Klaka


1. lidé najatí k organizovanému potlesku nebo pískání při divadelní nebo jiné produkci;
2. hanlivě skupina lidí pomáhající prosadit určitý záměr.

Ottův slovník naučný: Klaka

Klaka (franc. claque), organisovaný sbor tleskačů, kteří v divadlech a koncertních síních pomáhají za úplatu autorům a výkonným umělcům k líčenému úspěchu. První podnět ke klace zavdala na sklonku XVIII. st. rivalita mezi umělci dramatickými, kteří o své ujmě vydržovali si uměle pěstěné nadšení v řadách obecenstva. Krátce na to divadelní správy samy braly klaku pod záštitu svou a podporovaly ji poskytováním volného vstupu. První pevně organisovanou klaku zřídil r. 1820 v Paříži jakýsi Sauton, otevřev kancelář pro zakupování úspěchů dramatických (Assurance de succès dramatiques), a od těch dob ve Francii i v Německu rozšířila se klaka po všech větších jevištích, a marny zůstávají pokusy o odstranění této nemravné instituce, která vyděračstvím pomáhá si k znamenitým obchodům, neboť ani protesty obecenstva ani přísnost kritiky nejsou s to, aby zvítězily nad ješitností jednotlivců, jichž pomocí odstraněná klaka vždy znovu oživuje. Každá klaka má svého chefa; týž rekrutuje sbor svůj z nadšenců hmotně nepříznivě situovaných, kteří propůjčují se mu za pouhou volnou vstupenku, pak z tleskačů za žold najímaných (klakerů). Na znamení chefa, obeznalého s detaily prováděné práce dramatické nebo hudební, vpadá celá armáda potleskem a strhuje obecenstvo k projevům souhlasu neb odporu. Jednotliví klakéři mají zvláštní jména dle různých způsobů, jimiž vykonávají na obecenstvo vliv při produkcích aneb mimo ně, na př. okázalou chválou a citováním pochlebných referátů před plakáty neb ve veřejných místnostech a pod.