Klášter

, sídlo řeholní komunity. Princip kláštera doložen již v buddhismu (od konce 1. tis. př. n. l.). Raně křesťanské kláštery od 2. pol. 3. stol. v Egyptě, ve 4. – 5. stol. se šířily do Palestiny, Malé Asie, Itálie a Irska. V katolické církvi se od 6. stol. řídily řeholemi Benedikta z Nursie (benediktini), později vytvořeny další řehole. Dispozice budov kláštera podmíněna řádovou příslušností a funkcí kláštera – základní dispozicí je kostel s rajským dvorem, ambitem a studnou na jižní straně kostela, dalšími součástmi obvykle kapitulní síň, refektář, dormitář, hospodářské a jiné budovy tvořící klášterní komplex.

Ottův slovník naučný: Klášter

Klášter (lat. claustrum), společné obydlí řeholníků nebo řeholnic, kde v uzavřenosti (claudere, zavříti) před světem žijí, aby zachovávajíce tři rady evangelické slibem utvrzené směřovali k dokonalejšímu životu dle regule od církve schválené nebo aspoň trpěné. Liší se tedy kláštery od bývalých sídel anachoretů, kteří za účelem askese v oddělených příbytcích bydlili, tvoříce často celé dědiny laury zvané. Ostatně kromě názvu klášter užívá se též pojmenování opatství (abbatia) u těch domů řeholních, v jejichž čele stojí opat, monastýr (monasterium), coenobium a pod. kláštery křesťanské vznikly hned v prvních stoletích, a to na Východě i na Západě. Mezi první coenobity počítají se sv. Pachomius († 340), sv. Hilarion († 371), sv. Basil na Východě, sv. Martin Tourský, sv. Athanáš a sv. Benedikt na Západě. První ženský klášter založil sv. Antonín († 356) v Egyptě, kde sestra jeho byla abatyší, a Marcella za dob sv. Jeronyma v Římě. Zakládání klášterů mělo význam náboženský i sociální. Kláštery byly jaksi střediskem, z něhož dálo se pokřesťanění šírého okolí, jakož i upevňování víry. Z klášterů vysíláni byli hlasatelé víry do krajin blízkých i vzdálených. Spolu byly kláštery sídlem vzdělanosti a umění. Při nich zřizovány školy, jež těšily se veliké slávě, v nich opisovány a uchovávány spisy spisovatelů křesťanských i klassických, v nich pěstěny vědy bohoslovné i profánní, v nich věnována péče veliká uměním výtvarným, architektuře, skulptuře, malířství. Dále získaly si kláštery velikých zásluh o kultivaci země mýtěním lesů, vzděláváním rolí a odvodňováním bažin, jakož i tím, že lid naváděly k lepšímu a úspěšnějšímu hospodaření. Kromě toho byly kláštery vždy ústavy charitativními, v nichž chudině a opuštěným dostávalo se výživy, útulku a práce; v dobách nejkrutšího poddanství činily pak kláštery čestnou výjimku, z čehož úsloví: »pod berlou dobře se žije«. Účel klášterů nyní jest různý: buď je to hlavně život kontemplativní, nebo život účinné lásky k bližnímu, jako ošetřování nemocných, konání missií, vyučování mládeže, péče o sirotky a nalezence, vykupování zajatých, duchovní správa a pod., nebo obojí. Jindy bylo to ještě u některých klášterů hájení země svaté proti Saracénům a ochrana křesťanství vůbec (řády rytířské). Správu klášterů vedou představení, kteří dle toho, zdaž jsou to řády se stabilitou místní čili nic, mají rozličné názvy. V řádech majících stabilitu místní (což platí o řádech staršího původu) stojí v čele kláštera opat doživotně volený, jehož podporují převor (prior), podpřevor, novicmistr, assistenti atd. Spojeno-li několik takových samostatných klášterů ve zvláštní »kongregace« nebo cirkarie, stojí v čele opat generální nebo abbas-primas. U řádů, jež mají zřízení provinciální, je v čele celého řádu generál, v čele jednotlivých provincií provinciál a v čele jednotlivých klášterů místní představený, jenž sluje buď superior nebo quardian, rector, prior. Kromě toho přidáni jim k ruce ještě definitoři, konsultoři, assistenti, visitátoři. Některé záležitosti řádové projednávají pak se v kapitolách řádových, generálních nebo provinciálních. V nich děje se též volba představených řádových, bud všech nebo jen generálních a provinciálních. Ostatně všechny řády a kláštery stojí pod svrchovaným dozorem papežovým, jenž jurisdikci nad nimi vykonává skrze zvláštní kongregaci pro záležitosti biskupův a řeholníků. Mimo to má i každý řád v Římě svého kardinála-protektora. – Kláštery ženské mají zřízení totéž jako mužské. K založení nového kláštera potřebí kromě dovolení biskupa příslušné diécése a jde-li o klášter řádu v pravém slova smyslu (tedy nikoliv kongregace), svolení papežské stolice i toho, by tázáni byli interessenti místní, totiž farář, obyvatelé místa a představení klášterů v místě již existujících a ve vzdálenosti menší než 4000 kročejů od nového kláštera se nalézajících, ač nemá-li řád t. zv. privilegium cannarum; v Rakousku pak nutno jest též svolení vládní (místodržitelské nebo ministerské). Při tom třeba prokázati, jakým způsobem o výživu členů kláštera bude postaráno a kolik členů v něm dlíti bude, by zjevno bylo, budou-li naplněny podmínky církevně právní, dle nichž klášter může činiti nároky na exempci z jurisdikce biskupské. Kláštery, od kterých kláštery jiné byly založeny a bratřími řádovými opatřeny, slují mateřskými. Uspořádání kláštera jest takové, že v budově klášterní kromě cel pro jednotlivé členy nalézá se též síň kapitolní, refektář, knihovna a oratoř, není-li též kostel ku klášteru přistavěn. Vstup do kláštera nepříslušníkům a východ z něho příslušníkům zakazuje se bez příslušného dovolení, což tvoří obsah t. zv. klausury, jež přísnější jest v řádech než v kongregacích a ostřejší v kláštech ženských než mužských a na jejíž porušení stanoveny jsou církevními zákony přísné tresty. Bratří klášter obývající jsou buď professi (kněží nebo laikové) nebo oblati. Příslušníkem řádu stává se každý složením professe, jež jest buď prostá nebo slavná. Ti, kdož na složení professe se připravují, slují novici. Klášterům, jimž dle zákona církevního a u nás i dle zák. státního příslušejí práva osob právních, patří též dle kanónů círk. právo útulku (jus asyli). Tpch.

Související hesla