Klasicismus

, obecně stylové tendence navazující na tzv. klasické umění (umění antického Řecka a Říma). Úsilí obnovit proti subjektivněji založeným uměleckým směrům nadosobní objektivní řád, založený zejm. na rozumové úvaze;
1. výtvarné umění a) renesanční klasicismus; v Itálii uplatněny klasicistní prvky zejm. v architektuře pozdní renesance (inspirace císařským Římem); dílo A. Palladia napodobováno na sever od Itálie ještě v 17. – 18. stol. (Ch. Wren); b) v užším smyslu francouzské malířství 17. stol. (N. Poussin, C. Lorrain); c) umělecký proud 2. pol. 18. stol. a 1. čtvrtiny 19. stol.; zejm. v architektuře 1780 – 1830 též zv. neoklasicismus. Reagoval na subjektivismus baroka a rokoka příklonem ke klasickému umění antického Říma a Řecka. Podnícen vykopávkami v Herkulaneu a v Pompejích (1748) i teoretickým dílem zejm. J. J. Winckelmana. Do specifické podoby rozvinut zejm. ve Francii (sloh Ludvíka XVI., empír) a v Rusku (výstavba Sankt Peterburgu). Významní představitelé: architekti J. G. Soufflot, B. Vignon, K. F. Schinkel, malíři A. R. Mengs, J. L. David, J. A. D. Ingres, sochaři A. Canova, B. Thorvaldsen, J. -A. Houdon;
2. hudba období asi 1770 – 1830; vyznačuje se konečnou krystalizací polyfonně prohloubeného homofonního instrumentálního slohu, stabilizací sonátové formy a tří- až čtyřvětého sonátového cyklu (symfonie, sonáta, koncert, kvartet). Došlo též k dalšímu rozvoji opery. Hlavní představitelé: J. Haydn, C. Ph. E. Bach, Ch. W. Gluck, W. A. Mozart, L. van Beethoven. Hudbě klasicismu předcházelo důležité období předklasické a raně klasické (asi 1730 – 1770, mj. mannheimská a severoněmecká škola);
3. literatura směr, který vznikl ve Francii v 17. stol. Opíral se o klasické estetické normy, jež odvozoval z antických vzorů. Důraz kladl na jednotný a pevný řád, stanovený pravidly (N. Boileau-Despréaux Umění básnické); ta vymezovala literární žánry po stránce formální i tematické. Rozlišovaly se žánry „vysoké“ (óda, epos, tragédie – považována za nejvyšší umělecký útvar vůbec), které zpracovávaly zejm. témata historická, a žánry „nízké“ (bajka, satira, komedie), zachycující život neurozených vrstev. Klasicismus se zaměřoval hlavně na mravní problematiku; zobrazoval nejrůznější lidské vlastnosti a charaktery, které pojímal nadčasově (hrdina, lakomec). Klasicismus vycházel z filozofie racionalismu (vůdcem básníka je rozum) a uměleckou pravdu hledal v napodobování přírody. Obracel se k abstraktně pojímaným ideálům pravdy, harmonie a krásy. Za nejvýznamnější básnické dílo francouzského klasicismu je považována sbírka zvířecích bajek J. de Lafontaina (Fables). Osvícenský klasicismus vznikl ve Francii v 18. stol.; zachovával racionalistický a objektivistický ráz, ale už netrval na dodržování tematických omezení (Voltaire, A. Pope, J. Ch. Gottsched, M. V. Lomonosov aj.). V českých zemích se klasicismus uplatnil zejm. v 1. třetině 19. stol. (A. J. Puchmajer, Š. Hněvkovský, J. Kollár, P. J. Šafařík Počátkové českého básnictví, J. Jungmann O klasičnosti v literatuře vůbec a zvláště české);
4. divadlo nejvýznamnější dramatická díla klasicismu vznikala v 17. stol. ve Francii (P. Corneille Cid, J. Racine Faidra, Molière Tartuffe, Misantrop, Lakomec). Pravidla klasicistické poetiky dramatu vyžadovala dodržování zejm. zákonu tří jednot (jednota místa, času, děje). Formoval se také klasický inscenační styl (deklamační umění herců, jediná dekorace ap.). V roce 1680 vzniklo v Paříži královské divadlo Comédie Française, které představuje styl klasického divadla až do současnosti. Francouzské divadlo ovlivnilo rozvoj divadel v evropských zemích (Anglie, Dánsko, Norsko, Rusko, Německo, Rakousko). V 18. stol. se měnila tematika her (při dodržování formálních pravidel); vznikl osvícenský klasicismus (Voltaire), který měl sloužit k uměleckému šíření osvícenských myšlenek. Na přelomu 18. a 19. stol. se zejm. v Německu vyvíjela forma klasicismu vycházející z měšťanského pojetí antického ideálu (J. J. Winkelmann, G. E. Lessing), která vyvrcholila v tzv. výmarském klasicismu (J. W. Goethe Ifigénie na Tauridě, F. Schiller).

