Klášterský Antonín

, český básník a významný překladatel; otec Ivana Klášterského. V reakci na dominující lumírovskou poetiku uvedl na přelomu 80. a 90. let do české poezie tzv. realistický žánr, lyrickoepický útvar zachycující drobné životní děje, přírodní jevy ap. (Živým a mrtvým, Spadané listí, Epické básně, Pražské motivy). Překládal z angličtiny (G. B. Byron, H. W. Longfellow, P. B. Shelley aj.). Své svědectví o české literatuře a kulturním životě podal v memoárech Vzpomínky a portréty.

Ottův slovník naučný: Klášterský Antonín

Klášterský Antonín, básník čes. (* 25. září 1866 v Mirovicích na Písecku, kam otec jeho, pražský obchodník, se uchýlil k rodičům své ženy při příchodu Prusů do Prahy). Dle starých tradic rodinných pochází ze staré šlechtické rodiny Klášterských z Rosengartenu, kteří ještě na počátku tohoto století žili v Táborsku. Gymnasium studoval v Praze, tamtéž i práva a složiv všecky zkoušky státní i čásť rigoros doktorských vstoupil do služby státní, kde potrval jako konceptni praktikant při českém místodržitelství v českém oddělení zemské školní rady v l. 1890 – 94. V té době podrobil se i praktické zkoušce politické. R. 1894 jmenován byl koncipistou při zemském výboru, které místo doposud zastává. – První pokusy básnické Klášterského spadají do prvních let chlapeckých, vlastní činnost literární počíná od uveřejnění básní jeho v »Světozorų r. 1885, kdy užíval pseudonymu Petr Jasmin. Od té doby přispívá Klášterský do všech skoro čelnějších belletristických časopisů českých. Samostatné jeho publikace jsou: Ptačí svět (1888), cyklus písní ku známým kresbám Giacomelliho (Šimáček); Živým a mrtvým (1889, J. Otto); Spadalé listí (1891); Písně z práce pod pseudonymem A. K. Lešan (1891); Poli a lesy (1892); Drobty života (1892); Epické básně (1893); Pražské motivy (189); Srdce a duše (1895); Noční violy (1895); Živé stíny (1897); Vzpomínky z jihu (1897); Tmavé růže (F. Šimáček). Mimo původní skladby vydal Klášterský též zdařilý překlad vybraných básní Mikuláše Lenaua (»Sborník světové poesie«, 1893, J. Otto) a chystá k vydání tamtéž výbor z básní T. B. Aldriche, jichž hojné ukázky přinesly »Zlatá Prahæ, »Světozor« a »Lumír«. R. 1896 vykonal Klášterský delší cestu přes Bavory a Švýcary do Severní Italie. R. 1897 byl zvolen za dopisujícího člena IV. třídy české Akademie pro vědy, slovesnost a umění. Účastní se prací redakce anthologie »Sto let české poesie« vydávané Májem. Klášterský je pravý intimní lyrik přebohatých a různých motivů ze života a z přírody, jež podává ve formě čisté a neobyčejně uhlazené. První jeho práce tíhnoucí více ku genru nezapřely vliv Coppéea, z tohoto se však Klášterský brzy vybavil, dospěv brzy na lyrika ryzího, samostatné inspirace a barvy. Základní tón jeho poesie jest tichá elegie, mírná a tklivá ve své prostotě, pravdivá a srdce jímající. Nepřítel veškeré pósy a affektace, jest Klášterský vždy prostý i tam, kde k širšímu letu křídla rozpíná a v hluboké reflexe se hrouží (viz ódu na Zvíkově a mnohé jeho motivy vlastenecké nebo sociální). Tato jeho křišťálová jasnost a průhlednost, která jest pro jeho talent typická, nezabíhá však nikde v strojenou titěrnost nebo dělanou naivnost. Jest tudy poesie Klášterského pravým opačným pólem moderní české školy básnické a trnem v oku všem dekadentům a přívržencům těchto směrů. V přičině té bylo a jest snášeti Klášterskému snad vedle Vrchlického nejvíce útoků. Jak poslední však a nejzralejší díla jeho »Poli a lesy«, »Srdce a duše« (poctěné cenami Akademie), jakož i »Tmavé růže« svědčí, povznesl se Klášterský vždy vítězně nad tyto nicotné potyčky doveda si zachovati klid sebevědomého umělce. Co se týče bohatosti motivů, patří Klášterský k nejvšestrannějším poetům novějšího Parnassu, a zvláště u výrazu prostého, nehledaného citu a jednoduché nálady přírodní podal mnohé kusy velké a ryzí ceny umělecké. V epice nezapře též lyrika a tíhne vždy k zamilovanému genru mladších let. V erotice se vyznamenává hudebností slova, v gnomice a básni popisné šťastným a vtipným pointováním a symbolisováním (viz »Noční violy« a »Pražské motivy«). V jeho umění překladatelském jeví se od Lenaua k Aldrichovi patrný pokrok ve výrazu i formě; jeť patrně vloha Klášterského Aldrichově Muse bližší a sympathičtější. -cký. Dodatky Sekretář zemského výboru, v němž vypracoval osnovy zákonů o okr. záložnách hospodářských. Od r. 1393 vydal knihy veršů: Sonety tiché pohody (1899); Nové básně (1901); Cestou podle moře (1902); Sny a toulky (1905) a Sonety prchavých okamžiků (1907). Knihy ty po stránce vniterného obsahu básnického nepřinesly obohacení do činnosti Klášterského, ale zachytily nové scenerie krajinné a životní a zejména ve formě sonetu prohloubily jeho techniku veršovou. To platí i o jeho hojných překladech básnických, v nichž od intimní lyriky postoupil až k poesii reflexivní a meditační, hlavně anglické. Z Byrona přel. »Vězně Chillonskéhœ (1900),»Mazeppų (1902) a »Parisinų (1904); z Longfellowa »Básně« (1902); z Eug. Lee-Hamiltona »Sonety imaginární a sonety bezkřídlých hodi◁ (1908); z Elizabeth Barrett Browningové »Sonety portugalské« (1908). Poslední dva překlady klassických děl sonettových dokazují zvláštní disciplinu formy, zvláštní koncisnost výrazu. Od Aldriche a Longfellowa postoupil Klášterský ke studiu novodobé lyriky zaatlantské a shrnul výsledky jeho ve 2 sv. Moderní poesie americké (I. vyšel 1906, II. je v tisku). Napsal i několik veršovaných knih pro děti: Myška na zkušené (1899); Modré zvonky a z angl. originálů přeložil 4 sv. pohádek. Účastnil se jako literární referent redakční práce ve »Světozorų a v »Májį.

Související hesla