Klarinet

, hudební nástroj dechový (dřevěný) s jednoduchým plátkem; psaný tónový rozsah e – f3, ladění zvláště B (zní o velkou sekundu níž), A (zní o malou tercii níž), C, Es (zní o malou tercii výš). Vyvinul se ze šalmaje.

Ottův slovník naučný: Klarinet

Klarinet (štěbenec), jazýčkový hudební nástroj dechový, obyčejně ze dřeva zimostrázového neb ebenového zhotovovaný, skládá se jako hoboj, jemuž zevně se podobá, ze tří částí: z hlavice, z dvoudílného středku a z nálevky. Od hoboje a fagotu liší se jednak jednoduchým, širokým, nárazným jazýčkem třtinovým, přivázaným nebo přišroubovaným k ebenovému zobci čili k hubičce na hlavici nastrčené, pročež tón jeho vyvíjí se týmž způsobem, jako u většiny jazýčkových píšťal varhanních, jednak válcovitě navrtanou dutinou ozvučnou. Vlastnost posléz uvedená má za následek, že klarinetu chybějí všechny rovnočetné svrchní tóny (oktávy), ježto přefouknutím ozve se vždy třetí svrchní tón, t. j. kvinta vyšší oktávy (duodecima). Proto náleží klarinet do skupiny t. zv. kvintujících nástrojů na rozdíl od oktávujících (na př. hobojovitých). Z toho plyne též složitý mechanismus klarinetu; musíť v řadě základních tónů míti zastoupenu celou duodecimu, tudíž 18 půltonů chromatických mezi nejnižším tónem základním a přefouknutým, jimž odpovídá 18 dírek krátících chvějící se vzduchový sloupec, z nichž 5 uzavírá a uvolňuje se prsty, 13 klapkami. Objem tónový klarinetu (v notaci) sáhá od e do g3, při čemž tónů vyšších než b1 docíliti lze jen přefouknutím; tóny nad f3, jež zřídka jen vyskytují se v skladbách sólových, vylouditi lze jako páté, sedmé neb deváté svrchní tóny. Klarinet vyvinul se z primitivního franc. nástroje chalumeau [šalymó], jejž však nesluší ztotožňovati se šalmají, předchůdkyní hoboje. Christoph Denner v Norimberce (kol r. 1700) rozšířil prvotní jeho objem (f – a1) přidělav pro přefouknuté tóny malou dírku. Tím k původnímu rejstříku, jenž i na dnešním klarinetu nazývá se šalmajovým (e – e1), přibyl nový, jmenovaný clarino, poněvadž byl schopen nahraditi a vskutku také zatlačil solovou trubku téhož jména, ve stol. XVIII. oblíbenou; celý nástroj pak označován byl zdrobnělinou clarinetto. Původně byly klarinety stavěny tak, že přirozenou tóninou jich bylo C-dur. Aby hráči uspořena byla nepohodlná hra v tóninách vzdálených tónině přirozené, přibyly k nástroji původnímu klarinety různé velikosti a jiného zladění, ale při všech přirozená jich stupnice notuje se jako C-dur, kterou nástroj příslušně sám si transponuje. Proto praví se, že klarinet jest nástrojem transposičním, an přes rozmanitá složení svá nečiní nároku na změnu applikatury. Při klarinetu C kryje se notace s reálním zvukem, jehož však při klarinech jiného ladění nabudeme, transponujeme-li o differenci mezi příslušnou přirozenou tóninou a C-dur. Bude tedy na př. zníti c1: na klarinetu A jako a (o malou tercii níže), na klarinetu B jako b (o tón níže), na klarinetu D jako d1 (o tón výše), na klarinetu Es jako es1 (o malou tercii výše), na klarinetu F jako f1 (o kvartu výše), na klarinetu G o kvintu výše, na klarinetu As o sextu výše. V symfonickém orchestru používá se klarinetů C, B, A, prvého, poněkud v tónu vřeštivého, jen u klassiků ve skladbách psaných v C-dur; klarinety ostatní nalézáme pouze ve sborech dechových, kde zastupují housle a violy. Klarinet. vyznamenává se v rejstříku šalmajovém temně zbarveným zvukem timbru violového, ve vyšších polohách pak aksamitovou měkkostí, čímž odráží se od ječivého a pronikavého tónu hoboje. Na úkor jemnějšího klarinetu A doznává stále větší obliby smyslnější klarinet B, jejž Stadler, Müller a Klosé znamenitě zdokonalili částečným použitím Böhmova mechanismu flétnového, učinivše jej způsobilým k pohodlné hře ve všech tóninách. Klarinet jest nejen nezbytnou součástkou každého orchestru, ale i nástrojem, jímž v komorní hudbě docíleno bylo účinků přímo magických (na př. Mozartem a Brahmsem). Z vynikajících virtuosů na klarinet buďtež jmenováni: Bachmann, Bärmann, Beer, Bender, Berr, Blaes, Blasius, Klosé, Lefèvre, Yost, Tausch, Mühlfeld, z nichž někteří napsali též školy, z Čechů: Jan Sobek, Václav Farník, Frant. Blatt, Jul. Pisařovic, Vojt. Syřínek, Frant. Raitmeyer a Frant. Bartoloměj. Klarinet altový či tenorový staví se ve větším rozměru a s hlubší polohou než obyčejný, od něhož rozsahem se neliší; laděn jest do F anebo do Es a zní o kvintu níže než klarinet C nebo B. Toliko altového klarinet-u ladění F používalo se v orchestrech symfonických; sáhal-li až po F, nazýván byl bassetovým rohem. Klarinet basový ladění B, řídčeji C (u Wagnera i A), zní o oktávu níže než obyčejný, s nímž sdílí lahodu a plnost tónu, po té stránce výhodně odrážeje se od fagotu. Klarinet ve varhanách viz Clarinet.

Clarinet [kl-], franc., clarinetto, ital., známý nástroj orchestrový. Ve varhanách zove se clarinet rejstřík jazýčkový průrazný (s jazýčkem ve žlábku volně se pohybujícím), střední mensury, z pravidla 8stopový, řídčeji 4stopový. Nejčastěji clarinet spojuje se s fagotem, jsa pokračováním tónové řady tohoto ve vyšších oktávách. Str.

Související hesla