišák vydal. Ještě jednou mělo se mu dostati místa, které by mu svědčilo. Lud. Štúr mu na zač. r. 1848 psal, že by jej baron Metellus Ožegovič rád měl za vychovatele dvou synů svých, a Klácel žádal barona, aby mu vymohl propuštění z diécése brněnské; ale i v tom případě stál mu v cestě starý jeho nepřítel a varoval barona, aby nepřijal muže »přívržence pantheismų. V tom vypukla revoluce březnová, od které Klácel jsa snadně vznětlivým ideologem »vykoupení ducha z okovů otroctví« očekával. Nedbal tedy více o propuštění z diécése a zůstal v Brně, odkudž na nějaký čas pro čechožroutství luzy brněnské do Prahy se odebral. Vrátiv se stal se redaktorem »Moravských Novi◁ nově od mor. sněmu založených a redigoval je ve smyslu svobody a vlastenectví. Po nastalé reakci přestaly »Mor. Nov.« býti denníkem a Klácel předvídaje, že by byl z redaktorství propuštěn, sám se ho vzdal (1851). Věčná škoda, že tímto opuštěním redakce Klácel na dlouhou dobu také spisovatelství své přerušil, an rozličnými okolnostmi nucen byl vyhledávati prostředků peněžitých. Začal tedy vyučovati slečny z »lepších« domů dějepisu, aesthetice, literatuře atd. a byl brzo nad míru oblíben. Jako dříve posluchači filosofie jej ctili, tak i žákyně jeho vysoce si ho vážily. Zabýval se i tehda studiemi vědeckými, jmenovitě kosmogonií a astronomií, a mimo to zdokonaloval se ve francouzském a anglickém jazyku, ale sám již ničeho ne tvořil. Tak žil 18 let (1851 – 69) ve vniterném rozbroji způsobeném trpkými zkušenostmi života, který si, pokud mohl, ulevoval ironií nad zvrhlostí skutečného světa, který se náramně lišil od ideálu, jak on jej za domov lásky vzájemné a všeobecné míti chtěl. Čím dále více se vzdaloval společenského života, tak že ani s vlasteneckými kruhy neobcoval a národních snah si nevšímal. Také se mu staly některé poměry a závazky z nich pocházející nesnesitelnými a proto se odhodlal odstěhovati se do Ameriky. Tehdejší ministr Giskra, jenž pod ním v Brně studoval, zaopatříl mu pas do cizozemska, a tak Klácel v srpnu 1869 odplul do Ameriky. Myslil, že tam se mu podaří pokus učiniti aspoň o začátek k filanthropické organisaci společnosti lidské na základě vesměrnosti, t. j. společnosti, která zavrhnouc každé positivní náboženství a tudíž v Boha osobního nevěříc jen lidskými zásadami mravnosti a lásky vzájemné by se spravovala; členové té společnosti měli se cítiti jako částice všehomíra, s nímž po smrti v jedno splynou. Založeno skutečně několik řádů naznačených písmeny Č. S. P. S., které však také vlastní jména měly, na př. řád Klácelův, Prokopa Vel. a j. Členové těch řádů, kteří mezi sebou se nazývali bratři a sestry, sluli nemýlenci jako ti, kteří se předpisy a zákony posavadních náboženstvi mýliti nedají a jen pravdu všehomíra uznávají, nebo osvojenci, snad proto, že poznavše sebe jako částky všehomíra teprve svými se stali. Obsah učení Klácelova o vesměrnosti poznáváme z jeho slov, jež v pohřební řeči Zdrůbkově jsou uvedena: »Miláčkové, buďte tiší a trpěliví a vyčkávejte, neb království všeobecné lásky a pravdy jest na blízku a ono ovládne světem i překoná všecky lži, podvody a hříchy, které člověčenstvo podmaňují a životy lidské zbědují. Hle jitro již svítá a paprsky sluneční mocně se již prodírají tmou nevědomosti a nešlechetnosti. Slyšte hlasy věčných zákonů Všehomíra, jež vykládají proroci a jež chápou probuzenci; učí vás, jak máte žíti svobodně, božsky, krásně a člověcky. Každý z vás jest částečkou Všehomíra a veden pod věčnými zákony k vlastním účelům toho Všehomíra. Jen přizpůsobte mysli své a srdce svá těmto vznešeným zákonům a budete blažení, vaše životy budou krásnými a vám dostane se nejvyššího stupně dokonalosti, které schopen jest člověk. Bratři a sestry! nezapomínejte, že nejste nic více a nic méně nežli jednotliví dílkové Všehomíra! Všichni členové tvoří jeden celek a není dílečku mimo celek ten a celku mimo dílečky ty. Celek s dílky svými tvoří to veliké Jedno a Vše. Zdravým býti jest dokonalostí každé částice. Jsou-li všechny částice zdravé a dokonalé, ve svých výkonech spojené, milující, tož i veliké to tělo Vesměrnosti jest dokonalé. Proto musíte vždy jednati jako takové částečky dokonalé jednoho velikého celku. Taková vesměrnost jest nejvyšším stupněm dokonalosti a ovocem nejvyššího, ba jediného náboženství. Tato naše vesměrnost jest nejsvrchovanějším účelem a nejsvrchovanější blažeností každého člena Všehomíra.« Jak viděti, je to filanthropická Utopie na základě čirého pantheismu. V Americe psával se Klácel jménem Ladimír. Nenalezl tam štěstí, které očekával; byl redaktorem novin, ale nedlouho; když peníze, které z Evropy přivezl, byly utraceny, bylo mu živiti se spisováním; psal do novin, vydával brožurky, překládal z angličiny a mnoho, co psal nebo překládal, jest provanuto nenávistí proti každému kladnému náboženství, zvláště proti křesťanskému. Stěhoval se s místa na místo; konečně došlo k tomu, že jej krajané jeho musili podporovati. Z té nesnáze mu pomohl Fr. Záleský, pozvav Klácela k sobě do městečka Belle Plaine, kamž se Klácel v květnu 1881 přistěhoval; ale neuživ toho pohostinství dlouho záhy tam zemřel. Klácel byl muž neobyčejného ostrovtipu, rychlé chápavosti, pronikajícího rozumu a hlubokého citu. Bohužel, že neukrotitelný subjektivismus jeho přivedl ho na dráhu života takovou, po které nejen štěstí osobního nenalezl, ale i národní práci byl odcizen. Uvažujeme-li jeho spisy, které vydal, můžeme souditi, co by všechno byl mohl vykonati pro literaturu českou, kdyby se nebyl dostal na kluzkou dráhu. On byl ideologem, který myslil, že svět myšlénkový, který si utvořil, překoná svět skutečný, a tímto sebeklamem byl překonán. – Spisy jeho jsou: Básně (v Brn r. 1836, 1837); články v Čas. Č. Mus. (1841 – 1847); Mostek aneb sestavení skromných myšlének o tom, na čem každému záležeti má (Olom., 1842); Dobrověda (Praha, 1847); Jahůdky ze slovanských lesů (vydány pod jménem J. P. Jordana 1845 v Lipsku); Ferina Lišák (pod t. jm. r. 1845, t.); Bajky Bidpajovy (1. sv. pod jm. Fr. Třebovského v Olomúci 1846; 2. sv. v Brně 1850); Listy o původu socialismu a kommunismu (Brno, 1849); Počátky vědeckého mluvnictví českého (t., 1843); Encyklopaedische Erinnerungen an Vorträge aus Logik, Ethik, Aesthetik atd. (t. 1868). VB.