Ottův slovník naučný: Klasicismus

Klassicismus nazývá se v evropských národních literaturách ten směr a snaha, která doufala studiem literatur římské a řecké jako literatur nejdokonalejších a napodobením jich formovým, výrazovým a často i látkovým tu kterou literaturu národní zušlechtiti a k vrcholu dokonalosti přivésti. Když ve XIV. st. a ještě více v následujících hojněji a správněji byly poznávány plody mrtvých literatur římské a řecké, nemohlo býti popíráno, že literární plody národní ve středověku vzniklé jsou vedle plodů římských a řeckých formy velmi drsné, temné, nepřehledné a zmatené. Tak na př. nemohl nikdo, kdo obojí plody srovnal, popříti, že stará národní středověká epika francouzská nebo italská je vedle básní Vergilových nebo Statiových rozbředlá a beztvará, že nemá úměrné, průhledné a ucelené komposice vyznačující plody literatur klassických. Rozdíl mezi obojími literaturami musil se tehdejšímu pozorovateli jeviti tím větším, že z literatur starých známy a chápány byly tehdy ne tak arcidíla umění spontanního a primitivního (Homérovi správně rozuměno bylo velmi pozdě) jako plody druhotné, velice umělé a v nejednom směru epigonské již a někdy i úpadkové, díla, v nichž již forma a přečasto i formalismus měly nejednou krajní a výstřední význam. Nadšení z nově objevených nebo poznávaných památek literatury klassické formou tak vysoce vyspělých a středověkému člověku přímo zázračných vedlo u mnohých národů k úplnému opovržení starými národními plody jako barbarskými a ohyzdnými a k přerušení vší národní tradice literární. Tak v Italii na př. v době prvního záchvatu humanistického na sklonu XIV. a v XV. stol. zdálo se jednu chvíli, že ryze umělá latinská literatura učenci pěstěná zatlačí národní literaturu úplně; literáti vrhají se na studium antiky výlučně a odlučují se skoro úplně od života přítomného a národního. Dlouho stojí proti sobě národní středověká tradice, k níž zná se jen neučený prostý lid, a klassicismus pěstěný všemi vzdělanci v odloučení a nepřátelství a teprve když nepodaří se galvanisovati mrtvou latinskou literaturu, počnou se oba proudy pronikati a vytvoří na konec v XV. a více ještě v XVI. st. skutečně klassickou literaturu, ale ovšem národní. Boiardo, Pulci a daleko více ještě Ariosto a Tasso učí se mnoho od starých latinských básníků, ale jen formě, stilu, komposici, slovem celé kultuře umělecké, ale citový a myšlénkovy život a obsah svých plodů berou z plnosti života národního. V tomto vzájemném prolnutí se a podmínění obou směrů je dán národní klassicismus, jenž značí skutečně vrchol italské literatury, a na stejném principu je založena i klassická perioda písemnictví anglického (stol. XVI.), francouzského (st. XVII.) a německého (st. XVIII.). Zde všude klassické literatury podaly jen formu a uměleckou kulturu a jakmile tento přirozený poměr byl porušen a antika napodobena buď jen do formálních jalovosti nebo měla dodávat básníkům i látku, obsah a život jejich děl – všude tam dostavuje se zmanyrisování a ochuzení písemnictví, pedantismus nebo pomposní planost (pseudoklassicismus), a vystupuje proti šablonovitě formalistnímu a učenecky střízlivému klassicismu ihned romantismus, jenž dovolává se plnosti života národního a individuálné životni inspirace a ukazuje přes bezkrevnou pohanskou mythologickou dekoraci k pramenům národní a křesťanské poesie středověké, přes učený ballast pedantismu k inspiraci lidové a přes formální šablony a vzorečky k vnitřní plnosti, vroucnosti a odvaze básnícího subjektu. Šld. Klassicismus ve výtvarném umění nazývá se umělecký stil, jenž na konci XVIII. stol. vznikl jako reakce proti nevázanostem a zvůli rokoka a vyznačuje se přímočárostí, prostotou a tuhostí; podmíněn byl jednak oživením archaeologických studií Lessingem, Winckelmannem, Stuartem, Revettem a j., jednak celým sociálně politickým pozadím doby. Po sybaritském požitkářství a přepychu XVIII. st. začal fičeti ostrý vítr revoluční, střízlivý racionalismus dostával se ke slovu a s ideami republikánskými hlásán návrat k starověké občanské prostotě, jíž nový směr, usilující o znovuzrození prvotných tvarů antických, snažil se vyhověti. Poněvadž směr ten kvetl hlavně za prvního císařství francouzského, sluje též empire. Klassicismus vyznačuje se střízlivou ztrnulostí a suchopárností, zvláště ve svém počátku. Hrubé dórské sloupy, triglyfy a kannelury, nudný ornament s provázkovými guirlandami jsou jeho prvky. Ve Francii rozšířil se klassicismus působením architektů Perciera a Fontainea v době první republiky a za Napoleona, jemuž vyhovoval svojí monumentálností; provedeny jsou jím Madelaine, Arc de l'Etoile a j. U nás nejcennější pomník klassicismu je zámek Kačina u Nových Dvorů. V Italii stavěli ve slohu klassicistickém Piramesi a Michelangelo Simonetti, v Německu Erdmannsdorff, Gilly, Langhans, Schinkel, v Anglii Kent, Chambers, Dance, bratří Adamsové a Wyatt. V oboru plastiky je stoupencem klassicismu Vlach Antonio Canova, Dán Bertel Thorwaldsen, Francouzi Cartellier, Chaudet, Bosio a Lemaire, v Rakousku Fr. Zauner, u nás Prachnerové. – V malbě připravoval půdu klassicismu eklektik Ant. Rafael Mengs, ve Francii dovedl jej na vrchol Louis David, dále náleží sem ředitel akademie vídeňské Heinrich Füger a pražské Josef Bergler, P. Krafft, Madrazo a Eckersberg. Klassicismus značí v umění výtvarném většinou ochuzení, ztrnulost, nesnášelivost a pedantismus a měl mimo jiné i zhoubný vliv v obecenstvo a umělecké řemeslo. Proto reakce v podobě romantismu i tu záhy se projevila. – Srv. Gurlitt, Geschichte des Barock, Rokoko u. Klassicismus (Štutg., 1887 – 89).

Související hesla